Archives

Ahoj, dnes jsem se dostala poprve na internetove stranky ppp a tvuj pribeh je mi opravdu hodne povedomi. Ve 12 jsem merila 150 cm a vazila 60 kg. K tomu silne bryle a same jednicky = velke problemy. Do 18 jsem se vytahla na 170 cm, ale vaha se vysplhala az pres 85 kg. Protoze zpivam operu, mela jsem nuz na krku a za rok a pul zhubla na 60 kg. Byla jsem statna a me denni menu vypadalo na zeleninu, ovoce, jogurt (vitalinea) a sem tam dusena ryba. Vsichni me chvalili, jak mi to slusi. Pak jsem ale zacala mit problemy udrzet si svuj omezeny jidelnicek. Dostavala jsem chute na zmrzlinu, cokoladu, sladke pecivo atd. Tak to vypadalo tak, ze jsem se drzela a pak snedla najednou kilo zmrzliny a zajedla to kolacema. Nikdy jsem nezvracela. Jen jsem potom zahajila dalsi hladovku. Takto jsem se po dalsim pul roce dostala na 75 kilo. Pripadam si hnusne tlusta, chtela bych vazit aspon 65 kilo, coz je na 170 cm normalni, aspon podle tabulek. Vzdy kdyz zahajim nejakou dietu, vydrzim to nejvyse tyden a pak zacnu s prejidanim. Uz nevim jak dal, protoze potrebuji byt hubena, abych na sebe dostala divadelni kostymy. Ma nekdo podobnou zkusenost, poradi, jak z toho ven? Diky moc.

Ahoj holky.. Na tyhle stranky chodim kazdy tyden. A kdyz si tak procitam Vase pribehy, tak je mi z toho do breku a chtela bych se s Vami podelit o svy krusny zazitky a zkusenosti s ppp. S bulimii bojuji jiz 6 rokem. Ani nevim v ktery okamzik to presne zacalo. Nikdy jsem nebyla tlusta, ale uz na zakladni skole jsem byla tak trochu zakulacenejsi. Ale v ty dobe jsem si s tim hlavu nelamala. Na stredni uz jsem se docela zacala zajimat o to jak vypadam a to vlastne trva az do dneska. Bohuzel, je to az chorobna zavislost. Zhruba v 18 jsem zkousela poprve zvracet. Nedokazala jsem prestat jist, tak jsem se prejidala. A abych ulehcila svymu zaludku i svedomi, tak jsem to proste ze sebe musela vsechno dostat. Proste ten kolotoc, jaky vsechny dobre znate. Dneska je mi skoro 24 a jsem z toho vseho unavena. Mam skvelou praci, uzasnyho a krasnyho pritele, docela pohodovy rodice, nejlepsi segru na svete, spoustu pratel. Tak nevim, proc to vlastne delam:-) Uz asi 3 tydny jsem ve stavu naznacujici anorexii. Prestala jsem den ze dne proste jist. Za den snim pouze jedno jablko a max. musli tycinku. Tot vse. Casto je mi spatne a na omdleni. Jediny komu jsem se sverila je muj pritel. Ten bydli v Brne, takze me nemuze hlidat. Na jednu stranu jsem rada, ale na druhou ne. Jist jsem prestala vlastne hlavne kvuli nemu. On me do toho nenuti, miluje me takovou jaka jsem. Ale pokazde, kdyz si vzpomenu na jeho bejvalky, tak si pripadam hrozne oskliva a tlusta. On tohle netusi a ja mu nejsem schopna to rict. Mivam posledni dobou hodne uzkostlive stavy a deprese, rozbreci me uplne malickosti. Nevim, jak z toho ven. Porad si rikam, ze az budu mit tech 50 kg, tak budu uplne stastna. Ale je to vubec mozny, byt absolutne stastna:-)Dokud nezacnu mit rada svoje telo, tak se to nespravi. Holky, pokud nektera budete chtit se podelit o sve problemy nebo jen tak pokecat, tak mi klidne napiste na: cervencovaholka@centrum.cz. Budu moc rada. Mejte se krasne a drzte se!!!

