Snad už je to za mnou…

Můj přiběh začíná jako většina vašich, taky jsem byla jako dítě ten outsider, který je tlustý. Hubnout jsem začala už v jedenácti letech (ač tenkrát jsem měla normální váhu). V patnácti jsem se různým kolotočem diet dostala na 65kilo. Tenkrát jsem potkala svého přítele, byl pro mě modlou, bohem (bylo mu 20, to tuším vysvětluje vše). Snažila jsem se zhubnout kvůli němu ? jako vždy, podnítila to jedna hloupá, nevinná věta o bývalých přítelkyních. A hubla jsem…a hubla. Každý den jsem trávila dvě hodiny v posilovně a hodinu běháním. Postupně jsem si snižovala přísun energie až na tu míru, že jsem byla spokojena jen pokud byl pod 500KJ / den. Ano, zhubla jsem, na 53 kilo. Přítel byl nejspíš nadšený, ale já už méně. Ten začarovaný kruh ve kterém se každá anorektička octne si nedokáže nikdo představit, jen ty, které v něm byly. Každé stoupnutí si na váhu znamená překonat větší strach než při bungee, každé přibrání, byť jen o desetinu kila, znamená zklamání. Na nic jiném už nezáleželo. A tenkrát mi to začalo docházet, že něco není dobře. Snažila jsem se ze spárů anorexie vymanit, ale jediné kam jsem dospěla byla bulimie. S tou jsem se potýkala až do 18ti. Začaly problémy s přítelem, problémy ve škole, snažila jsem se být doma co nejméně abych jen neplakala ? a tím jsem se dostala k lidem, neměla jsem kde zvracet, všichni mě kontrolovala abych si něco neudělala po rozchodu s přítelem a tak jsem nebyla ani chvíli sama. Jedna bolest přebila druhou. Za čas jsem si uvědomila, že jsem z toho venku. Mám 68kg a jsem spokojená. Jistě, nenatáhnu si džíny vel. 34, ani 36, dokonce ani 38 či 40. Ale za to můžu jít oslavovat s přáteli kdy chci, mám více času na učení, jídlo beru jako požitek a navíc…mám nového přítele. Holky, opusťte ten kruh dokud je čas, ve 30 už bude pozdě, TOHLE jsou nejlepší léta vašeho života a štíhlost vám nic lepšího nepřinese. Opravdu si myslíte, že má cenu se zahazovat s lidmi, kteří vás oceňují podle exteriéru? Chcete se zařadit do populace lidí s IQ pod 50? Notak.