Něco jako parte

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, jen ve zkratce vám povím svůj příběh.Nyní je mi 19 let a mám rok po maturitě na jazykovém gymplu.Bylo to prestižní gymnázium,pobyty v zahraničí ,stáže….prostě jedno nejlepší v tomto oboru v čr. Takže bylo jasné ,že pokud maturu udělám na dvojky maximálně jednu tu trojku bylo jasný , že moje budoucnost bude růžová. Možná se ted divítě proč to sem píšu takový kraviny o škole,ale tím to všechno začalo. Jelikož bylo všem jasné tedy hlavně matce,že pokud už na tom gymplu budu bude škoda pokud to projedu(tím myslím špatná matura ,4 na vysvědčení ….)byloby to celý na h….o a proto nastoupila matka,která spustila celý ten kolotoč(hlavně učení a dobrý výsledky)¨šla jsem tedy po devítce tam. Hned druhý denm jsme se učily-šok pro mě,za týden jsme nestíhala ,učila jsem se každý den do 2 do 3 do rána . První měsíc se to dalo vydržet ,ale pak jsme byla unavená podrážděná,chtěla jsem toho nechat,ale matka o tom nechtěla slyšet. Jediný způsob jak se vydržet učit do rána bylo bud kafe nebo jídlo.Na hodně kofeinu a tyllanu mám alergii takže jsem přešla na druhý způsob. Ze začátku to bylo jen občas ovoce zelenina nebo jogurt mezi učením,ale pak už mi to nestačilo.Vždy kolem půlnoci jsme šla k lednici a něco si vzala-ovoce ,zelenina…bylo to v poohodě,ale v jednu hodinu jsme tam stála znova a vytahovala řízek,kuře mramorovou buchtu ,špagety…a zapíjela to juicem.Za jednu noc ,kterou jsem se učila jsem byla schopná vypít toho džusu 3litry,sníst 2řízky s chlebem ä ještě si ohřát trochu těstovin s mákem. Do roka jsme z mých krásných 50kg na 176cm vypapala na 72kg. Matka zuřila,ale pak její dcera(já ,pro méně chápavé:)) dostala nbídku jet reprezentovat školu na měsíc do anglie,jako jediná ze třídy!!!!!!!!!!!!!Matka byla pyšná a na můj jídelní a přežírací fau pax zapomněla. Tak jsme odjela a tam mě teprv čekalo peklo.Všechny holky v okruhu 100km byli hubený.Jak modelky.Jeaninie holka u jejíž rodiny jsme bydlela měřila 179cm a vážila 49kg sen všech holke,jednou jsem si jí změřila 87-54-88,prostě krása a ká vedle ní stála s 72kilama.Vrátila jsme se a začla hubnout.Zdravě jsme zhubla na 55kg,našla si kluka , paráda.Vše šlo hladce,škola dobrý -matka spokojená.Ale jí jsem nemohla vyhnat z hlavy ,byla to modla!!!!!!!!! Rok před maturitou se semnou můj přítel rozešel kvůli huběnější holce a ted to začlo znovu.Říkala jsme si ,že kdybych měla tech 45-50kg zůstal by semnou, a tak sem začala hubnout.ted mám 45kg a ležím v nemocnici.Matka mě opustila,nechce prý dceru která jí dělá ostudu.Vše kvůli pervekcionismu,růžový budoucnosti.Tímto příběhem jsme si sama sobě napsala parte.

