Zoufalství a vztek

Můj den začíná už v noci, to přemýšlím nad tím co budu druhý den jíst, hlavně aby to bylo zdravé a netučné. Snažím se to dodržovat, jíst několikrát denně. Tento styl už zkouším po několik let, vždy se to střídá. Jednou je to v pohodě, jím zdaravě, za chvíli zas žeru jako prase (tučný, sladký, máslo mňam), je to moje velký potěšení. Teď jsem na zdravé stravě, mám lepší náladu, nemám deprese (někdy). Chodím na aerobic krátce, mám z toho radost, sice jsem vyčerpaná, ale cítím, že mi to pomáhá. Dobrá nálada trvá jen chvilku. Za chvilku ji vystřídá vztek a zoufalství, zkouším si kraťasy, strašně moc kusů. Žádný mi nejsou!!! Nemůžu se do nich nacpat kvůli svejm tlustejm bokům a stehnům. Jsem na dně. Kvůli tomu jsem udělala scénu v obchodě, nahlas jsem řvala a nadávala na celej svět a proklínala všechny hubený tyčky. Pak jsem taky řvala, že chci mít anorexii, ať to všichni vědí, nakonec jsem se svalila k zemi a brečela a všechno mi bylo jedno. Uplynolo pár týdnů, mám pocit, že bych si měla koupit něco nového na sebe. Zkouším jedenáct podprsenek, jedna mi jakž takž je, ostatní mi většinou nejsou, musím se dívat na odporné podprsenky pro starý babky, protože tam jedině si se svýma prsama vyberu. Pokračuji dál, prohlížim si trička, ty co se mi líbí, jsou mi zase malý, jsem v tom nasoukaná jak v kondomu. Za dvě hodiny odcházím z obchodu z dvěma kousky oblečení, naštvaná a zoufalá. Cítím, jak se na mě koukají chlapi, asi mi to dnes sluší, ale já vím, že koukaj na mou tlustou, babkovskou postavu, utíkám domů se zavřít a ukrýt. Sama ležím v posteli a zas tam budu několik dní, dokud se mi nálada nezlepší. A to přitom nejsem nějaká obézní, ani s nadváhou, ale když si nemohu nic na sebe koupit, připadám si jak nejtlustší člověk v okolí, všichni okolo mi připadaj hubení. Jsem zoufalá perfekcionistka a jestli se to nezlepší, tak to sem ani nechci psát, ale život je někdy tak nespravedlivej, hlavně k těm hodnejm lidem.