Archives

Sedím tady tak za PC, brouzdám na těchto stránkách, jím hrušku a při tom si říkám – PROČ ji vlastně jím?!Jím ji proto, protože CHCI!Ještě nedávno bych ji ale ani nevzala do ruky…nechtěla jsem… Je to skoro jako drogová závislost.Jednou do toho spadneš, a najednou se ti nechce ven, protože se bojíš. Bojíš se, že se všechno vrátí a ty budeš zase jenom ta nevýrazná, nudná, nepřitažlivá a TLUSTÁ šedá myška.Začne to nevinnou poznámkou, že „ty kalhoty už vážně nedopneš“, nebo zavrženíhodnou poznámkou typu „uhni ty horo sádla!“. Svět se s tebou otočí o rovných 360° a z ženských křivek, ladného poprsí a kulatého zadečku se rázem stanou špeky. Odporné a veliké tukové polštářky, které tě minutu co minutu mučí a nenechají spát. Snažíš se na to nemyslet a vést normální život. Ten podlý sžíravý pocit tě ale neopustí jen tak, bez boje.Nutí tě přemýšlet víc a víc nad tím, jak vypadáš. Nad tím, kolik vážíš. Snažíš se nevěnovat mu velkou pozornost, ale on čeká na pravou chvíli. Na tvoji SLABOU chvíli. Škola jde z kopce, matka ti vtlouká, jak jsi nemožná a tvoje jediná jistota – láska – umírá.Pak už to jde ráz na ráz. Ani si pořádně neuvědomíš, že najednou se mnohem víc hlídáš a vážíš se denně. Najednou už ti uvnitř něco říká ať už nejíš ty sladkosti, koblihy, hranolky a tučná jídla. Nad dietami jsi dávno zlomila hůl. Ocitáš se na rozcestí dvou nových časů.Zdánlivě lepších. Nebezpečně se přikláníš k lákavější iluzi smyšlené dokonalosti. Dnešní uspěchaná doba je postavena na novém trendu – hubenost.HUBENOST = DOKONALOST. A ty to víš.Lidé si už dnes neumí vážit charakteru, ale prahnou po kráse, dokonalé hubenosti, která na nás zlomyslně kouká z každého koutu.V té ocelové džungli měst a světa se platí krutá daň – nejsi hubený – NEJSI NIC.Nejhorší je, že ty to moc dobře víš.Cesta se volí, v zoufalé snaze podobat alespoň trochu ideálu, snadno.Kolotoč hrůzy se rozbíhá. Ráno se probouzíš s pocitem nejistoty a méněcennosti. Nutíš se vydržet. Nedovolíš svému zrůdnému tělu pozřít cokoliv, co ti do žil rozsévá prachsprostý tuk. Zdá se ti, že přibíráš snad ze vzduchu. Držíš se statečně a vzpurně. Jsi pevně rozhodnuta. Krátký okamžik zaváhání ale po čase zapříčiní záchvat šílenství. Teď jako beze smyslů zběsile polykáš všechno. Tvoje osobnost se dělí na dvě odlišné části. První nedá dopustit na nekonečně krásný a slastný požitek z jídla, které vhání do útrob téměř kosmickou rychlostí. Druhá tě uhání nesnesytelnými výčitkami a dohání tě k prahu šílenství. Nezvládneš to a klátíš se nad záchodovou mísou. Poprvé je to nejhorší. Cítíš jakousi směs odporu k sobě samému a zároveň oddech a spokojenost. Dokázala jsi to. Zprvu se bojíš a nutíš se vytrvat. Po čase však zcela otupíš. Hraješ si na drsňačku a namlouváš si, že všechno je OK. Trochu zhubneš a pak to vrátíš do normálu. Nevrátíš… Bude to silnější než ty. Bude tě to ovládat. Jsi nástroj a on je tvůj pán. On, ten pocit, který máš neustále v hlavě.Zatemní ti všechny ostatní myšlenky.Denně s ním bojuješ, ale je to marné. Vyhraje vždycky.Do každého nového rána se probouzíš se strachem a prázdnotou namísto radosti a nového elánu.Sladkou naivitu a roztopášnost vystřídá deprese a křečovitá nervozita. A ty se bojíš. Bojíš se, že když