Vivianin nebo váš příběh??

Tak vás tady všechny zdravím… Ani nevím jak začít, ale myslím si, že o to tady ani tak nejde… Takovýhle příběhů, tady najdete spousty a tenhle je jen jeden další. Možná patřím k té šťastnější polovině, možná ne. Všechno to začalo na podzim roku 2005, tudíš je tomu přibližně dva a půl roku, to mi bylo 16. Kdyby se to tak dalo vrátit… No takže bylo asi tak nějak září, byla jsem naprosto v pohodě a nic moc mě netrápilo- jo jasný, školu sem neměla ráda nikdy, ale prostě víte, co myslim… Netrápila jsem se s jídlem, s postavou a tak. Najednou však začala hubnout jedna moje dobrá kamarádka, nejhezčí holka ze třídy a tím to začalo. Najednou jsem se začala prohlížet v zrdcadle a začala jsem si všímat všech těch špeků a špíčků na svém těle. A tak jsem začala hubnout se svými 61,5 kily na 172 cm. Nebylo to vůbec nic těžkého, omezovat se v jídle, nebo klidně třeba dva tři dny nejíst, takže jsem se za půl roku dostala na 53,5 kg, což teda byla má nejnižší váha. Jenže tehdy mi už začala vyhrožovat máma, že mě vezme k doktorovi, jestli to takhle půjde dál a začala mě kontrolovat v jídle. Pomalu jsem přibírala a nakonec jsem se zůstala držet na krásných 58 kilech. Jenže pak se to všechno nějak zvrtlo. Začátkem roku 2007 jsem se začala přejídat. Zpočátku jsem to kompenzovala, že jsem pak třeba dva dny nejedla, ale postupně to už nešlo, a tak jsem o prázdninách měla najednou 68 kilo. Teprve okolo května 2007 jsem si uvědomila, že to není jenom tak, ale že je to nemoc- že trpím záchvatovitým přejídáním. To byl určitě důležitý krok, uvědomit si to. Tak jsem to řekla rodičům, ale ti nic nechápali, nebo spíš to chápat nechtěli a tak nad tím mávli rukou a já se trápila dál. Naši to naštěstí asi po měsící pochopili, když jsem pořád brečela, a tak mě vzali k jedné rodinné psycholožce. Ale bylo to zase k ničemu. Spíš to bylo ještě horší, protože sme to pořád rozebírali, ale výsledky žádné. Tak jsem tam přestala chodit. Poté jsem v září začala chodit k jedné teraupetce, která mi možná malinko pomohla, ale nevím. Ten problém se ve mně nevyřešil… Podstoupila jsem asi 10 sezení, ale nic moc se nezlepšilo. Poté jsem k ní přestala chodit a bylo to vše zpět. Od začátku jsem věděla, že to bude dlouhá a těžká cesta a je to teprve půl roku, ale mně se to zdá jako věčnost. Někdy se cítím nádherně, když se zrovna nepřejídám a váha klesne, ale poté vždy přijdou ty nekonečné dny přežírání a zoufalosti, marnosti a nenávisti sama sebe. Nyní budu chodit k dalšímu teraupetovi, tentokrát chlapovi, kterému zatím opravdu věřím a doufám, že s ním se toho všeho zbavím. Věřím tomu a doufám, že zase dokážu to, abych nemusela každou minutu svého života myslet na jídlo. Děkuji za tyhle stránky, děkuji, že jsem mohola zjistit, že v tom nejsem sama. Myslím si však, že by toto téma mělo být více propagováno, mělo by být více takovýchto stránek. Vždyť všude v reklamách vidíme jen samé přípravky na hubnutí atd. ale co takhle vymyslet něco, co nám opravdu pomůže? Nám lidem trpícím PPP? Tak vám všem přeju, abyste našli někoho, kdo vám v tom OPRAVDU pomůže a nebude o tom jen mluvit… Mějte se krásně vaše Vivian

V hlave to zacina i konci….

