Touha po normálu

Mylím,že po čtyřech letech jsem teď ve stadiu, kdybych toho chtěla opravdu přestat. Dokonce mám pocit, že ta snaha je maximální, ale ono to pořád nějak nejde.<p> Hrozné na tom všem je, že zjišťuji, že kolem mě není nikdo, komu bych se mohla svěřit, komu se vybrečet na rameno. Aby nepřicházely žádné otázky, proč, proč, proč? Závidím lidem kolem sebe. Nají se,a když mají dost, tak prostě přesranou. Já to tak asi neumím. Dokonce závidím malým dětem, které musí maminky do jídla nutit. Dokážou říct, to svoje ne.<p> Už si ani nevzpomínám, kdy to bylo normální. Kdy jsme se najedla a byla v pohodě. a do té doby než jsme měla zase hlad, normálně fungovala.<p> Nejspíš je tohle stádium o tom, že bych si měla uvědomit, že to prostě sama nezvládnu. A přitom bych tolik chtěla. Jsme ráda, že v tom nejsem sama a byka bych ještě radši, kdybych si mohla s někým pokecat(j.knizkova@email.cz). Budete-li mít někdo chuť, ozvěte se mi.