Archives

Ahoj holky! Môj príbeh je podobný ako ten Váš s jedným rozdielom a to, že som svoj boj s bulímiou po 8 rokoch vyhrala. Prvý rok som si príliš neuvedomovala, že si ničím zdravie a mala som pocit, že keď budem chcieť, môžem vždy prestať. Bola som pyšná na svoje nové telo a nevedela som pripustiť, že by som mala o pár kíl viac. Zvyšných 7 rokov som bezúspešne bojovala, trápila sa, trpela depresiami…veď to poznáte. Ako to celé začalo? Mala som krásnych 18 a celú pubertu som bola zakomplexovaná kvôli trochu buclatejšej postave. Od svojich 13 som skúšala diéty, nejesť večer, a bola som i úspešná. Pak nastal zlom a prepadla som vlčiemu hladu. Keď to na mňa prišlo, jedla som všetko, čo prišlo, kombinácie neskombinovateľné a pak trpela výčitkami. Váha sa samozrejme začala šplhať smerom hore. Velmi dobre si pamatam, že som bola už takmer zmierená, že nebudem štíhla a naučila som sa akceptovať svoje telo, keď prišlo do toho kamaratstvo s novou spolužiačkou na gympli. Ona mi popisala spôsob, ako jesť a ako sa toho pak kvalitne zbaviť. Potom som to cez prázdníny skúsila a hoci môj prvý pokus nebol úspešný, časom som sa naučila… Spočiatku raz týždenne, pak denne a neskôr aj 3xdenne. ….raz ma nájdu mŕtvu a všetci v meste budú vedieť, že som žila dva životy. Tak mám jesť? Keď viem, že sa nezastavím a vytriezvem, až keď mi bude fyzicky zle a nebudem môcť chodiť, dýchať? Snáď si ma nevšimnú rodičia, že zase idem von, to ako že na vychádzku… Tak teda sa náhlim do tmy. Preč od ľudí, ako trestanec na úteku. Snáď ma nikto neuvidí za tým kríkom na citoríne. Už necítim bolesť, necítim nič, tá moja posadnutosť očistiť sa je silnejšia než čokovľvek iné. Musím. Sľubujem, že od zajtra budem nový človek… … tak a teraz už len utajiť svoje ?dielo? pod kopou lístia a kameňov. Odchádzam uvolnená s miernou slabosťou v nohách. Len nespadnúť. Už len pár krokov a som doma. ? Áno mami, vonku bolo fajn, trochu som sa nadýchala čerstvého vzduchu, bude sa mi lepšie učiť na skúšku.? … už len poumývať topánky a všetky stopy, ktoré by ma usvedčili zo zločinu. Z toho, čo som páchala na sebe a svojich blízkych. Tá cesta za uzdravením bola naozaj dlhá. Veľa pokusov, rôznch rád z kníh a svojpomocných príručiek. Obracanie sa na boha ako jediné moje východisko, nech spraví zázrak… ako aj utvrdzovanie sa v pozitívnych presvedčeniach, že moje múdre telo sa spamätá a uzdraví sa. A aj meditáciami, autogénn&m tréningom a inými metódami… To všetko bolo na …., lebo som si nevedala pripustiť, že by moja váha trochu stúpla. Nič nebolo také dôležité ako moje štíhle telo. Bili sa vo mne tieto dve snahy: snaha vyliečiť sa ako aj snaha nepribrať. Takže môj 7 ročný boj bol úplne zbytočný. Tie najkrajšie roky a ja som ich takto preplytvala! A ako som sa vyliečila? Pomohol mi blízky človek. Môj priateľ a teraz už manžel. Až pri ňom som si uvedomila, že štíhla postava vôbec nie je dôležitá, ľúbil ma pre iné hodnoty. Pri ňom mám pocit, že nie je dôležité, aká je schránka, to podstatné je vnútro a na tom treba pracovať. Po rokoch som pripustila, že mám pár kíl viac a viem byť šťastná, vyrovnaná. Krásne bolo, že som sa po čase naučila počúvať svoje srdiečko, že som konečne niečo cítila. A cítila som sa vinná za to, že si úmyselne poškodzujem zdravie. Cítila som, že zrádzam človeka, ktorý je ku mne úprimný ale ja nie som k nemu. Musela som mu o tom povedať. Ano, boli aj slzičky a on sa zachoval velmi pekne. Pomohol mi a doteraz mi pomaha. Sú to skoro 3 roky, čo som ?čistá?. Napísala som Vám svoj príbeh, lebo mám veľkú snahu pomôcť čo najviac ľuďom postihnutým ppp. A na záver niečo, čo ma bulímia naučila: chcieť sa vyliečiť je málo, treba začať dôverovať svojim blízkym a prijať myšlienku, že ideal, modla, ktoru som si zvolila, som si zvolila nesprávne. Že sa nevidím reálne, že preprogramovaná myseľ mi skresluje moje predstavy o sebe a že to nie je správne. Dôležité je si uvedomiť, čo je v živote pre mňa podstatné, čo chcem dosiahnuť a čo pre to urobím. Želám Vám veľa síl a veľa nadšenia. Vyliečenie príde, nebojte sa, len treba zmeniť svoje myslenie.

