S troškou do mlýna…

Ahojte holky, setkávám se jak ve svojí práci, tak i v životě se spoustou velmi podobně potrefených holek, dokonce i kluků. Dalo by se říct, že jsem trošku deformovaná svým oborem, ale nutí mě to velmi k zamyšlení, zda vůbec existuje někdo normální. Jdu-li po ulici, koukám se kolem sebe na holky i kluky – hlavně -náctileté, pozoruji, jak oni sebe pozorují, jak se usilovně snaží vypadat dobře, jak v jejich lebčičkách koluje neustálá sebekontrola, zaměření na správné, sebevědomé a dokonalé působení na venek. Odhaduji, jak moc to toho či onoho trápí, jestli tam nebude nějaká forma ppp. Jak říkám, částečná deformace. Oj, působím tu jak stará matrona:-). Ne, jsem taky jedna z vás, i když už teda ne náctiletá, na začátku budu mít brzo trojku:-(, přesto některé způsoby myšlení se moc od doby dětství, mládí nezměnily. Zjišťuji, že normální vztah k vlastnímu tělu má asi málo lidí. A je zcela vedlejší, jak to působí „objektivně“ (štíhlý, tlustý, to je fuk) Taky blbnu. Asi ne ve smyslu takovém, jako vy, které tady píšete, jak jste na dně, nejíte, blijete. Takto si neubližuju, i když sklony k tomu mám. Jenom nestoupám na váhu, nedívám se do zrcadla. Nemiluju svoje tělo dostatečně. Proč? Protože mám pocit, že prostě nejsem dokonale stavěná, krásná. I když vím zcela určitě, že mnoho lidí si myslí pravý opak. I když vím, že srovnávání s ideály je úplná blbost. Je to příšerná sebestřednost, stydím se za to. Proč se všechno furt motá kolem těla a toho jak vypadá? Za takovéto myšlenky bych si nafackovala, když se potkám s lidmi, kteří třeba nemají nohy, nebo mají popálený obličej z děctví nebo… Ale já jsem vlastně chtěla napsat spíš nějaké povzbuzení. Třeba co pomáhá – samozřejmě láska na prvním místě. Ale otevřít se pro lásku, připravit se vnitřně, není vůbec jednoduché. Někdo vás sice může milovat celým srdcem, ale když ho otrávíte vlastní sebenenávistí, nedokáže tomu dlouho vzdorovat. Můj první kluk mě upozornil na špeky, o kterých jsem do té doby nevěděla (byla jsem spíš hubená, 18 let mi bylo). Za pár let jsem si k sobě přitáhla dalšího takového jedince. Opět špeky. To už jsem si říkala, že buď přitahuju furt ty stejné blbečky, nebo jsem mu svou obavou z toho, aby mi to neříkal, nějakým myšlenkovým pochodem vnukla právě to, aby mi to říkal. Ani jeden nebyl normální a láskyplný. Upozorňuji, že jsem dost vysportovaná, mám pěknou štíhlou postavu, jím zdravě, jsem vegetarián – není to moje chlouba, jen to konstatuju. Je opravdu těžké začít si po takovýchto zkušenostech myslet něco lepšího. A to i přesto, že můj současný kluk mě skutečně miluje celou, líbím se mu taková jaká jsem. Záchvaty mojeho (pouze psychického) blbnutí po jeho boku téměř nenastávají. Okolní lidi vidím skoro vždycky v tom lepším světle – to jak vypadají mi skoro vždy připadá krásné a dokonalé, jen na sebe tak nepohlížím. Ráda si prohlížím různé „nedokonalé“ typy lidí. Vždy po chvilce koukání a hlavně, vyzařuje-li z nich něco pěkného, si uvědomuju, jak jsou krásní a jak jejich tvary jsou dokonalé. Vnímání takto funguje. Na sto honů vycítím když z holky jinak krásné vyzařuje nějaký zádrhel. Taková se mi prostě namůže zamlouvat, to jak vypadá, i když by se mi to mohlo líbít, není pro mě důležité. (nebojte, nejsem na holky:-)) Už jsem vás asi uspala, tak jenom bonbónek na závěr, úryvek z jedné populistické knížečky: „Co odrazuje ženy na chlapech: když jsou muži po vašem boku posedlí vlastním tělem. Znáte ten typ, dámy. Nepřetržitě hledí do zrcadla, otáčí se ze strany na stranu, aby dosáhl lepšího pohledu na své vlasy, bicepsy, prdelku. Jestliže si někam spolu vyrazíte, soustředí se víc na obdivování sebe sama, než aby si všímal vás. Neustále cvičí, chodí do posilovny, nebo má nářadí doma. Po litrech pije nejnovější proteinový nápoj, pozorně sleduje novinky v životosprávě. Pro koho to všechno dělá? Pro vás? Kdepak, dělá to pro sebe! Pánové, možná je to pro vás překvapení, ale muži posedlí vlastním tělem ženy naprosto odrazují. Nahání nám to husí kůži. Je to možná tím, že jste tolik zahledění do sebne, snad je to pocitem, že jsme jenom doplněk vaší dokonalosti. Jednou jsem s takovým mužem chodila. Strávil mnohem víc času přemýšlením o svém vzhledu než o mně. Technicky vzato měl nádherné tělo, pěstoval si svaly zvedáním činek, takže splňoval představu mužského idolu. Stala se ale podivná věc, po jisté době mi přestal připadat přitažlivý. Něco v jeho posedlosti mi nedovolovalo, aby se mi líbil. Uplynulo několik let a já se zamilovala do skvělého muže, který byl pravý opak krále posiloven. Nestaral se o to, jak vypadá, a ačkoli se zajímal o své zdraví, neposuzoval se podle fyzického vzhledu. Můj bývalý partner by byl šokovaný, kdyby se dozvěděl, že považuji takového muže za sexuálně přitažlivějšího než byl on. Byla to ovšem pravda, protože tělo mého nového partnera zkrásnělo mojí láskou.“ Dámy, připomíná vám to něco? Loučím se s vámi. Pokud jste dočetli až sem, smekám.