Potřebuju motivaci

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, když čtu vaše příběhy, tak mi až připadá zbytečný psát ten můj, protože se v podstatě budu opakovat. Je mi 24let a mám 6 let bulímii, zvracím až 6x denně. Do tohohle týdne o tom nikdo nevěděl, ikdyž to spoustu lidí asi tušilo. Před pár dny jsem náhodou navštívila tyhle stránky a rozhodla se, že se s tím pokusím něco udělat. V záchvatu zoufalství jsem se rozhodla říct to svýmu klukovi s kterým žiju 3 roky. Hrozně jsem se bála jeho reakce, ale zachoval se skvěle, řekl, že mi se vším pomůže a že s tím zkusíme bojovat spolu. A tak jsem po třech letech poprvé snídala (nikdy nesnídám, o to víc toho sním v noci), jedla oběd i večeři. Po každém jídle jsem strávila 2hodiny zápasu sebe s bulímií a bohužel jsem to nezvládla. Snažím se 5 dní vydržet nevyzvracet aspoň 2 jídla denně, ale bez úspěchu. Dneska jsem se ještě k tomu opět přejedla k prasknutí a ještě k tomu začínám být v depresi. Můj kluk na to není zvyklej, celý tři roky mě zná jako non stop vysmátou holku. A tak si říkám, jak dlouho to může vydržet? Není lepší vrátit se do starých kolejích. Ostatní přestávají, protože jsou v depresích, přicházejí o přátelé, kluky atd. Jenže já byla v pohodě. Studuji VŠ, mám fajn práci, kluka, spoustu přátel, jsem hubená a spokojená. A co bude teď? Budu v depresi, nešťastná, protože si musím přiznat, že jsem nemocná, spoustu času strávím bojem sama se sebou, místo toho, abych se učila, bavila atd. Možná příjdu o kluka, protože budu protivná, o přátelé, protože se budu cítit tlustá, nebudu chtít chodit ven, abych náhodou neslyšela poznámky, že jsem přibrala a taky se asi budu uzavírat do sebe a budu míń společenská atd. Tak proč s tím mám přestávat??? Potřebuju motivaci, potřebuju pomoc!!!!!!

Bulimie a vecny boj sama se sebou a hladem

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj a dik vsem co si tento clanek prectou, odepisou.. ani nevim jak zacit a nechci to ani nejak okecavat, potrebuju to rict, mam bulimii, jak z toho ven? jak ven z toho kolotoce nejedeni a pak prejedeni a nasledneho vyzvraceni a tak furt dokola? Nedokazu si to nejak v te hlave srovnat asi jako plno holek, kazdy den si rikam tohle bylo naposled,ale pak to delam znova a znova a tak to je uz tyden. Ani nevim kdy to cele zacalo..Nejhorsi na to snad je ze ja jsem bezradna z toho ze nejsem v CR, jsem v australii a uplne v tom litam sama. Kdyz sem sem prijela, prestala jsem kourit, zacala brat antikoncepci a pracovala hodne do noci, zacala jsem jist kdyz sem nemela hlad ale cas, navic ne uplne kvalitni potraviny, protoze jako kazdy student je hluboko do kapsy..nabrala jsem asi 7 kilo, je pravda ze tady nabere uplne kazdy,potraviny jsou tady uplne jine a tak prave ani netusim co jist :o[ moji spolubdlici maji stale stejne kecy at nejim atd, coz celkove moje pocity a deprese jeste zhrosuje. Ja jsem asi pefrekcionalista, ja nikdy nemela problemy s vahou, vzdycky sem mohla jist co jsem chtela, ale asi jsem jedla nejakym zpusoem rozumne, pravidelne coz se nyni s mojim zivotem vylucuje. Navic pracuju v restauraci a jidlo je vsude kolem me, plne lednice..ale ted, prosim reknete mi, mate nekdo podobnou zkusenost, vite jak z toho kolotoce ven? necekam na spasu, ale na pomoc, ja bych rada vedela jestli pokud zacnu jist normalne bez zvraceni naberu..ale jestli to telo si zvykne a biorytmus se upravi jak driv, ja vim ze asi ty pocity hladu je reakce tela na nevyvazenou stravu, telo chce co mu chybi. Dekuju vsem co mi napisou, co nejakym zpusobem zareagujou.. dekuju jeste jednou Aja

