Archives

Znáte také chvíle,kdy člověkzjistí,že někde udělal chybu a chce zpět? Milionkrát proklíná den,kdy s tím vším začal.Chtěla by vrátit čas a dál si klidně žít svůj tehnejší život,kdy jídlo bylo samozdřejmostí.Znovu si užvat života, na Vánoce píct cukroví a bezstarostně ujídat, v létě si užívat s kamarády. Znáte ten pocit,kdy přesto,že jste si už milionkrát slibovali, že se bude snažit,budete jíst,nebudete zvracet, najedou zase dojde na chvíli rozhodnutí.A vy si nedokážete vzít kousek buchty,kterou tolik milujete,jako by jste měli svázané ruce.Nedokážete zastavit jídlo dokud to jde a zase se přejídate a víte,že půjdete zvracet. Ty miliony slibů,že už nikdy,že zítra už se nebudu bát . Znáte tenpocit,když jste na místě,kde jste si moc přáli být a najednou zjistíte,že zase jen myslíte na jídlo.Na toco nesmíte,na to co chcete.A život,to co je skutečně podstatné,vám utíká mezi prsty. Pocit,když se někdo zmíní,že je někdo tlustý nebo že on sám se sebou musí něco dělat a vy najednou dostanete ohromný strach.Co když i mě jednou někdo tohle řekne. Nebo když se podváte do zrcadla a uvědomíte si,že se vám ta vyhublá postava líbí.A v to jdou všechny předsevzetí o přibrání do háje.ředcese se tak všem líbím,tak proč to měnit.Vždyť vypadám dobře. A až se znovu skláníte nad mísou nebo vás ničí prázdné břicho, uvědomíte si,že je to už po milionté.že už nevíte kudy kam.Že už nevidíte řešeníˇUž jste ztratili naději. Tohle všecho znám a mnoho dalšího. Těm,které znají totéž a stále neví,jak z toho ven, chci jen říct.Že cesta ven je. Nedá se poradit,je pro každého jiná.Jen neztrácejte naěji.Vy se vyléčíte¨,stejně jako já.Není to tím co kdy člověk jí,je to o nalezení sám sebe.Je to cesta,kterou se musí jít nedá se přeskočit.Proto nezapomínejte,že každý váš neúspěch je součástí cesty vpřed. Nikdy se nevzdávejte.To je lék.To je to,co vás přivede na konec cesty. Krásné Vánoce vám všem.

Předem svého příběhu něco málo o sobě:je mi 24let,mám středoškolské vzdělání,za sebou půlroční praxi v zahraničí,roční pobyt v Anglii coby au-pair,tříletou vážnou známost a 7 LET BULIMIE!!! A jak to všechno začalo? Pravděpodobně už dávno v dětství… Byla jsem holčička jak z ladových obrázků,baculatá,okatá,s červenými tvářemi,ale nikdy ne moc usměvavá ani veselá.Hodně uzavřená,vnímavá vůči okolí,a díky tomu si pamatuji narážky na svou postavu už ze školky,a to nejen od dětí(které mimochodem dokáží být pěkně kruté),ale i od učitelek.Ve škole jsem nikdy neměla problémy,ale byla jsem „špatná“-středem pozornosti a výsměchu.Bohužel to odneslo moje sebevědomí a měla jsem špatně nastavený žebříček hodnot,což vím až dnes. Zlom přišel na střední škole,když jsem se zamilovala do o rok staršího spolužáka.Bavili jsme se jako kamarádi,ale já potřebovala víc,beznadějně jsem ho milovala.bylo to jednostranné.Je to jasný,podívej se na sebe,copak se můžeš někomu líbit? To břicho,zadek,nohy…Začlo období anorexie,podotýkám nevědomé anorexie-já byla tak strašně MOC zamilovaná,že jsem jíst nemohla,občas jen něco sezobnout,abych se nezhroutila.Bylo mi 16,měla jsem 75kg a přes prázdniny jsem shodila rovných 10kg! A hele!Ono to jde! Měla jsem obrovskou radost,netušila jsem,že se řítím do záhuby.Co si budeme vykládat,bez jídla to moc dlouho nejde,aspon me ne,mám totiž dost velký pud sebezáchovy,nikdy jsem se nedostala na podváhu,stačilo mi být „normální“,aby mě všichni jako normální brali.Má dotyčná láska si mě dál nevšímala,ale já už měla jiný cíl-hubnout.Dostala jsem se do bludného kruhu,ráno bez jídla,ve škole jablko nebo jogurt a poslední hodinu už jsem si plánovala,co si všechno nakoupím,sním a vyzvracím.Tohle mě pronásledovalo celou střední školu,nepřipouštěla jsem si,že se se mnou něco děje,a to ještě dlouho poté.Dostala jsem se na 54kg,ale míň už to prostě nešlo. 