Drahé holky, tento příběh píšu taky z velké části kvůli vám všem, které s touto nebo podobou nemocí zápasíte či jste ten boj předčasně vzdaly. (Prosím, ačkoli bude kapánek delší, dočtěte si ho do konce!) Ten název mého příběhu není jen pracovní, ale přesně vystihuje mé každodenní díky a zároveň i ukazuje cestu, jak ven z toho pekla! Toz ale od začátku… Pocházím z rodiny, kde nám štíhlost nebyla dána tzv. do vínku, a to ještě sestra byla vždycky štíhlejší než jsem já. Ale obě dvě jsme byly normální holky, neměly jsme nadváhu, ačkoli jsme se jí bály. Protože jsem ale měla problémy od svého 15 roku s menstruačním cyklem, musela jsem brát hormonální prášky a začala jsem rychle přibývat na váze. Po mých 19 narozeninách, v prváku na vysoké škole se jakoby proti mně všechno spiklo ? moje nejlepší kamarádka, vždy mnohem štíhlejší než jsem já, měla neustálé řeči o hubnutí, že musí zhodit, že má břicho… A ačkoli jsem do té doby byla naprosto v pohodě, co se týče své postavy, ráda jsem jedla (ale normálně), najednou jsem se začala víc pozorovat, začala si všímat svých malých špeků a holt, po Vánocích (konec 2002), když jsem jen viděla dalších pár kilo navíc, řekla jsem si, že už nemohu dál přibírat (kdo se na mě má taky dívat), že bych se taky měla umět krotit. Vůbec jsem nevěděla, co je to anorexie, snad jsem ani neznala to slovo a taky mě v té době nedošlo, že holt ta váha roste především kvůli těm práškům. No ale zkrátka, já husa, chtěla jsem vážně zhubnout jen 4 kila (při mé výšce 171 cm jsme měla 65 kg, takže na 61 kg), ale to bylo dole za chvilku a já viděla najednou další mety – 58,55… Pořád jsem snižovala dávky, až jsem se dostala na 50kg (jen faktická poznámka ? já při svých 50 kg skutečně vypadala jak kostra ? fotek z té doby se až bojím; na druhou stranu vím, že každé z nás dal Pán Bůh jiné tělo a někdo má takovouto váhu při stejné výšce úplně přirozeně a zase i naopak). Psal se konec listopadu 2003, měla jsem těsně před zkouškami v 1. semestru v druháku a v ten čas jsem se zhroutila. Začalo to týdenní horečkou, ze které jsem už ?nevstala?. Situace byla ale taková, že jsem si vůbec neuvědomovala, co se děje, tušila jsem, že je něco špatně, ale co? Jedno jsem ještě zapomněla napsat: Od malička jsem věřící, vyrůstal jsem v křesťanské rodině. Tak jsem se obrátila na Boha – ?Bože, co mám dělat? Co se děje?? A On se skutečně ozval, ačkoli jsem tomu zpočátku nechtěla vůbec věřit. Začaly se mi spojovat malé střípky, kterým jsem dříve nevěnovala pozornost ? otázka mé spolužačky a později i učitelky ve škole, jestli nemám náhodou anorexii, úryvek článku o anorexii a jejím důsledku osteoporóze mi připomněl mé vypadávající vlasy… Tam začalo mé tušení. Prosila jsem Hospodina, abych měla chuť na to, co mám jíst (do té doby jsem každý hlad zaháněla jablky), první byla tvarohová taštička, následovaly další věci, které obsahovaly vápník ? o měsíc později jsem si zašla za doktorkou, a ta mi to potvrdila. Nejtěžší bylo, že naši tomu taky nechtěli věřit, vůbec nevěděli, co s tím, a tak jsem mnohdy bojovala i s vlastními rodiči (že fakt potřebuji i speciální péči v oblasti jídla a taky toleranci ? vím, že