Moje problemy s jedlom zacali velmi nenapadne, experimentovanim so zdravou vyzivou, po tom, ako som asi v strnastich na lyzovacke pribrala. Hrdo som si nakupila knizky o delenej strave a spustu divnych dietnych potravin a zacala chudnut. Nepamatam si presne na okolnosti, ktore ma primali s chudnutim pokracovat? Pomaly, postupne sa vsak zo mna stal odbornik na tri druhy delenej stravy, veganstvo, vitarianstvo, posty? Rodina i kamarati si zvykli, ze som ta divna, co je len ?travu? a nechavali ma osamote stolovat i varit si, obcas s komentarmi, obcas s otazkami? Vsade som vyvolavala pozornost svojou velmi specialnou vyzivou a reformnymi nazormi, ktore som sa snazila prezentovat predovsetkym vlastnym prikladom ? bola som zdrava, stastna, stihla, uspesna? Mrkvova stava a trojdnovy post vyriesia vsetky vase problemy! Snazila som sa obklopovat ludmi, ktori mi do jedla nekecali, pripadne ktori ma za to obdivovali? Fakt, ze som cele dni bola strasne unavena a na vyletoch zostavala na chate, lebo som nevladala nic ine; a ze jedlo sa postupne stavalo celym mojim svetom, som uspesne ignorovala. Prvy velky zachvat prisiel v letnom tabore, kde som cele dva tyzdne jedla len surovu zeleninu a ovocie a posledny vecer tajne zozrala minimalne tri kila pudingov, hranoliek, chipsov, kompotov, sladkosti? Zacal prisne tajny neovladatelny kolotoc a tiez rozpoltenost mojho zivota na verejny a ozajstny. Pred vsetkymi mile a uzasne dievca s extremne zdravymi stravovacimi navykmi, doma depresivna troska, ktora nic nezvlada. Takmer uplne som prestala chodit do skoly, len aby som mohla doma ostat s kopou jedla, ist si rano nakupit do niekolkych supermarketov a vymyslat si pribehy, pre koho to kupujem a pytat sa, kolko torta vydrzi, i ked som vedela, ze cela vo mne zmizne, este nez dorazim domov. Milovala som donaskove pizze, lebo som kvoli nim nemusela ani vyjst von. Neustale som striehla na to, kedy uz vsetci pojdu spat alebo von, kazda prilezitost ostat osamote priniesla ulavu v podobe kopy jedla. Hned nato nasledovalo ukryvanie stop, prazdne obaly som skryvala vo vlastnom kosi na odpadky za svojou postelou, dokupovanie rovnakych jedal s rovnakymi cenovkami?. Vycitky som nemavala. Vedela som, ze sa mozem prejest, ale ak nasledne nasadim dietu, vsetko sa mi podari schudnut za par dni. Tato taktika sa mi však postupne vymkla z kontroly, vaha ma prestala posluchat a ustalila sa na sialene vysokej hodnote. V tom obdobi som sa uz za svoj vzhlad velmi hanbila, odizolovala sa od svojich znamych, travila cas vacsinou doma, neumyta, neucesana. Situacia sa nezlepsila ani s prvym priatelom, ani s odstahovanim sa do ineho mesta; kolotoc diety a zachvatov mi postupne vzal priatelov, skolu, prace a vlastne cely zivot sa scvrkol na styri steny mojej izby a vsetky supermarkety, pekarne, jedalne, restiky, ktorych navsteva sa stala jedinou cinnostou, ktoru som bola schopna vykonavat. Prestala som zdvihat telefony, starat sa o seba, vykonavat akukolvek cinnost okrem jedla a televizie? Ta sestrocna nocna mora prestala pred par mesiacmi, ked som si dokazala priznat, ze mam problem, ktory uz so sebadisciplinou nemá nic spolocne. Vyhladala som terapeutov, podporne skupiny, knihy, zacala bez vynimky jest pravidelne, obnovila stare priatelstva? Vdaka nim vsetkym som zistila, ze zachadzanie s jedlom je len maly zlomok celej choroby a ze sa za vsetkym skryva ovela, ovela viac. Snazim sa bojovat, ako sa len da. Viem, ze chcem zit inak, zit normalne, ako vsetci ostatni, ktori nezrusia na poslednu chvilu vsetky stretnutia a v krcme si s chutou daju slane tycinky a hermelin? Este stale bojujem s vyraznou nadvahou, nulovym sebavedomim i strasnymi depresiami, ale verim, ze kracam vpred a ze vsetko to bude dobre?. Vsetkym vam, ktore bojujete, zelam vela sily v sebaobjavovani, hladani pomoci a nachadzani toho, co vam skutocne chyba. B.

