Přání jedné ztracené…Bulimičky

…právě jsem se vrátila…, Byla tu, dnes poprvé a snad naposled. Naposled? Kolikrát jsem si sama sobě již tohle slovo slíbila. Tak znovu…Bulimie, dnes jsi tu ale již opravdu byla naposled, už víckrát nechoď, příště už určitě budu silnější… Ale popravdě i kdyby už nepřišla, co se změní. Ano, určitě se budu cítit líp, alespoň fyzicky…jak všelijak Bulimie škodí mému tělu znám nazpaměť…psychicky…snad, odpadnou ty vtíravé výčitky a pocity selhání, zklamání, bezmocnosti…ale… Bulimie přeci jen není příčinou ale důsledkem. Důsledkem mého vnitřního nepřátelství vůči sobě sama, vůči svému tělu. Jako by mne naučili milovat druhé, ale sebe samu již ne. Snad že je to samozřejmostí… Rozum bojuje s mými pocity, namísto aby své síly spojily v harmonický růst mé osobnosti a skrze ní i mého okolí. Ztratila jsem důvěru ve své smysly…jsem snad tím obrazem, který spatřuji v zrcadle a který apriori odsuzuji? Snad ne…ale pak čím jsem, kým… „Naše tělo je jediným místem k našemu bytí zde na zemi, které máme…“ Prosím… …ať opět najdu tu vnitřní energii a rovnováhu a sílu…být jedním a vším zároveň… rozumem, duší i tělem… …v plné své kráse:)