Archives

Ahoj děvčátka, holky, slečny a paní, není to tak dávno asi to nějaký rok bude, co jsem do této rubriky psala svůj příběh. Byly to samé výmluvy proto abych obhajovala svoji Bulimii. Dnes už si především nejsem tak jistá, že bulimií trpím a také už si nejsem tak jistá, že sem píšu naposledy. Takže. Nezvracím. Takže bulimii nemám. Prostě se přežírám. Proč? Protože. Prostě si vždycky nějaký důvod najdu. Když jsem se se záchvaty přejídání seznamovala tak jsem si sama pro sebe uváděla různé důvody, které obhajovaly mé hrůzné chování. Pro srovnání s minulostí napíšu vedle výmluvy současný stav. „Nemám práci“ nyní mám stálé a velice dobré zaměstnání, které mě i baví. „Nemám žádné kamarády“ mám spoustu přátel, které ztrácím právě v okamžiku, kdy si řeknu tuto větu, protože hned potom vypnu telefon a zavřu se doma. „Bydlím s otcem alkoholikem“ právě se stěhuji do vlastního bytu. „Nemám žádného chlapa“ v současné době se jim totiž vyhýbám jako čert kříži, jinak by to zřejmě takový problém nebyl, prý jsem hezká holka. „Nemám žádný koníček“ už téměř dva roky mám kouzelnýho pesáka, se kterému se snažím opravdu věnovat. „Jsem nešťastná protože se můj bráška sám rozhodl vzít si život“ na světě je tolik neštěstí, že rozhodnutí jednoho mladého nespokojeného chlapce je proti tomu malicherné. „Nemám ráda lidi ve městě ve kterém žiju“ nyní se stěhuji do jiného města …. a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Takže se mi vtírá na mysl otázka. Co teď budou mé výmluvy? Na co budu upínat svou nešťastnou mysl když se budu chtít přežrat? Už se nemám na co vymlouvat!!!! VŽDYˇT JÁ JSEM VLASTNĚ ŠˇTASTNÝ ČLOVĚK!!!!!! Jen si toho nevážím. Nechci vám radit, nechci vás poučovat, ale chci si to ujasnit v kebuli. Takže těmto stránkám moc děkuji, že mi poskytly možnost, dát mé myšlenky do srozumitelné formy a poslat je do světa. Jestli můžete kočky, držte mi palce do nového začátku. Chci se přestat litovat!!!!!!!!!

ppp trpim uz cca 3 a pol roka… zaslo sa to hlavne tym, ze mal moj vtedajsi frajer neustale narazky na moju postavu, vraj by som mala byt chudsia, nech sa pozriem, ako vyzeram, ze baby maju byt chuducke, a ze ja v mojom veku, mam take velke brucho, ze mam brucho ako chlap, ze by moje telo vyformoval inac, aby sa mu pacilo atd… to osm mala 58 alebo 57 kg na 165 cm, potom som trosku schudla na 54 kg, ale to sa mu nepacilo stale.. tak som za dva tri mesiace vychudla na 46 kg!!! a vtedy vlastne zacal moj anorekticky beh na dlhu trat 🙂 teda behavala som aj doslova, 15 km 4x do tyzdna a okrem toho aj ine sporty, ved viete 🙂 takto som vydrzala asi rok a pol, s priatelom som sa nakoniec rozisla, lebo ten vztah nemal zmysel a pomalicky som priberala spat, …. co sa mi nepacilo a permanentne som sa snazila chudnut, ale nejak mi to uz neslo, lebo uz ma bavilo jest, akoby som dohanala to, co som zameskala, ale kvoli svojmu telu, ktore sa mi nepacilo, som mala pekne depky, brrr, komplexy, vestko, klasika, nemusim vam to vysvetlovat… dnes rano som sa zase obzerala v zrkadle a prichadzal na mna ten pocit, kedy akoby udrie to depresivne kladivo a hodi nas to kamsi do totalneho zufalstva a nepsokojnosti samej so sebou a nenavisti k sebe. stala som tam a chystala sa nenavidiet sa za vsetko, co som kedy zjedla a citila som sa ako slon a najtucnejsia osobna na svete, ked v tom som, ani sama neviem preco zrazu pozrela na sebe, usmiala sa a mavla nad sebou a nad tym vsetkym rukou a odisla od zrkadla prec… isla som robit nieco ine a toto bolo moje male ale zaroven velikanske vitazstvo!!!!!

