Archives

Bulimie mě trápí už tři roky a myslím si, že se jí nikdy nezbavím. Vždycky když to udělám, tak si říkám, že to bylo naposled a už nikdy, ale však to znáte přijde to znova. Občas mám světlý chvilky, kdy vydržím nevzracet i dva týdny, ale pak se to zase vrátí. Já už ani nechci tolik zhubnout, jen být normální, jenže to nejde mám totiž pořád hlad. Na jídlo musím pořád myslet. Snažila jsem se jíst zdravě, ale pokaždý se to zvrtne. Už si ani nevěřím, že to někdy dokážu. Teď chodím s klukem, který o tom ví a je mu to jedno. Občas se o tom bavíme, já se mu snažím to vysvětlit a prosím ho, aby na mě dohlížel, ale přijde mě, že to za chvílu pustí z hlavy a je mu to jedno. On říká, že když člověk něco chce dělat, tak to dělá a když nebude chtít tak to dělat nebude. Je fakt, že je to můj problém a ne jeho, ale na druhou stranu bych čekala trochu větší zájem. Teď jsem mu říkala, aby dal zámek na dveře do kuchyně, abych se do ní nedostala, nejhorší je to totiž vždycky večer. Slibuje, že jo, ale zatím se nic neděje tak ho uháním. Nevím jestli to pomůže, ale budu mít před sebou další překážku. Už jsem byla taky u doktorky, ale ta mě poslala jinam, že mě nepomůže, tak jsem zatím nic nezkoušela.

Ahojte holky, setkávám se jak ve svojí práci, tak i v životě se spoustou velmi podobně potrefených holek, dokonce i kluků. Dalo by se říct, že jsem trošku deformovaná svým oborem, ale nutí mě to velmi k zamyšlení, zda vůbec existuje někdo normální. Jdu-li po ulici, koukám se kolem sebe na holky i kluky – hlavně -náctileté, pozoruji, jak oni sebe pozorují, jak se usilovně snaží vypadat dobře, jak v jejich lebčičkách koluje neustálá sebekontrola, zaměření na správné, sebevědomé a dokonalé působení na venek. Odhaduji, jak moc to toho či onoho trápí, jestli tam nebude nějaká forma ppp. Jak říkám, částečná deformace. Oj, působím tu jak stará matrona:-). Ne, jsem taky jedna z vás, i když už teda ne náctiletá, na začátku budu mít brzo trojku:-(, přesto některé způsoby myšlení se moc od doby dětství, mládí nezměnily. Zjišťuji, že normální vztah k vlastnímu tělu má asi málo lidí. A je zcela vedlejší, jak to působí „objektivně“ (štíhlý, tlustý, to je fuk) Taky blbnu. Asi ne ve smyslu takovém, jako vy, které tady píšete, jak jste na dně, nejíte, blijete. Takto si neubližuju, i když sklony k tomu mám. Jenom nestoupám na váhu, nedívám se do zrcadla. Nemiluju svoje tělo dostatečně. Proč? Protože mám pocit, že prostě nejsem dokonale stavěná, krásná. I když vím zcela určitě, že mnoho lidí si myslí pravý opak. I když vím, že srovnávání s ideály je úplná blbost. Je to příšerná sebestřednost, stydím se za to. Proč se všechno furt motá kolem těla a toho jak vypadá? Za takovéto myšlenky bych si nafackovala, když se potkám s lidmi, kteří třeba nemají nohy, nebo mají popálený obličej z děctví nebo… Ale já jsem vlastně chtěla napsat spíš nějaké povzbuzení. Třeba co pomáhá – samozřejmě láska na prvním místě. Ale otevřít se pro lásku, připravit se vnitřně, není vůbec jednoduché. Někdo vás sice může milovat celým srdcem, ale když ho otrávíte