9 měsíců u psychologa

Ahojky všem .měřím 170cm a vážím 85kg K psichologovi chodím už 9 měsíců , protože mám problémi s jídlem . Začalo to tak , že jsem jen tak skusila nejíst jak to dlouho vydržím . Vydržela jsem to 16 dní . Potom jsem musela něco jíst a zezelenala jsem . Od té doby chodí k psycholožce pořád s tím samím problémem. Můj problém je ten , že nedokážu jíst normálně jako každý normální člověk . Např.: 5 dní jím potom 10 dní nejím a takhle to trvá št do tet ale rozhodla jsem se , že tady s ímhla skoncuju . nebaví mě jídlo a nic takovího … skoro všechno odmítám …. mám svůj „jídelníček který se skládá věčinou s čaje a vody takže na kcal za den to dělá zhruba něco přes 120kcal . Určo cvičím ale jenom pukud to jde protože naši nejsou zviklý žee cvičím tak aby si toho nevšimli . + beru diauretika a někdy i laxativa ale ty moc ne . Nic méně , sem byla u psycholožky před 15 dny a ta mě řekla že je normální kdyš člověk nejí nebo jí uplně malinko 10 dní ….. prý si tak filtruju problémy….. podle mě není normální aby člověk tohle dělal ….. Kdyš tam jdu tak mi možná pomůže na 2 dny ale za další 2 dny už zase se opakuje moje nejezení a jezení ….. nevím co mám dělat ? sem normální ? je normální že 10 dní nejí nebo jí má,lo zdraví člověk ???? prosíím napište mi co mám dělat . Kamaráky si myslí že mi něco je ale vyděli jste někoho kdo je takhle nemocný aby byl tlustý ?????

anorexie a bulíme

ano, ano jsou vánoce..svátky klidu a míru..Lásky..Nenávidím se !!..nic mi nejde!od školy,rodinu..Nic,.rno se probudím tak v jednu, moje první myšlenka !! JSEM TLUSTA..máma dělá oběd..nechi jíst, někdy to do ěm narve , to zvracím a někdy mě nechá být!..zvracení je moje síla žít.asi ybch to neměla řikat, ale já tu nemoc mám ráda:D nejím zas tak moc,jen málo kalorická jídla, cvičím pravdidelně,..chodím gymnázium, takže mám furt co dělat. Zase jsem zvracela..zase ..Když to nejde, si to jídlo nechat v žaludku :)…už ěm bolí krk, žlázy ..vlastně s emi i motá hlava, ..pořád jen spím nebo čtu a sedím u kopu..ted o prázdninách.pak nastane škola ajá zas ..budu tak šíleně unavená a vyčerpaná :(..chtěla bych už konečně udělta náký krok, proti ..myšlenkám na jídlo..proti anorexii a bulímii zárověn..ale nejde to !! a víte co ej nejhorší ež já ani nechi..líbí s emi být dokonalá ve všech směrech ..a zároven být štíhlá, líbí se mi modelky a chi být jako ony ..ale bohužel vím, že 167cm. jsme malá 🙁 Váhu mám 48 kg..je to hodně vím :(ale jako víte mě všichni řikají jak jsem krásná ..asi sem 😀 ..ale na co mi to je když ..uvnitř sebe trpím 🙁 sbohem a …Nemůžu vám říct pokuste se skončit s těma nemocema protože já nechi! vím že mi to níčí zdraví,a le ..já nechi být tlustá !!!!..je to pro mě hrůůza měěj tě kráásně