to i pro ně muselo být dost těžké se mnou, že se trápili). Snažila jsem se začít jíst, žaludek se urputně bránil, po těžších jídlech jsem dlouho nemohla nic jíst (budete se smát, ale Pán Bůh skutečně mluvil úplně konkrétně- na tohle mi řekl -?Buď trpělivá a počkej si!?). Když jsem se fakt cítila přeplněná, brečela jsem, chtěla jsem to vyzvracet (Boží odpověď: ?Myslíš, že bych tě nechal??). Prostě to nešlo, teď za to moc děkuji, na bulimii bych fakt nechtěla skončit. Další věc: hned nazačátku se mě Pán Bůh zeptal, jestli bych kvůli Němu vzdala školu (teď vím, že to měla být pomoc, že fakt jak nemocné nejsme schopny se učit), ale rodiče mi to zakázali a řekli, ať se to pokusím udělat. Bylo to strašné, ale Hospodin je dobrý! Nebyla jsem schopná se učit, a přesto jsem žádnou zkoušku neopakovala a moje nejhorší známka byla 2 (Tomu skutečně říkám zázrak!) ? na můj mozek byl vyvíjen úplně jiný nátlak, psychický, myslela jsem, že se zblázním, chtěla jsem umřít, nejraději vyskočit z okna, volala jsem, ať si mě Pán Bůh vezme k sobě, proplakala jsem dny, noci, tatam byli můj elán a radost do života, byla ze mě nervózní, ubrečená a smutná troska, ačkoli se mi to před lidmi dařilo částečně krýt. Bylo to peklo na zemi! Nechodila jsem k žádnému psychologovi, neměla jsem žádný návod, jak z toho ven, to všechno zastával Hospodin(Jinak jsem pro, abychom šly za odborníkem a taky požádaly o pomoc přinejmenším své rodiče, ale já ani neměla žádné kontakty…) Pravdou ale je, že mi postupně odpadaly všechny moje aktivity nad rámec školy (nazvete mě možná fanatičkou, ale vím, že mi to Bůh řekl předem, ačkoli tenkrát jsem si myslela, že to není od Něj, nevěděla jsem, proč by to dělal). Celé to období uzdravování by se dalo rozdělit do několika etap ? ta první byla nejhorší, byl to boj se smrtí, něco hrozne silného jde proti vám, neumíte s tím bojovat, je to strašlivý tlak na vaší mysl a v té době bych radši umřela, nevěřila jsem, že to bude někdy lepší (ale zase, právě v tom nejhorším ? nikdo z lidí mě nemohl porozumět, čím si skutečně procházím, natož mě dát naději, že bude líp, ale Bůh mi to opakoval tak dlouho, že bude líp, takže jsem dál bojovala). Konec této etapy mi i oznámil, řekl mi, že to nejhorší mám za sebou. Nevěřila jsem mu, ale skutečně to bylo lepší. V té době jsem si myslela, že jsem zdravá i jsem to našim řekla, ale konec to ještě nebyl. Vše bylo, jakoby vás právě propustili z nemocnice po velmi těžké nemoci a vás čeká ještě dlouhý čas rekonvalescence. Pořád jsem ještě věnovala většinu myšlenek jídlu, byla jsem nervózní, když jsem snědla něco sladkého či co mi nechutnalo, měla jsem pořád touhu hubnout, že to prostě jednou zase shodím, to bylo asi po půl roce, o prázdninách, kdy jsem přibrala na váhu, ze které jsem hubla. Z té doby vím, že ačkoli jsem nevypadla ze společenského života ? úspěšně dokončené zkoušky, ve volném čase jsem stále zvládala převážnou část svých aktivit, o prázdninách jsem jela na dovolenou s přáteli do Švýcarska, že jsem nežila ten život naplno, že všechny prožitky byly jak potaženy šedí. Po roce (podzim 2004) jsem si říkala, že to je už určitě konec, už jsem se mohla