Archives

Som uplne na dne.Trva to uz rok.Striedaju sa u mna obdobia ked sa neustale prezieram a obdobia,ked nejem nic,pijem len vodu.Moja vaha sa pohybuje v rozmezi 20 kilogramov.Momentalne vazim 70 pri vyske 180.Moja najnizsia vaha bola 49 presne pred rokom.Poviete si,ze pri vyske 180 je vaha 70 kil v poriadku,lenze moja normalna vaha,ked som nebola v anorektickom obdobi bola 60 kilogramov.Potom som sa chcela stat modelkou,za tri mesiace som schudla 3 kila,to som totiz chudla rozumne.Vsetko sa to zmenila,ked som v jednom zenskom casopise objavila recept na zazracnu polievku vdaka ktorej som mala byt za tyzden o 7 kil lahsia.Samozrejme chcela som to skusit,zdalo sa mi to super,tak rychlo schudnut.Ocko mi teda uvaril polievku,aj napriek tomu,ze vedel o tom o aku polievku sa jedna.Rodicia na tom nevideli nic zle.Polievka mi vsak vobec nechutila,tak som ju asi po dvoch dnoch prestala jest a jedla som len predpisane potraviny na kazdy den,a to tak,ze som jedla mini porciu na ranajky,v skole som nejedla a dokonca ani nepila nic,ked som prisla zo skoly,tak som zjedla zase svoju mini porciu,bud to bolo ovocie alebo zelenina,veci ako maso alebo mlieko som samozrejme vynechala,radsej som nic nejedla.a Vecer som zjedla poslednu mini porciu,bola som vsak strasne hladna,aby som nemusela viac jest chodila som spavat okolo siedmej-osmej vecer.Rodicia si to vysvetlovali tal,ze som unavena zo skoly.Za prvy tyzden som schudla 4 kila,takze som uz vazila 53,to sa mi zdalo este vela,utvrdila som sa v tom aj v obchode,kde som si skusala dzinsy-38 a nezapla som gombik.Co na tom,ze stare dzinsy mi boli uplne volne,vsimla si to aj mama,ale len podotkla,ze som nejako vela schudla.Druhy tyzden som teda zhodila dalsie 4 kila,chcela som este viac,ale uz som nevladala dalej chudnut,nedokazala som sa poriadne sustredit na ucenie…tak som sa rozhodla,ze si 49 kil udrzim,jedla som len light jogurty bez cukru,ovocie,zeleninu,obcas nejake to celozrnne pecivo,dokonca som jedla aj maso-chudu morcaciu a kuraciu sunku alebo ryby,sladkosti som uplne odmietala,obcas som si dopriala nejaku musli tycinku alebo dia sladkost.Stala sa zo mna hotova odbornicka na stravovanie-kazdeho som karhala a kritizovala,ked jedol nieco nezdrave.Rodicia sa mi plne prisposobili a kupovali mi len to.co som im povedala,bola som stasta…ale za aku cenu,uplne som stratila menzes,stale mi bola zima,bolela ma hlava,casto sa mi zahmlievalo pred ocami,asi dvakrat som aj odpadla,o tom nastastie mikto nevedel.Nakupila som si vela noveho oblecenia,ale vobec som ho nenosila.Obliekala som si stare veci,ktore na mne nechutne vyseli.Raz….pokracovanie nabuduce