vlastní sebenenávistí, nedokáže tomu dlouho vzdorovat. Můj první kluk mě upozornil na špeky, o kterých jsem do té doby nevěděla (byla jsem spíš hubená, 18 let mi bylo). Za pár let jsem si k sobě přitáhla dalšího takového jedince. Opět špeky. To už jsem si říkala, že buď přitahuju furt ty stejné blbečky, nebo jsem mu svou obavou z toho, aby mi to neříkal, nějakým myšlenkovým pochodem vnukla právě to, aby mi to říkal. Ani jeden nebyl normální a láskyplný. Upozorňuji, že jsem dost vysportovaná, mám pěknou štíhlou postavu, jím zdravě, jsem vegetarián – není to moje chlouba, jen to konstatuju. Je opravdu těžké začít si po takovýchto zkušenostech myslet něco lepšího. A to i přesto, že můj současný kluk mě skutečně miluje celou, líbím se mu taková jaká jsem. Záchvaty mojeho (pouze psychického) blbnutí po jeho boku téměř nenastávají. Okolní lidi vidím skoro vždycky v tom lepším světle – to jak vypadají mi skoro vždy připadá krásné a dokonalé, jen na sebe tak nepohlížím. Ráda si prohlížím různé „nedokonalé“ typy lidí. Vždy po chvilce koukání a hlavně, vyzařuje-li z nich něco pěkného, si uvědomuju, jak jsou krásní a jak jejich tvary jsou dokonalé. Vnímání takto funguje. Na sto honů vycítím když z holky jinak krásné vyzařuje nějaký zádrhel. Taková se mi prostě namůže zamlouvat, to jak vypadá, i když by se mi to mohlo líbít, není pro mě důležité. (nebojte, nejsem na holky:-)) Už jsem vás asi uspala, tak jenom bonbónek na závěr, úryvek z jedné populistické knížečky: „Co odrazuje ženy na chlapech: když jsou muži po vašem boku posedlí vlastním tělem. Znáte ten typ, dámy. Nepřetržitě hledí do zrcadla, otáčí se ze strany na stranu, aby dosáhl lepšího pohledu na své vlasy, bicepsy, prdelku. Jestliže si někam spolu vyrazíte, soustředí se víc na obdivování sebe sama, než aby si všímal vás. Neustále cvičí, chodí do posilovny, nebo má nářadí doma. Po litrech pije nejnovější proteinový nápoj, pozorně sleduje novinky v životosprávě. Pro koho to všechno dělá? Pro vás? Kdepak, dělá to pro sebe! Pánové, možná je to pro vás překvapení, ale muži posedlí vlastním tělem ženy naprosto odrazují. Nahání nám to husí kůži. Je to možná tím, že jste tolik zahledění do sebne, snad je to pocitem, že jsme jenom doplněk vaší dokonalosti. Jednou jsem s takovým mužem chodila. Strávil mnohem víc času přemýšlením o svém vzhledu než o mně. Technicky vzato měl nádherné tělo, pěstoval si svaly zvedáním činek, takže splňoval představu mužského idolu. Stala se ale podivná věc, po jisté době mi přestal připadat přitažlivý. Něco v jeho posedlosti mi nedovolovalo, aby se mi líbil. Uplynulo několik let a já se zamilovala do skvělého muže, který byl pravý opak krále posiloven. Nestaral se o to, jak vypadá, a ačkoli se zajímal o své zdraví, neposuzoval se podle fyzického vzhledu. Můj bývalý partner by byl šokovaný, kdyby se dozvěděl, že považuji takového muže za sexuálně přitažlivějšího než byl on. Byla to ovšem pravda, protože tělo mého nového partnera zkrásnělo mojí láskou.“ Dámy, připomíná vám to něco? Loučím se s vámi. Pokud jste dočetli až sem, smekám.

