vnitřní monolog

Tak je tu zas konec léta….příde podzim,zima, lidé se začnou zahalovat do svetrů a kabátů a já se konečně budu cíit trochu líp. Volné dlouhé kalhoty a neforemný rolák aspon trochu zakryjí mé nedostatky… noo 180cm…a před pár měsíci ješte obludných 66,5kg…to bylo poprvé co sem napsala na tyhle stránky… dnes…62..celkem nic sem proto vlastne neudála,ale příde mi , že sem čím dál tím tlustší..asi máme rozbitou váhu.. cíl…sem si řekla že si trochu zpevnim postavu…58 kilo by byla krása…noo 56 by taky nebylo k zahození…bláznim, mín už by bylo neunosný,ale přeci 54 zní tak lákave, před dvěma rokama si to přece taky zvládla, dnes sem stoupla na váhu a řikám si, 52 to by bylo neco, taková rezerva do tech 54…ale pak, moje vysnená váha je přeci 50kg krásné kulaté číslo… ne, sem už asi blázen, ale ty narážky už se nedali vydržet, matka i bratr vážej stěží 50 i s postelí, jídlo jim nic neřiká…já jidlo taky nepotřebuju, necítím hlad,ale ta chut, ta je nezvladatelná…ale ne, když sem se videla na pláži vedle tech krásných(vychrtlých) holek připadala sem si jako chodící hora sadla, neco se ve mě zlomilo a já znova začala… od čtvrtka mi to nedá spát, pořád musim myslet na to, jak zhubnot..holka ty ses tak blbá, víš přeci o co de, toho odříkání, válení se v potu, slzách a bolestech, ale ne, ješte dve tři série musíš dát, a pak hodinu skákat přes švihadlo, dve hodiny tance, potom behat, večer si ješte zacvičit a jít spát, bez večere…tohle přeci nechceš zažít znova… ale jo, nekde v sobe to mám, ta kontrola nad vlastním telem, ta dokonalost…nezapomen, nabízeli ti, aby ses stala modelkou,ale ty ne, tenkrát sis myslela že na to nemáš, ale ted si už vyrostla , „zmoudřela“ (ach kdyby)..ted to dokážeš a dotáhneš do konce, nic jinýho nemá cenu… chut k jídlu me už pomalu opouští,dneska jsem konečne po dlouhý dobe byla na hodinu behat, taky sem cvičila…já vim,můžu si za to sama…já vlastne ani nechci bejt „normální“…já vlastne chci bejt ta blbá co se sama pomalu zabíjí…ale s timle se proste nedá bojovat, zatim…