Jako věčný stín

Před necelým rokem jsem zde psala svůj první článek o tom, jak mě ničí ten neustálý boj s jídlem i to, jak moc jsem si přála být hubená. Dnes je mi o rok víc, ale stále se této noční můry nemůžu zbavit. Připadá mi to, jakoby za mnou chodil stín toho horšího mého já, který čeká na první příležitost k tomu, aby mě vybídnul k tomu, abych do toho spadla zcela úplně. Nějak jsem se sama dostala ze stavu, kdy jsem jedla jako vrabec,hodiny denně cvičila,zakazovala si sladké a přestala řešit to, jestli vážím o nějaké kila víc nebo méně. Ale i přesto se občas stalo, že mi to ujelo. Neovladatelná chuť na všechno jídlo,které se nacházelo v mé blízkosti. Ale zatím co jiní vyjedli celou ledničku a pak utíkali zvracet na záchod,já měla výčitky i z mála. Stačil jeden balíček chipsů nebo jedna čokoláda. Žádné extrémní přejídání. Nastalo léto, mé krizové období a váha šla nahoru závratným tempem. Jenže teď, když normálně už mívám všechny kila dole, neděje se nic. Snažím se jíst 5x denně malinké porce,se sladkým to nepřeháním, ale neděje se nic. Při mé výšce 164 mám 58 kilo. cítím se hrozně tlustá. Mou nevýhodou jsou široké boky, které tolik nenávidím. A poslední dobou cítím,jakoby ten onen odporný stín najednou vylézal ze svého úkrytu. Snažím se ho potlačit, ale nedaří se mi to. Opět se cítím tak hrozně slabá. Zvracím téměř každý den,nepřejídám se, ale každé nepovolené sousto mě zahltí výčitkami,které nedokážu ustát.v mém okolí pozoruji dívky,které jsou štíhlé a hrozně jim závidím,porovnávám váhy dívek na internetu a je mi do pláče. I když do pláče je mi pořád. Když klečím nad záchodovou mísou a zvracím,po tvářích se mi kutálejí slzy. připadám si tak odporná. Ve společnosti se cítím jako šedá myška.Jakoby se na mě každý díval a říkal si: „ta má zadek“ . No prostě nezvládám to, i když vím,že by mohlo být ještě hůře. A to nechci aby se stalo 🙁 Nechápu,proč kdysi se nikdo nestaral o to,kolik kdo váží,jestli má větší zadek nebo ne a nyní to je vlastně pro všechny tak důležité. Lidi se dřou v posilovnách,kupují ve velkém prášky na hubnutí,hlídají si každé sousto a ručičku váhy magnetizují neustále směrem dolů. Proč muži tvrdí,že nechtějí žádnou hubenou holku,když na ulici za ta první takovou otočí a div jim nevypadnou oči? Držete se všichni ,kteří bojujete jako já a buďte silnější než já. megan01@seznam.cz

tak se divam dozadu…

Nevim jak je to dlouho co jsem tu psala,ale asi dlouho na to,aby se mel zmenit muj zivot,alespon co se bulimie,anorexii,proste ppp tyce.jeste nedavno jsem byla v Londyne,v depkach,v neustale uzkosti,zila jsem v predstave,ze az se prece vratim do Cech,tak bude vsechno v poradku,ja budu mezi svyma,zacnu jist tak jak se ma,budu sportovat atd….ale realita se zjevila jako neco uplne jineho.proc…no prijela jsem aůespon o deset kilo tezsi,pisu alespon,protoze za ty tri mesice,co jsem doma,jsem nebyla schopna se zvazit,vazne,mam z toho takovy strach. porad si rikam jak se mam vzpamatovat,ja vim,ze jsou dulezitejsi veci nez mit 60 v pase,ja to ksakru vim,ale asi jsem nemocna,mam nemocny mozek,protoze kdyz si vzpomenu,jak jsem mela ploche bricho…co mam ted?radsi nejmenovanou hmotu omotanou kolem pasu,nenadsazuju to,je to tak. holky se tady do me snazily,nekdy jeste snazi hucit Majka,Maja,Sarah,Barborka,Chuanita,Angel……proste to nejde,spis too jeste umocnovalo tu nechut k memu telu.nechci tim rict,ze mi holky nepomohly….chtely,ale chyba byla ve mne,ja jsem nechtela a to nejde byt zdrava,kdyz nechces.nekdo by mi rekl ze se mi to tak libi a ze se lituju,a tak trochu je to prada,mam potrebu aby me nekdo litoval,jsem uboha.rikam si,ze na tomhle svete jsem k nicemu,nikomu nic nedavam,nemuzu mit nikoho rada,protoze nemam rada sebe. na konec bych chtela napsat neco povzbuzivyho,ale me nic nenapada,nenapada me nic povzbudivyho,protoze temer kazda,ktera navstivi tyto stranky nebo si precte muj pribeh,tak u ni neni neco v poradku,proto tu je a hleda pomoc,holky vam tu muzou pomoc ale stejne to musite dokazat samy,samo se to nespravi,jak ja jsem mozna doufala,jak doufate vy…jestli chcete se z tohoto kolotoce dostat..bez vule a odhodlani to nepujde…to chybi me.