Já, já, jen já :-(

Tak jelikož už tady dlouho brouzdám a pročítám si jednotlivé články, tak jsem se rozhodla taky něco připsat a uvidíme…nevím…nic od toho nečekám, ale možná se mi uleví, jak si časem budu psát s někým kdo má stejné problémy……. Takže krátce se jen představím, je mi 25 let, měřím 168cm a momentálně vážím 52kg. (Váha se mi pohybovala od 44kg-60kg)Doporučená váha od doktorky je alespoň 56kg…což je pro mě nepřijetelné!!! S anorexií jsem začala zhruba v 17 letech….celý kolotoč nebudu popisovat, je to obdobné jako jsem tady četla…prostě hlavním motivem bylo zhubnout! Když jsem byla už na pohled extrémně hubená, rodiče mě přinutili začít normálně jíst a v tu chvíli jsem propadla bulimii:´-(sknčila jsem v nemocnici z vyčerpání,,,zvracela jsem i 3x denně rok v kuse…pak přišli na řadu psychologové a psychiatři…nic to nebylo platné a ze strachu k rodičům a k novému přítelovi (nyní manžel) jsem od zvracení postupně upouštěla…od 22 let se dá říct, že jsem zvracela maximálně z přepití alkoholem:-)NEZVRACÍM, ale pořád mám veliké obavy z nárustu hmotnosti, jakmile mi váha stoupne o nějaké to kilo panikařím a hned držím hladovky a snažím se hubnout:-( Trápí mě, že se neumím normálně s radostí najíst!!!Pořád jen přemýšlím co sníst abych zahnala kručení v břichu a vymýšlím nějaké fígle jak se vyhýbat obědu…….je to v mé hlavince asi už nějak zabudováno, ale veřím, že se toho časem nějak setřepu…ale, ale, ale……. Důležité je že bulimie u mě nemá šanci, ale ta anorexie je pořád někde ve mě :´-(

Pořád dokola

Ahoj holky a možná i kluci… Začala jsem hubnout ve 13-ti letech…Omezovala jídlo potom už skoro nejedla a když už jedla tak zvracela…Během jednoho roku jsem zhubla ze svých příšerných 83kg(při výšce 175cm) na 70kg… Líbilo se mi jak všichni říkají jak mi to teď sliši atd…,ale mě to nestačilo,zvracela jsem pořád dál a dál…nejhorší a zlomový okamžik nastal, když jsem nastoupila na střední do Prahy na intr…to má bulímie nabrala na obrátkách… Občas jsem ani nechodila do školy jen abych mohla zůstat sama a v klidu se přejídat a zvracet, došlo to tak daleko,že jsem vážila pouhých 49kg.To už na mě mamka uhodila a já to v naprostém psychickém vyčerpánbí přiznala…Začala jsem chodit k psycholožce,ale bvýsledek téměř nulový.Tak jsem nastoupila na stacionář na karláku a rázem byla plnmá energie se uzdravit.Po dvou měsících jsem vyšla, v mylném přesvědčření, že jsem v pořádku a už se dál nesnažila budovat léčbu. Měla jsem nového přítele, nynějsího manžela a zdálo se všechnio krásné, ale nebylo!!!Za 3 měsíce jsem tam byla znovu, ale tentokrát bez energie, škola šla do háje, můj osobní život šel ho háje a léčení taky, pokusila jsem se o sebevraždu antidepresiva a skončila na jipu a toxickou otravouz a vypiumpovaným žaludkem. Krádce na to jsem otěhotněla, pro mé lékaře naprosto nepochopitelný úkaz…3roky bez menstruace a najednou čekám díťe, do 4měsíce jsem nevěřila že bude v pořádku a zdravé takže jsem se snažila seč jsem mohla, hezky jedla a dělala vše pro své miminko, ale když se ukázelo, že miminko je naprosto zdravé, řekla jsem s…proč budu tlustá jen když jsem těhotná?A začala ubírat na jídle a potom i zvracet, menžel pořád že hubnu, ale já měla sned 1000odpovědí.Pořád jsem si říkala, že se omlouvám miminku a že prosím pána Boha aby bylo zdravé..Jen pro orientaci, před otěhotněním jsem měla 65kg a při porodu 63kg…už tomu rozumíteDíky bohu se holčička narodila v naprostém pořádku,ale já jsem na váze 56 kg a každý den slibuji sama sobě, manželovi i holčičce, že přestanu…že začnuý hezky jíst a nebudu zvracet.Slibuju,ale neúspěšně.. Už je to 9 let co jsem začala s hubnutím a kdybych to teď mohla vrátit tak raději budu na svých 80kg než věčně unavená a k ničemu matka a manželka… Tak co holky? Chcete takhle skončit?,hnusit se samy sobě za lži svým nejmilovanějším lidem? Přestaňte-dokud je čas,kašlete na diety a honbu za manonem štíhlosti. Já teď mám sílu na uzdravení, když už ne kvůli sobě tak kvůli své rodině,kterou miluji. Začínám od začátku s jídlem psychterapiemi a se vším tak mi prosím držte palce ať úspěšně. S pozdravem Kačaba

Pomalu se zabijim!