soustředit na učení, jablka jsem v té době vůbec nejedla(bylo mi těžkou připomínkou nedávno prožitého), taky jsem se zamilovala. Nebyl to konec, teď to vím, ale nečekala jsem, že to bude trvat tak dlouho, ale zároveň jsem netušila, že to bude jednou tak krásné a super, jak je to teď, zkrátka, že to může být ještě mnohem hezčí! V té době se začal chystat konečný zlom v mé nemoci. V té době jsem sice už normálně ?fungovala?, ale vím, že jsem stále byla smutná, jakoby mi někdo vzal moje já, jehož velkou částí byl i můj smích. S kamarádkou jsme se chystaly na 3-měsíční studijní pobyt v Holandsku v jarním semestru (kvůli tomu musela odpadnout i moje nejmilovanější práce ve volném čase,ale taky nejvíce časově náročná, nezvládla bych udělat zkoušky v předtermínu, což bylo nutné). Na konci ledna 2005 jsem odjela. A tam (měla jsem 68 kg a v průběhu pobytu jsem ještě 5 kg přibrala) se do mě zamiloval náš welcome guide (každá dvojice mezinárodních studentů měla přiděleného jednoho místního studenta, aby jim pomáhal v případě potřeby), což byl mimo jiné krásný, veselý kluk, takový ztřeštěný, oblíben snad u všech děvčat (nejen ve škole). Nevěřila jsem tomu zpočátku, a pak jsem si všimla, že jemu se skutečně líbily víc ty ne úplně štíhlé holky. Ale protože jsme s kamarádkou měly problémy s bydlením, tak jsme u nich i 2 týdny bydlely a já s ním mohla být víc a on nás rozhodně uměl pobavit, rozesmát a víte, co se stalo, ne nevzali jsme se, ale mně se vrátil můj smích, moje radost, jakoby to setřelo to hrozné, co jsem si prožila, naučil mě znovu radovat se z maličkostí v životě. V té cizí zemi jakobych se podruhé narodila! Pamatuji se jeden okamžik na výletě k moři, kdy jsem stála po kotníky v ledové vodě a najednou jsem věděla, že jsem po dlouhé době znovu šťastná, vnímala jsem pohlazení vody, tu krásu přírody kolem, znovu naplno!!! To byla nádhera! Mimo jiné jsme měly bezvadný kolektiv skvělých děcek z různých států, takže se mi ani nechtělo domů. Ale věděla jsem, že musím, že to je potřeba vybojovat i v tom obyčejném, každodenním, všedním životě. Na čem Bůh začal pracovat hned po mém návratu (a to si myslím, že je poslední a třetí fáze), byly vztahy s lidmi (ty mi totiž anorexie všechny ?vzala?, ačkoli jsem se s těmi lidmi nepohádala). Bylo to znovu objevování té nejhlubší hodnoty v lidském životě, jíž jsou vztahy mezi lidmi. Začalo se to lepšit doma, znovu se upevnil můj vztah s kamarádkou (předtím mě Pán Bůh vedl k tomu, abych jí odpustila, vím, že to bylo nutné)… Dnes je 7.11.2005, necelé 2 roky poté, co v hlubokých psychických problémech začal můj boj o život. Mám 75 kg, tedy o 25 více, ale dokonce se na sebe podívám se zalíbením do zrcadla, že jsem pěkná ženská (i když podle BMI mám lehkou ndváhu a vidím sem tam i ty holt ženské špeky). Ale jsem ŠŤASTNÁ! Před 2 lety bych tomu nikdy neuvěřila, že dokážu unést a dokonce se radovat s takovou váhou. Přestala jsem držet diety, mám na to celý život těch pár kilo na normální BMI zhubnout, kdybych chtěla. A když přiberu, tož co, hodnota člověka není jen v tom, jestli je štíhlý nebo oplácanější (i když vím, že nás holky to často trápí). Je to tak super, dát si