Rekviem pro mé Já

Je to tři a půl roku, co jsem si myslela, že život a bulimie jsou dvě neslučitelné věci. Dělila jsem se proto na dvě osoby – na tu „s“ a na tu „bez“. Nedokázala jsem přijmout tu „s“, ale zároveň ani tu „bez“, protože ta byla tlustá a neforemná. Kdykoliv došlo na lámání chleba (no, spíš zvracení chleba), říkala jsem si sama pro sebe, že to nejsem já, že to je ta druhá, co musí zvracet, a mé druhé, harmonické Já, nijak nekazí a nenarušuje. Byla to obrana před zkažením mého psychického vývoje. Bylo mi čerstvých třináct. Nepovedlo se. Dnes je mi šestnáct a půl, a už si nehraju na dvě polovičaté, jsem zároveň ta „s“ a zároveň ta „bez“.Už nebrečím po nocích do polštáře a neříkám si, že dělám něco hnusného, a že mí vrstevníci zvrací jen, když je jim špatně… Nemusím se už nijak výrazně strachovat z toho, že mi na to někdo přijde skrze dlouhých minut trávených na toaletě, protože z těch dvaceti minut, kdy jsem si cpala prst až do žaludku, se za ta léta čas „obřadu“ smrskl na jednu až tři kratičké minutky, kdy se stačí pouze předklonit a ruce, ty nechat za zády. Dnes je to čisté, bezbolestné, jak pro duši, tak pro tělo. Zvyk je železná košile. A u bulimie to platí dvojnásob.