Ahoj holky… nejsem nicim vyjmecna… normalni 17ti leta holka..a stydim se priznat ze i Anorekticka. Vite trpet podvyzivou v roce 2007 ted uz 2008 je dost divny. Kdyz si vemete ze na kazdym rohu je pizza nebo KFC :-))) Mam 161 cm a 44 kilo. Za den snim 1 Racio Toast coz je 30kcal. A nevim co mam delat.. Nemuzu z toho ven.. Porad se bojim ze kdyz zacnu normalne jist, hrozne priberu. Ze kdyz si dam TREBA jen obed, ztloustnu. Jenomze taky vim ze timhle se pomaloucku zabijim…Nejhorsi snad je jak si maminka mysli ze normalne jim. Treba mi da tady buchticky s kremem, zatim co ona je v obyvaku ja to vsechno dam do sacku, zamotam. Dam pod postel. Vecer to vyhodim…A ona si chudinka mysli jak ja krasne jim..a tak to delam se vsim jidlem.Nevim jak dal…Nema s tim nektera z Vas podobne zkusenosti? S timhle jidlem,nasledne se vraceni do normalu? Jestli jo dekuju za vsechny nazory a rady,odpovedi. Peta.

Já a moje snaha o skvělou postavu…

Já nevím,nechápu sama sebe,ale i přesto mě něco nutí napsat sem svůj příběh….. Jako malá holka jsem kašlala na svou váhu a na to jak vypadám,jedla jsem kolik jsem chtěla a bylo mi jedno,když se mě někdo ptal ,,Nepřibrala jsi?“ v tu dobu jsem to prostě neřešila.Později jsem ale pod tlakem sebe samé a s pomocí rodičů chtěla držet dietu.Zkoušela jsem to hodněkrát,ale nikdy jsem neměla dost silnou vůli.Můj boj se sebou samou vždycky skončil fiaskem. Na konci sedmičky jsem toho už ale měla dost a přes prázdniny jsem začala držet dietu a…….dokázala jsem to.Zhubla jsem a byla jsem šťastná.držela jsem svou váhu celou osmičku ale o dalších prázdninách jsem zase přibrala,ne moc ale přece.Začala jsem znovu a vrátila se ke své předešlé váze. Od té doby se stále snažím zhubnout.Říkám si….ještě 2 kila nebo 3 a pomalinku nenápadně jím trochu míň,ale nedaří se.Moje tělo najednou odmítá.Všichni mi tvrdí ať už nehubnu,podle nich jsem hubená až dost,ale to si nemyslím.Mám přece oči a jim věřím víc než komukoli jinénu…. Je mi 15 let,měřím 170 cm a vážím 52 kg a to musíte uznat,že tuhle váhu anorektičky opravdu nemají…..Trochu mě děsí,že jsem už od června nedostala menstruaci a mám poškozené vlasy….ale když se podívám na fotky anorektiček říkám si,že tak daleko to rozhodně zajít nenechám.Nakonec já jím dost např ted o Vánocích jsem rozhodně odolat nedokázala a myslím,že to snad ani nejde =) Věřím,že všichni dokážete vyhrát nad jídlem a nad svým tělem a budu vám všem držet palce,tak do toho…..