Ahojte Princesse, Angel, Sarah, Jitko, Barborko, Báro, Zdeničko, Monko.. Takhle jsem začínala svůj příběh, který jsem vám napsala 30. 6. O tom, jak jsem se konečně rozhodla skoncovat s anorexií. Od té doby uplynuly tři měsíce a já vám chci vítězoslavně říct, že jsem vyhrála!! Nebudu vám nic nalhávat-začátky byly hrozné a nemít vedle sebe svého přítele, který mi byl velkou oporou, asi bych to nezvládla. Ale touha po miminku a normálním životě mě podržely, abych bojovala dál. Nikdy bych si nemyslela, že se dostanu až tak daleko, že budu brečet nad rohlíkem k večeři. Jedla jsem ho asi půl hodiny, brečela jsem jak želva a přítel seděl vedle mě a držel mě za ruku…Věděla jsem ale, že pokud nepolevím, půjde to. Nejtěžší byly první dvě kila a pak už to šlo najednou samo. Za ty tři měsíce jsem přibrala tak 6 až 8 kg. Přesně vám to neřeknu, protože každá váha mi ukazuje jiné číslo a taky už se nevážím každý den. Nejdřív mi vadilo, že už nedopnu oblíbené kalhoty, ale pak jsem si uvědomila, že i když jsem přibrala a vypadám jinak, než dřív (že už nejsem jako kost a kůže), pořád jsem štíhlá a krásná. Pak si toho začalo všímat i okolí a ty reakce byly úžasné! Všichni mi řekli, že jsem zkrásněla, že mi to teď sluší mnohem víc než dřív a dokonce jsem si všimla, že se za mnou otáčí i kluci na ulidi, kteří si mě v době mé vychrtlosti vůbec nevšímali. Narostla mi prsa a začala se mi má ženská postava líbit, začala jsem ji mít ráda. Vrátila se mi chuť na sex, přestaly mi všechny zdravotní problémy způsobené anorexií – upravila se srdeční arytmie, přestala se mi točit hlava a zase mám krásné a pevné nehty. Přestala jsem chodit na tyto stránky a zjistila jsem, že mi to pomohlo víc, než když jsem tady byla každý den. Celý můj život se změnil a to doslova!! Před pár týdny mě přítel požádal o ruku a tak chystáme svatbu a těšíme se na miminko, které snad brzo přijde.. Holky, opravdu to jde dostat se z toho ven! Je to těžké, je to boj, ale když opravdu moc chcete, tak to jde!! Záleží jen na vás, jak se k tomu postavíte. Všem vám držím moc a moc palečky!!! Nevím, kdo z mých kamarádek, které jsem vyjmenovala na začátku mého příběhu tady ještě chodí, ale jestli vám můžu radit – zapomeňte na to, že tyhle stránky existují a skočte do toho pohlavě jako já. Když jsem to dokázala já, která jsem se v tom plácala tak dlouho, tak vy to dokážete taky!!! Děkuju vám za vaši podporu a pomoc.. Majka

Nejsem anorektička ani bulimička, to v žádném případě…. hodně jsem o anorexii četla, vyzvídala nejen tady, ale i v časopisech, knihách… Kdysi jsem byla se svým tělem docela spokojená, vždycky jsem si řekla „no a co, jsem jaká jsem, nač se zbytečně stresovat že nejsem štíhlá…“..ale… časem, jak jsem o tom více a více četla, čím více jsem na stránkách časopisu viděla modelky nebo rady na zhubnutí, tím více jsem si začala uvědomovat, že se sama sobě nelíbím…že to co jsem si říkala, jsem říkala jen proto, abych si nějak odůvodnina to, že nejsem hubená… o prázdninách jsem přibrala asi tři kila… dost mě to mrzelo, bylo to na mě i znát, už mě nebaví ty poznámky, jak mě někdo nemohl poznat, že už nejsem takové malé vychrtlé děvčátko, jako jsem bývala ve svých asi 11 letech…ted je mi 15, od konce prázdnin jsem začala hubnout, teda ne úplně, vždycky jsem si řekla, ode dneška už něbudu jíst sladký atd… a pak naši něco koupili dobrýho, a bylo to ve mě…. na to jsem začala cvičit, ne moc, asi 45 minut denně, někdy až hodinku, jak kdy, jak se mi chce, jak mám čas… zhubla jsem z 56 první na 54.5kg a ted na 52…ted se to nějak zaseklo a dolů už to nehcce…ale já bych i chtěla…ale cítím, že pořád jsem tlustá, že na sobě ty odporné kila už nechci mít, nejím třeba celý den, jen oběd, protože mamka se mě pořád ptá, jestli náhodou nedržím dietu (viděla mě, jak se vážím a podle toho soudí…) a ted prostě mám strach, strach z toho, že po čemkoliv co sním přiberu, že se to vrátí, jo-jo efekt… ale nechci přibrat, nechci ani mít oněch 52kg, které mám ted při své výšce 165cm.. já vím, řeknete si, to není moc, to má tak akorát, ale… mě to akorát nepřijde, jde to na mě hrozně vidět, překypují mi špeky…..moje spolužačky, rodina, přátelé, všichni jsou štíhlí a krásní…jen já jsem černou ovcí..chci zhubnout, ale přitom nechci spadnou do anorexie nebo bulimie, chci jíst, ale nemůžu, aspon ne moc, brání mi v tom ten strach z toho, že budu pořád tak tlustá… a ted se nemůžu rozhodnout…