6 let jsem takhle žila a jednou jsem si řekla dost(loni),byla jsem hrozně unavená a zdeptaná z myšlenek na jídlo.Copak život je o tom? Byla jsem párkrát na sezení na Smíchově,kde to bylo fantastické a hlavně jsem tam poprvé mluvila o svém problému.V tu dobu jsem měla problémy s prací,byla jsem nezaměstnaná a snažila najít něco pořádného a přestala jsem pravidelně docházet.Byla jsem u pár psychologů,ale zatím nenašla toho pravého.Za poslední rok je to o dost lepší,mám oporu u přítele,který je mimochodem jediný z mých blízkých,který o tom ví.Ještě jsem se ani neodhodlala o tom říct mámě,ráda bych,aby o tom věděla,máme k sobě hodně blízko. Já nechci s tou odpornou bulimií žít,vždyť to ani nejde,chci být šťastná,mít rodinu a jednou zdravé děti!Nechci být sobecká a zabývat se jen sama sebou,na světě je tolik zajímavých věcí a lidí a já o ně nechci přicházet!Za předchozí 2 dny jsem měla 5 záchvatů(velkých) a to mě přimělo konečně napsat svůj příběh.Budu ráda,pokud s vámi budu díky těmto stránkám v kontaktu,slibuji,že se budu snažit pravidelně psát své jídelníčky a že mě,holky,přijmete mezi sebe,moc mi tím pomůžete,OPRAVDU!!! Díky všem,kdo se dostali až sem a těším se,že to všechno půjde líp. Jen tak na okraj,s tou mojí obrovskou první láskou se stále vídáme.Tenkrát jsme spolu i zkoušeli chodit,ale nedopadlo to.Jsme skvělí přátelé a já si uvědomila,že takhle je to i hezčí,máme si toho jako přátelé mnohem víc dát.A poslední perlička-jeho slečna má 90 kilo! Tak proč já tenkrát vůbec hubla…? Přeji vám všem krásný den a hodně sil do každodenního boje! Anička

Čauky holky, chtěla bych Vám napsat kousek mého života. Je mi skoro 17 roků. Nemám kluka a nenávidím totálně svůj život, protože nemá moc cenu.(teď už začínám mít pozitivnější myšleni, jsem zvědavá, na jak dlouho…) Tak, začnu do začátku. Byla jsem malá, jedla furt a bylo mi to jedno, měla jsem hodně ráda jídlo:-) ACH JO, TO BYLY ČASY… Já rostla i má postava… Začala jsem chodit do 8. třídy a držet diety. Nejdříve jsem přestala chodit na obědy, ale to už bylo v sedmičce.Jedla jsem pak jenom večeře nebo někdy i svačiny doma. Začala jsem hubnout. Pak přišel konec 8.třídy a já byla celkem dost hubená, všichni říkali, že vypadám jako nějaká anorektička. Naši na začátku června odjeli na dovolenou, my se ségrou jsme nejely, bylo moc učení. Po celou dobu (14 dní jsem jedla jenom rýži). sice nám naši nechali peníze na jídlo ( na obědy- jsem měli jako předplacené ve škole)a peníze na večeře.Pak se naši vrátili a zase to bylo celkem v pohodě. Pak přišel srpen a já jela na policejní tábor. TAhle příležitost mně změnila do konce mého života. Jeli jsem autobusem a já přemýšlela, jak to bývá u anorektiček. Když ti furt někdo říká, jak seš hubená, tak chceš být hubenější ještě více. A tak se stalo, já přestala úplně jíst. Povzbuzovalo mě to, jak mi eříkají, jak jsem hubená atd. Pamatuju si, že mi děsně padaly vlasy, byla mi zima ve 34oC vedru a tak. Tedˇje to celkem v poho, akorát večer nemůžu dost často usnout, protože mívám křeče, jak kdy…Mám celkem hodně suchou pokožku, furt s musím krémovat. Na táboře to byla pěkná makačka… Denně jsem běhali a já tam děsně moc zhubla, divím se, teď s odstupem času se, že jsem to zvládla… Přijela jsem z tábora a začala jíst, příbírala jsem a pak jsem začala opět držet diety a troch zvracet, jak kdy… A tak ubýhal čas, chvíli jsem jedla hodně a zvracela, pak jsem třeba jedla tak dost a nezvracela, zase někdy držela hladovky a tak. Pak mi bylo 15 a já mohla mít brigádu. štěstí mi přálo a já den předvízem se zeptala jedné učitelky ze základky, jestli neví, kde mám sehnat brigádu. A ona řekla, že jeden učitel potřebuje někoho na koupaliště a byla brigáda:-) Nastal osudný den 1. července 2004, řekla jsem si, že musím zhubnout. do toho prvního jsem nejedla, protože jsem taky