už nemůžu- ted už musím

vlastně ani nevím kde začít. možná bych měla napsat uplně všechno. nikdy jsem nebyla hubená holka- vždycky jsem měla pár kilo navíc..občas ne jen pár. a nikdy jsem nebyla u kluků oblíbená jinak než fajn kamoška. Těch pár kluků co o mě projevilo zájem mě vyměnilo za slečny které měly postavičky krásné a mě si ponechalo jako kamošku. Moje sebevědomí nikdy nebylo vysoké- dva,tři roky nemám žádné. ted už jsem asi v mínusu.před rokem a něco se moji rodiče naposledy pohádali- před měsícem nastal oficiáln rozvod- během toho roku jsem si vytrpěla neuvěřitelně moc. hodně mě vzal ten rozvod- do toho mě vyměnil „první“ z té řádky kluků. zůstali jsme kamarádi- je to dodnes můj nejlepší kamarád. Nenapadlo mě nic lepšího než se začít řezat. byla to pro mě neuvěřitelná úleva pochybuju že se z toho úplně v nejbližší době vůbec dostanu- už to nedělám ale když si vzpomenu na ten úžasnej pocit..:( ti co to zjistili (nejlepší kamarádka, a on-nej kamoš) mě podporovali ale nic nezmohli- zmohl až další klučina ten mi hodně pomohl a samozřejmě sme se do sebe zakoukali- no já zakoukala on možná skamoši nevím totiž do čeho by koukal.. ten mě taky nahradil slečnou dokonalou… na nějakou dobu jsem do toho spadla taky a když jsem si všimla že za ten asi půl rok jsem něco málo zhubla nervama a že je to fajn konečně toh dosáhnout začala jsem se o to víc zajímat. narazila jsem na pro-ana blogy kde ty holky jsou tak úspěšný a začala jsem si je brát jako „přklad“. potom přišel další kluk..stejný scénář a to už byla poslední kapka. už asi 3/4 roku nemyslím na nic jiného-. ale opravdu na nic- než an to jak by bylo všechno hezčí kdybych byla hubená, na to jak bych byla štastná, jak by o mě byl zájem, na to jak bych byla krásná. měřím 181,5 cm předevčírem jsem vážila 78kg. moje maximum. je mi jedno do čeho spadnu. v tuhle chvíli je pro mě milejší řešit věci okolo hubenosti než okolo tlouštky. vím že si zahrávám ale na to ej pozdě. všichni co mě ponižovali a ponižují můžou za to co mám v hlavě. nesnídám neobědvám. svačím to ano a večeřím. mám v plánu jít tak daleko dokud budu moct chci mít 59kg. je to daleko ale když se budu snažit dám to. až to dám ozvu se. zatím..