Kam až může člověk zajít???

Přeju vám pěkný den. Mě už zas tak moc hezký nepřipadá. Za prvé nenávidím zimu, kdy je všude mokro , bláto a člověku leze mráz za nehty. Za druhé je mi nějak zle. Určitě někdo z vás zná ten pocit, kdy je vám hrozně zle. Ale tak moc, že se to snad ani nedá zvládnout. Kdyby však wxistoval lék, jenomže po psychické stránce mám pocit, že není pomoci. Znova v tom pěkně lítám. Od rána do večera řaším co a kolik jsem toho snědla. Řeknu vám, pěkně jsem si to pokazila. začala jsem teď znova jíst prášky na hubnutí a řeknu vám, nestojí to za to. Nevím čím to je, ale mám strašné deprese, možná je to dávkováním. JE tam jasně napsáno jednu tabletu denně, ale když já chci být hubená tak strašně rychle. Důsledkem jsou strašný deprese, kdy už jsem dokonce i přemýšlela nad tím, jeslti má ten život ještě cenu. Přemýšlela jsem o tom, jak by asi bylo lidem v mém okolí a měla jsem tendenci vážně si něco udělat. Měla bych s tím přestat, měla bych přestat jíst prášky, které člověka takhle oblbují, měla bych přestat řešit pořád nesmylsné všci, když já bych potřebovala, aby mi někdo vymazal hlavu, aby tam bylo všechno prázdné, vše bych si pěkně uspořádala, a došla k závěru, že to jak člověk vypadá vlstně není důležité. JEnomže ono to jenom tak nejde. PRoč ten život musí být tak zatraceně složitej?!

Chyba v hlavě

ahoj, jsem zde podruhe, prvne me privedla kamaradka, dlouhodobe se lecici z anorexie. obe studujeme psychologii, spec.ped. a mame zaklady fyziologie atd.- tedy vime, jak telo funguje… presto nebo prave proto jsem do toho „spadla“ i ja a kamaradka se hrouti, protoze ji pripominam minulost. uz drive jsem mela problemy s ppp diky zavodnimu sportu(krasobrusleni), ale nikdy ne v „drasticke forme“. az ted, ve 28letech, kdy se na me nahrnuly behem pul roku jedna rana za druhou, jsem si ani nevsimla, ze prestavam jist. mam klasickou sportovni postavu s vyvinutou svalovinou a pri vysce 168 a vaze 62, jsem nosila velikost max38. ted mam behem par tydnu 53 a pripadam si v lepsim pripade normalni, v horsim „mohutna“. myslela jsem si, jak snadne je zas zacit jist a narazila jsem na velky omyl…nejedla jsem cely den, pak naraz hodne a vse slo ven. nemam vubec silu, pracuji ke studiu jako asistentka vozickarky a nejsem schopna ji vyvezt do kopce, mota se mi hlava atd. presto, kdyz vidim jidlo, premyslim, jestli mam na neco chut a vyjde mi, ze ne… nejhorsi je, ze mimo ztratu sily, se mi libi, jak mi kazdy rika, jak jsem krehka a drobna, mam pocit, ze se mi tak lepe dostane pomoci. jiz dlouho se lecim z deprese s mensim ci vetsim pochopenim okoli a ted jsem ziskala pocit, ze kdyz budu „krehka“, lepe mi uveri, ze nejsem v poradku a uz me nebudou „schazovat“, ze musim stale spat, nic nevydrzim atd. jeste pred pul rokem jsem zvladala dve prace, studium i vztah… ted si pripadam k nicemu a casto premyslim o tom, co je na hranici rouhani…

SEM V TOM JEŠTĚ?