přestaneš, stane se z tebe tlustá zrůda. Bojíš se, že to nezvládneš. Ale co jsi teď?!Kam se ztratila ta věčně vysmátá milá osůbka, co si s ničím nelámala hlavu a všichni ji zbožňovali? Ztratila se v nenávratnu.Zůstala z ní najednou jen chabá vzpomínka. Zůstal z ní jen docela maličký uzlíček nervů a bojkotu. Nemáš nic, přátele, rodinu, nic. Navenek se zdáš být fajn, ale uvnitř strádáš a užíráš se ve vlastním žalu.Diety, cvičení, zvracení, hlad, diety.Nejsi fajn. Každý večer slibuješ světu, že dnes to bylo naposledy. ASle bylo to opravdu naposled? Opravdu naposled? S příštím ránem vše začíná znova. Pomalu ale jistě svůj boj o místo na výsluní prohráváš. Chtělas všechno a nemáš nic. Čas je zlověstný stařík a nic ti nevrátí zpátky. Pomalu ti život ubíhá a uniká mezi prsty. A ty se ptáš proč? Kladeš si otázku, kdy zase znova plně pocítíš vůni nastávajícího léta, kdy zase prožiješ první sníh a první jarní kvítek? Kdy….?Kdy už konečně všechny pochopíte, že se z vás stala chodící neštěstí a tabulůky kalorií? Holky moje seberte se…

Ahoj kamarádky v jednom trablu, pro začátek musim říct, že mě čtení vašich příběhů nesmírně zajímá, protože vidím, že nejsem v podobným maléru sama… Je mi 26, studuju, a už několik let nejsem schopna se vyrovnat sama se sebou, se svým tělem.. Znáte všechny ten pocit zoufalství, pocit, že se plácáte v bahně na dně hluboký černý díry…Tak tohle se se mnou téměř nepřetržitě táhne 10let. Zhruba v 15 letech jsem začala přibírat a v průběhu puberty to dotáhla na nějakých 87kg při 170cm. Byla jsem sama sobě odporná,nenáviděla se do morku kostí, ale tohle samozřejmě nikdo nevěděl, maskovalo se to ohromným humorem, legrací ze ze sebe samé…Rodiče moje nadváha trápila snad ještě víc, o to to bylo horší, pořád poslouchat řeči o tom, že bych měla zhubnout, stálé pokusy mi pomoct různými způsoby selhávaly, protože já sama jsem nebyla schopná nic dodržet natož dotáhnout do konce, vtípky tatínka na adresu mého vzhledu („dobrácké“)…obvykle to končilo nejen nenávistnými myšlenkami k sobě samé, ale třeba taky do krve pořezanýma rukama..středoškolské třídní diety to jenom zhoršovaly klasikou jo-jo efektů. kolem 20 jsem začala pracovat relativně daleko od svého bydliště a konečně se mohla začít stravovat podle sebe = přes týden v kanclu nejíst vůbec a víkendy doma prožrat..Výsledek bylo snížení váhy na cca 75kg během několika málo měsíců. „Naštěstí“ jsem asi před rokem onemocněla váha šla rapidně dolů, během měsíce nějakých 10kg vinou nechutenství a stálých průjmů. Tím jsem se dostala asi na 67kg a začala intenzivně a vědomě hubnout. Za další měsíc jsem byla na 62-3kg. Od té doby mě začala ovládat hmotnost a můj vzhled naprosto fatálně. Hladovky se střídají se záchvaty přejídání, nikdy nevim, kdy mě jaká nálada popadne, i když je fakt, že někdy už ráno cítím, že se prostě budu „muset“ přežrat a že mi zas budě blbě, spolknu laxativum…a další den nasadím hladovku, a pojede to pořád dokola…Zase se budu nenávidět, když se najím a budu euforická, když uslyším svůj žaludek kručet hlady. Tímto „systémem“ moje váha lítá v průměru +/- 5kg. Pochopitelně, když se dostanu na horní hranici, jsem v depresi a mých ran na duší i na těle přibývá. jizvy a popáleniny od