Archives

Precetla jsem si tady hodne pribehu devcat, ktere maji co do cineni s bulimii…Je mi uz 26, takze bych to teoreticky mela mit v hlave srovnane, jenze je to cim dal horsi marast… NEMAM… Vzdycky jsem byla pri tele, merim 1, 80 a moje vaha se pohybuje kolem 90 kilo, takze slusny otesanek..Neni divu, ze si me kluci moc nevsimali. A kdyz tak takova vysoka macata obryne nutne musi pritahovat zakomplexovane chlapky, co potrebuji dominantni zenskou, vudkyni..Jenze takova ja vubec nejsem. Jak rika Jiri Zacek…“Malokomu padne duse na telo…“ Proto me navysost rozciluji moudra typu, ty si ale silna zenska, s tebou bych se nechtel(a) pustit do krizku…Apod. Nu a tak jsem se jednoho krasneho dne, ktery trva uz od mych 19 let:-) rozhodla s nadbytecnymi kily skoncovat..Nejprve dietami, sportem taky, ale bohuzel k tomu vsemu mne chybela vule a skutecna vydrz. Az jsem objevila magii zachodove misy.. K pokleknuti na sanitarni keramiku clovek nepotrebuje nejakou zvlastni vuli ci vydrz… A jste-li tak trochu psychicky nalomeni, jeste Vam dela poteseni, ze to vase telo, ktere vas uz od mladi neposloucha a nechce hubnout tak, jak bychom si predstavovali, pekne potrestate a dame mu co proto..Toz tak a ono to zafungovalo, takze nakonec jsem jedla jako obvykle ale pocet prijatych kalorii jsem zacala regulovat zvracenim..A ono mi to zpocatku dodalo sebevedomi, 5 kilo jsem zhubla, citila jsem se lip, dokonce jsem si nasla pritele, ale je to jak s drogama , ani si nevsimnete , ze ty oteze uz davno nedrzite v rukou vy, ale nejaka tajemna sila, ktera Vas nuti zvracet i tehdy , kdyz to zrovna nechcete….Navic se mi zacaly kazit zuby a moje vlasy , ktere na mne byly vzdycky to jedine aspon trochu pekne uz nebyly, co driv..Najednou Vas popadne takova ta depka , jakoze “ Uz ani ta budoucnoust neni co byvala“ a vy nevite , jak z toho ven. Zacnete se stydet pred sebou samotnymi, jak tam tak klecite u te rozsklebene zachodove misy a cekate , jake to bude zas tentokrat a premyslite, jestli to dost zapili, aby to v krku moc nedrhlo… Je to hnusny, je mi ze sebe hnusne i ted.. Protoze jsem s tim neskoncila. Pritel samozrejme nic nevi, obcasne leskle oci a napuchlou tvar pripisuje chronicke ryme, kterou take trpim. Vlastne ani nevim, kde je ten pravy duvod toho , ze jsem zacala..Mozna je to tim, ze mam prisnou maminku, ktera mi to , ze mam zhubnout melduje uz od 15…A vzdycky neopomene dodat, jak bych byla pekna holka , kdybych byla hubena..No pekne, mami pekne…Asi natruc ji , jsem schvalne zrala. jednou mi dokonce rekla:“tak se uz s tim jidlem ovladni, kdybys aspon byla bulimicka“…NO, popravde pripisuju to jejim klimakterickym naladam, ale to , ze se mi za to nikdy neomluvila a ze preferuje muj vzhled dokonce i nad me zdravi , je prinejmensim divne. Pochazim z vetsi vesnice na Jizni morave..NAse rodina je “ ve vesnici vazena“, nikdy jsem vlastne nejaky vetsi problem nemela, ucila jsem se vyborne, studovala jsem Vysokou skolu, casto jezdim pracovne do zahranici, nikdy jsem se nechovala nepatricne, nu a tak lidi uz nevedeli jak si do maminky rypnout, tak ji zacali popichovat, ze ma tlustou dceru..Hm, bylo to tak, maminka si to vzala prilis k srdci a tim Vam vysvetluju, proc si ceni vic me vizaze , nez mych schopnosti a meho zdravi..Bohuzel i presto vsechno, uz ten kolotoc bulimie asi nezastavim, ale pokusim se aspon pribrzdit a snad casem ta mrcha bulimie chcipne…PREJU VAM VSEM ; KDO ZAPOLITE S TAKOVYMI BESTIEMI A CHIMERAMI; HODNE SIL A SAME STASTNE KONCE 8 A ZACATKY) mEJTE SE.-))))))