Zdravím všechny zbloudilé čtenáře, chtěla jsem se tady s někým poradit. Já sice nemám PPP, ale mám obavy o svojí kamarádku.. Budou to asi tři roky, co se odstěhovala z Prahy do Chrudimi u Pardubic. Přesto je to stále ta nej kámoška, jakou si můžete přát. Od té doby začala kouřit – vždyť víte, jak to chodí na vesnicích.. Začala také pít. Než se odstěhovala, byla spíš taková stydlivá a teď má za sebou dva vztahy. I když je jí jenom 15 a někdo by si mohl myslet, že takové vztahy v 15ti jsou primitivní. Měla prvního kluka a ten se s ní rozešel. A teď i druhý. Nevím, jestli je to podmíněno i tím, že příliš nejí, ale ona už tak před měsícem (tedy tvrdí, že před měsícem) postupně přestávala normálně jíst. Totiž, podle toho, co berete jako normu. Berte to tak, dřív by snědla i polovinu pizzy, dnes by nesnědla ani jeden trojúhelníček. Vysvětlovala mi, že nesnídá – po snídani jí je blbě, takže ani pře obědem nesvačí. Pak přestala i obědvat (nebo jí velmi málo, no umíte si to představit) protože po obědě je jí vždycky ještě víc blbě, většinou ani nemá nějakou odpolední svačinu a když má, tak už asi nevečeří či naopak. Dá si prý třeba bílý jogurt s piškoty, jenomže teď jí prý přestaly ty piškoty chutnat, takže sní tak maximálně bílý jogurt a k večeři má pak jenom kousek chleba nebo jiného pečiva – když jsem tam byla přes víkend, nic jiného večer nejedla, jestli vůbec. Váží 54 kg a měří asi 167 cm. Nevypadá anorekticky, je tak nějak normálně štíhlá, akorát břicho má podle mě moc vyhublé. Má ho hubené asi o centimetr dolů, než jsou pánevní kosti. Dělá mi starosti. Teď je v normě, ale co když za pár dní nebude??? Při tom, co za den sní, se pak nalačno napije alkoholu a je úplně na šrot (to už jsem s ní zažila, je to hrůza). Nemá vůbec pestrou stravu a třeba zeleninu vůbec nekopujou, protože je tam docela drahá (nechápu). Bude to ale asi i psychické. Říkala mi totiž, že jednou celý den nejedla a pak si dala housku s něčím a ještě něco podobného a máma jí řekla, že prý moc jí a od té doby – že neví proč – ale že jí hrozně málo a ani jí nic nechutná, nemá nikdy chuť ani na čokoládu, kterou měla dřív ráda. Dřív si občas dávala na hlad žvýkačku, dnes si tomu dá cigáro. Tvrdí, že cigarety poničí orgány až tak po dvaceti letech a že tudíž pro ni nejsou až tak závadné. To si rozhodně nemyslím. Fajn, dost trpěla kvůli tomu rozchodu (s tím klukem se dokonce i vyspala a tvrdila, jak je úžasné, že mu může ve všem důvěřovat atd.). Prý pořád brečela a ještě navíc – nepochybně (když jsem u ní byla, ověřila jsem si to) utěšovala svou bolest pitím atd atd. PROSÍM PORAĎTĚ MI, JAK JÍ MŮŽU POMOCT. HLAVNĚ S TÍM JÍDLEM!!!!

…Ahojte všetci, vidim , že nie som sama na svete s takýmto osudom, hmmm, nenavidim sa za to ,…preklínam nielen seba ale aj svojich rodičov…. Všetko sa začalo jedného krásneho dna, ked som mala 16 rokov.Prišla som domov zo školy a moja babka ,ako vždy ,navarila dobrý obed.Dodnes si pamatám , že to boli kapustové halušky…a ja ako obvykle, naložila som si na tanier kopec jedla…ako som ich jedla, zrazu mi hlavou prebehlo, že nemusim ich zjest všetky…a tak som si dala zopar lyžíc a zvyšok vsypala spať do hrnca… joooj , ten taky fajn pocit mi zalial cele telo…. na druhy den sa to zopakovalo…treti zas , štvrty opať…až som začala chudnúť…bola som na seba hrdá…z 60kg som schudla na 50….bola som nesmierne šťastná, že sa mi to tak darilo…stratila som uplne chuť do jedla…za cely deň som zjedla jednu mrkvu…a to som vôbec ale vôbec nepocitovala hlad…ale len nenormálny pocit štastia… rodičia si asi nič nevšimli…že nejem…až raz ma mama videla v kúpelni , ked som sa kúpala…a skoro odpadla…kosť a koža… fuuuuuuuuuuuj….zbila ma jak hada…a nasadila kuru ozdravovania…nasilu jesť…no je jasne , čo sa dostavilo…bulimia…začala som normalne jesť…aby boli naši kludní…až mi to utieklo spod kontroly…a žačala som sa prejedať…a priberať….tak som sice vyzerala normalne ako zdrava baba, ale nechcela som jesť na verejnosti…lebo som stale behala na vecko… teraz mam 22 a stale trpim bulimiou…hmmm, a mam pocit , že sa toho už nezbavim…mam to sice pod kontrolou, ale najradsej by som bola, keby sa mi to nikdy nebolo stalo…. prejedám sa hlavne cez sviatky…ale snažím sa nerobiť to narokom…zvracanie si nemusim vyvolávať , lebo žaludok sám rozhoduje, čo prijme a aké kvantum strávi…zvyšok vyhodí von… váhu mam celkom normálnu…len strašne kolísavu…nemám problém príbrat aj 3 kilá za týžden a takisto zhodiť…na jednej strane je to istá výhoda ale na druhej aj nie…. rozmyšlam už o svojej budúcnosti, o svoje dcére, ktorú by som chcela niekedy mať….neviem, fakt neviem ako by som reagovala , keby aj ona to mala… Už ked tomu nedokázali moji rodičia zabrániť aby sa to u mna nevyvinulo do takýchto foriem, a sama som dokázala prejsť tolkými štádiami tejto hnusnej choroby, musím tomu dokázať zabrániť u mojej dcéry…a verím , že to dokážem….

