Život

Ale no tak, no tak. Zase? Kdo by úderem svých narozenin nechtěl se vším skoncovat… po kolikáté? Počtvrté. Či spíše potřetí, poněvadž někdy okolo svých třináctin jsem s tím začala. A tak se ta touha a vůle vše zničit, či spíše vrátit do normálu mění v touhu proplout tím dál, bez nějaké viditelnější poskvrny, bez krůpěje potu na čele, bez šrámu na těle… a šetřit síly na to, až jednou budu opravdu schopna sama sobě říct: ale vážně, už dost, a budu chtít nějak zahojit alespoň ten šrám na duši, tak, aby z toho vznikla docela matná a docela hezká vzpomínka na hezká dívčí léta… která mi pomalu mizí mezi prsty, protékají před mými zraky tak nemilosrdně, s naprosto jistou pravdielností, či spíše se zrychlují, tak to vidím. Už nejsou dny, ale měsíce, už nejsou vteřiny, ale sáhodlouhé hodiny, které chci přeskakovat, abych byla za tím lepším… a tak mi utíká život… dál, nepopsatelně rychle, nezvratně, věčně…