Ahoj holky (popřípadě i kluci) – prostě všichni, co navštěvujete tyto stránky. Také já jsem se rozhodla napsat sem svůj příběh a doufám, že vás potěší a dodá vám potřebnou odvahu a sílu s těma ošklivýma nemocema skoncovat. Chtěla jsem být modelkou. Tak to začalo. Od malička jsem byla vysoká, dorostla jsem až do 180 cm. Měla jsem z toho komplexy, spolužáci se mi smáli a já pro ně byla jen žirafka. Moc jsem je nebrala, hrála jsem basketbal a tady má výška byla obrovskou výhodou. S kámoškama jsme se zapsaly na kurz manekýnek a chystaly jsme se na okresní kolo Miss poupě. Soutěžily jsme, kdo dřív zhubne. Mě nakonec nevybrali, byla jsem smutná, ale mohla jsem už jíst. Pak byl na chvíli pokoj, ale v době, kdy jsem se připravovala na přijímací zk. na SŠ jsem se pořád doma učila a taky se přejídala. Doslova se přejídala. Začala jsem nosit bráchovo volné oblečení, milovala jsem sladký jídla, nic mi nechybělo. Spokojená oplácaná holka. V té době jsem vážila 75 kg (před tm vším asi 65 kg). Na gymnázium mě nevzali, byla to pro mě pohroma. Skončila jsem na učňáku, naštěstí jsem tam byla jen 2 týdny a pak mě vzali na gympl. Byla jsem šťastná jako blecha. To už jsem ale začala hubnout. Moc se mi líbily moje spolužačky, drobné holky. Já byla jako mamut a chtěla to změnit! Vždycky jsem měla atletickou postavu. Šlo to lehce, nakonec jsem skončila u jablka a jogurtu denně, nebo jsem nejedla vůbec. Odsuzovala jsem ostatní, jak se můžou tak pořád cpát. Odrazilo se to ale i na mé psychice. Hádala jsem se s našima, ve škole jsem pořád brečela, když se mi něco nepovedlo, chtěla jsem být perfektní se vším všudy, prostě jednička ve všem. Zhubla jsem na 55 kg, tedy 20 kg během 6 měsíců. Nedostala jsem menstruaci, byla mi pořád zima, vypadávaly mi vlasy. Na střední jsem se seznámila s klukem, s kterým jsem do dnes 🙂 Moc mi pomohl. Šla jsem na gynekologii. Řekli mi, že mám „koncentrační syndrom“, píchli mi nějaký hormony a řekli mi, jestli nepřiberu, tak nebudu moc mít děti. To byl pro mě ten největši impulz. Já děti miluju a také je chci!! celý ten den jsem probrečela, u přítele i doma. Začala jsem více jíst a když jsem měla dost síly, začala jsem cvičit. NAvštěvovala jsem pí doktorku v Olomouci – bezvadnou doktorku, která mi pomohla ze všeho nejvíc. Bez ní bych tu ani už nemusela být 🙁 Trvalo mi to 6 let, ŠEST dlouhých let, než jsem se z toho dostala. Teď se mám dobře, mám se ráda. Přišla jsem na to, že v životě ke štěstí nestačí být hubený. Dnes se dívám na svět úplně jinýmy očima, svět je pro mě krásnější a já si konečně můžu užívat života naplno. Holky, prosím vás, nepoddávejte te se anorexii či bulimii, není to vaše jediná kamarádka. Najděte se doopravdové kamarády, bude vám líp. Jestli jste ještě nikdy nebyly u psychologa, nestyďte se a zajděte tam, dokáže vám moc pomoci. Aspoň to zkuste, za to nic nedáte. Mlže vám to jen přinést šťastnější a svobodnější život!! A po něm přece všichni toužíme. Na závěr bych chtěla poděkovat mojí pí doktorce Stárkové a mému příteli Zdendovi, kterého miluji doufám, že se nám jednou narodí zdravé děťátko.

