Strepiny

podívám se do zrcadla a vidím prázdnou tvář, kruhy pod očima a velké modré smutné oči v pobledlé tváři.Člověk, kterého si moc vážím mi řekl, že oči jsou odrazem mé duše a měl pravdu…Tvář se směje a oči pláčou…už nesvítí jako dvě hvězdy uprostřed noci.Jsou to oči bulímičky…Nevím, kdy se to stalo, nevím, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem nemocná, nevím .Každým dnem si do deníčku nakreslím tluistou čáru a říkám si, začnu znovu, od zítra s tím skončím, není to problém, dokažu to…a pár minut poté do sebe vpravím neskutečné hordy jídla a začínám znova.Podívám se do zrcadla, nejsem tlustá, mám normální míry, tak proč,Proč zrovna já?Ptám se při pohledu do záchodové mísy, kde se hromadí potrava z mého těla.Za poslední peníze si kupuju jídlo, v obchodě ujídám, nevydržím to, a ty věčné otázkyy. kde se v tobě bere tolik místa.Moje mámá to ví, ví to brácha.tuhle na mě v sobotu u oběda zařval, at tolik nejím, že to stejně zase vyklopím…jak trapné a ponižující.Utekla jsem a zvracela uprostřed pole…potrava, oběd…Jak ještě dlouho, kdy bude konec, nevydržím to, nesnesu, čekám, až naši usnou, dojím pizzu a pujdu si odskočit na záchod a udělám čáru v deníčku…asi už poslední…nebo ne…Chci ven z toho kruhu, je to šílená závislost, kde brát sílu, točí se mi hlava, jsem unavená sama sebou, nahá stojím hodiny před zrcadlem a povídám si se svým tělem, směju se a tečou slzy.Ostatne není to poprvé a a si ne naposled…