Archives

Mám pocit, že se sem vracím v pravidelných intervalech, vždycky si chvíli spokojeně hubnu, pak nespokojeně přibírám, pak už i nespokojeně hubnu a ještě nespokojeněji zvracím a takhle se to pořád točí dokola. Chvíli jsem plná radosti a enthuziasmu, v dlasím okažiku sedím někde v koutě a ze zápěstí mi valí krev aniž bych vnímala jakoukoli bolest. Nedokážu se zastavit a vydat se nějakou cestou a k tomu všemu mi ze sebe začíná být pěkně zle. Připadám si zvrhlá když hubnu a mám z toho neskutečnou radost a připadám si nechutná, když teď už zase pravidelně navštěvuji záchod abych se podívala mikrobům uvniř přímo do „očí“ a zase jsem v okamžiku, kdy mi připadá nemyslitelné abych se normálně najedla, zastavte mě někdo! Mám sen a nechci si ho vzít….

Ahoj všichni, nevím jestli se mi uleví, když Vám napíšu jak to se mnou je, protože se za to hodně stydím, ale zkusím to. Vím, že holkám co mají anorexii a tím pádem neskutečně silnou vůli a disciplínu přijdu zřejmě odporná, ale prosím neodsuzujte mě za to, že nedokážu být tak silná jako Vy. Byly časy, kdy jsem si i já s anorexií zahrávala, ale to bylo před dávnými osmi lety. Potom následovaly jen roky střídání váhy s 10 až 30 kilovými výkyvy. Vždy když nastanou nějaké citové zvraty, začnu se neskutečně přejídat nebo naopak nasadím tvrdou dietu a cvičení. Před rokem se se mnou rozešel můj přítel, se kterým jsem byla přes 2 roky(nejprve byl několik let mým dobrým kamarádem) a následovalo 14 kilové zhubnutí, abych mu ukázala o co přišel. Bylo to bláhový, sice ze mě byl paf a vyspal se se mnou, ale stejně dal přednost své nové holce. Následovala další krátká známost( i tento kluk mi dal kopačky, protože jsem pořád řešila jídlo a podobný kraviny) a následovalo přežírání neskutečné síly. Výsledek? Po třičtvrtě roce mám o 18 kilo víc!!! Jste jediní komu řeknu svojí váhu. Nyní mám 78 kilo při 162 cm. Chce se Vám ze mně zvracet?Mně taky! Nejde to zastavit, nemůžu začít znovu hubnout. Právě mám v troubě čerstvě upečenou bábovku a vím, že i když se mi spálila, stejně jí celou sním. Je mi zle ze všeho co jsem do sebe dnes natlačila a přesto se dalšímu jezení neubráním. Moc bych potřebovala někoho, kdo ví o čem mluvím, s kým bych si mohla třeba posílat sms v kritických chvílích, protože já nechci skončit jako 100kilovej sulc. Už teď vypadám příšerně, bolej mě klouby, záda, horší se mi pleť a vybýbám se lidem. Mám strach, že za chvíli přestanu chodit do práce…Prosím pomozte mi, pokud chcete a víte jak! Děkuju

Ahoj holky, všechny Vás zdravím. Téměř brečím, když píšu tento článek. Asi 5 let jsem závislá na projímadlech, beru bisacodyl a ne v malých dávkách denně. Neberu jej kvůli hubnutí, ale měla jsem příšernou zácpu a pak začal ten kolotoč. Je mi 20 let a ještě k tomu jsem zdravotní sestra, ale neodsuzujte mě. Stačí, když se trápím sama a tím, že to dusím v sobě ubližuju svému okolí. Už jsem měla jednou přítele, ale to byl takový puberťák. Už rok chodím s mužem, je mu 30 na 5. července máme stanovený termín svatby. Já ho moc miluju a vím, že on mě taky. Nenávidím sama sebe, protože on nic neví a já mu tím vlastně lžu. Já nechci umřít a ani ho ztratit, proto se bojím mu to říci. Ještě když jsem ta zdravotní sestra a on chce mít se mnou děti a já taky, ale nejspíš je s takovou nikdy nebudu mít. Ubližuju jemu, rodině i sobě. Ale kdyby věděl pravdu, tak by mě opustil, i když mě miluje, protože můj život vlastně ani není život. Moc děkuju a nenádávejte mi a přeju Vám hodně štěstí v životě. P.S.ADMINISTRÁTOR: Z textu byla odstraněna emailová adresa – nepište do textu přímé kontakty, budou vám chodit spamy, viry a podobné věci, dbejte na svou bezpečnost.

