Příčinu problémů u mě možná znám…

Ahoj holky, omlouvám se předem za dlouhý dopis, ale musela jsem vám to napsat. Musím říct, že na tyto stránky ráda chodím a občas i napíšu svůj příspěvek. Je to pro mě takové uvolnění a říkám si, že snad i nový začátek. Bohužel se většinou mýlím a vždy to dopadne stejně špatně. Také si říkám, že nejsem sama, kdo má problémy a snažím se stále najít správnou cestu k cíli, tedy jak vyřešit celosvětový problém s „přežíráním“. Příčinu problémů u mě možná znám, bude to moje samotářství. Prostě nemám dlouho lásku ani žádné přátele a docela si v tom libuju. Bohužel mám tak spoustu času přemýšlet sama nad sebou, nad jídlem, nad honbou za dokonalostí. Jelikož moc povinností na bedrech nemám, uklidňuju se jídlem – u televize, u knížky a nejraději o samotě. Před ostatními samozřejmě předstírám, že jím zdravě a většinou mi to věří. Až na mamku, ta o mé slabosti na sladké ví a usměrňuje mě. Pamlsky přede mnou schovává a přiděluje pouze výjimečně. Ale já vždy její „schovky“ stejně najdu a potají kradu. Samozřejmě mám špatné svědomí, ale touha je silnější a já neodolám. Myslím, že už jsem se smířila, že moje postava nebude nikdy drobná a že nedosáhnu vysněné velikosti. K tomuto zjištění mě dovedla až četba odborné literatury (knížka se jmenuje „Jsem já ze všech nejkrásnější“ od Patricie Bróhmové). A řeknu vám, že chci o tomto problému číst dál, protože mě hodně zajímá. Nemám poruchy příjmu potravy, jen miluju jídlo a když ráno „zhřeším“, už ten načatý den dokončím ve stejném duchu. A tak to pokračuje další a další dny. Ale má praktická lékařka i nezávisle psycholog mi potvrdili, že spěju k mentální bulimii. A přitom se mnou nikdy žádný vážný problém nebyl. Bohužel nevím proč, ale nedokážu si s jídlem stejně jako vy sama poradit. Zkouším různé fígle, např.: doma pravidelně cvičím, abych to jídlo něčím kompenzovala. Ale pak si řeknu, k čemu to je, když stejně žeru jak prase. Měla jsem permanentku do posilovny. Z počátku to bylo ok, pak jsem to nevydržela a letěla do ledničky nebo špajzu. No a tím skončila moje motivace do posilovny chodit = selhala jsem, byla jsem v depresi, frustrovaná, seděla jsem doma, sedím i doteď. A stále to pokračuje. Chci si stále pomoci sama sobě. A tak holky doufám, že brzy najdu jiný smysl života a nebudu se zabývat kravinama a nebudu pozorovat ostatní ženské postavy a nebudu se s nimi srovnávat. Přeju všem tady, ať se vám dobře daří a také ať je pro nás jídlo nutné jen k životu a ne kompenzací našich problémů s váhou nebo se samotou nebo s čímkoliv jiným. Pevně doufám, že se nám už brzy podaří nad jídlem zvítězit. A dodávám, že nesouhlasím se soutěžemi krásy (Miss ČR nebo Česká Miss). Svoji postavu mají geneticky danou a my ostatní ji také máme geneticky danou. Nikdo o nás ale soutěž nedělá, jak nespravedlivé. Naše společnost nás vede k tomu, že máme být hubené, krásné (inteligentní nemusíme být). V opačném případě jsme se svojí „nadváhou“ prostě nejisté a nesebevědomé. Holky, pojďme jídlo prostě neřešit. Zkusit se pár dní nedívat do zrcadla. Cvičit s radostí a když máme chuť a ne proto, že jsme snědly něco zakázaného. Trestáním a odmítáním jídla to nedokážeme a ještě více nás to utvrdí v naší neschopnosti. Stejně nebudeme štastné, když zhubneme. Naopak si zničíme psychiku a budeme se hlídat už napořád. Vím, že to je hrozné si uvědomit. Nevěřila jsem tomu dřív, ale už tomu rozumím. Je to jako kolotoč, myslet pořád na jídlo. Zda je dietní, co smím jíst, ve kterou přesnou hodinu, kdy naposledy jíst, kdy cvičit. Už jsem ani neměla čas na nic jiného, kromě práce a školy jsem žádnou povinnost totiž neměla. Holky, teď si přeju fakt jíst normálně, jen když mám opravdu hlad. A budu se snažit udělat všechno proto, abych svého rozumného cíle dosáhla. Budu se o to pokoušet, dokud se mi to nesplní, jinak se tím jídlem budu trápit po celý život, to vím jistě. Všechny vás tu fakt chápu. Pročítám si pravidelně vaše příběhy a tak ráda bych to trápení ukončila nějakým „lékem“. Možná namítnete, že do toho nemám co mluvit, že nemám PPP, ale také mám to své trápení. Holky, napište sem, co si moc přejete se sebou změnit, ale aby to bylo fakt reálné, něco, co vám pomohlo. Můžeme se tak navzájem podporovat a radit si. Protože máme něco společnýho. Ten, kdo ten problém nemá, nás tak pochopit nemůže. Přeju vám všem hodně sil, víry, odolnosti a všeho dobrého. Mějte se, Katka (22 let).