Potřebujeme pochopení

Jsem zklamaná duše, co potřebuje pochopení. <p> Tak tuhle vetu jsem řekla kamarádce a až po jejím vyslovení mi došlo, že je to skutečně tak. Mám bulimii! Mám bulimii už 5 let, 1 měsíc a 14 dní. Nastoupila jsem do druháku na SŠ. Všechno se ve mně zlomilo, když mi nějakej klučina řekl: „Tak dělej, ŠPEKU“! Nebyla jsem tlustá, já to vím, měřím asi 178 cm, mám asi 63 kg. Každej se ale diví, když mu řeknu, kolik vážím, vypadám tak o 10 kg lehčí. Prej mám těžký kosti po mámě. Když jsem s tim začala, měla jsem asi 69 – 70 kg a chtěla jsem jen tak nějaký to kilo shodit. Začala jsem se zvracením večeří, ale to nějak dolu nešlo. Pak už to šlo všechno ven. Když jsem s tim začínala vůbec to nešlo. Zvracela jsem čtvrt až půl hodiny a stejně to nebylo všechno, pomáhala jsem si špejlí obalenou ve vatě. Teď je to za 3 minuty venku, a to jenom dvouma prsty. Jsem schopna se vyzvracet ale jen doma nebo u přítele doma. <p> Nikdo neví, že tim trpím. Jsem v tom sama a chce se mi brečet. Každá z Vás ví, jaký je to, když je Vám pořád zima. Ale spim krásně. Vždycky jsem měla ten pocit, že mě nikdo nemá rád, že se žádnýmu klukovi nemůžu líbit. <p> Před dvěma lety jsem si našla prvního kluka, resp. on si vybral mě. Říkal mi dlouho, že mě miluje. Po 4 měsících řekl, že nikdy nemiloval jinou než tu jednu bejvalou. Po dalším měsíci jsme se rozešli. Byla jsem nešťastná. Už v tu dobu, kdy jsme spolu chodili mi můj tehdejší nejlepší kamarád řekl, že mě miluje. Byl strašně hodnej, nikdy jsem si s nikym nepřipadala tak hezky. Byl opravdu kamarád v pravým slova smyslu. Nechtěla jsem to přátelství kazit a ani jsem s nim nechtěla chodit, protože je o asi 8 cm menší než já. V květnu minulýho roku jsem mu podlehla. Připadala jsem si jak princezna, co pro ní přijel princ na bílým koni. Najednou jsem měla pocit, že jsem „pupek světa“. Chtěla jsem s tim v tu dobu skončit, ale nějak jsem to nedokázala. On mě obletoval, říkal mi, jak jsem nádherná, několikrát denně, že mě miluje. Chtěl být pořád se mnou. Pak se to nějak změnilo, pořád mu něco vadí. Křičí na mě kvůli každý kravině. Na všechny dokola se směje a mně odsekává. Rozčiluje se, že pokaždý usnu, když se mnou chce spát. Nemůžu za to, jsem pořád unavená. Nevím, jak mu to říct, nevím, jak s tím skončit. Proč je život takovej zlej. Bojím se, že ho ztratím. Hrozně se za sebe stydím. Zvracím už sice jen jednou – dvakrát denně, ale nechci vůbec. I v tuhle chvíli mám hlad. Po tvářích mi tečou slzy, ale už se zároveň těším domu, abych se pořádně najedla a pak to zase vyhodila. Poraďte mi někdo, co mám dělat. Já už dál nemůžu. Chci bejt normální. <p> Jsem zklamaná smutná duše, který nikdo nerozumí. Já vím, že jsem přecitlivělá a v duchu si za to nadávám. <p> <p> Dušička