Nevím proč, ale jinak to nejde

/0 Komentáře/v /přidal

Nevím čím asi začít…ze začátku jsem moc nejedla, byla jsem asi hubená i když sem si to nechtěla přiznat, ale všichni mi to říkali, jedna známa ktera dělá zdravotní sestru mi řekla že jsem anorektička, ale rozhodně sem ji nevěřila a jedla sem dál svuj jeden rohlík za den, zhubla sem bez problemu za 3 dny 5kg, ale za nějakou dobu mi jidlo začlo hodně chutnat, vždycky jsem si řekla sním jen dva rohlíky a snědla sem jich třeba šest, začla jsem přibírat, a to mě hodně štvalo, bála jsem se a dodnes se bojim toho že budu tlustá! Bylo to pro mě nemyslitelné a proto sem začla chodit pokaždem mém přejídání zvrace, zezačatku sem si strkala do krku prst, abych si pomohla, a pak se stačilo jen předklonit a šlo to samo! Nenávídím se za to co dělám, je to hnus,ale nejhorší je že se teď bojím přestat, moc se bojím že budu tlustá. Neunesla bych to! Proto abych byla hubená udělám cokoliv, ikdyž vím že se klukům přehnaně hubené holky nelíbí, ale mě na tom ani nezáleží. Stejně si připadam furt stejně tlustá, bojím se posměchu od okolí, nedokážu si představit že by se mi někdo smál kvůli váze, nesnesla bych to. Vím že je to nemoc, ale nevím jak si uvědomit že vlastně hubená jsem a jestli stloustnu tak budu jen o to hezčí. A začínám se bát, že si to ani nikdy neuvědomím.

TAK DLOUHO JSEM BRALA TEORII, AŽ JSEM SPADLA DO PRAXE!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Tyhle stránky navštěvuju tak rok a asi stejně dlouho už čtu knížky o PPP.Hlavně mě vždycky zajímala anorexie.Čistě teoreticky, samozřejmě.Hrozně mě zajímala celá ta problematika psychiky anorektiček a nechápala sem, jak mužou spadnout někdy až tak hluboko.Taky jsem najednou začala kolem sebe vidět to, co jsem před tím nevnímala.Jako všude obklopující rady pro dietáře, reklamy na hubnoucí prostředky a tak.Začala jsem držet diety, ale moje láska k čokoládě byla silnější.Dokonce mě asi měsíc neživilo skoro nic jinýho.Podle toho se taky zaoblila moje postava. A tak jsem se rozhodla, že když už jsem tak zběhlá v teorii, mužu si na měsíc zkusit i praxi.Jenže se to trošku zvrtlo.Samozřejmě už v tom tak tři měsíce jedu.Je mi 17 a při výšce 164cm mam 41kg. Najednou už je to takový zvyk, že nechci začít jíst.Prostě z principu.Když se pohádám s rodiči, v duchu už si to argumentuju tím, že se jim pomstim půstem. Vím prostě o anorexii snad všechno, jenom mi uniklo, jak jí vyhnat z těla.Ale nejsem neštastná. Vyhovuje mi to. Snad jen potřebuju radu, protože když jsem s tím začala, přestala jsem jíst úplně.Zůstalo mi to.Jím vážně jenom když skoro omdlévám.Nevěděla jsem tehdy, kolik toho anorektičky asi snědí za den, takže pro jistotu jsem se rozhodla nejíst nic.Proto prosím,asi bych měla jíst aspon trošku víc.Cítím, že už to dlouho nevydržím.Napište mi, kolik toho vy jako anorektičky jíte.Třeba mě to motivuje trošku se sebrat.