věděla, že všichni ze školy ví, že zvracím a tak. Něco kolem 14 dnů jsem opět vůbec nejedla a zhubla, všichni mě zase ,,POCHVALOVALI, JAK JSEM HUBENÁ,, a tak. pak mi dali ultimatum, že když nesním ě porci malého obědu, tak mě vyrazí, já brečela a nejedla(byla jsem zvyklá jíst malý hrníček – asi jako preso jogurtu s musli). Pak mi už dával peníze, že teda končím a já dosebe navsoukala brambor a brečela a brečela, musela jsem i maso a bylo mi špatně, křeče- ale nezvr. jsem. Byla to hrůza Měla jsem všude samé skrýše, kam shcováváat jídlo. Hubla jsem dál.. pak jsem začala jíst trochu víc, ale vůbec jsem nepříbírala, ale hubla.. Blížil se konec léta a přítelkyně od mého šéfa mě objednala do nemocnice. Tam jsem dělala děsný scéna, mamka nevěděla, že mám jít do nemocnice, ale museli si mě tam nechat. první den jsem nebyla schopná pozřít lžičku jogurtu. Pak mi dali výživu a ještě nějaké vaky…TAm jsem přibírala a měla děsný depky. Za měsíc jsem děsně přibrala a jenom brečela a říkala si: proč existuju, jaký je můj smysl života a tak… Říkala jsem si práškama to prý nebolí… Pak jsem přišla na střední a bylanejhubenější holka ze třídy…Všichni to aspoň říkali, no nevím.. Pak jsem přestoupila do třídy mojí ségry. TAm jsem potkala jednu holku, měla celkem normální postavu(asi 167cm a 56-57 kg, možná víc) Tak jsme se zkamarádili a začaly hubnout. Zase jem začala zvracet,někdy i 7x denně, bylo to hrozné. Pak na to mamka několikrát přišla a já jen slibovala, ale nešlo to… MARNÁ SLOVA… Pak se opět provalilo až v červnu a to mamka šla za doktorkou a tam já měla prý ultimatum, že přiberu, jinakpůjdu do léčebny. Já tedy přibrala a pak měla jseště větší depky a zvracela. Vydržela jsem to bez zvracení21 dní a a pak se to zkomolilo. TAky jsem už sem psala, jakého mám fotra..Šetří na všem . Příjde domů, zkontroluje kolik jsme snědli cukru , chleba , vypíná nám elektřínu v pokoji, že se musí šetřit. Úplně na všem, co si dokážete představit šetří. Mamak se s ním pak chce rozvést, ale až nám bude 17, za rok, nebo až prý dostudujeme. Jo, mamka mi říká, že když nepřestanu, tak mě vyhodí z baráku , jakmile mi bude 18… Dneska jsem jí psala mail, a zkusím tu talířkovou metodu a to čištění zubů, budu jíst 5x denně, ale málo, snad to zvládnu, tak mi držte pěsti:-) byla bych ráda, kdyby se mi k tomu někdo vyjádříl, díky Vaše Kiksa:-) Jsem opravdu moc ráda, že jste:-)

Kdybych měla rozepisovat cely svůj příběh tak by to bylo strašně na dlouho. Ale já vám chci jenom ve skratce popsat so se mi stalo a doufám že tím někoho podpořím nebo zapříčiním tomu aby se někomu stalo to samé co mě. Měla jsem anorexii už to vím a konečně si to dokážu přiznat. Pak jsem se z toho vyhrabala, ale začaldruhý problém přejídání, zvracela jsem naštěstí jenom párkrát a došlo mi že tohle východisko taky nebude. Ted už jsem si myslela delší dobu že je všechno fajn, se svojí váhou sice nejsem spokojená, myslím si že vážím hodně i když okolí mě ubezpečuje že je to fajn. Tak už jsem se rozhodla že budu kašlat na diety, váhu vyhodím a bude všechno ssuper. Našla jsem si skvelýho kluka, získala znovu důvěru rodičů…. a teď nedávno jsem všechno pošfíkla. Nevim proč ale předávkovala jsem se práškama a prej je velkej zázrak že nejsem mrtvá. Až teď mi začlo strašně věcí dochazet, ale bohužel jsem kůli tomu o hodně přišla…..rodiče už mi zase nevěří, někdo se na mě kouká skrz prsty, spoustu lidí si myslí že jsem blázen a můj kluk se se mnou rozešel…. A já? teď se snažím uděla za svým životem jednu velkou tlustou čáru a začít od znova a zároveň bejt zase ta šťastná troch trhla ale nezamindrakovana a hlavně svá holka Já chci totiž žít a nikdy sem umřít nechtěla já chci žít naplno dyť mi je teprv 15 Doufám že tenhle příběh někomu aspoň trochu pomůže si uvědomit to co já jsem si uvědomila až teď…..

