Zamyšlení

Prosím, nebuďme „my“ všechny tak obludně stejné. Copak je psychická porucha nějaký punc? Nějaký společný rys, nějaká společná záliba, jakou mají třeba sběratelé známek? Dovoluji si mít takto naivní otázky, abych na ně mohla moudře odpovědět: Jistěže. Byla jsem jednodušší? Je psychická porucha zkušenost? Zkušenost, která člověka omlátí životem, a on je pak zkušený, hlubokomyslný? A není to třeba jen choroba, parazit na mozku, co vyvolává dojem toho světáctví, té všeznalosti, té nepřehlédnutelné zkušenosti? Když to zlehčím – je přežírání se a následné zvracení tak obohacující? Zní to dosti dementně, jo, ale tady to alepsoň dokazuje, že přistupovat k bulimii jakožto k pouhému fyzickému činu bez psychických pohnutek, je značně nepochopitelné. Tak co, co tedy bylo onou věcí, jenž mě vyšvihla z pozice naivního (byla jsem někdy naivní?) dítka do pozice životem omlácené a zhrzené umělkyně? A jak – ale no tak, „kdyby“ přece existuje v našich představách – jak bych dnes vypadala psychicky, nebýt oné „psychické poruchy“? A dá se to nazývat poruchou? S psychikou to souvisí, nepochybně, ale co je na tom porucha? Vím, označila jsem to tady takhle sama, ale označují to tak i odbornící a hází to do pytle s ostatními „psychickými poruchami“. A navíc – je to přeci ta světem protřepaná ppp, že. Porucha. Ježiš. Kdo si uzmul to právo to tak označit? Kdyby mi přece jen nepřišlo krapet neobyčejné naschvál vyvolávat zvracení, jistě bych se ptala – co je na tom psychickém projevu tak divného? A vážený, vážená, jak jste na tom vy? Přijdete si normální? A co když řeknu, že zrovna vy máte poruchu? Zas je všechno tak relativní, tak sporné, tak bezvýznemné k řešení. Zahodila bych tohle jak kámen, co mi uvízl v botě, a šla si dál, s pár dalšími balvany v botě, a kdybych si nepřipouštěla, že to, co mě tlačí, jsou balvany, jistě bych věřila tomu, že ta nic není, že mám botu prázdnou. Stejně tak si mohu říct – bulimie není. To, co dělám, je pouze jakési pojmenování, s rozpitými hranicemi chápání. Mohu si to ale nazvat jakkoliv jinak, a dokonce bych tomu ani neříkala zvracení, snad jen „pláč z nitra“, či něco podobně poetického, ale to jsou doktoři, ti mají na vše přesné stručné a pokud možno materialistické pojmenování. S ničím se nezdržovat, hlavně jít, pojmenovat, vyřešit, vyřídit a jít dál řešit další. Je to jak ve fabrice, na city nikdo nechce mít čas. A i kdyby se čas našel, nenašly by se city. A pak je tu sorta lidí – říkám sorta, skupinka, „druh“, protože nejsem jediná, vím – kteří se zaobírají těmi všednostmi, a kterým přijde, že život letí, letí, a žít ho jen věcně je prakticky na nic, pakliže chcete řešit věci jen proto, aby byly, tak jděte, a zastřelte se, a pak se nemusíte babrat v žádnejch citech. A jsem tu já, vlastně my, kteří chceme zachycovat život v obrazech, jeho záchvěvech, jeho prchlivých projevech, v jeho zvláštnostech, jeho neobvyklostech, a zanechávat ty šrámy a nesnažit se je zamaskovat, jako to chtějí ti „druzí“, ktří nechtějí, aby snad nikdo poznal, že ten život existuje, že zanechává své stopy, a chtějí snad jen setrvávat v iluzi toho, že svět i život jsou to, co právě vidí, v čem žijí, a slepě a hluše proběhnout životem, aby snad ani nezachytili zprávu o tom, že existuje něco, čemu by jejich rozum nemusel ihned porozumět, že by se třeba nenašly jasné a zřetelné důkazy a vysvětlení, aby snad něco nebylo jiné než normální, klasické, typické. Snad by je to vyvedlo z míry, z toho jejich „poklidného“ života, je to přítěž, a život má být co nejjednodušší, dle mého tvrdí oni. Jistě tací existují. Stejně jako existují takoví, jako já. A hele, hned někam patřím. To je kásně. Snad je tohle normální lidská potřeba. Teda, radši bych nikam nepatřila, a tvořila solitérní skupinku – obsahující pouze mě. O což se snažím. A asi se snažit nemusím, každý je individuální… ale co potom s těmi lidmi, které zahrnuji do skupinky? Je to hloupé, tohle skupinkování. A přesto – usnadňuje to orientaci, je to snažší… ne, já si nechci dělt něco snazší. Proč? Bude mi pak lépe? Když mou hlavní potřebou je hloubat? Prožívat? Zkoušet? A snad se i trápit, abych stále cítila, že ten život je nablízku, připraven udělat mi šrámy.