Ahoj holky, už je to docela dávno co jsem do téhle rubriky psala svůj příběh. Nebylo to na nic. Nevadí. Dneska jsem na něco přišla, vymyslela jsem to svojí přemýšlivou hlavinkou, kterou mi tolik lidí vyčítá. Mám teď hodně času přemýšlet. Simuluji nemoc a právě v této době se nacházím v asi nejhorší fázi bulimie. Jenže si myslim, že chce-li se člověk z nějaké nesnáze (dost křehce řečeno o bulimii že?) dostat, musí se dostat až nanaprosté dno, protože teprve odtud se může odrazit. Takže jsem vlastně ráda. A na co jsem tedy přišla? Čím je pro mě bulimie, jak napovídá název tohoto článku. Všechny se jistě shodneme, že bulimie je problém. A TO JE ONO! Pro mě je to problém, který si můžu a musím řešit sama. Ostatní problémy? Řeší je za mě rodiče, přesněji matka a nevlastní otec. Takže bulča je vynikající prostředek jak si neustále dokazovat, že si nějaký problém řeším opravdu sama, nikdo o tom neví! Proto mě pořád baví prohrávat s ní a zase znovu a znovu začínat bojovat a řešit problém zvaný PPP. Než jsem s touhle bláznivou zálibou přišla do kontaktu, závodně jsem běhala. Vyhublá na kost. Chodila jsem na VOŠ, prospívala bez problémů. Doma vše jak má být. Jediný problém, který jsem řešila byl, jestli uběhnu kilometr za 3:45 nebo 4:00 a řešila jsem ho sama!!!! Parádní pocit. Doma jsem téměř nebyla a rodiče mým starostem nerozuměli, takže mi ani do ničeho zasahovat nemohli. Pak ale skončila škola a já se musela zapojit do běžného dospěláckého života, sehnat si práci, bydlení a solidního chlapa. A OUHA. Problémy. Naši mi dost a dost pomohli. Našli mi práci, pomohli mi s bydlením a můj nevlastní otec mě seznámil s mým tehdejším přítelem a později se zasloužil o to, že jsem ho dokázala opustit. A jak jsem se cítila? Neměla jsem žádné starosti, protže je za mě vyřešili rodiče. Naprostý pocit méněcennosti a neschopnosti. A tak jsem pomalu ale jistě problém hledat začala. A tak jsem si našla. Bojuji s ním už 3 rok. Nic moc oproti ostatním dívkám co sem píšou, ale na mě slušný výkon. Ještě bych asi měla napsat, že to že nechávám rodiče řešit mé problémy, není jejich chyba. Je to má chyba. Já se nechám! Jenže v naší rodině je to ještě trochu komplikovanější, protože jak jsem výše uvedla, že doma bylo vše v pořádku, nezůstalo to tak napořád. Přišlo to jako rána z čistého nebe. Bráška spáchal sebevraždu. Oběsil se na smetišti. Proč? Pocit méněcennosti a neschopnosti. Neodvažuju se ani přemýšlet nad tím, jestli v jeho případě hráli rodiče tutéž úlohu jako u mě. Co jeho smrt znamenala znamenalo pro mě? Trochu egoistická úvaha, ale přece jen se nad tím musím zamyslet. Především obrovskoku ztrátu. Matka měla najednou nával starostlivosti a péče o mě. Vždyť už jsem jediná kdo jí zůstal. A já? Nechala jsem ji, už si toho tolik protrpěla, tak proč by nemohla mít dobrý pocit z toho, že něco dělá pro svou dceru, když to neudělala pro svého syna. Jenže není to právě úplný opak toho co potřeboval můj bratr a co právě nyní potřebuji já? Přes veškeré mé úvahy nad tím, co může nebo nemůže za moji bulimii. Chtěla bych vám holky říci svůj názor na „náš problém“. MYSLÍM, ŽE JE MNOHEM PERSPEKTIVNĚJŠÍ A ÚČINNĚJŠÍ SE SOUSTŘEDIT NA TO, JAK S NÍM BOJOVAT, NEŽ NA TO CO HO ZPŮSOBUJE. Trochu nudný článek, pro některé dívky které zde hledají návod jak začít bulimii nebo návod jak zhubnout co nejdříve a co nejdrastičtěji, ale pevně věřím, že alespoň nějakou dušičku přiměl zamyslet se nad tím, v čem by asi tak mohl být „její problém“ Mějte se krásně kočky a krásné léto přeje Lidka