Zas v tom lítám

Ahoj, můj příběh asi nikoho nepřekvapí… Trpím ppp od 14 let, nejprve to byla anorexie, potom skoro rok bulimie, pak zase skoro půl roku anorexie, pak opravdu brutální bulimie, kterou jsem dlouho nemohla setřást a doposud byla ta nejhorší, jakou jsem kdy zažila… pak zase něco jako anorexie, zase pár měsíců, pak znova bulimie, znova anorektické epizody, znova bulimie… a pak jsem se konečně naučila jíst pravidelně. Skoro zázrak! Jedině tohle mi pomohlo se vzpamatovat, odmaturovat, úspěšně dokončit gympl a dostat se na VŠ. Jenomže tady to začalo znova. Nejdřív v prváku rok anorexie, pak prázdniny strávené bulimií jak prase, a teď ve druháku to je tak nějak pokřivené… kdykoliv jsem doma, přejídám se tak, až je mi fyzicky zle a můžu jen ležet schoulená a spát. Zároveň si uvědomuju, že během procesu jezení je mi nádherně fajn, nemyslím na nic, necítím nic, jsem tupá, prostě mechanicky žeru a žeru a žeru. Chuť pro mě nemá význam, množství je podstatnější, což je výhoda, protože takhle můžu jíst celý den třeba jen vařený celer a vyjde to nastejno, ale mnohdy to neskončí jen u toho celeru, že… poněvadž někdy dojde i celer, a co potom má bulimik doma jíst. Je tedy fakt, že z principu se nepřejídám ničím sladkým ani tučným… už dávno jsem ze svého jídelníčku eliminovala většinu běžných potravin, bílého pečiva bych se ani nedotkla, maso ignoruju, sladkosti pro mě jakoby neexistujou, čokoládu jako takovou jsem například neměla snad od roku 2002. A vůbec mi to nevadí, nemám na to chuť. Prakticky jsem už zapomněla, jak tyhle věcí chutnají, a dělá se mi zle už jen z představy, že bych musela sníst sušenku, obyčejný chleba, prostě to, čím se živí „normální lidi.“ Jít a koupit si něco jen tak na ulici a spořádat to za chůze? Neexistuje! Jít do jídelny, do restaurace, do menzy, jíst to, co mi někde naservírujou? To radši padnu hlady než něco takového pozřít. Jít na návštěvu nebo k někomu na oběď? Totéž. Svým způsobem jsem hrdá na to, že se obejdu i bez běžného jídla… nicméně i tak mi to přejídání strašně vadí. Není to tím, že bych se neovládla. Myslím, že tím jakoby zaplňuju prázdnotu svého života. Jsem dobrá studentka, snad jedna z těch lepších, jsem snaživá a ctižádostivá a iniciativní a nic nedělám napůl, vlastně jsem perfekcionistka jako řemen, což celou situaci akorát zhoršuje… a jakmile cítím, že někde je lepší než já, okamžitě se moje myšlenky stáčí k možnosti se pořádně potrápit… nejíst, zhubnout, být křehká a dívčí, a přitom být téměř mužsky schopná si odpírat jídlo a provozovat sport téměř do padnutí. Sport je další věc. Závislost. Jedna z mých mnoha záležitostí. Do fitness center vrážím strašné sumy, a celou tu dobu intenzivně myslím na to, jak ze mě mizí tuky. Tlustá nejsem, troufám si říct, že ne (objektivně), od přírody mám ruce jako větvičky a nohy jako oteklé nitě, dolní polovina těla má velikost 38 a horní 36, menstruuju (ačkoliv teprve od července 2007 po půl ročním vynechání během loňské anorektické epizody)… ale pořád mám tendence snažit se být co nejštíhlejší a TÍM na sebe upoutat pozornost, protože jinak se cítím tak strašně méněcenná, až se mi z toho chce brečet. Je mi už z toho nanic, pořád jen myslet na skladbu jídelníčku a den co den řešit, že mám zase nafouklé břicho, bát se ataku žravosti, úzkostlivě střežit to, co sním, odpírat si, na co mám chuť. Nemám vůbec ten reflex jíst, když mi tělo řekne, že má hlad. Buď jím, když hlad nemám, protože je čas krmení, a nebo mám hlad třeba dvě hodiny, jelikož čas krmení ještě nenastal. Chovám se ke svému tělu hnusně, já vím. Nejen, že ho takhle ničím dietami a hladem, nebo naopak strašným přežíráním a souvisejícími zažívacími potížemi, já ještě do něho cpu všechny možné vitamínové doplňky podporující hubnutí a trávení a lepší hospodaření s energií. Jo, štve mě to. Fakt mě to štve. Holka v jednadvaceti letech by měla mít úplně jiné starosti než já. Jenže já jsem nejspíš cvok. Od 14 let v tom lítám. V životě jsem nezažila lásku od chlapa, v životě jsem neměla sex, s nikým jsem se nevodila za ruku, nikdo mě nelíbal. Tak tady to máme černé na bílém. Anorexie mi vzala všechno. A nepředpokládám, že mi to někdy vrátí. Mám pocit, že v normálním životě snad už ani fungovat nemůžu. Jo, léčím se u psychiatra. Jednou za měsíc si tam dojdu pro Ciproš a Lexoš, dva prostředky, co mi mají pomáhat, ale zatim mám pocit, že by mi nepomohla snad