cigaret si už ani nepočítám. Nejhorší bylo, když jsem se v době asi před 13kily (cca 15měsíců) zkusila podříznout proto, že jsem se nenavlíkla v obchodě do džín, které se mi líbily…Od té chvíle jsem toho dne šla dolů a k večeru si ťafla ruku – naštěstí to odneslo jen pár přeťatých šlach a díky doporučení mého „zachránce“ z ulice, abych zamlčela pravou podstatu mé „nehody“, jsem neskončila v Bohnicích, ale jen v běžné nemocnici s „úrazem“… Asi před půlrokem jsem začala být doslova posedlá cvičením, lítala do posilovny, makala i doma, ale co je všechno platný, když přijde záchvat, kdy splivnu 4 smetanový jogurty, 4 balíčky racio chlebíčků, čtvrt kila čokolády…víte o čem mluvím. o probrečených nocích a chvílích absolutního zoufalství se ani nezmiňuju. Všechno se odvíjí od mé váhy – kolísání nálady, výkonnost… Když jednou začnu přibírat, nejde to jen tak zadržet, je to jak rozjetej kolotoč, začnu žrát, dostanu pocit, že už je to stejně jedno, stejně jsem si režim pokazila a neznám míru. Normální člověk, když „poruší“ svůj režim třeba tím, že si dá pár sušenek, s tím taky skončí – pro něj se zas nic hroznýho nestalo, no, bylo jich jen pár, ostatní uklidí a pokračuje v dietě. Já když bych takto „porušila“ své hladovění, tak si řeknu opak – no, teď už je to stejně podělaný, to můžu sežrat celej balík sušenek a k tomu chleba s máslem, sušený mlíko, prostě cokoliv, co je po ruce. Teď vážím +/- 63-4kg. Chtěla bych to dotáhnout na 53-55. Lidi mi řikaji, že vypadám dobře, kor, když mají srovnání s mou nadváhou z let minulých, ale já se stejně trápim, což nikdo jiný, kromě vás, npochopí. Teď jsem zahájila fázi hladovění, takže přežívám do nějakých 400kcal denně, toť maximum (ale mám i půst jen o vodě – 30 dnů jsem vydržela..) a doufám, že záchvat přejední přijde co nejpozději, ale vim, že se mu nejspíš nevyhnu.Vím samozřejmě všechno o zdravé a správné životopsrávě, tím se zabývám prakticky neustále, můžu dávat rady druhým, jak se stravovat, jak si sestavit hubnoucí jídelníček, jak zdravě shazovat kila, ale paradoxně sama sobě tohle prostě naordinovat nedokážu…. Když jsem vážila přes 80, říkala jsem si, že bych byla šťastnější, kdybych měla 70. Když jsem měla 70, toužila jsem po štěstí naklánějící se k 60. Když jsem na té váze teď, vím určitě, že budu šťastná při těch 53-55 kg. určitě. Byla bych konečně spokojená se svým tělem. aspoň si to teď myslím. Jídlo mě úlně ovládá – když nejím, myslím na to, co bych snědla, kdyby to šlo, když „žeru“, myslím na to, co „ještě“.. nechci, aby celý můj život byl ovládanej jen jídlem a chorobnou posedlostí po ideální váze. Ale věřím tomu, že když jí dosáhnu, pak budu konečně šťastná se vším všudy. Držte mi palce ať se zadaří, držím je i já vám všem, holky moje milý a chápavý…