Ahojte.. Konecne som sa rozhodla,ze sem napisem cely svoj pribeh..I ked este ani teraz neviem,ci to dopisem a ulozim… Raz som sem uz pisala,ked si to teraz precitam,hanbim sa…Takze od zaciatku.. Minuly rok tak na jesen/v zime som zacala chudnut..Ani neviem preco,proste som si uvedomila,ze asi niesom az tak chuda,jak sa zda..mala som asi 48kg a 167cm.vzdy som mala dost pohybu,bola spolocenska,vesela,na najlepsom gymnaziu..Porste dalo by sa povedat dokonaly zivot..lenze prislo to,co mi ho zacalo kazit..zacala som teda chudnut a dostala som sa na 44kg a zacala mat depresivne stavy..vsimli si toho rodicia,dohovorili mi a na cas sa dalo vsetko do poriadku..Anorexia vsak bola stale ukryta niekde vo mne a cakala len na spravny okamzik… Na jar sme sa prestahovali,nasla som si novych kamaratov,skola stale ta ista..bolo mi dobre,dalo by sa povedat,ze som si rychlo zvykla..Potom ale prisiel vazny uraz a ja som stravila skoro mesiac v nemocnici..bolo to pre mna najvascie utrpenie,ja-spolocenksy clovek,zavreta v tej hroznej nemocnici,strasne som tam trpela..vtedy som mala 47kg a 168cm…po nemocnici som sa zmenila,uzavrela som sa viac k rodicom,aj mozno k niektorym blizkym kamaratom,lebo som sa bala,ze ak sa nieco podobne stane,budem zase strasne bez nich trpiet..prislo leto a zacala som chodit s mojim doterajsim chlapcom..leto bolo super,jedla som(teraz si to spatne uvedomujem)asi iba koli tomu,ze sme sa dost rozhulili a po tom je dost velky hlad..ale bolo mi dobre,nic som neriesila.. zaciatok skolskeho roku a ja som bola stale chora..mala som hroznu anginu a ja som zase zacala mat pocit,ze nic nezvladam,ze co bude zo skolou a podobne..neviem ci to uz zacalo tym,ale asi som uz vtedy zacala menej jest..vtedy som si to vobec neuvedomovala,ale teraz ked sa k tomu vratim,myslim,ze uz vtedy som nejedla moc normalne..a potom asi v oktobri to zacalo naplno…cez tyzden som nic nejedla,nasich klamala,jedlo vyhadzovala a cez vikend jedla minimalne,vacsinou som pouzila dalsie klamstva..asi po mesiaci som to ale povedala mojmu chlapcovi a aj najlepsej kamaratke,ktora si toho uz vsimla skor..obidvaja sa o mna strasne bali,ale ja som bola vtedy este moooc zaslepena anorexiou..bola mi stale strasna zima,vsetko uz na mne viselo,ale bola som stastna,ked som sa pozrela na moje ploche brucho,teda skor prehnute dovnutra..ale nikdy som sa necitila chuda,vychrtla,jak mi kazdy hovoril..dostala som sa na 40-41kg pri tych 168cm.To uz zacalo byt podozrive aj nasim aj mojej doktorke a objednala ma k psychologicke aj k endokrynologicke.stale som vsak vsetkych presviedcala,ze ja som v pohode,ze nemam ziadny problem a ze nikoho nepotrebujem..obdobie vianoc bolo pre mna strasne,musela som celkom jest a tak som obcas aspon nieco vyzvracala,aby som trosku utisila tie neznesitelne vycitky..plakala som kazdy jeden den a nenavidela sa..pribrala som asi dve kila..den pred silvsetrom som sa zrutila,na moje narodeniny..bolo mi najhrosie a vsetko som povedala rodicom..vtedy to islo rychlo,hned na druhy den som isla k psychologicke a tak tyzden na to,k tej druhej doktorke..tam bolo uz aj vazenie a vyhrazky,ze mam poslednu sancu,ze musim pribrat,inak si ma tam nechaju..doma som hrala dalsie divadlo,ze jak pekne papam,ale prislo