Když se tak zamýšlím, tak jsem přišla na to, že problémy s jídlem mám od svých 7 let. To bylo tehdy, když mi na sedmileté prventivní prohlídce doktorka napsala do karty, že jsem mírně obézní. Tak jsem začala nechávat půlku oběda a na devítileté prohlídce mi už řekla, že mám malé váhové přírustky… Nikdy jsem nebyla nějak tlustá, vždy jsem byla takový ten „tlustší průměr“. Ve čtrnácti mi to ale hodně začalo vadit a já jsem chtěla zhubnout. To jsem měla 167 cm a 52 kg. Tak jsem přestala snídat, na oběd jsem si koupila jenom něco v bufetě, ne že bych nějak extrémně hladověla. Podařilo se mi za nějakou dobu shodit 3kg. Byla jsem na to pyšná a chtěla si to udržet. Jenomže už jsem nevěděla, co je to normálně jíst. Už jsem nebyla schopná sníst na oběd 4 knedlíky jako kdysi. Pokračovala jsem v omezování se v jídle a ani jsem nevěděla jak, zanedlouho jsem měla 45 kg. To už si okolí začalo všímat, že něco není v pořádku. Naši mě vážili a kontrolovali, jestli jím. Chtěla jsem tehdy přibrat, ale byla jsem tak nějak zvyklá na zvýšenou pohybovou aktivitu (denně jsem běhala se psem v lese), že mi ke zvýšení hmotnosti nepomohlo ani pravidelné normální jídlo. Nakonec jsem trochu přibrala, ale maximálně půl kila. Hrozně jsem se toho zalekla a začala ještě drastičtěji hubnout a chodit na horolezeckou stěnu, abych měla co nejvíc pohybu. To už to šlo strašně rychle a vážila jsem 40kg na 167cm. Byla mi zjištěna bradykardie (tep 40/min). Měla jsem jít na jednodenní vyšetření do nemocnice, kde si mě samozřejmě nechali s diagnózou mentální anorexie. Bylo to 21. prosince. 29. jsem měla patnáctiny. Na Vánoce mě pustili domů, abych mohla jíst cukroví:). Musela jsem slíbit, že přiberu. S tím jsem souhlasila, protože se mi ty moje žebra už hnusily. Každý měsíc jsem chodila k psychiatrovi, který však nic moc neřešil. Já jsem se přejídala-20 rohlíků s máslem a povidly na posezení pro mě nebyl problém. Nepřejídala jsem se každý den, asi tak 3x týdne. Bylo mi řečeno, že se musím dostat na váhu 53kg. Asi za 3 měsíce jsem to splnila. Už jsem se ani nepřejídala, snažila jsem se jíst tak nějak zdravě, pohyb, ale hlavně ne žádné diety a hubnutí. Nejhorší byly asi narážky spolužaček, když jsem přibírala. Při 40kg mi sice říkaly, že jsem strašně vychrtlá. No, ještě si vzpomínám jak mi v tom nejhorším období spolužák řekl, že mám hezkou postavu! Teď jsem v prváku na odborné technické škole, kde jsme dvě holky ve tříde a jinak kluci. Je to lepší, nikdo neřeší diety a hubnutí jako na základce. (to byla jazykovka a byla tam převaha holek). Myslím, že jsem se z toho jakš takš dostala, ale úplně vyléčená taky nejsem. O víkendu kontroluju mamku, kolik oleje do čeho dá a hodně se kvůli tomu hádáme. Váhu si držím plus mínus těch 53 kg. Občas se hodně přejím, pak mám výčitky svědomí a ten další den nic nejím. Pokaždé začínám znovu, že budu jíst normálně, pak se zas přejím, hladovím atd. Ale už asi týden jsem to vydržela normálně, tak snad se to podaří. Pořád se srovnávám s ostatníma holkama, které potkám na ulici, prohlížím v zrcadle, počítám kalorie. To všechno mi zůstalo. Nedovedu si představit,že bych třeba v 18 vážila 60kg. (teď je mi 16). Ale snad se to postupem času srovná. Závěrem bych se ještě zmínila, co všechno mi anorexie dala a vzdala. Každopádně to nebylo nic pozitivního. Mám deprese, nemám kamarády, jsem nespolečenská, moc řeším a plánuju jídlo, hádám se kvůli tomu s našima, nemůžu si vychutnat žádné dobré, ale „nezdravé“ jídlo,… No a to přejídání je taky ještě pozůstatek toho strašného období.