Ahojky,tak asi populroce sem se rozhodla sem zase napsat.Trpěla sem anorexii a bulimii,měla deprese,trpěla sebepoškozovaním.Ale to je pryč,od března kdy sem se předavkovala práškama ja všechno jinak.Lepší,mnohem lepší.Už sem ani nedoufala že to někdy bude lepší a ejhle ono je.A je to super,nedokažu si ani předstevit kdybych v tom březnu umřela apřišla o to všechno co tetkom zažívam.Našla sem si skvělého kluka kterého šileně Miluju,oba se zabývame cvičením psu,taky chodíme na stejný cvičák.A snažíme se být každu chviličku spolu,už se těšim až ho dneska uvidím. Lidi neblbněte,taky sem si myslela že to nejde,když mi někdo řekl že de všechno jenom chtět tak sem ho málem zabila že neví co proživam apd.Ale deto jenom člověk musí chtět aby toho dosáhl,nikdy bych nevěřila že tohle budu psát.Ale jeto tak,naco se ničit dietama,hladovět nebo zvracet,v pozdějším věku stoho ma člověk akorat tak problémi nic jiného.A pak si to budete vyčitat ale už bude pozdě.Tak nad tím přemyšlejte a já budu končit,někdy se zase ozvu. PS:neblbnětě je pro co a pro koho žít,to mi věřte. Měj te se všichni mooooooooooooooooc kráaně,Ywetta:))))

Ahoj holčičky, na úvod bych vám chtěla říct, že vaše příběhy si na těchto stránkách čtu už devět měsíců. Moc vám všem držím palce, abyste se vyléčily, i když dobře vím, že to není jednoduché. Čím déle se jsme nemocné, tím hůř se uzdravíme. Je mi 18 a půl, chodím na gymnázium, měřím 168,5 cm. První dietu jsem vyzkoušela už o prázdninách před šestou třídou. Nutno říct, že jsem tlustá nikdy nebyla, všichni tvrdili, že jsem hubená, ale já jsem si odjakživa připadala úplně opačně. Možná bych mohla říct, že jsem tehdy zažila takovou první anorexii ? dlouhodobě jsem se snažila zhubnout a dělalo mi velkou radost, když jsem nejedla. Pak se to na čas ztratilo a tehdy jsem prožila jeden o nejkrásnějších období života. Jenže přišlo jaro a zase všechno začalo a vydrželo to déle než rok. O prázdninách před devítkou jsem si řekla, že se na hubnutí vykašlu a budu jíst, kdykoliv budu mít hlad a na co budu mít chuť. A taky jsem to dodržela! Nešlo to ze dne na den, několik týdnů po tomto rozhodnutí jsem zdlouhavě váhala, jestli se můžu nebo nemůžu najíst, ale pak jsem na jídlo přestala myslet. To mi vydrželo dva roky, za které jsem sice asi 4 kg přibrala, ale nijak jsem to neřešila. Ve druháku na jaře, kdy jsem měla 53-54 kg jsem se ale rozhodla zhubnout tak na 50 kg a tím to všechno začalo! Bláhově jsem se domnívala, že když budu mít těch 50 kg, budu šťastnější. Začala jsem tedy držet dietu, při které jsem měla neustále hlad. Po týdnu jsem se pořádně najedla, ale od druhého dne jsem hubla dále. Takto jsem pokračovala až do konce školního roku. Něco jsem zhubla, ale to mi nestačilo, tenkrát jsem si vlastně úbytku na váze ani nevšimla… Na začátku prázdnin jsem si řeka: ?Dost!? a rozhodla se přestat hladovět. Od toho dne jsem jedla snídani, oběd, svačinu a k večeři jsem pila horké mléko. Sice jsem neustále myslela na jídlo, ale snažila jsem se jíst co možná energeticky nejchudší potraviny. Denně jsem jezdila na rotopedu. V srpnu jsem už menstruaci nedostala, ale rozhodně mě nenapadlo, že je to kvůli nízkému příjmu energii. Dostala jsem to až v listopadu a dosud se to u mě objevuje nepravidelně. Když jsem po prázdninách přišla do třídy, několik spolužaček si všimlo, jak jsem zhubla, což mě samozřejmě moc potěšilo. Tvrdili, že jsem zhubla tak o 5 kg, s čímž jsem nesouhlasila, myslela jsem si, že jsem mohla shodit tak dvě kila. Jenže před začátkem prázdnin jsem se nezvážila, takže jsem sama přesně nevěděla, kolik o kolik kg jsem zhubla. Zpočátku školního roku jsem nevěděla, jak se stravovat , abych nepřibrala a nejlépe ještě