Zdánlivě v pohodě

Ahojky všichni!Právě jsem přečetla Evičky dopis. Je míněný dobře, vystihla postoj zdravě uvažujících lidí, kteří nejen že dokáží jíst „normálně“, ale evidentně se to také neprojevuje na jejich váze, postavě atp. Myslím totiž, že to je neopominutelný předpoklad k tomu, aby tak jedli i dál… Tkovéhle rady slýchám doteď. Před víc než třemi lety jsem se začala starat o to, co jím v souvislosti s tím, jak vypadám (při výšce 164cm jsem vážila 57kg, BMI je OK, ale prostě si myslím, že hubená holka takhle nevypadá). Moje maminka mě hecovala, „abych už se sebou konečně začala něco dělat…že akorát tloustnu atd. atd.“. Tak jsem teda začala… Zařadila jsem plavání a jogging, odepřela si veškeré sladkosti a počítala energetické hodnoty potravin. Abych měla přehled a vyhnula se chybám, psala jsem si všechno, co jesm snědla + celkový denní energ. příjem. Když holka doroste do takového věku, zajímá se o sebe ve vztahu k okolí, chce získat obdiv nejen u kamarádek, mít sebevědomí a příjemný pocit při pohledu do zrcadla. Myslím, že spousta z nás na tom byla podobně. Výsledky mého snažení se dostavily velmi rychle, reakce okolí mě dál motivovaly. Jenže vůle polevovala. Nešlo o nový životní styl, ale o dočasnou záležitost, takže když jsem si zase bezstarostně začala dopřávat, kila byla zpět. Tady někde začal ten začarovaný kruh. Pustila jsem se do dalšího shazování, ale intervaly mezi tím, když jsem byla „čistá“ tedy nejedla nic „zakázaného“ a dobou, kdy jsem se naopak přejídala, se zkracovaly. Pak už jsem se nesnášela za každé sousto mimo plán a chybu napravovala hladověním. Třeba tři dny jsem nejedla, abych se potrestala, ale byla z toho akorát pěkná depka z toho, co vyvádím, a bezmoc nějak se z toho dostat. Panická hrůza , že přiberu, mě dost ovládala.Pak jsem se na to všechno chtěla vykašlat a abych si to dokázala, přejedla jsem se. Dostavily se výčitky a tak pořád dokola. Absolvovala jsem milion šest pokusů, možná milion sedm. Některé trvaly měsíc, některé dva dny. Váha už neubývala. Nezbývají mi síly důsledně se zabývat úbytkem hmotnosti. Udělala jsem si pořádek, můžu s klidem říct, že se mám ráda a při pohledu do zrcadla už nebrečím. Každý, kdo řeší podobný problém, časem přijde na to, že dobrý pocit ze sebe sama závísí i na jiných věcech než jen na váze. A vzhled se s nimi nemusí vylučovat. Věřte, dá se přijít na způsob, jak vypadat hezky i s postavou modelkám vzdálenou. Myslím, že jedním z prvních kroků je přijmout se takové, jaké jsme. Najít v sobě něco, co můžeme lidem okolo ukázat, a mít fain pocit. Pak teprve, dosáhneme-li určité rovnováhy a rozumnějšíhoho přístupu, můžeme se dál zabývat postavou. U mě to přišlo částečně s věkem a díky blízkýmu okolí, ktéré – k mému údivu, po tom, co jsem své míry přestala brát jako prioritu, nedávalo důvod k tomu mít s tím znovu problém. Jenomže sem tam se tomu neubráním do teď. Normálně jíst pro mně znamená jíst hodně a všeho. A to pak teda sakra nejde cítit se spokojeně. Řídit se chutěmi, zachvíli se neunesu. Tak to je, metabolismus se nedá překopat. Čas od času se objeví depka, třeba je mi i do pláče, ale už do toho nechci spadnout znova. Zaměřila jsem se na věci, které mě baví, na přátele okolo sebe. Jsem šťastnější. A taky mám přítele, který mě má rád takovou, jaká jsem, „vychrtlinu“ by prý nechtěl. I to mi moc pomohlo a pomáhá. Když se někomu líbí vaše tělo a má vás opravdu rád, začnete se na to dívat jinak. Musíte mu ale nejdřív dát šanci. Před měsícem jsem dostala zápal plic. Měla jsem horečky a skoro jsem nejedla. Poprvé po dlouhé době jsem se nefutrovala jídlem, prostě jsem neměla chuť. Když mi bylo líp, snažila jsem se stravování nezměnit. Jen ovoce, zelenina, žádný teplý jídla, nanejvýš trochu polívky. Shodila jsem tři kila a bez stersu. Náhoda. Už je mi dobře a znova se vkrádá ta nenasytnost cpát se všema těma dobrotama. Euforii z toho, že obléknu rifle, které jsem si před rokem koupila, vystřídal znovu panický strach, že se mi nepodaří hubnout dál nebo si váhu alespoň udržet. A tak zase omezuju příjem energie na minimum, protože nesmím mít žádnou fyz. námahu, a ti, co mě znají, vědí, že zas začínám blbnout… A sem už bohužel nesahá ani láská mého kluka, protože já nikdy neshazovala kila kvůli někomu jinýmu. Vždycky jen kvůli sobě. A taky už o tom, co mi jde hlavou, moc nemluvím, takže ostatní to nemusí řešit. Sem tam někdo prohodí: „Tak už jsi v pohodě, ne?“ Jenže vím, že jsem se toho, co mi způsobovalo problémy, nezbavila. Nejsem z toho 100%ně venku a čekám, co bude dál. Znovu se začínám motat v tom, co jím a kolik… Nespadnu zpět, ale dobře mi taky není. A nevím, jestli vůbec někdy bude. Mám jiné cíle, ale postava je pro mě pořád dost důležitá. Důležitá natolik, abych z ní i teď mohla být ve slabých cvílích nešťastná. Moc by mě potěšilo, kdyby se s tím, co jsem tu napsala, někdo ztotožnil. Moc dobře vím, jak zbytečné se zdají ty rady okolí, třeba i to co psala Evička. Ona je to pravda, ale kdo nemá zdravý přístup k jídlu, tak se podle toho těžko jen tak sám může ze dne na den zařídit. Chce to čas a hlavně přemýšlet, o sobě, příčinách, vůli to změnit, protože já si nejsem dodnes jistá, jestli se opravdu chci kvůli tomu úplně přestat trápit. Touha po lepším tělě nejspíš pořád vítězí.