Z deníku bulimičky

Z deníku bulimičky<br> 25.7.02<br> 58kg<br> Mnoho lidí nechápe podstatu anorexie a bulimie.Nechápou dobrovolně ničící se dívky, které se honí za posedlostí po dokonalé postavě.Nejhorší je, že málokdo pochopí, co se odehrává v hlavě holek, které mají trápení s jídlem. Je to něco strašného. V té chvíli se to nedá ovládnout.Na pocity, které mám při tom neovladatelném přejídání asi nikdy nezapomenu. Je to strašně ponižující a přitom v tu chvíli úplně omamné a nádherné.Bulimii mám rok a půl. Vážím 58 kg na 165cm, což je hodně. Připadám si jako metráček. Denně spořádám několik kilo potravin. Následuje zvracení. Někdy se to stále opakuje, takže mi to zabere celý den.Vypadávají mi vlasy, lámou se nehty, mám nepravidelnou menstruaci, těžké akné, kazí se mi zuby. Co se týče psychiky zaznamenala jsem u sebe různá období a fáze své nemoci. Dřív jsem měla deprese, myšlenky na sebevraždu.Teď mám strach.Strach z lidí.Téměř vůbec nevycházím ven, jen, když to je nezbytně nutné. Přes den mám zatažené závěsy a sedím ve tmě.Jen tak.Nechci vidět jídlo.<br> Všude je samé jídlo. Musím se schovat abych nemohla jíst. Nesmím už víc jíst. Zblázním se z toho. <br><br> 29.7.02<br> 58kg<br> Ke snídani 4 koblihy, 5 krajíců chleba, 200g tvrdého sýru, 2 pribiňáčky, 1 balíček sušenek Be-be, litr mléka. ZVRACENÍ, za 30 minut 5 jablek, 1 ruská zmrzlina, obložená bageta. Ve stavu naprostého transu utíkám přes město do rychlého občerstvení, kde se dojídám 4 hamburgery, 2 porce velkých hranolek a 0,5l juice. Pohledy ostatních kolem jsou mi lhostejné. Dívají se na mě jako na feťáka, co si to píchá do žil. Každý na něčem ujíždíme. Mlčky odcházím a dívám se do země. Život je jen okamžik věčnosti, běží mi hlavou. Procházím kolem pekárny. Zastavím se. Dívám se kolem na ty štíhlé dívky, je jich tolik a potom na zákusky, pečivo. Rozběhnu se na trolejbus, uvnitř se schoulím do klubíčka.Třesu se. Po cestě domů se stavím v obchodě. Kupuju flašku čistý vodky. V kuchyni to do sebe liju jako vodu a zapíjím k tomu tucet diazepanů, možná víc, co já vím… <br><br> od 30.7. hospitalizována na psychiatrii, oddělení poruch příjmu potravy.<br> <br> 3.8.02<br> 59kg<br> Je mi smutno a zároveň se cítím bezpečně. Jsem sama na pokoji odtržená od běžného života. Dívám se na sebe do zrcadla. Klára je tlustá, slyším posměch ostatních. Pořád a pořád , neodchází to. “ Ticho!“ , křičím. „Prosím buďte zticha!“ Lehám si na postel a zavírám oči. Nechci se tam vrátit. Nechci se vrátit do společnosti, která trpí nadváhovým rasismem. Musíš zhubnout! Štíhlá nebo mrtvá ? Jak se rozhodneš Kláro? … <br><br> 5.8.02<br> 60kg<br> “ Chce se mi z Tebe zvracet!“ “ Nemluv na mě!“, odpovídám. „Jak můžeš v tomto obézním těle žít“ „Normálně“, zkouším se bránit. “ “ Pomůžu Ti ke štíhlosti, jen mě musíš poslouchat.“ “ Pomohla jsi mi už dost, nemyslíš, dej mi už pokoj.“ „Vím, že chceš být štíhlá, když zhubneš bude tě milovat.“ “ To je pěkná hloupost“ “ Není a ty to víš.Všechno se změní. Jsi sama, ale já tě neopustím, jsem tvá kamarádka.“ „Ubližuješ mi, odháníš mě od mých přátel, ty nejsi má kamarádka.“ “ Oni o tebe nestojí, každý z nich má svou rodinu, svého partnera, další kamarády.Každý z nich je jedinečná osobnost, oni tě ke svému životu nepotřebují.Jsou obklopeni láskou. Podívej kde teď jseš a kde jsou oni. Nezáleží jim na tobě, nemilují tě, ale já tě miluju, nenechám tě samotnou a ke svému životu tě potřebuju. Záleží mi na tobě a pomůžu ti. Pomůžu ti být šťastná.“ Mlčky brečím. “ Už bude dobře, věř mi. Od zítřka budeme společně hubnout.Nebudeš na to sama. “ „Dobře, já nechci být sama.“ <br><br> Chtěla bych poděkovat Martinovi O. za to, že s ním jsem měla chuť žít , za to, že i když jsem to neuměla dát moc najevo, probudil ve mě cit a já věděla, že když se Čolito zamiluje, je to navždy.<br> Ale na lásku je zapotřebí dvou. A ty jsi pro mě minulost. <br><br> Už nikoho nebudu prosit o lásku. Už nikoho nepustím do svého srdce, do svého světa.