něco shodila. Na obědy ve škole nechodím, tak jsem místo nich pila mléko a když mamka uvařila večeři, tak jsem ji snědla. To mi nevydrželo ani do půlky září. Druhý zářijový víkend jsem s rodinou přijela k babičce a dědovi na chalupu, kde byla oslava babiččiných narozenin. Tam jsem se prvně pořádně přežrala. Sama jsem se nestačila divit, jak do mě padá tolik koláčů. Jako kdyby je do mě cpal někdo jiný… Strašně jsem se za to na sebe naštvala a začala držet přísnou zeleninovou dietu, která mi vydržela dva dny. Pak jsem se najedla, ale ne moc, dala jsem si housku se šunkou, protože jsem měla fakt hlad. Od té doby vypadal můj jídelníček o všedních dnech následovně: snídaně: dalamánek (cca 70 ? 80 g), tavený hermelín, paprika + 10g želé medvídků, aby se mi nelámaly nehty. Po t=to snídani jsem měla za chvilku hlad. K svačina jsem měla trochu menší dalamánek s tvrdým sýrem a k tomu mrkev nebo půlku jablka. Obědvala jsem vitalinea nápoj, odpolední sváča byla stejná jako ta dopolední a k večeři jsem si dávala ovofit. Jednoho říjnového dne jsem se postavila jen tak na váhu, kterou jsem neměla v lásce, protože nejen mě se zdálo, že ukazuje víc. A co nevidím! Stoupla jsem si na ní oblečená a dost napitá a váha ukazovala 51,5 kg, což mě potěšilo. Ten den byla oslava mých narozenin a opět jsem se přežrala, i když ne tolik jako v září. Celý školní rok jsem přes týden hubla a o víkendu jsem se pořádně najedla (ale ne vždy jsem se přežrala). Byla mi pořád zima, ve škole jsem chodila na podzim, na jaře i v zimě v bundě. Profesoři se mě ptali, jestli jím, kamarádky mi říkaly, že jsem hubená, ale já jsem jim nevěřila a lhala, že jím. V listopadu jsem rozbila svůj rotoped, který jsem nenáviděla, ale denně používala. Nejdřív jsem byla na mrtvici, že na něm nemůžu spalovat energii, ale za chvíli jsem si na to zvykla a byla jsem za to dokonce ráda. Na konci října jsem dosáhla své vytoužené hmotnosti 50 kg. Myslíte, že jsem začala normálně jíst? Ne! Už jsem vlastně nevěděla, co je to ?normálně jíst? a pokračovala jsem ve svém režimu ? přes týden necelé kilo shodit a o víkendu se víc najíst. Někdy jsem si o víkendu snědla několik koláčů jen pro to, abych měla přes týden proč hubnout, jindy jsem se přežrala, aniž bych chtěla. Občas jsem se víc najedla i ve všední den, ale nebylo to moc často a nesnědla jsem toho tolik. Spíš bych mohla říct, že jsem se najedla jako normální člověk. Teď vím, že tehdy jsem s hubnutím měla skončit. Do Vánoc naše ?zlá? (všem členům naší rodiny se zdá, že ukazuje o nějaké to kilo víc) váha ukazovala, že vážím 49 kg. Nemohla jsem spát, a tak jsem si začala brát prášky na spaní, které mám od dědy. Jenže ty mi teď už nezabírají… Denně mě bolela hlava a bylo mi špatně od žaludku, cítila jsem se slabá a měla pocit, že každou chvíli omdlím. Když jsem měla velký hlad, dala jsem si coca colu light nebo vypila klidně litr vody na ex. Když jsem se jednoho únorového dne přejedla, táta jel na nákup a já jsem chtěla jet s ním, abych spálila alespoň nějaké kalorie. Když jsem se oblékala, stála jsem před zrcadlem a nevěřila svým očím ? takhle moc že mám vystouplá žebra a hubené břicho? Je to opravdu moje tělo? No samozřejmě jsem z toho měla velkou radost! V červnu