Zacalo to prvni laskou…

/0 Komentáře/v /přidal

Ve 14 letech jsem se silene zamilovala do jednoho nadherneho kluka. Byl moji prvni velkou laskou…bolavou prvni laskou. Rika se, ze na prvni zamilovani clovek nikdy nezapomene…no myslim, ze ja tedy rozhodne ne. Dopadlo to tenkrat tak, ze se se mnou rozesel a ja „na truc“ abych mu ukazala, jak moc mi tim ublizil, jsem zacala hubnout. Vzdycky jsem byla hubena jako proutek,jelikoz jsem odjakziva hodne sportovala… tim padem si meho ubytku na vaze celkem brzy vsimlo i okoli. Pri sve vysce 172 cm jsem brzy vazila pouhych 44kg… stala jsem se otrokem mentalni anorexie a neslo to zastavit. Musim se taky priznat, ze jsem mela a bohuzel stale mam velice komplikovany a spatny vztah se svoji matkou (coz muze byt v mnoha pripadech zasadni pricina)…no dopadlo to ale nastesti dobre. Vyhrabala jsem se z toho bez pobytu v nemocnici, bez psychologu. Hlavni oporou mi byla segra a moji blizci kamaradi. Ted je mi 23let, ale musim rict, ze mam od te zkusenosti s mentalni anorexii velice naruseny „vztah“ k jidlu.Stale se zaobiram myslenkami co muzu jist a co ne, po cem priberu atd. stve me to. Nechci byt otrokem jidla. Zbytecne moc se zabyvam svoji postavou, stale jsem se sebou nespokojena a uz si nevim rady. Posledni dobou to dopada tak, ze se neskutecne prejim a pak zvracim… nasleduji slzy, jelikoz me to pak moc mrzi. Muj pritel (mame vztah na dalku, jelikoz jsem jiz delsi dobu v zahranici) je mi velikou oporou, ale preci jenom, nemuze se mnou byt porad a myslim si, ze se z toho stejne musim vyhrabat sama. Musim si konecne uvedomit, co je dulezite a co ne. Je pravda, ze telesna schranka je velice dulezita, protoze je to to prvni, co okoli vidi, ale na druhou stranu… o moc dulezitejsi je to, jaky je clovek uvnitr. Ja vim, ze kdyz mam „dobre“ obdobi tzn. pravidelne cvicim a jim zdrave, tak se citim skvele a vyzaruje to ze me. Nekolikrat jsem se o tom presvedcila. Taky jsem zacala cvicit jogu,ktera mi pomaha k vnitrnimu klidu, jenze…stale to sve prejidani nemam pod kontrolou. Pokud by mel nekdo zajem o dopisovani, tak budu jenom rada. Predem dekuju.

JAK Z TOHO VŠEHO VEN?!

/0 Komentáře/v /přidal

Na tyto stránky jsem asi jako většina z vás zabruslila čistě náhodou…a nebo ne? Potřebuju se totiž někomu svěřit se svým trápením, které mě již pátým rokem zcela tyranizuje a ničí…trpím totiž mentální bulimií. Začalo to někdy v osmé třídě na základní škole, kdy jsem při 160 cm vážila 43-46 kg. Měla jsem vcelku normální postavu, ale to mi nestačilo. Chtěla jsem být za každou cenu štíhlejší, abych se vyrovnala svému bratrovi, který závodně sportuje, je tudíž velmi štíhlý a všemi obdivovaný. Snažila jsem se omezovat jídlo, držela jsem různé diety, ale nic nepřinášelo kýžený výsledek. Pak jsem potkala jednu dívku, která mě inspirovala tím, žeaby si udržela svoji štíhlou postavu, tak po každém jídle zvrací. Zkusila jsem to také…ze začátku to vůbec nešlo, musela jsem si do krku strkat různé předměty, abych si vyvolala zvracení a ani dnes po pěti letech tomu není jinak. Nestačí mi prostě jako některým holkám se jen naklonit nad mísu a je to..přestože jsem nijak výrazně nehubla, měla jsem radost, že můžu sníst cokoli a nepřiberu. A že to byly kombinace vskutku obdivuhodné-nebyl pro mě problém sníst na posezení třeba 2 bábovky, 5 sušenek, 6 housek s celou kostkou másla, 4 smetanové jogurty atd..jenže zdravotní komplikace na sebe nedaly dlouho čekat. Začaly mi vypadávat vlasy, lámat nehty, dostavovala se únava, těžké deprese spojené s pokusy o sebevraždu… Následoval kolotoč hospitalizací po nemocnicích a psychiatrických léčebnách, kvůli kterému jsem teď ve čtvrtém ročníku střední školy musela přerušit studium. Nyní jsem doma a vše se opakuje dokola každý den. Přejídání-výčitky-zvracení. Už se z toho chci jednou provždy vyhrabat, ale cítím, že to sama nedokážu. Jestli někdo z vás víte byť o sebemenším způsobu, jak z toho ven nebo máte podobné problémy a chcete se o ně podělit, protože ve dvou se to (snad) lépe táhne napište mi prosím na mou mejlovou adresu Martikmacik@seznam.cz. Díky, mějte se a bojujte!!!!!