…začalo to na gymplu…během jednoho roku jsem nabrala asi 5 kg, najednou jsem při výšce 170 vážila z původních 51kg 56…a pořád to bylo horší…připadala jsem si strašně, všichni byli hubenější než já…hnusila jsem se sama sobě…chtěla jsem se vrátit k původní váze…jenomže jíst strašně malinko nešlo vydržet…byla jsem unavená, zimomřivá, nešťastná…váha se nezmenšovala dostatečně rychle…to, že prostě holčička samá ruka, samá noha (ještě v devítce jsem měla 48kg při skoro dnešní výšce) mění v budoucí matku, mi nedocházelo…teď to vím a stejně se s tím nedokážu smířit…tak jsem vždycky v návalech zoufalství snědla cokoli…pak mi bylo špatně, přejezená a hlavně se špatným svědomím, měla sjem pocit, že hned za 5 minut musím přibrat o 10 kg…nenáviděla jsem to…sebe…že sjem nedokázala být hladem a místo toho teď musím zvracet, abych aspoň trošu zmírnila pocit špatného svědomí…dělala jsem to takhle střídavě až do maturity, váha kolísala od 49 do 57…pak jsem se dostala na vysokou…první měsíce jsem ani neměla čas jíst…měla jsem hroznou radost, že najednou můžu jíst cokoli a nepřibírám(vážila jsem 50kg)…jenže to cokoli bylo ve spěchu, asi tak jednou denně a ne v moc velkém množství, po větších porcích mi bylo špatně, tak jsme prostě jedla málo…domů jsem skoro nejezdila…do toho neustálý sport(dělám vojenskou školu, klade se zde velký nárok na kondici)…jenže pak přišla zima a stres ze zkoušek…zase jsem přibrala…stejný kolotoč…nejjednodušší bylo zvracet…nikdo mi nevyčítal, že nejím…letní zkouškové…zas nebyl čas na jídlo…najednou bez námahy 51kg…střídavě hubnu a nabírám…pitomých 10 kilo, kvůli kterým se nesnáším, bojím se pohledu do zrcadla, několikrát denně stojím na váze…před přítelem už o tom raději mlčím, nelíbím se sobě a to je strašně zničující…snažím se jíst zdravě a sportovat, ručička na váze se ale k 50ce blíží pomalu…bojím se, že tentokrát mi to nebude stačit…aspoň, že už nezvracím…(záchody jsou na kolejích opravdu děsné…navíc nikdy nevíš, kdy někdo přijde)…největší paradox na tom je, že studuju medicínu a moc dobře vím, co všechno si tím způsobuju…nemůžu z toho ven, ale neumím a nechci si pomoct, bojím se, že jak to někomu přiznám, budou mě hlídat, jak jím, a budu jen tlustší a tlustší…pořád se snažím někomu zavděčit, ale před sebou nebudu nikdy dostatečně chytrá a hubená…

Po přečtení pár článků je mi divně a není čemu se divit … Sice jsem také zhubla, ale vše je v normě a v pohodě a i já jsem tím v pohodě. Když jsem chodila tak do šesté a sedmé třídy, tak jsem si začala uvědomovat, že nejhubenější nejsem, měřila jsem 165 cm a vážila asi 68 kg, prostě pěkná kulička a to se mi opravdu nelíbilo. Tak jsem se sebou začala něco dělat, bylo to jednoduché, protože jsem před tím fakt jedla hodně a navíc se na zdravější jídlo dal i zbytek rodinky (tedy táta, žiju s ním). No zhubla jsem hodně a rychle, 15 kilo za čtvrt roku. V deváté třídě jsem měla při 173 cm už jen 49 kilo, připadalo mi to v pohodě a byla jsem tak poměrně, opravdu poměrně spokojená. Hodně lidí kolem mi říkalo, že jsem moc hubená, že nejím, že budu nemocná a tak, ale já pořád, že je mi dobře a že jím normálně, ale zdravěji 🙂 Ale jak to opravdu bylo, pořád se mi motala hlava, neměla jsem žádnou sílu a fakt mi nebylo dobře, chvíle kdy jsem si uvědomila, že něco není v pořádku, tak jsem začala trochu víc jíst a pomalu jsem přibírala, v prváku na 53kg, ve druháku 57 kg. Teď jsem ve třeťáku a mám 59 kg (po Vánocích 62) a jsem spokojená, i když moje vysněná váha je 55 kg, ale k tomu se už asi nedostanu, ale to nevadí, důležité je, jak se cítím a takhle se cítím dobře, je mi dobře, zvládám vše, co potřebuji. Taky vím jednou pro vždy, kde je ta hranice, kterou nesmím překročit a jak jíst, abych byla v pohodě … JO a nikdy jsem nepřestala jíst úplně … vždy je něco třeba … Tak držím palečky ať to zvládnete stejně tak, okolí vám většinou nekřivdí, ale snaží se pomoci, však nejdříve si to musíme přiznat my sami, že není něco v pořádku. Jestli mi někdo chcete napsat, tak směle do toho xpipinax@seznam.cz. Pa pa Lenka 🙂