Tak holčičky, napíšu to, co už sem vlastně napsala někam do pokecu. Asi před měsícem sem byla dost v háji. Vůbec sem nejedla. Ale na druhou stranu sem jinak žila normální život. Kamarádi, žádné stranění lidem, depky, problémy ve škole a tak. Dokonce moje tělesná stránka byla alespoň z venku v pohodě, kromě trochy vypadávání vlasů. Když jsem sem před nějakým časem psala, byla jsem v tom nejhlubšim stádiu. Teď mám 163cm/43kg. Před týdnem jsem přestala hladovět a ZATIM bez komplikací začala postupně jíst.Od miniaturních porcí se chci dopracovat tak na 7000-8000kj denně. Trochu se bojím, že přijde zlom a já se budu chtít vrátit k půstu, ale moje psychika zatím nepanikaří. Můj původní cíl byl 45kg, ale do 43 jsem šla jen proto, že někde říkaly, že modelky mají takovou váhu, jako je jejich výška v cm minus 120. Vím, že nejsem modelka a ni výškou a ni ničím, blablabla, ale prostě sem to tak chtěla. Teď sice nejsem spokojená se svým tělem, ale s váhou jo. Radši dám na ni, kdybych měla případně skreslený pohled sama sebe. Začnu cvičit (asi pilates) a zformuju si tělo jak budu chtít. Chápu, že jsem možná jeden z 1000 šťastných případů zdravého rozumu, ale to asi jen proto, že jsem o anorexii četla tolik a tolik. Každopádně úplně normální nejsem a äni už nebudu (např. si pořád vystříhávám fotky modelek a celebrit…)Když sem do toho spadla, něco ve mě nebude dobře, ale jsem konečně šťastná se svým tělem(tak na 70%) Přeju vám hodně úspěchů jak v léčení tak i hubnutí, ale vy, co do toho zrovna padáte, zkuste si říct jednou fakt stop v pravou chvíli

Chvála Bohu, konec anorexie!