něco sladkého, když na to mám chuť a beze strachu a děsu, že sz toho kdovíjak přiberu, váha se mi stabilizovala. A zase znovu, byl to Bůh, kdo mě neustále podporoval, abych nehubla, i když dle mého mínění( a později i dle mínění okolí ? už bys mohla hubnout, dřív ti to slušelo víc, a kde mám vzít peníze na nové věci) jsem už byla fakt tlustá. Nakonec se ale změnil i můj vlastní pohled na mé tělo, přijala jsem se taková, jakou mě Pán Bůh stvořil (a taky je mi jasné, že za to částečně může jo-jo efekt). Začala mi chodit pravidelně menstruace. Vím, že je lepší být tlustá než mrtvá. A nevěřte mi, ale kluci po mě fakt koukají a dokonce mi to i říkají! A jen nakonec bych chtěla z celého srdce poděkovat svému Zachránci, své Pomoci v průběhu celé nemoci, jedinému skutečnému Bohu, Hospodinu!DĚKUJI!!! (Jenom, upevnil a utvrdil se i můj osobní vztah k Bohu, protože najednou jsem konkrétně zažila Jeho osobní jednání v mém životě. Doporučuji vám Ho všem jako skvělého Společníka v životě a určitě jako zaručenou pomoc z této ďábělské nemoci, která člověku zničí celý život. On mi ho znovu vystavěl. Znovu dělám tolik věcí, že občas nevím, co dřív. Poproste Ho o pomoc a jen se připravte na to, že jednu věc, kterou bude potřeba udělat, je pokání z nepřijetí vlastního těla. Je to pýcha, protože my samy chceme být něčím jiným, než nás náš Stvořitel zamýšlel mít.)Bůh vám žehnej! Pokud byste se chtěly na něco zeptat, s něčím poradit, jste srdečně vítány na mailu: bergluska@seznam.cz

Kolotoč pokračuje. Ty to nikdy nevzdáš co? I kdybych utekla na severní pól, tak ty prostě půjdeš všude se mnou. I kdybych na sto let usnula, tak vím, že se vzbudím, a ty se vzbudíš se mnou. Jedna moje část s tebou chce zůstat. Jedna moje část tě pořád poslouchá. Nutíš mě zase zmenšovat porce a vyhýbat se některým jídlům. Zhnusila jsi mi moje oblíbený jídla a řekla jsi, že jsou odporný. Když přede mnou někdo jí, hučíš do mě tak dlouho, že málem panikařím. Řekni mi, čím jsem si zasloužila tvojí obětavou péči? Jsi jako karma z minulýho života. Jako nějaká stopa, po který prostě musím jít, protože to nedokážu ovládnout. Jakoby mě to hodilo do toho hnusnýho kruhu, ze kterýho se nemůžu vymotat. Ještě loni, kdy jsem tě ignorovala, bych měla radost z toho, že málo jím. Teď z toho mám strach. Je to týden, co zase mlčíš. Zbývaj dva, kdy se nejspíš zase ozveš. Chtěla bych, aby se mi podařilo tvoje mlčení protáhnout aspoň na čtyři tejdny, pak na pět, na šest? napořád. I kdybych měla popsat tuny papírů v mým deníku a jídelních záznamech, tak se tě zbavím. Nechci ti už dál otročit. Nechci se po každým zvracení hroutit v pláči a depresích, i když se mi přechodně uleví. Minule jsem věděla, co dělám špatně a co mám udělat, abys mě neovládla. Ale vykašlala jsem se na to. Bylo tak snadný tě poslechnout. Jsi rádce, kterej je tu se mnou pokaždý, když se objeví nějakej problém. Když je tu starost, nevyřešená hádka, negativní pocit, začneš mě hnát do lednice a do kuchyně. Když nejdu, zpanikařím. Ale den po dni, co odolávám, je tvůj hlas pořád slabší a slabší a dělá mi to pořád menší problém. Pamatuj si, ty mrcho. Čtyři tejdny. Minimálně. Zbavím se tě.