jsem se začala přejídat nějak moc často a džíny mi byly čím dál tím užší. Na začátku prázdnin jsem se po delší době odvážila postavit na váha a zděsila se. Já že vážím 53 kg? Je to možné?! Tak jsem se opět rozhodla začít hubnout, ale s tím rozdílem, že až budu mít 50 kg, tak přestanu. Jenže jsem se opět často přežírala a dne jsem zjistila, že vážím stejně. Opravdu chci shodit, doufám, že se mi to do konce prázdnin podaří. Buď do toho tase spadnu, nebo zhubnu a budu se snažit udržet si těch 50 kg. Stálo to hubnutí za to? Že já jsem s tím neskončila už v listopadu! A co bude teď? Ráda bych se vrátila na 50 kg a tuto hmotnost si nějakým zdravým způsobem udržovala. Nejsem si jistá, zda to dokážu, nemyslím si, že bude problém ta tři kila shodit, nejsem si ale jistá, jestli zase nezačnu jíst tak, jak jsem to dělala celý školní rok…

Ahojky lidičky!!!Tuhle stránku jsem vyhrabala teprve dneska a dost mě zaujala..Četla jsem si totiž nějaký vaše příběhy a zjišŤuju, že jsou dost podobný tomu mýmu..Vim už dlouho, že nejsem uplně v pohodě, ale chtěla bych se s váma poradit. Začalo to v osmý třídě, měla jsem 158 cm a asi 53 kilo, to jsem zjistila, když se mamka vrátila ze zájezdu, kde se ženský snažej zhubnout, kde si koupila váhu. Byla jsem v pohodě, nevěděla jsem, kolik by holka v mym věku a na moji vejšku měla vážit, byla jsem oblíbená, nejchytřejší ze třídy, hezká a podle kluků dost sexy..byla jsem vyvinutá a ve všem napřed, menstruaci jsem měla už od 10 let. Pak ale mamka začala cvičit v posilovně a počítala si kalorie. Říkala jsem si, že budu chodit s ní, hrozně mě to bavilo, měla jsem krásnou a vysportovanou postavu, prostě kočka..Nějak se to potom začalo zvrtávat, moje poslední jídlo bylo v pět hodin a to jen jablko, jinak jsem hafo snídala i obědvala, potom jsem ale i omezovala snídaně i obědy. Pořád to bylo v pohodě, ale pak jsem zhubla asi na 45 kg a přestala menstruovat, mamka se zlobila a tak jsme šli k doktorce, ta řekla, že jsem v pohodě, ale ať už nehubnu, zašla jsem si na gyndu a teď jsem jednou brala ňáký hormony na menstruaci, ale dlouho jsem se nevážila. Včera jsem se po dlouhý době zvážila a zjistila jsem, že vážim 41 kg a to je si myslim docela málo. Jim teď uplně normálně už delší dobu, tak se mi to zdá divný, protože jim i pozdě večer, třeba v deset si dám ještě pizzu, ale nějak mi nejde ztlousnout..chci přibrat jen tolik, abych měla zase menstruaci a byla zase ta sexy holka, na moji vejšku by stačilo takovejch 46 kg, ale jak to mám udělat…???Teď mi po roce napsal jeden kámoš, že by mě rád viděl, chvíli jsme si psali a on mi povídal, že jsem byla vždycky hrozně rajcovní a tak a já jsem znovu zatoužila bejt taková jako dřív, chci se s nim sejít, ale předtim musim nějak přibrat..Chtěla bych se vás taky zeptat, jestli si myslíte, že jsem měla anorexii, protože já fakt nevim…jsem docela pěkná holka, ale i sama sobě se zdám trochu vyhublá a taky už nemám tak pěkný prsa, jak jsem mívala, poraďte mi, jak trošku přibrat zdravym způsobem společně se sportem..?…díky moc:-)…taky jsem vám všem, co máte tyhle problémy s ppp popřát hafo štěstíčka a hlavně!..kluci milujou SEXY ženský křivky a špíčky:-)..je mi teprv 15, ale tohle vim moc dobře!..tak zatim ahooj