ani svěcená voda. Skvělý. Na psychoterapii budu čekat bůhvíjak dlouho. Nedělám z toho bůhvíco, koneckonců jsem se bez psychiatrické pomoci obešla dost dlouho… ale fakt mám pocit, že jsem ve stadiu, kdy už mi není pomoci. Už tolikrát jsem si prošla tím cyklem anorexie a bulimie, že teď už fakt jedu jen ze setrvačnosti. A pozor, doma o tom nikdo nic neví. Kromě mojí sestry. Pro rodiče jsem furt v pořádku – vždycky jsem byla, od 14 až do bůhvíkdy. Občas máti řekne něco ve smyslu, že jsem měla fakt krutou pubertu, ale to, že bych mohla mít anorexii nebo snad bulimii, to si prostě nepřipouští. Sama má k tomu sklony, tak co by si to připouštěla, že. Vyrůstala jsem v prostředí oblepeném výstřižky z novin a časopisů o dietách a mezi kalorickými tabulkami. V prostředí, kde jsem denně slyšela máti si stěžovat, jak je tlustá, jak musí zhubnout, jak drží dietu. Žádný div, že jsem skončila takhle. Na základce to taky nebylo zrovna ideální, poněvadž mě šikanovali. Byla jsem o rok starší než ostatní vzhledem k tomu, že jsem z podzimní sklizně a zopakovala jsem si ještě jeden rok ve školce, a tudíž jsem dostala mensky dřív než ostatní holky. Okamžitě jsem si připadala daleko víc zranitelná a taky jsem asi byla, protože mi narostla prsa a ostatní tvary. Hrůza. Když máte rostoucí poprsí a PMS a tak dál, a přitom vás šikanujou osoby, co jsou tělesně ještě děti, neexistuje snad nic víc ponižujícího. Dodneška se mi o těch lidech zdá, vrací se mi ve snech – a když jdu po ulici, bojím se, že je potkám. Moje obsese se sportem je taky podivuhodná, jelikož jsem sport odjakživa nenáviděla, byla jsem naprosto neschopná při tělocviku a nikdy mě nikdo nechtěl do družstva, navíc mě při tělocviku ponižovali jak spolužáci, tak i učitelky. Všeho jsem se bála, a připadalo mi hrozně nedůstojné dělat všechny ty jejich cviky, šplh po tyči, gymnastiku atd., protože se mi všichni vždycky smáli. Do hajzlu s nimi. Dodneška ve mně kypí vztek, když si na to vzpomenu. To všechno bylo od holek, ale i od kluků, což možná přispělo k tomu, že se chlapů prostě bojím… a vidím v nich jenom sadisty, co mnou opovrhují, říkají mi příjmením, strkají do mě, občas mě i bijou, otevřeně mnou pohrdají a nadávají mi, ponižujou a vůbec. Nemůžu si pomoct, je to ve mně, nejde se toho zbavit… nedokážu se bavit s chlapem „jen tak“, nedokážu se jim otevřít, prostě je tahle funkce ve mně nějak zablokovaná. K tomu anorexie a vůbec. Snad ta moje snaha být co nejštíhlejší je jen reakce na tohle… „tak když už nejsem schopná mít chlapa, tak budu aspoň hezká, abych se třeba líbíla… to mi bude nahrazovat ten pocit, že mě někdo miluje.“ Akorát že nevím, čím bych se mohla líbit, vážně… od narození trpím dermatitidou, atopickym ekzémem… long story, nemá cenu to tady rozepisovat, ale od loňského léta se mi to všechno vrátilo a nějak se to ne a ne vyléčit. Vypadám, jak když mám lepru. Sama sebe se štítím dotknout, natož aby se mě dotýkal někdo jiný. Sex si vůbec nedovedu představit. Sypou se ze mě kousíčky kůže, všude mám fleky, a nejhorší je, že to prostě nejde vyléčit – někdy to vyskáče a někdy ne, je to hrozně individuální, ale faktem je, že furt musím chodit v roláku, dlouhých rukávech a tak, aby nebyla vidět ta hnusná rozškrábaná kůže. Ráno se probudím a mám na sobě krvavé šrámy. Jsem neustále nervózní a podrážděná, když mám tu vyrážku, ale nic na ni nezabírá, opravdu nic. Tak si aspoň říkám, že to budu kompenzovat tím, že budu hubená. To je teda filosofie, to vám řeknu… klobouk dolů. Je to jen výlev, tenhle „příběh“… o váhu se nezajímám, nic to pro mě neznamená, podstatné je, jak se vejdu do hadrů… a jak vypadám… a jestli mi letmý odraz ve výkladní skříni řekne, že jsem jako tyčka nebo ne. To je, co mě zajímá. Na váhu nelezu. Obsese váhou je na nic. Můžete mít na sobě klidně deset kilo tuku, i když vážíte jak přerostlý mravenec, protože nemáte svaly. A o tom to není. No nic… dneska je mi fakt divně, všechno mě irituje, mám pocit, že jsem totálně stupidní a méněcenná. Ke svojí naprosté spokojenosti potřebuju být nejlepší v tom, co dělám, ale někdy mám pocit, že prostě nejsem od přírody inteligentní. Strašlivě moc potřebuju uznání, podporu, obdiv a ocenění… a to nejlépe od lidí, které sama obdivuju. Ale i když mě třeba chválí, mně to prostě nestačí, já chci víc a víc… a mimo jiné bych taky někdy chtěla slyšet, že je na mně něco hezkého. Prostě se dneska nenávidím.