Je to už dávno, bylo mi 14 a při výšce 160 cm jsem vážila 67 kg. Když se na to tak zpětně podívám, nebyla jsem zase tak tlustá, ale spíš oplácaná, hlavně na břiše a bokách. Odmalička, jsem hrozně ráda jedla a vždy jsem byla takový pucíček. Táta mi vždycky říkal ty jsi ale pecka tlustá ( rád mě tím zlobil, ale když jsem onemocněla anorexií, dlouho si to vyčítal, že mi v dštství vtloukal do hlavy, že jsem tlustá). Začalo to jeden den odpoledne, na to nikdy nezapomenu, dívala jsem se na seriál Pobřežní hlídka a obdivovala ty krásné štíhlé holky a v ruce držela chleba s paštikou, a řekla jsem si (asi už po sté) že budu držet dietu, ale tentokrát to bylo jiné, věděla jsem, že to vydržím. Ze dne na den jsem se zařekla a přestala jíst sladké a tučné, po 17. hodině jsem už jen pila, do svého jídelníčku jsem zařadilaovoce, zeleninu, celozrné výrobky a nízkotučné jogurty a sýry. Bylo to hrozné první měsíc jsem měla ŠÍLENÝ hlad a v noci jsem se budila bolestmi žaludku, ale vydržela jsem!!! Asi po třech týdnech jsem vlezla na váhu a hle 3 kila dole, paráda, po dalších 14 dnech jsem zhubla ale už jen kilo, jak to? Vždyť jím pořád stejně? Takže jsem začala každý den cvičit – hodinu tancování a hopsání, a každý večer před spaním jsem dělala100 sedů-lehů. Když jsem vlezla na váhu po 14 dnech, hurá váha ukázala 61.5 kg. Byla jsem na sebe tak hrdá, a okolí si začalo všímat a říkat mi neustále, ty jsi nějak zhubla? Bylo mi krásně a hubla jsem dál, postupně jsem začala jíst méně a méně a nakonec jsem snídala 1 plátek tmavého chleba, který byl tenký skoro jako list papíru, a čtvereček sýra mi vydržel na 5 snídaní!!! Svačinu do školy jsem už dávno nenosila, a obědy ve škole jsem snědla málokdy. Večeřela jsem většinou v půl 5 a to 2-3 nakrájená jablka na malinkaté kostičky a někdy k tomu trochu sýra. když jsem vážila 56kilo, tak už mi všichni opravdu obdivovali a říkali už nehubni, ale já byla jak pominutá, že ještě trošku…. Z té trošky jsem do konce školního roku zhubla na 48 kilo, a vypadala jsem jako kluk. Džíny už jsem dávno neoblékla ani velikost S. Všichni mi říkali, že jsem vychrtlá a já se hádala, že to není pravda a že mi je fajn, tak ať mě nechají napokoji.Byla jsem tak silná…! O prázdninách jsem byla se sestrou a babi na týdenní rekreaci na Šumavě. Byla jsem ráda, že vypadnu z dohledu rodičů, kteří mě hlídali na každém kroku,a babi tu jsem neposlechla. Měla jsem takovou knížečku, kde byly vypsané kalorické hodnoty všech potravin, a pokud jsem zrovna někde tajně necvičila tak jsem si jí horlivě pročítala.Na té rekreaci jsem už nesnídala, pouze pila čaj. Obědy jsme neměly a já obědvala polovinu celozrné bagety – suché. No a večeře byla až od 18 hodin a ještě k tomu teplá, ale něco sníst jsem musela, tak jsem většinou snědla necelou polovinu porce a utekla do pokoje cvičit, v té době už jsem cvičila 1000, někdy i 2000 sedů-lehů, ne není to překlep. Ale paradoxní na tom je, že jsem byla plná energie, pořád jsem pobíhala a chvilku neposeděla, měla jsem plno síly. Když pro nás naši po týdnu přijely, úplně se mě zhrozili, musela jsem tam zhubnout minimálně 5 kilo. Doma mě čekala výkrmna, táta