Povzbuzení pro všechny

Ahojte holky! Už jsem tady dvakrát psala svůj příběh. První byl asi před čtyřmi lety, kdy jsem začínala s anorexií bojovat a chtěla jsem ujistit o tom, že „nejsem“ nemocná, druhý byl o dva roky později, kdy jsem začala nad anorexií vítězit. Dnes bych chtěla napsat o tom, co se za ty dva roky, kdy jsem se z toho dostala událo a jak bojuju. Bylo by ale asi dobré připomenout, jak to všechno začalo. První problémy jsem začala mít už na střední škole, kdy spadla do anorexie má sestra. Byly jsme vždycky skoro jako dvojčata a já jsem těžce nesla její hubnutí a to, že by měla být krásnější, než já. U sestry to mělo rychlý průběh, velmi rychle zhubla, ale po vyhrůžkách rodičů se jí podařilo za nějakou dobu opět přibrat. U mně měla nemoc mnohem delší, pomalejší a nenápadnější průběh. Nejdřív jsem ubírala sladkosti, pak jsem přestala jíst teplé obědy, ale asi tak dva roky na střední jsem to držela v únosných mezích. Zlom přišel s nástupem na výšku. Nezvládala jsem psychicky zkoušky a nervy a anorexie se rozjela na plné obrátky. Nemyslela jsem na nic jiného, než na jídlo, měla jsem hrozné deprese. Když jsem začínala na střední s hubnutím, měla jsem asi 50 kg na 169 cm, takžu už tehdy to bylo málo. Na výšce jsem to dotáhla až na 40,5 kg. Byla jsem jako kost a kůže, začali mi zdravotní problémy – začalo mi vynechávat srdce, klepala jsem se a omdlévala. Menstruaci jsem bez hormonální antikoncepce už pěkně dlouho neměla. Jídlo jsem schovávala, vyhazovala, lhala jsem nejbližším lidem a myslela jsem si, že už se z toho nikdy nemůžu dostat. Jedla jsem dva kousky pečiva denně, to bylo všechno a vážila jsem se asi tak 10x i víckrát denně a stála jsem se prohlížela v zrcadle. Už jsem hubnout nechtěla, ale nevěděla jsem, jak to zastavit! Několikrát jsem zkoušela jíst, ale nešlo to. Před dvěma lety se však něco stalo. Měla jsem přítele, který tušil, že něco není v pořádku, ale já to dokázala úžasně maskovat, a začala jsem toužit po miminku..Ale věděla jsem, že s takovou do jiného stavu nepřijdu a ani bych miminko nezvládla donosit. A to byl ten hlavní impulz, to proč jsem si řekla, že se chci, OPRAVDU CHCI, vyléčit! Jako první jsem to řekla příteli. Byl z toho nešťastný, ale rozhodl se mi pomoci. Začala jsem pomalu jíst. Začátky byly hrozné! Třeba jsem seděla na gauči a půl hodiny jsem jedla housku se sýrem. Brečela jsem, ale přítel seděl vedle mně a držel mně za ruku tak dlouho, dokud jsem to nesnědla. Obrečela jsem i každý váhový přírustek, ale věděla jsem, že musím vydržet!! Chtěla jsem se z toho dostat, chtěla jsem mít vysněné miminko! Asi během půl roku jsem přibrala nějakých 8-9 kilo, na svou původní váhu. A jednoho dne jsem se probudila a věděla jsem, že je to za mnou! Podívala jsem se do zrcadla a i když jsem viděla, že jsem přibrala, líbila jsem se sama sobě. Narostla mi prsa, zaoblily se mi boky. Na ulici mně začala balit chlapi, všichni v rodině mi říkali, jak mi to sluší a uvědomila jsem si, že jsem zase krásná! Zdravotní problémy mi přestaly, srdíčko už nezlobí, deprese se ztratily kdoví kde :)Minulý rok jsme měli s přítelem svatbu, takže teď už je to můj manžel 🙂 a několik měsíců po svatbě jsem přišla do jiného stavu a teď čekám miminko, které se už brzo narodí. Jsem konečně zase šťastná!! Dokážu si užít dobré jídlo, těšit se na něj, a už na něj nemyslím a neřídí mi život jako dřív. I když je pravda, že některé věci se už asi úplně nezmění a vždycky si budu trochu víc hlídat váhu, než ti, kdo tím neprošli. Ale už vím, co je normální a co ne a nikdy v životě bych nedovolila, abych skončila tak jako kdysi.Velký dík patří mému manželovi, ale ten největší mně samotné! Jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla!! A vím, že kdy jsem to zvládla já, zvládnete to taky!! Mnoho štěstí všem..