Skončí to někdy?

Píšu sem už po druhé. Je to skvělé, napsat to co opravdu cítím, co si myslím a nemuset nikomu lhát, jak to dělám. Lžu a lžu…a to jenom kvůli té hnusné bulimii. V březnu jsem se mamce svěřila s tím, že trpím bulimií. Neřekla jsem jí to osobně, ale napsala do dopisu, protože jsem se za to tak styděla.Řekla mi, že to podvědomě tušila, byla z toho ale hodně smutná. Zašli jsme k mojí doktorce a ta nás poslala k psychiatrovi. Chodím k němu pravidelně každý měsíc. Samozřejmě mu ale lžu, říkám, že normálně jím a že jsem spokojená se svou váhou apod.Mamce taky lžu, že jsem v pohodě, ale je to právě naopak. Jsem v tom až po uši. Chci se uzdravit, ale zároveň nechi ani jíst, jenže mě jídlo tak přitahuje, zároveň však taky odpuzuje. Mám teď 52kg a říkám si , že zhubnu už jen na 50 a budu v pohodě, začnu normálně – ale zdravě jíst, a všechno bude fajn. Jenže to je můj problém, chci zhubnout, pořád chci hubnout i když tlustá-jak říkají ostatní-nejsem, já myslím, že jsem tlustá. Proto abych zhubla dokážu nejíst, ale taky se přejíst! Třeba včera jsem nejedl vůbec a dneska taky ne, piju jenom vodu a teď se mi klepou ruce a jsem slabá. Ale taky dokážu sníst celý balík špaget s kečupem,tabulku čokolády,500 gramový pytlík arašídů, 3 čokoládové tyčinky a celou sekanou a asi tak litr pití. Tohle pak skončí v záchodové míse. a já si říkám proč jsem to dělala, je mi ze mě špatně. V květnu, asi po dvou týdnech mého přiznání, jsem to už psychicky nevydržela a vzala si plno hrst prášků – chtěla jsem se zabít. Jenomže buď byly slabé nebo já nevím, ale prostě jsem po nich neumřela. Usínala jsem s vědomím, že za chvíli už budu mít od všeho pokoj.Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem se ráno probudila. Bylo mi blbě, celý svět jsem vnímala jako by zpod nějaké mlhy, třepala jsem se, byla jsem abnormálně slabá. Ve škole jsem nad poznámkami usínala, byla jsem jako omámená, doma mě pak chytli křeče. To vše jsem úspěšně před rodinou zamaskovala a nikdo se nedověděl, že jsem se pokusila o sebevraždu. Neví to nikdo, nikdo kromě vás. Cítím se dobře, když tady můžu naplno říct celou pravdu, báječně se mi ulevilo…ale stejně mám hlad, myslím na jídlo, ale nemůžu se najíst…bojím se, že přiberu…i z pitomého jogurtu!!! Víte co mi bulimie dala?…dala mi chvilkový pocit, že jsem krásná, který po chvíli pominul… a co mi vzala?… vzala mi kamarády, zdraví, důstojnost,sebevědomí,sebeovládání, čestnost…Je to odporná paní,která vás láká, ale nic dobrého nepřinese. Přestala jsem se stýkat s kamarády a teď, když chci konečně od té paní Bulimie utéct,nemám ke komu. Mám zničený žaludek, to co někdo stráví za 3 hodiny, to mi trvá celý den,zuby mám taky zničené od těch hnusných žaludečních šťáv…cítím se méněcenná, zdá se mi, že lidé na ulici na mě koukaj, jak jsem tlustá a smějou se. Někdy bych nejraději vážně umřela, trpím depresemi a často je mi do pláče, nemám se komu svěřit…Je to past tahle nemoc. Ale já doufám a pevně věřím, že se NĚKDY uzdravím, že ZASE budu ŠŤASTNÁ a usměvavá, ale hlavně ZDRAVÁ. Chtěla bych poděkovat tvůrcům této stránky, neboť mi poskytla alespoň chvilkovou úlevu ze své zpovědi. Děkuji…