Drahé holky, tento příběh píšu taky z velké části kvůli vám všem, které s touto nebo podobou nemocí zápasíte či jste ten boj předčasně vzdaly. (Prosím, ačkoli bude kapánek delší, dočtěte si ho do konce!) Ten název mého příběhu není jen pracovní, ale přesně vystihuje mé každodenní díky a zároveň i ukazuje cestu, jak ven z toho pekla! Toz ale od začátku… Pocházím z rodiny, kde nám štíhlost nebyla dána tzv. do vínku, a to ještě sestra byla vždycky štíhlejší než jsem já. Ale obě dvě jsme byly normální holky, neměly jsme nadváhu, ačkoli jsme se jí bály. Protože jsem ale měla problémy od svého 15 roku s menstruačním cyklem, musela jsem brát hormonální prášky a začala jsem rychle přibývat na váze. Po mých 19 narozeninách, v prváku na vysoké škole se jakoby proti mně všechno spiklo ? moje nejlepší kamarádka, vždy mnohem štíhlejší než jsem já, měla neustálé řeči o hubnutí, že musí zhodit, že má břicho… A ačkoli jsem do té doby byla naprosto v pohodě, co se týče své postavy, ráda jsem jedla (ale normálně), najednou jsem se začala víc pozorovat, začala si všímat svých malých špeků a holt, po Vánocích (konec 2002), když jsem jen viděla dalších pár kilo navíc, řekla jsem si, že už nemohu dál přibírat (kdo se na mě má taky dívat), že bych se taky měla umět krotit. Vůbec jsem nevěděla, co je to anorexie, snad jsem ani neznala to slovo a taky mě v té době nedošlo, že holt ta váha roste především kvůli těm práškům. No ale zkrátka, já husa, chtěla jsem vážně zhubnout jen 4 kila (při mé výšce 171 cm jsme měla 65 kg, takže na 61 kg), ale to bylo dole za chvilku a já viděla najednou další mety – 58,55… Pořád jsem snižovala dávky, až jsem se dostala na 50kg (jen faktická poznámka ? já při svých 50 kg skutečně vypadala jak kostra ? fotek z té doby se až bojím; na druhou stranu vím, že každé z nás dal Pán Bůh jiné tělo a někdo má takovouto váhu při stejné výšce úplně přirozeně a zase i naopak). Psal se konec listopadu 2003, měla jsem těsně před zkouškami v 1. semestru v druháku a v ten čas jsem se zhroutila. Začalo to týdenní horečkou, ze které jsem už ?nevstala?. Situace byla ale taková, že jsem si vůbec neuvědomovala, co se děje, tušila jsem, že je něco špatně, ale co? Jedno jsem ještě zapomněla napsat: Od malička jsem věřící, vyrůstal jsem v křesťanské rodině. Tak jsem se obrátila na Boha – ?Bože, co mám dělat? Co se děje?? A On se skutečně ozval, ačkoli jsem tomu zpočátku nechtěla vůbec věřit. Začaly se mi spojovat malé střípky, kterým jsem dříve nevěnovala pozornost ? otázka mé spolužačky a později i učitelky ve škole, jestli nemám náhodou anorexii, úryvek článku o anorexii a jejím důsledku osteoporóze mi připomněl mé vypadávající vlasy… Tam začalo mé tušení. Prosila jsem Hospodina, abych měla chuť na to, co mám jíst (do té doby jsem každý hlad zaháněla jablky), první byla tvarohová taštička, následovaly další věci, které obsahovaly vápník ? o měsíc později jsem si zašla za doktorkou, a ta mi to potvrdila. Nejtěžší bylo, že naši tomu taky nechtěli věřit, vůbec nevěděli, co s tím, a tak jsem mnohdy bojovala i s vlastními rodiči (že fakt potřebuji i speciální péči v oblasti jídla a taky toleranci ? vím, že to i pro ně muselo být dost těžké se mnou, že se trápili). Snažila jsem se začít jíst, žaludek se urputně bránil, po těžších jídlech jsem dlouho nemohla nic jíst (budete se smát, ale Pán Bůh skutečně mluvil úplně konkrétně- na tohle mi řekl -?Buď trpělivá a počkej si!?). Když jsem se fakt cítila přeplněná, brečela jsem, chtěla jsem to vyzvracet (Boží odpověď: ?Myslíš, že bych tě nechal??). Prostě to nešlo, teď za to moc děkuji, na bulimii bych fakt nechtěla skončit. Další věc: hned nazačátku se mě Pán Bůh zeptal, jestli bych kvůli Němu vzdala školu (teď vím, že to měla být pomoc, že fakt jak nemocné nejsme schopny se učit), ale rodiče mi to zakázali a řekli, ať se to pokusím udělat. Bylo to strašné, ale Hospodin je dobrý! Nebyla jsem schopná se učit, a přesto jsem žádnou zkoušku neopakovala a moje nejhorší známka byla 2 (Tomu skutečně říkám zázrak!) ? na můj mozek byl vyvíjen úplně jiný nátlak, psychický, myslela jsem, že se zblázním, chtěla jsem umřít, nejraději vyskočit z okna, volala jsem, ať si mě Pán Bůh vezme k sobě, proplakala jsem dny, noci, tatam byli můj elán a radost do života, byla ze mě nervózní, ubrečená a smutná troska, ačkoli se mi to před lidmi dařilo částečně krýt. Bylo to peklo na zemi! Nechodila jsem k žádnému psychologovi, neměla jsem žádný návod, jak z toho ven, to všechno zastával Hospodin(Jinak jsem pro, abychom šly za odborníkem a taky požádaly o pomoc přinejmenším své rodiče, ale já ani neměla žádné kontakty…) Pravdou ale je, že mi postupně odpadaly všechny moje aktivity nad rámec školy (nazvete mě možná fanatičkou, ale vím, že mi to Bůh řekl předem, ačkoli tenkrát jsem si myslela, že to není od Něj, nevěděla jsem, proč by to dělal). Celé to období uzdravování by se dalo rozdělit do několika etap ? ta první byla nejhorší, byl to boj se smrtí, něco hrozne silného jde proti vám, neumíte s tím bojovat, je to strašlivý tlak na vaší mysl a v té době bych radši umřela, nevěřila jsem, že to bude někdy lepší (ale zase, právě v tom nejhorším ? nikdo z lidí mě nemohl porozumět, čím si skutečně procházím, natož mě dát naději, že bude líp, ale Bůh mi to opakoval tak dlouho, že bude líp, takže jsem dál bojovala). Konec této etapy mi i oznámil, řekl mi, že to nejhorší mám za sebou. Nevěřila jsem mu, ale skutečně to bylo lepší. V té době jsem si myslela, že jsem