Ahoj holky..sem bulimička jaxe patří…se vším všudy…měřim 172 cm a vážim…ani newim naposledy 68…je to děs ale nejsem na tom tak špatně sem celkem zpevněná ale 15 kg bych sundala slibovala sem si to před létem nějak se nepodařilo díky věčnému přežírání,vždycky sem hladověla,chvilkově zhubla a pak to šlo zas ráz na ráz…Bulimii mám přes dva roky v mých skoro 17i letech.Všichni říkaj jaxem hezká holka,ale nevěřim jim sem TLUSTÁ nejsem slepá ani blbá víte.Ve škole mi to nejde,akord po tom co sem se po dvou letech rozešla se svojí první láskou a on si hned po rozchodu našel jinou,velmi drobnou vychrtlou dívčinu…spadla sem do toho nejvíc jak to jde.Naši mojí nemoc řešili už dřív,jezdila sem k psychologovi bezúspěšně,nyní když najdou občas špinavej záchod chtěj mě dotáhnout k psychiattrovi nebo do nemocnice vysmáli by se jim,sem tak tlustá a SAMA…ve škole sotva prolejzám a sem k ničemu co tu vůbec dělám….zabírám místo úspěšným lidem na světe

Ahoj všem Tak se znovu ozývám… je to sice více než půlrok co jsem tu nebyla, ale dnes mám opět důvod tyto stránky navštívit. Asi bych se mohla tedy trochu připomenou – před rokem, před prázdninama, jsem začla hodně snižovat svuj denní příjem jídla, až jsem se omezila tak na 400 kalorií denně, někdy třeba jen 100. Z 60 kg jsem zhubla na 56kg. Ke konci prázdnin až do Vánoc jsem zvracela veškeré jídlo co jsem snědla – z anorexie bulimičkou – a svou váhu (při 165cm) jsem snížila na 53kg. Pak jsem si řekla dost, měla jsem kvuli tomu velmi zničené zuby, začala víc sportovat ale jedla normálně… tedy normálně – jsem veganka, takže podle toho… nijak jsem se však neomezovala. Asi před třemi mesíci jsem si řekla, že bych se sebou zas měla něco dělat. Váha se mi postupně vyšplhala zas na 60kg. Každý den jsem si říkala, že druhý den budu držet dietu, že dnes si tedy ještě mohu dát toto a toto – většinou šlo o velmi kalorická jídla… ale říkala jsem si, že druhý den, když začnu s dietou, vše zase shodím…. samozřejmě jsem to každý den oddalovala a váha se přehoupla až na hrůzných 65kg (stále jen 165 cm) Ale před čtyřimi dny jsem si už konečně řekla opravdové STOP! Za dvy týdny jsou prázdniny a já se začnu ukazovat v plavkách s tímto nákladem tuku? To v žádném případě. Asi bych také měla podotknout, že na Silvestra jsem se poznala s úžasným klukem, mým nynějším přítelem. Jemu má váha vůbec nevadí, myslím že se mu to i líbí, ale on sám je hubený až běda (55kg/175cm). Jednou podotkl, že by mě miloval, i kdybych byla hubená jako on. Nevím, zda to myslel tak, že by mu to nevadilo, ale má nynější váha se mu líbí mnohem více, nebo tak, že tato váha je dobrý, ale kdybych zhubla tak by to vůbec nevadilo, ba naopak. No ale zpět. Prostě jsme se rozhodla zhubnout a to jakýmkoliv způsobem, kromě zvracení. Již čtvrtý den držím hladovku. A ted bych asi měla říci jak to začalo. Ve škole na obědy kvuli vaganismu nechodím, snídaně nestíhám, takže své první jídlo jím až doma, někdy kolem druhé hodiny. To si vařím sama. Pak po celý den uždibuji různé ovoce a k večeři si dávám polívku… Jenže před třema dnama jsem se vrátila domů a rovnou zasedla k počítači, chvíli chatovala a pak se učila. ANjednou byl večer a já šla spát – tudíž jsem celý den nejedla. Když jsem si vše druhý en uvědomila, chtěla jsem v hladovce pokračovat a tak jsem se prostě ovládla a jen pila – za den asi litr džusu. Musím konstatovat, že hlad nepocituji ani ted, již čtvrtý den. Za ty tři a půl dne jsem ze 64,4 kg zhubla na 61,1 kg. Tři kila a něco za tři dny… V pondělí odjíždím na SvP, takže má hladovka bude trvat maximálně do té doby – tedy asi pět dní. Ráda bych ještě zhubla na 60kg. Od školy v přírodě si také slibju nějaké to kilo dolů. Vzhledem ke každodením procházkám co se tam budou pořádat, soutěžím v běhu a malému příjmu potravin, bych se domu chtěla vrátát tak asi se 57-58 kg. Doma pak další dva týdny držet hladovku, při čemž bych klidně těch 50kg mohla dosáhnout…. nechci znovu spadnout do anorexie nebo bulimie, to v žádném případě! Po získání mé vytoužené váhy (45-50kg) zase začnu jídlo pomalu jíst, po malých porcích postupně přidáávat, hodně sportovat, dokud nebudu moct jíst tak nějak normálně. Občas si třeba dám i to sladké. Nebudu hysterčit když přiberu jedno kilo, jen se ho pokusím nějak šetrně (hladovkou už ne) zas dát dolu, třeba sprotem. Nechci aby mě tu považovali za PPP nemocnou, z toho jsme se už jakž takž dostala, ačkoliv obvčas na zvracení ještě myslím. Nehodlám už tomu však nikdy propadnout. Po SvP se vám zas ozvu a uvidíme, jak na tom budu s váhou 🙂 Lucka