je kuchař takže mi vařil samý kalorocký bomby a já se mu pořád pletla v kuchyni, pokaždý když do něčeho hodil „pro zjemění“ kostku másla,a odešel z kuchyně tak jsem to samozřejmě vylovila hodila do koše. Mamka mě každý týden v neděli večer vážila a to jsem vždycky celé odpoledne pila hektolitry čaje, a nešla jsem na zácho dokud mě nezvážila, a taky jsem si dávala do kapsy závaží v podobě kamenů a tak. Když jsem v září nastupila do školy, každý se mě doslova lekl,a házel po mě soucitný pohledy, nebo úsměšky. Já to samozřejmě vyřešila tím, že jsem se uzavřela do sebe a cvičila a nejedla. Mamka už byla zoufalá a zašla za mojí doktorkou a ta jí hned se mnou poslala na endokrinologii, ale když jsme tam přišli, tak tam zrovna nebyla doktorka ale jen jedna hodná sestřička, zvážila mě a řekla mi, že jestli do příštího týdne až tu bude paní doktorka nepřiberu alespoň kilo, tak jdu na psychiatrii. ( vážila jsem asi 41 kilo se třemi velkými čaji) Doma mě začali cpát a já podváděla jak se dalo, potýdnu na kontrole mi váha ukázala odvě kila méně než před týdnem,ale jak to? Vždyť jsem jedla!!! Bez milosti mě poslali do nemocnice!! Byl to hrozné, snídaně: dva rohlíky s paštikou,pomazánkou,nebo sýrem , svačina: sladké pečivo oběd: polívka, a porce jak pro čtyři hladové jedlíky, svačina: pudink se šlehačkou a dva rohlíky, I.večeře: byla teplá jako oběd II.večeře: v 19.30 dva rohlíky nebo chleba s něčím Od prvního dne jsem začala jíst, ale nedala jsem do pusy to sladké pečivo k svačině a knedlíky, to jsem vžycky raději snědla dva rohlíky. Při příjmu jsem vážila 39kilo a doktoři se velmi divili, že nemám poškozené srdce a jiné orgány. každý den mě budili v 5 ráno a vážili mě, musela jsem vždycky na zácho a sestra kontrolovala, jestli čůrám, hrůza! Vážili mě ve spodním prádle a já i když jsen jedla, tak jsem přibírala po deseti nebo dvaceti gramech, a to jsem měla zácpu a nechodila na záchod. V nemocnici jsem pak měla kritické období, kdy mi najednou váha klesla na 38 kilo, i když jsem jedla, ale začala jsem chodit na záchod, protože mi dávali projímadla. po dvou měsících mě propustili, protože maximální doba pobytu je 2 měsíce, jinak by mě museli přeložit jinam. Ale já už vážila45 kilo, takže jsem tam přibrala úctyhodných 6 kilo. Doma to šlo líp, ale měla jsem silné deprese a musela brát léky, dokonce jsem pomýšlela na sebevraždu a chtěla si přestříhat žíly na zápěstí nůžtičkama na nehty, taky jsem se řezala nožem do rukou, měla jsem hrozný pocit viny!!! Dnes mi je 20 let a při výšce 172cm vážím 60 kilo,ale chci to shodit na 56, ale dnes už vím, že jsem z toho venku, vím kdy to musím zastavit, to peklo si už nechci zažít znova. Chtěla bych poděkovat panu doktorovi Konečnýmu a taky doktorovi Raisovi z FN Plzeň na Lochotíně – D Ě K U J U !!!! Holky neblázněte, být štíhlá je fajn, ale co je lepší být veselá holka trochu při těle nebo na smrt vychrtlá stresovaná anorektička, která se taky už ráno nemusí probudit! A na ty modelky v televizi se vykašlete, jsou to většinou anorektička a bulimičky a i když se do fotoaparátů smějí a vypadají šťastně, jsou to vlastně chudinky, které „to“ taky chytly…..