zdravá i jsem to našim řekla, ale konec to ještě nebyl. Vše bylo, jakoby vás právě propustili z nemocnice po velmi těžké nemoci a vás čeká ještě dlouhý čas rekonvalescence. Pořád jsem ještě věnovala většinu myšlenek jídlu, byla jsem nervózní, když jsem snědla něco sladkého či co mi nechutnalo, měla jsem pořád touhu hubnout, že to prostě jednou zase shodím, to bylo asi po půl roce, o prázdninách, kdy jsem přibrala na váhu, ze které jsem hubla. Z té doby vím, že ačkoli jsem nevypadla ze společenského života ? úspěšně dokončené zkoušky, ve volném čase jsem stále zvládala převážnou část svých aktivit, o prázdninách jsem jela na dovolenou s přáteli do Švýcarska, že jsem nežila ten život naplno, že všechny prožitky byly jak potaženy šedí. Po roce (podzim 2004) jsem si říkala, že to je už určitě konec, už jsem se mohla soustředit na učení, jablka jsem v té době vůbec nejedla(bylo mi těžkou připomínkou nedávno prožitého), taky jsem se zamilovala. Nebyl to konec, teď to vím, ale nečekala jsem, že to bude trvat tak dlouho, ale zároveň jsem netušila, že to bude jednou tak krásné a super, jak je to teď, zkrátka, že to může být ještě mnohem hezčí! V té době se začal chystat konečný zlom v mé nemoci. V té době jsem sice už normálně ?fungovala?, ale vím, že jsem stále byla smutná, jakoby mi někdo vzal moje já, jehož velkou částí byl i můj smích. S kamarádkou jsme se chystaly na 3-měsíční studijní pobyt v Holandsku v jarním semestru (kvůli tomu musela odpadnout i moje nejmilovanější práce ve volném čase,ale taky nejvíce časově náročná, nezvládla bych udělat zkoušky v předtermínu, což bylo nutné). Na konci ledna 2005 jsem odjela. A tam (měla jsem 68 kg a v průběhu pobytu jsem ještě 5 kg přibrala) se do mě zamiloval náš welcome guide (každá dvojice mezinárodních studentů měla přiděleného jednoho místního studenta, aby jim pomáhal v případě potřeby), což byl mimo jiné krásný, veselý kluk, takový ztřeštěný, oblíben snad u všech děvčat (nejen ve škole). Nevěřila jsem tomu zpočátku, a pak jsem si všimla, že jemu se skutečně líbily víc ty ne úplně štíhlé holky. Ale protože jsme s kamarádkou měly problémy s bydlením, tak jsme u nich i 2 týdny bydlely a já s ním mohla být víc a on nás rozhodně uměl pobavit, rozesmát a víte, co se stalo, ne nevzali jsme se, ale mně se vrátil můj smích, moje radost, jakoby to setřelo to hrozné, co jsem si prožila, naučil mě znovu radovat se z maličkostí v životě. V té cizí zemi jakobych se podruhé narodila! Pamatuji se jeden okamžik na výletě k moři, kdy jsem stála po kotníky v ledové vodě a najednou jsem věděla, že jsem po dlouhé době znovu šťastná, vnímala jsem pohlazení vody, tu krásu přírody kolem, znovu naplno!!! To byla nádhera! Mimo jiné jsme měly bezvadný kolektiv skvělých děcek z různých států, takže se mi ani nechtělo domů. Ale věděla jsem, že musím, že to je potřeba vybojovat i v tom obyčejném, každodenním, všedním životě. Na čem Bůh začal pracovat hned po mém návratu (a to si myslím, že je poslední a třetí fáze), byly vztahy s lidmi (ty mi totiž anorexie všechny ?vzala?, ačkoli jsem se s těmi lidmi nepohádala). Bylo to znovu objevování té nejhlubší hodnoty v lidském životě, jíž jsou vztahy mezi lidmi. Začalo se to lepšit doma, znovu se upevnil můj vztah s kamarádkou (předtím mě Pán Bůh vedl k tomu, abych jí odpustila, vím, že to bylo nutné)… Dnes je 7.11.2005, necelé 2 roky poté, co v hlubokých psychických problémech začal můj boj o život. Mám 75 kg, tedy o 25 více, ale dokonce se na sebe podívám se zalíbením do zrcadla, že jsem pěkná ženská (i když podle BMI mám lehkou ndváhu a vidím sem tam i ty holt ženské špeky). Ale jsem ŠŤASTNÁ! Před 2 lety bych tomu nikdy neuvěřila, že dokážu unést a dokonce se radovat s takovou váhou. Přestala jsem držet diety, mám na to celý život těch pár kilo na normální BMI zhubnout, kdybych chtěla. A když přiberu, tož co, hodnota člověka není jen v tom, jestli je štíhlý nebo oplácanější (i když vím, že nás holky to často trápí). Je to tak super, dát si něco sladkého, když na to mám chuť a beze strachu a děsu, že sz toho kdovíjak přiberu, váha se mi stabilizovala. A zase znovu, byl to Bůh, kdo mě neustále podporoval, abych nehubla, i když dle mého mínění( a později i dle mínění okolí ? už bys mohla hubnout, dřív ti to slušelo víc, a kde mám vzít peníze na nové věci) jsem už byla fakt tlustá. Nakonec se ale změnil i můj vlastní pohled na mé tělo, přijala jsem se taková, jakou mě Pán Bůh stvořil (a taky je mi jasné, že za to částečně může jo-jo efekt). Začala mi chodit pravidelně menstruace. Vím, že je lepší být tlustá než mrtvá. A nevěřte mi, ale kluci po mě fakt koukají a dokonce mi to i říkají! A jen nakonec bych chtěla z celého srdce poděkovat svému Zachránci, své Pomoci v průběhu celé nemoci, jedinému skutečnému Bohu, Hospodinu!DĚKUJI!!! (Jenom, upevnil a utvrdil se i můj osobní vztah k Bohu, protože najednou jsem konkrétně zažila Jeho osobní jednání v mém životě. Doporučuji vám Ho všem jako skvělého Společníka v životě a určitě jako zaručenou pomoc z této ďábělské nemoci, která člověku zničí celý život. On mi ho znovu vystavěl. Znovu dělám tolik věcí, že občas nevím, co dřív. Poproste Ho o pomoc a jen se připravte na to, že jednu věc, kterou bude potřeba udělat, je pokání z nepřijetí vlastního těla. Je to pýcha, protože my samy chceme být něčím jiným, než nás náš Stvořitel zamýšlel mít.)Bůh vám žehnej! Pokud byste se chtěly na něco zeptat, s něčím poradit, jste srdečně vítány na mailu: bergluska@seznam.cz