vazenie a ja som mala o kilo menej..dali mi dalsiu sancu a tak stale dookola..uz po prvom vazeni som zacala pouzivat prehanadla a co som musela zjest,vacsinou som aj vyzvracala..ale tak vaha sa ustalila na nejakych 43kg..pre mna to bolo vela,ale zniesla som..to uz to o mne asi vsetci tusili..chlapec sa koli mne strasne trapil,hadali sme sa koli tomu,ja som vzdy aj jemu aj rodicom aj doktorom slubovala,plakala,prosila..nikdy ma nakoniec nezatvorili do tej nemocnice..boli obdobia kedy som sa snazila,jedla som da sa povedat normalne,ale potom som videla,ze som pribrala a zase vsetko odzaciatku..a tak stale dookola..nezvladala som to,absolutne,nevedela som ako dalej..nenavidela som to neustale klamanie..klamala som tym,ktorych som milovala..to najviac bolelo..ale ppp bolo silnejsie,vzdy bolo silnejsie…az prisla sobota pred dvomi tyzdnami(21.5.)..rodicia si mysleli,ze sa snazim,ale prisli do mojej izby,ked ja som boal vonku a zase mi tam nasli prehanadla,strare desiaty,v igelitke vyzvracany obed(strasne sa za to hanbim:((),veci ktore som nestihla vyhodit,lebo som sa ponahlala von,boze,jak strasne si to vycitam,vsetko by bolo inak:(…okamzite mi zavolali,mama plakala,hned som vedela o co ide..prisla som a bolo to horzne,oco po mne hucal,ze okamzite idem do nemocnice,ze neho to nezaujima,ze ja ich stale klamem a neviem co,mama plakala..ja tiez..bolo to strasne,ale prave vtedy som si uvedomila,ze ja chcem zase zacat zit,ze s tym vsetkym chcem prestat a byt zase stastna..lenze kto by mi uveril po tolkych klamstvach a pokusoch a vsetkom??snazila som sa ich presvedcit,ved som sama zacala chodit k psychiatricke..Mamu sa mi nakoniec podarilo presvedcit a dali mi(snad,to este neviem)poslednu sancu,teraz viem,ze uz je naozaj posledna..oni vedia,ze to sama nezvladnem,ale nemocnica je pre man absolutne nepredstavitelna..viem,ze to by vsetko zhorsilo..Porste teraz musim byt ja ta silna a ukazat im,ze to dokazem!strasne som tym zranila aj chlapca,ktory mi veril…ublizila som im vsetkym a chcem teraz dokazat,ze to zvladnem…tak uz teda cez dva tyzdne jem ako normalyn clovek..jeden jedinykrat som mala prehanadlo a jeden jediny den som vyzvracala vsetko co som zjedla..ale teraz,teraz uz nevladzem..bojim sa,strasne sa bojim:(..taku silu som mala,take velke odhodlanie,ale kde to je teraz???teraz,ked vidim,ze som uz pribrala,citim to,je to strasne..kamaratka mi dnes povedala,ze aka je rada,ze konecne na mne nevisia gate..ale keby vedela ako mi to chyba..problem je mozno v tom,ze NIKDY som sa necitila byt chuda,NIKDY!!o to je to tazsie..a teraz si pripadam uz taka nechutna..tak co mam sakra robit??ja uz vazne neviem..nechcem ich zase sklamat a uz nechcem sklamat ani seba..ale…vzdy tu bude to po…. ale????je to naozaj silnejsie nez ja??dokazem to,alebo nie??nie,ja uz si zase neverim..a to som si uz konecne verila..nenavidim cele PPP!!!!!nenavidim!!a na druhu stranu sa tak tesim,az budem byvat sama,nie s rodicimi a nebudem nic jest..boze,je to normalne??teraz sa asi jedine spolieham na psychiatricku,ale moze ma z toho dostat,ked stale mam v hlave nieco ine??a tak som sa tesila,ze mi to uz ide..ale teraz,pozrem sa na seba a nenavidim sa!ale budem bojovat dalej!!dufam.. Strasne som sa rozpisala,mrzi ma to,neviem ci si to niekto precita dokonca..ak ano,budem rada,ak nie,nevadi.. tak vsetkym prajem vela stastia a uspesny boj proti PPP!!