Ahoj vsichni! Na zacatek meho listu Vam chci rict,ze to se mnou neni az tak zle,jako s nekterima lidma tady.Kdyz jsem cetla Vase pribehy bylo mi moc smutno….Tak ja Vam napisu muj pribeh i kdyz nemam bulimii ani anorexii(diky bohu), no myslim, ze se mi to nejak moc casto prehani v hlave…. Ja jsem vzdy mela nadvahu.Tedy jen tak 5 kg hore- dolu.Byla jsem vzdycky takova kulicka.Ani mi to moc nevadilo,byla jsem preceze jen dite.Jenze jak jsem se dostala do puberty tak jsem vyrostla a rucicka na vaze ukazovala asi o 8 kg vic!ani sama nevim kdy jsem se rozhodla prvnikrat hubnout….Bylo to asi v sedme tride,kdy jsem pri vysce 162cm vazila asi 56kg.Rodina mi rikala jak jsem se „vytahla a zhubla“.Ale proc?Ja jsem to na sebe vubec nevidela a hrozne me tim stvali!Ve skole jsem chodila na obedy,proste normalne jsem jedla.Ale pak nastal skrat asi nejak tak v zime jsem pribrala na vaze asi 5 kilo!A tehdy to zacalo.Ve skole jsem snedla jen pulku obeda rano jsem mela jedno jablicko.Za tyden jsem mela dolu 5 kilo.Pak se to zastavilo.Mela jsem kvuli tomu vycitky.Prestala jsem tedy chodit na obedy ve skole a jedla jsem doma minimum….Ale pak jsem jednoho vecera snedla VSECHNO!Myslela jsem,ze se zabiju!A pak mne napadlo dat si prst do krku.Nevyzvracela jsem se…neslo to!Ale delala jsem to kazdy den alespon mne nadrapovalo a nejedla jsem.Ale prisli Vanoce a ja se mohla utlouct po tech kolacech.Znova jsem pribrala.Brecela jsem kvuli tomu cele noci,preklinala vsechni…MELA JSEM DEPRESE.Nechtelo se mi ucit,byla jsem nervozni… V devate tride,kde jsem i ted jsem se zase rozhodla zhubnout(vlastne to bylo jeste v lete,kdy jsem mela do devatky nastoupit).Jo a tehdy se mi to podarilo!Behem 2 tydnu jsem zhubla 8 kg.Vsichni me chvalili jakmi to pristane.I kdyz jsem vazila 61 pri vyssce 168cm.Porad to bylo moc.Hubla jsem dal.Jenze jsem to znovu nejak porusila a poradne se najedla!Mela jsem krece,bolel mne zaludek,nemohla jsem se vyzvracet, tak jsem jen lezala v klbku na posteli a slo me roztrhnout….Pak jsem ale zacala zas normalne jist…tedy casem.A zas jsem pribrala, ale az MOC!To bylo nedavno.Bylo to hrozne obdobi…brecela jsem,nechodila von,nezapla jsem sve oblibene dziny to me dostalo!Doma si ze mne tata utahoval,at neco delam…Neslo to!Chtela jsem hubnout,ale nemela jsem vuli…. Ted jsem ale celkem v pohode.Mam zas svoju „dietu“.Zhubla jsem pres tyden 5 kilo a hubnu dal.Nejim skoro vubec nic jen ovocny salat za den.Stale nejak myslim na anorexii a jde to se mnou dolu.Ale vlastne mi to ani nevadi,vzdyt anorexii nemam.Ale bojim se ji a nevim jak dal….Bojim se ze udelam nekdy to co tyhle ostatni holky,ale ne az tak moc.Jsem moc zmatena….Vubec nevim co chci.Je to jako zacarovany kruh.Jim…Nejim atd…. Jestli je na tom nejaka holka podobne muze mi napsat a poradit….potrebuji se vyrovnat sama se sebou….Prosim pomozte mi…. Myslim, ze muj pribeh jeste nekonci ale nechame to na osud…