Jak se z toho sakra dostat?

Je mi 19. Před týdnem jsem se vrátila z dvouměsíčního pobytu v psychiatrické léčebně. Moje diagnoza: mentální bulimie, skoro anorexie, sebepoškozování, mírná sociální fobie, hraniční porucha osobnosti, averze vůči mužům. Je toho dost. Nikdy bych nevěřila že ze mě bude bulimička. Ale to asi nikdo. Návrat zpátky do kruté reality byl hnusnej a ani ted z toho nejsem venku ale moc bych si to přála. Kdyby si chtěl někdo popovídat, budu ráda když mi napíše.

Stabilizace

Ahoj ! Obcas, kdyz nejsem ve sve kuzi, zajdu si precist vase pribehy a hned je mi lip. Je mi 26 let, vazim 43 kg a merim 160 cm. Tyto informace jsou pro vas urcite dulezite 😉 a navic moji opravdouvou vahu znate jen vy. Ostatnim (manzelovi, rodicum atd) tvrdim, ze mam 46 kg, aby mi tak dali s vahou konecne pokoj. Poprve me anorexie navstivila, kdyz mi bylo 14 let. O prazdninach jsem trochu pribrala a rozhodla jsem se trochu zhubnout. Vzdycky jsem si pripadala tlusta, i kdyz to jako ostatne u vetsiny z vas nebyla pravda. Vzhledem k tomu, ze jsem zavodne sportovala, sla vaha rychle dolu. Bohuzel jsem ale zacala mit pri sportu (chodila jsem na sportovni skolu) problemy a prestavala jsem zvladat. Asi po 4 mesicich jsem vazila jen 28 kg a mela jsem jit do nemocnice. Byla to ale nemocnice pro „blazny“, coz me tak vydesilo, ze jsem zase zacala jist, i kdyz jsem nad talirem casto brecela. Pak bylo vse OK az do mych 19 let, kdy jsem zacala zvracet, protoze jsem si opet pripadala tlusta (160 cm, 53 kg). Sama jsem se sobe hnusila, i kdyz jsem se v te dobe klukum libila. Vzdycky jsem byla az moc perfekcionistka. Zvraceni trvalo nekolik let a bylo to dost hrozne. Skoro jsem uz nevychazela z domu. A predstavte si, ze se to nikdo za ty leta nedozvedel !!! Jsem moc hrda a uzavrena na to, abych se nekomu sverila a navic se stydim. Ted jsem uz dva roky OK, nezvracim, ale jim pomerne malo (udrzuji si svych 43 kg). Jidlo mi ale porad vrta hlavou, dobroty si dam, ale celkove se kontroluju. Myslim, ze lepsi uz to nebude, ale da se s tim zit. Hlavne, kdyz to nebude horsi :-). Kdyz se vam bude chtit, napiste. Hlavne, kdyz budete mit depku nebo tak. Myslim, ze staci kdyz kliknete na „komentar“. Drzim Vam palce.