STOP!NON STOP!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj vsechni kdo bloudí a zabloudili sem na tyhle stránky..pročetla jsem si tady pár příběhů a upně mě to vždycky vtáhne dovnitř,do světa tajemsví,bludů a tmy..sedim v práci a naproti mě se ostatní normálně baví a já mám pocit,jakobch byla schovaná do takové své ulity..tady s váma..je mi 24 a od 14 trpim ppp,začínalo to nevině..nikdy jsem nebyla vyhublá tak jako některý holky, a samo časy kdy nejvíc, mám v paměti jako nejštastnější..myslim že tohle tady ani nemusím vykládat..6 let trpim bulimií a někdy se bojim že už jí mám v kostech a nikdy se jí nezbavím,léčit už jsem se byla atd.pořád dokola,mám pocit že sluníčko pro mě nikdy nesvítí dost,že alkoholu a ani sexu nikdy není dost nato abych mohla říct `doprdele já jsem štastná`ale s tísnivim pocitem si představuju jaký by to bylo kdybych s jednoho krásného rána probudila a ona byla pryč,prostě by zmizela a už nevrátila,myslim že to by pro mě byla ta svoboda po který touží treba nějakej otrok…ani nevim proč to sem píšu,jen mám pocit,žeč tady mi někdo bude rozumět a nežádám rady jak se vyléčit,protože vím,že jesli to někdo dokáže je to součást jeho vlastní cesty a filozofie,která ale nikdy nemůže být univerzální..jen bych si třeba s někým ráda pokecala..spoustu pocitů,které tady popisujete jsou naprosto stejný s tím co zažívám,který už mě ani nepřekvapují ani nezaskočí,prostě jsou…jen jsem si myslela,že je ta chyba přímo součástí mojí osobnosti a né tolik týhle nemoci.tím nechci řícz,že by to bylo nějak pozitivní,jen mě to těší kvůli tomu,že za to fakt asi může..a možná by byly fuč,kdyby bulímie byla fuč..jenže nadruhou stranu by možná tyhle ppp ani nebyly,kdyby právě ty stavy a pocity tohle všechno nezpůsobovaly.začarovanej kruh…a já si fakt někdy myslim jako by tohle celý dělala nějaká vyšší síla.tak holky jestli máte někdo nějaký nápady nebo myšlenky,který by mohly přinést revoluci:-)tak pište a nebo pište i jinak…tak přeju co nejdelší pauzy mezi tím blivajzem a vubec.. zoufejte co nejmín..a ono se to jednou obrátí a bude fajn.honě síly! ps:někdy mi přijde docela vtipný,že na ulici potkávám spoustu holek co to maj a myslim,že je často poznám,někdy si sama pro sebe závistivě zasičim,že je někdo fakt hubenej..a řeknu si nojo je nosí si tady svoje hubený tělo,ale to co nosí uvnitř je fakt temný..jenže já nejsem tak hubená,protože bulimie mi tohle už nepřináší,takže jí závidím,že si ještě totálně nezesrala svojí vůli nebo cotoje..a zas mě to namotivuje a houdí ještě hloubejc do tý džuzny..možná čím je nás víc,tim víc se to šíří,protože navenek není vidět,co je potom za tím a jen nás svádí ta touha dokázat to,vypadat tak no noc koncim,byla jsem načapána….

