Píšu sem, zas…

Jindy sem chodím ztrápená, ale dnes mám náladu spíš takovou… letargickou. Zjistila jsem, že na mé bulímii mě nejvíc trápí to, že se jí moc zaobírám. Tím si jí vlastně stále stavím před oči, připomínám si její všudypřítomnost a dávám jí další sílu, protože všímání si jí, to má ona opravdu ráda. Takže si, a to nadčasově, myslím, že nejlepší je se jí nezaobírat… ne ignorovat, to koneckonců není dost dobře možné… ale opravdu, přestat jí řešit… a ona jednoho dne bude menší… za týden ještě menší… a pak se třeba i stane, že se rozhlédnu po svém nitru… a on tam jen šrám a v něm její pamětní deska s nápisem „Byla jsem tu, tvá Bulímie“ a pod tím ještě malinkým písmem „Však já se ještě vrátím!“. No, tak se vrátí. A pak půjde jen o to, jestli jí do svého nitra opět pustím, nebo ne.