Můj druhý dopis bulimii

Kolotoč pokračuje. Ty to nikdy nevzdáš co? I kdybych utekla na severní pól, tak ty prostě půjdeš všude se mnou. I kdybych na sto let usnula, tak vím, že se vzbudím, a ty se vzbudíš se mnou. Jedna moje část s tebou chce zůstat. Jedna moje část tě pořád poslouchá. Nutíš mě zase zmenšovat porce a vyhýbat se některým jídlům. Zhnusila jsi mi moje oblíbený jídla a řekla jsi, že jsou odporný. Když přede mnou někdo jí, hučíš do mě tak dlouho, že málem panikařím. Řekni mi, čím jsem si zasloužila tvojí obětavou péči? Jsi jako karma z minulýho života. Jako nějaká stopa, po který prostě musím jít, protože to nedokážu ovládnout. Jakoby mě to hodilo do toho hnusnýho kruhu, ze kterýho se nemůžu vymotat. Ještě loni, kdy jsem tě ignorovala, bych měla radost z toho, že málo jím. Teď z toho mám strach. Je to týden, co zase mlčíš. Zbývaj dva, kdy se nejspíš zase ozveš. Chtěla bych, aby se mi podařilo tvoje mlčení protáhnout aspoň na čtyři tejdny, pak na pět, na šest? napořád. I kdybych měla popsat tuny papírů v mým deníku a jídelních záznamech, tak se tě zbavím. Nechci ti už dál otročit. Nechci se po každým zvracení hroutit v pláči a depresích, i když se mi přechodně uleví. Minule jsem věděla, co dělám špatně a co mám udělat, abys mě neovládla. Ale vykašlala jsem se na to. Bylo tak snadný tě poslechnout. Jsi rádce, kterej je tu se mnou pokaždý, když se objeví nějakej problém. Když je tu starost, nevyřešená hádka, negativní pocit, začneš mě hnát do lednice a do kuchyně. Když nejdu, zpanikařím. Ale den po dni, co odolávám, je tvůj hlas pořád slabší a slabší a dělá mi to pořád menší problém. Pamatuj si, ty mrcho. Čtyři tejdny. Minimálně. Zbavím se tě.