Ahoj, psala jsem sem už víckrát, ale mnohé se stihlo změnit. Všechno se zdálo být tak v pořádku – všech 12kg, co jsem zhubla za svou bulimičskou éru, zase nahoře, žádná bolest v břiše, projímadla, zvracení, ani špatné svědomí, na jídlo ani pomyšlení… Menstruace… spousta kamarádů… A nevím proč a kde se to vzalo, ale pomalu cítím, jaxe všechno začíná vracet. 🙁 nejdřív ve snech, kde jsem kynula jako knedlík, takže jsem se probouzela s tím vtíravím pocitem zhnusení, a ten mi pomalu utkvívá v hlavě i přes celý dlouhý den. Bojovala jsem proti těm myšlenkám, jenže; včera se to stalo. Záchvat přežrání. Po víc jak měsíci. nebo dokonce dvou. Zvracela jsem asi hodinu v kuse, a ze začátku totálně nedobrovalně. Teď je mi nic. Vidím tu propast, jaxe do ní zase nenávratně řítím. Chvilkami jsem při smyslech a peru se s tím, ale není to nic platné! Já nechci! Je to věčná válka v mojí hlavě! Věřila jsem, že s tím jde skončit, ale jde? skutečně? A JAK???

Náhodou jsem narazila na tuhle stránku a pročítám si tady příspěvky. Jee jak mně je to tady blízké. Hrozně moc mě zaujal příběh „Naučila jsem si užívat života! Zkuste to taky!!“. Připadá mi to nějak blízké:) Tam je tolik síly pro nás všechny, co jsme tohle zažily a nebo ještě zažíváme. No můj příběh je podobný příběhům vašim. Malá, tlustá, ošklivá holka, která obdivovala hubený a oblíbený holky a nesnášela hodiny tělocviku, kdy jsem se sotva převalila přes kozu. Chtěla jsem, aby mě měli všichni rádi a říkali mi, jak jsem skvělá. Tak jsem po roce skončila v nemocnici se 40 kg. Byla mi zima, musím říct, že záda jsem měla chlupatý jak nějaká opička, prostě celý mý tělo bylo zhuntovaný jak blázen. Jenže tehdy, co já do toho spadla, tuhle nemoc moc nikdo neznal. Zavřeli mě na dětský oddělení a cpali mě jídlem. Pak jsem ošulila psychiatričku a byla jsem z toho venku. Jeeenže to byl omyl jak blázen. Teď vím, že jsem neklamala doktory, ale sama sebe. Pak mi doktorka řekla, že nikdy nebudu mít děti. Nějak mi to pořád nedocházelo, váha byla pro mě důležitější. Díkybohu se lékařčin závěr nepotvrdil, jee jak já jsem teď zpětně šťastná, že to je v pohodě. Pak jsem se roky válela v depresích a v myšlenkách na jídlo. V 18 mi ale najednou docházelo hodně věcí a já si řekla „ženská jedna, končíš, a teď, i když to bude hustý, se budeš léčit, nee kvůli doktorům, ale kvůli sobě“. No mám teď o 20 kilo víc a fyzicky se cítím moc dobře. Horší je to pořád s psychikou, všude kolem ty hubený ženský, v obchodě s mojí velikostí 40 si připadám jak sysel:) Ale na tom ještě hodně dlouho budu pracovat. Dva lidi mi pořád drží nad vodou, moje skvělá psychoterapeutka a můj přítel. Držím vám všem moc palečky a pište, jak jste na tom, a jak to jde zvládat.