Ahoj holky, na tyhle stránky chodím už rok, ale až teď jsem se rozhodla vám napsat svůj příběh. Nenapadá mě kde začít tak začnu prostě od začátku. Prakticky od mala jsem závodně tancovala, hrozně mě to bavilo a jelikož jsem vydávala spoustu energie, mohla jsem jí v podobě jídla hodně přijímat. Jídlo jsem nikdy neřešila, jedla jsem si co a kdy jsem chtěla. Pak ale přišlo období kdy se moje zájmy začaly měnit, já se začala měnit a tancování bylo najednou tetam. Moje zájmy se omezily na kamarády a kluky a jídlo a tím se i začala postupně měnit moje postava, začala jsem dospívat a pochopitelně získávala ženské tvary. To se mi ale vůbec nelíbilo, takže jsem začala cvičit. Pak jsem nějaký čas jsem svoji váhu neřešila. Nevim co byl ten impuls kdy jsem si řekla A DOST!!! Vypadáš jak bečka! Přitom sem byla vždycky hubená. Začala jsem sledovat zdravou výživu, stala se vegetariankou a byla přímo posedlá jídlem. Znala jsem nutriční hodnoty téměř všech potravin a stanovila si příliš nízkou hranici 3000 KJ na den. Pak jsem to samozřejmě snižovala a snižovala a každej den hodinu cvičila. Ve škole mi řikali že sem hubená a to mě nakopávalo ještě víc. Pořád se řešilo kdo má jak tlustej zadek, kluci si dělali legraci z holek, ale to je v jejich věku normální. Nakonec jsem asi rok jedla jen 1 jabko denně a 1 kornšpic, doma jsem to dokázala skrývat, ikdyž doteďka nechápu, že to máma nepoznala, řikala mi že sem hubená, jednou i brečela ale NIKDY s tím nic nedělala. V té době, ale ani teď bych ani nechtěla! Pak přišla střední a s ní hromada učení, na co jsem nebyla nikdy zvyklá. Už to nešlo nejíst a navíc se mi narodila moje milovaná sestřička a já byla hrozně šťastná, na jídlo jsem na chvíli zapomněla a jedla prakticky normálně. Ale ta mrcha anorexie ve mě dřímala pořád….. čekala až budu slabá a ona mě převálcuje a převálcovala!!! Ve druháku se moje nejlepší kamarádka, která byla do tý doby v pohodě a pořád řikala že mě nechápe a nutila mě jíst, dostala do nemocnice -diagnóza : mentální anorexie. V tý době jsem byla zase já oporou jí a pomáhala jí, chodila za ní každý den do nemocnice a snažila se jí vrátit do starých kolejí, chtěla jsem mít zase svou super nej nej kámošku. Krátce po tom jsem začala mít výčitky jak vypadám a závidět jí, že ona byla tak krásně hubená, brečela sem nad nedopnutými kalhotami z nějaký 6 třídy a řekla si že je prostě obleču. Jenže jsem jídlo natolik milovala abych se ho vzdala, že jsem si řekla že to¨zkusim vyzvracet. Nejdřív mi to nešlo, málem jsem se udusila když jsem si tam strkala prsty a prostě nic. Řikala jsem si že nejsem jako ty bulimičky co se narvou k prasknutí a jdou zvracet. Já jim málo. Jenže rostla chuť a řekla jsem si když už tak už. Snědla jsem tunu čokolády a šla na záchod. Přišla jsem si odporná že to dělám ale zároveň mě to uspokojovalo, cítila jsem se skvěle. Tohle jsem dělala tak 1 za měsíc, pak jednou týdně, pak každý den. Vydržela jsem 2 měsíce a pak to zase porušila. Nikdo nic nevěděl, jen moje nej kámoška a pak teta, který jsem to taky řekla. Tak moc jsem se za to styděla a stydim, nedokážu ani vyslovit slovo bulimička, nejde to. Když si někdy přečtu že princezna Diana trpěla bulimii, divim se že byla plná síly na to všechno co udělala. Protože mě ta síla po čase opouštěla. S bulimií jsme chtěla zkončit a před 3 měsícema zkončila ale už jsem nedokázala normálně jíst, zakázané potraviny jsou pro mě téměř všechny. Když něco sním, cítim se jako po kachně s knedlíkem, cítim všechno, každý sousto, doktorka mi vypracovala plán přibírání ? kilo týdně, takže jsem teď musela jíst a to HODNĚ! Po týdnu jsem přibrala 2 kila a byla celá šťastná, zato já se cítim pod psa, už nechci dál přibírat, dalších plánovaných 6 kilo by mě zabilo! Měřim 155 cm a vážim 37 kilo, připadám si odporná, tlustá, nad každym snědenym soustem prolévám krokodýlí slzy. Nechci zvracet!! Ale nedokážu normálně jíst. Buď bulimie nebo anorexie. Chci se z toho dostat, chci se zase smát, užívat si života, letos maturuju, nedokážu se soustředit na učení a přitom škola je pro mě vším. Když čtu vaše příběhy, tak je to jako bych se dívala do zrcadla, vidím se v nich. V některých víc, v některých míň ale vaše chuť vše změnit a síla to změnit mi dodává odvahu a říkám si, že to taky musim dokázat. Musim, nechci umřít! Vážně ne! Chci se léčit a vyléčit, chci přemýšlet jinak a budu se snažit nepolevit a vydržet až do konce. Přeju nám všem hodně sil na té dlouhé cestě, která nás všechny čeká Mia