Můžete

Je to už dávno, bylo mi 14 a při výšce 160 cm jsem vážila 67 kg. Když se na to tak zpětně podívám, nebyla jsem zase tak tlustá, ale spíš oplácaná, hlavně na břiše a bokách. Odmalička, jsem hrozně ráda jedla a vždy jsem byla takový pucíček. Táta mi vždycky říkal ty jsi ale pecka tlustá ( rád mě tím zlobil, ale když jsem onemocněla anorexií, dlouho si to vyčítal, že mi v dštství vtloukal do hlavy, že jsem tlustá). Začalo to jeden den odpoledne, na to nikdy nezapomenu, dívala jsem se na seriál Pobřežní hlídka a obdivovala ty krásné štíhlé holky a v ruce držela chleba s paštikou, a řekla jsem si (asi už po sté) že budu držet dietu, ale tentokrát to bylo jiné, věděla jsem, že to vydržím. Ze dne na den jsem se zařekla a přestala jíst sladké a tučné, po 17. hodině jsem už jen pila, do svého jídelníčku jsem zařadilaovoce, zeleninu, celozrné výrobky a nízkotučné jogurty a sýry. Bylo to hrozné první měsíc jsem měla ŠÍLENÝ hlad a v noci jsem se budila bolestmi žaludku, ale vydržela jsem!!! Asi po třech týdnech jsem vlezla na váhu a hle 3 kila dole, paráda, po dalších 14 dnech jsem zhubla ale už jen kilo, jak to? Vždyť jím pořád stejně? Takže jsem začala každý den cvičit – hodinu tancování a hopsání, a každý večer před spaním jsem dělala100 sedů-lehů. Když jsem vlezla na váhu po 14 dnech, hurá váha ukázala 61.5 kg. Byla jsem na sebe tak hrdá, a okolí si začalo všímat a říkat mi neustále, ty jsi nějak zhubla? Bylo mi krásně a hubla jsem dál, postupně jsem začala jíst méně a méně a nakonec jsem snídala 1 plátek tmavého chleba, který byl tenký skoro jako list papíru, a čtvereček sýra mi vydržel na 5 snídaní!!! Svačinu do školy jsem už dávno nenosila, a obědy ve škole jsem snědla málokdy. Večeřela jsem většinou v půl 5 a to 2-3 nakrájená jablka na malinkaté kostičky a někdy k tomu trochu sýra. když jsem vážila 56kilo, tak už mi všichni opravdu obdivovali a říkali už nehubni, ale já byla jak pominutá, že ještě trošku…. Z té trošky jsem do konce školního roku zhubla na 48 kilo, a vypadala jsem jako kluk. Džíny už jsem dávno neoblékla ani velikost S. Všichni mi říkali, že jsem vychrtlá a já se hádala, že to není pravda a že mi je fajn, tak ať mě nechají napokoji.Byla jsem tak silná…! O prázdninách jsem byla se sestrou a babi na týdenní rekreaci na Šumavě. Byla jsem ráda, že vypadnu z dohledu rodičů, kteří mě hlídali na každém kroku,a babi tu jsem neposlechla. Měla jsem takovou knížečku, kde byly vypsané kalorické hodnoty všech potravin, a pokud jsem zrovna někde tajně necvičila tak jsem si jí horlivě pročítala.Na té rekreaci jsem už nesnídala, pouze pila čaj. Obědy jsme neměly a já obědvala polovinu celozrné bagety – suché. No a večeře byla až od 18 hodin a ještě k tomu teplá, ale něco sníst jsem musela, tak jsem většinou snědla necelou polovinu porce a utekla do pokoje cvičit, v té době už jsem cvičila 1000, někdy i 2000 sedů-lehů, ne není to překlep. Ale paradoxní na tom je, že jsem byla plná energie, pořád jsem pobíhala a chvilku neposeděla, měla jsem plno síly. Když pro nás naši po týdnu přijely, úplně se mě zhrozili, musela jsem tam zhubnout minimálně 5 kilo. Doma mě čekala výkrmna, táta je kuchař takže mi vařil samý kalorocký bomby a já se mu pořád pletla v kuchyni, pokaždý když do něčeho hodil „pro zjemění“ kostku másla,a odešel z kuchyně tak jsem to samozřejmě vylovila hodila do koše. Mamka mě každý týden v neděli večer vážila a to jsem vždycky celé odpoledne pila hektolitry čaje, a nešla jsem na zácho dokud mě nezvážila, a taky jsem si dávala do kapsy závaží v podobě kamenů a tak. Když jsem v září nastupila do školy, každý se mě doslova lekl,a házel po mě soucitný pohledy, nebo úsměšky. Já to samozřejmě vyřešila tím, že jsem se uzavřela do sebe a cvičila a nejedla. Mamka už byla zoufalá a zašla za mojí doktorkou a ta jí hned se mnou poslala na endokrinologii, ale když jsme tam přišli, tak tam zrovna nebyla doktorka ale jen jedna hodná sestřička, zvážila mě a řekla mi, že jestli do příštího týdne až tu bude paní doktorka nepřiberu alespoň kilo, tak jdu na psychiatrii. ( vážila jsem asi 41 kilo se třemi velkými čaji) Doma mě začali cpát a já podváděla jak se dalo, potýdnu na kontrole mi váha ukázala odvě kila méně než před týdnem,ale jak to? Vždyť jsem jedla!!! Bez milosti mě poslali do nemocnice!! Byl to hrozné, snídaně: dva rohlíky s paštikou,pomazánkou,nebo sýrem , svačina: sladké pečivo oběd: polívka, a porce jak pro čtyři hladové jedlíky, svačina: pudink se šlehačkou a dva rohlíky, I.večeře: byla teplá jako oběd II.večeře: v 19.30 dva rohlíky nebo chleba s něčím Od prvního dne jsem začala jíst, ale nedala jsem do pusy to sladké pečivo k svačině a knedlíky, to jsem vžycky raději snědla dva rohlíky. Při příjmu jsem vážila 39kilo a doktoři se velmi divili, že nemám poškozené srdce a jiné orgány. každý den mě budili v 5 ráno a vážili mě, musela jsem vždycky na zácho a sestra kontrolovala, jestli čůrám, hrůza! Vážili mě ve spodním prádle a já i když jsen jedla, tak jsem přibírala po deseti nebo dvaceti gramech, a to jsem měla zácpu a nechodila na záchod. V nemocnici jsem pak měla kritické období, kdy mi najednou váha klesla na 38 kilo, i když jsem jedla, ale začala jsem chodit na záchod, protože mi dávali projímadla. po dvou měsících mě propustili, protože maximální doba pobytu je 2 měsíce, jinak by mě museli přeložit jinam. Ale já už vážila45 kilo, takže jsem tam přibrala úctyhodných 6 kilo. Doma to šlo líp, ale měla jsem silné deprese a musela brát léky, dokonce jsem pomýšlela na sebevraždu a chtěla si přestříhat žíly na zápěstí nůžtičkama na nehty, taky jsem se řezala nožem do rukou, měla jsem hrozný pocit viny!!! Dnes mi je 20 let a při výšce 172cm vážím 60 kilo,ale chci to shodit na 56, ale dnes už vím, že jsem z toho venku, vím kdy to musím zastavit, to peklo si už nechci zažít znova. Chtěla bych poděkovat panu doktorovi Konečnýmu a taky doktorovi Raisovi z FN Plzeň na Lochotíně – D Ě K U J U !!!! Holky neblázněte, být štíhlá je fajn, ale co je lepší být veselá holka trochu při těle nebo na smrt vychrtlá stresovaná anorektička, která se taky už ráno nemusí probudit! A na ty modelky v televizi se vykašlete, jsou to většinou anorektička a bulimičky a i když se do fotoaparátů smějí a vypadají šťastně, jsou to vlastně chudinky, které „to“ taky chytly…..