Zdravím všechny holky i kluky, jsem moc ráda, že jsem narazila na tyto stránky, a že jsem zjistila, že skutečně nejsem absolutně jediná, kdo blbne. Ano blbne. Jinak se to nazvat snad ani nedá. Tak tedy, jak to bylo od začátku? Úplně stejně jako u všech ostatních. V 16ti jsem zjistila, že se začínám trošku zakulacovat, ačkoliv jsem vždycky byla jak „reklama na hlad“. Měřím 172 cm a vážila jsem 54 kg, což je docela hezké. Přesto mě to nestačilo. Nikdy jsem nezhubla do velkých extrémů, ale měla jsem 49 kg, docela dlouhou dobu. Nikdy jsem nezvracela. Stejně se mi začaly strašně moc kazit zuby a padat vlasy. Nikdy jsem nebyla úžasná kráska, ani jsem nějak extrémně nevynikala ve škole, všeho jsem nechala (volejbal, plavání, zpívání), takže mi toho moc nezbylo. S přáteli jsem se rozdělila odchodem na střední, nedřív jsem myslela, že je bezvadný být sám, ale není, teď už to vím. Tak jsem se začala víc zabývat tím, jak vypadám. A začalo peklo. Když jsem byla hubená, tak to bylo v pohodě, jenže pak jsem se začala hrozně přejídat, takhle to trvá doteď. Je mi už 21. Od té doby jsem několiksetkrát ztloustla a zase zhubla, začala užívat laxativa, nic mě nebaví, všechno jsem vzdala (školy), jsem spíš samotář. To mě přivedlo k myšlence, co mi to pitomý hubnutí vlastně dalo? Stres, depky, strach ze všeho, ztrátu sebevědomí, naprostý pohrdání sama sebou. Kluka samozřejmě nemám, protože kdo by stál o takovou divnou holku? Člověk po tak dlouhý době ztrácí naději. Nemyslím si, že v tomhle případě neúspěch posílí spíš naopak. HOLKY, měli by jsme si uvědomit, jestli nám nebylo líp, než tenhle kolotoč začal. I když život není peříčko, tohle nám situaci ještě ztěžuje. A NIKDY NEZAPOMENTE NA TO, ŽE V TOM NEJSTE SAMI!!!!!!!!!!!!! Chci už být v pohodě, ale…ta ..naděje……………nejěk umřela. Mějte se báječně a i když já to nikdy nerozseknu, rozsekněte to aspoň vy a řekněte si chci ŽÍT. Jsme na světě přeci tak krátce. Přeju vám všem velkou víru, nenechte naději umřít. Lucka

Už chvilku si tady čtu různé příběhy. A vidím, že všechny jsme na tom opravdu podobně. Je to až s podivem jak podobné jsou naše osudy. Mám teď spolubydlící, která má mimochodem bulimii jako já. Taky měla předtím anorexii, taky byla rok v Americe a teď je asi stejně nešťastná jako já.Vlastně nejvíc nešťastná jsem z toho, že mi bulimie zasahuje ůplně všude. Mám ji asi 3 roky a za tu dobu se mě ještě nepustila. Odmaturovala jsem s ní, rok přečkala v nultém ročníku a teď je se mnou v prvním ročníku na škole, kterou si moc přeji vystudovat. Musím se teď hodně učit a ona se mě pořád nechce pustit a já vím, že jestli se mě nepustí, já budu muset opustit školu. Po 3 letech hledání východiska, chození po různých psycholožkách a alternativní medicíně jsem si uvědomila jen jedno. Že se musím chtít naučit mít ráda sama sebe. Je to fráze opakovaná stále dokola, ale je to jediné východisko. Ani hubnutí ani přehnané sportování není ta pravá cesta. Mohla bych psát dál a dál, je toho tolik. Ale myslím, že každá z vás ví, co jsem prožila a prožívám. Tak a teď tady sedím a nevím jak to ukončit. Možná takto: Přeji si udělat zkoušky a postoupit do dalšího semestru. A co vy? Přejte si něco, nikdy nevíte co se může stát . . .