:-) :-((

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoyky, mám takový „problém“ a to -zvracení-poprvé jsem si „strčila prsty do krku“ minulý prázdniny-to jsem se nechutně přejedla na jedné party-doma mi bylo fakt hrozně zle- tak jsem to zkusila- od té doby jsem se pak takto přejídala tak 1x za měsíc-ale teď tento měsíc se to nějak HODNĚ ZVRTLO-snažím se jíst zdravě- ráno mi to 100% vychází ale hrozný je jak přijdu domů- to sním úplně všechno co je doma- a pak jdu tajně na wc- a je to hnus-teď posledních 14 dní je to každý den- a přitom si nemyslím, že jsem tlustá, všichni říkají že mám supr postavičku-aleprostě nechci přibrat- a pak taky trošičku zhodit to by bylo dobrý-každý den po tom, co se vrátím z wc a vlastně už když tam jdu si říkám že je to naposled-a nezvkládám to-hlavně teď kvůli stresu ve škole- ale dneska to bylo fakt naposled- já jsem osobnost-a tak to už nikdy neudělám-protože mi to připadá fakt fakt nechutně nechitný-tak já pak ještě napíšu zda se povedlo-ale věřím že jo-už nikdy takhle nechutná být nechci:-))))B:-))

som z toho vonku, dufam :-)

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte, precitala som si par listov a nedalo mi aby som Vam nenapisala. Bulimiu mam intenzivne asi rok a pol. Zvracala som vzdy poobede po prichode domov z prace. Bol to akokeby instikt, navyk ,akonahle som prilsa domov prejedla som sa a isla som na zachod.V podstate som si to jedlo vobec nevychutnala, ucel bol rychlo naplnit zaludok. Az raz som sa rozhodla s tym skoncovat. Poznate to, hnusite sa sama sebe…Hladala som na internete navody „ako na to“, precitala som si viacere publikacie. Docitala som sa ze, ak je bulimia velmi zazrata do vasho zivota, nevyhnutna je odborna pomoc. A prave toto ma motivovalo. Ja predsa nepotrebujem odbornu pomoc, ja dokazem s tym prestat. Doslo mi, ze som vazne chora, ze sa musim liecit ak s tym neprestanem.Ze cim skor s tym prestanem tym to bude lahsie a uspesnejsie ! A tak som si jedneho dna povedala „STOP“. Uz tu neexistuje moznost ist po jedle na zachod.Jednoducho na to myslela uz ked som jedla. Ved ja predsa nie som chora ! dokazem to sama sebe !A bulimia nic neriesi : 1/neschudnes 2/myslis len najedlo 3/nemas sebadoveru 4 / neuzivas si zivot, lebo vsetko sa toci len okolo jedla . Toto som si stale v mysli opakovala. Jednoducho som si „prestavila“ myslenie alebo co. Aj stresy boli, aj celu cokoladu som zjedla, ale riesenie ist na zachod uz pre mna neexistuje !! Cokolada mi vytravila a ja sa stale budim sa so spokojnostou ze som to dokazala. Uz 4 mesiace nevraciam. Odvtedy ani jedinky raz. A ani mi to nenapadne, lebo je to „chore“. A preto toto je najdolezitejsie : VASE ROZHODNUTIE. A este nieco – pribrala som zo zaciatku 1-2kg, ale teraz vazim normalne – „stabilne“. Jednoducho: mam jedlo pod kontrolou. Verim, ze to dokazem a ze ma uz nikdy nenapadne riesit prejedenie vracanim. Vela stastia aj Vam a napiste, budem rada.