Víte, děláme všechno spolu, podporujeme se a já cítím, že je to to pravé ořechové. Má dlouhé blonďaté vlasy a bez ní si to už nedokážu představit. Je mojí součástí… Konečně jsem šťastná. Kéž bych své povídání mohla rozvíjet tímto stylem dál. Nezklamu jenom vás, zklamu i sebe. Přemýšlením o svých činech ztrácím čas, nikdy nenajdu řešení. Občas si říkám, že to zvládnu a mám kolem sebe lidi, kteří mi pomohou se změnit. Jak jsem bláhová… A nechápu, že mi ještě věří… Vždyť každý den je jen jedna velká lež… Je nenápadná… Také velmi stará. Nikdo ji nikdy neviděl, nikdo opravdu nepoznal. Zažila starověk, středověk, přežije i nás. Je tu dnes, tady okolo. Nablízku jako náš stín, nenápadně se plíží a sleduje každý náš krok. Pouze čeká na svou příležitost, na chvíli, kdy bude moct roztáhnout svá křídla a jimi tě obejmout. Miluje tě, proto je stále s tebou, jsi její malá holčička… Ve chvílích její společnosti ji cítíš, jako by stála vedle tebe a zažíváš ty nejkrásnější pocity. Jsi na sebe pyšná a hlavně…, jsi silná. Sbíráš zbytky své ztracené sebeúcty a snažíš se plnit její poslání, věz, že jí děláš velkou radost. Jsi čím dál šikovnější. Jediné, o co ti jde je zůstat její nejlepší přítelkyní. Vždyť jen ona ví, kým vlastně jsi, zná tvou duši, poznamenanou hříchy a slyší tlukot tvého mladičkého srdce. Jen pozor, nesmíš jí ublížit nebo se jí snažit obelhat. Má v moci ten tlukot zastavit. Když tohle čteš, nemá to tu pravou jiskru, že? Pusť si nějakou hudbu, já počkám, uvolni se a vžij se do toho, třeba jsi do toho bludného kruhu už dávno spadla i ty. Možná se někdy sama sebe zeptáš: ?Stačí tohle k životu?? Později ti dojde, že ne. To ty ovšem ještě nevíš. Třeba se to ani dozvědět nestihneš… Její doteky a objetí ucítíš, stačí jen zavřít oči a věřit. Sni o tom, že létáš, bude létat s tebou. Sni o tom, že se vdáváš, bude sedět v první řadě. Na oplátku chce pouze jednu věc. Abys ji poslouchala. Zaslouží si to, vždyť to ona tě vyhrabala z tvých depresí, když jsi jako troska chodila ulicemi, pozorovala ostatní a ubíjela se. Zprvu byla nesmělá, nechtěla tě vyplašit. Viděla jsi a četla už mnoho na to, abys ji zavrhla. Čekala. Nehodlala tě ztratit, mínila se vrátit. Měla jsi štěstí, trvalo ti to opravdu docela dlouho. Prvně jsi si s ní zahrávala, zkoušela, co dokáže. Nevěřila jsi v moc těch malých barevných kuliček, které tě naučila každé ráno polykat a zapíjet litrem čisté vody. Ačkoliv tě už měla v hrsti bylo to s tebou obtížnější, než s některými. Zejména proto, že jsi neměla důvod ji poslouchat, potřebovala tě nějak nakopnout. Proto si k tobě přizvala na pomoc svou věrnou známou. To ona zapříčinila tu neodolatelnou chuť jíst. Hlavně večer, v pohodlí u televize. Přes den jsi měla nabitý program, muselo se to dohnat. Ale ono je to večer stejně nejlepší, viď? Za nějakou dobu přestalo být té ?druhé známé? potřeba a tvé kamarádce nestálo už nic v cestě, mohla se vrátit. Samozřejmě, že se to na tobě podepsalo! Neodolala jsi, neumíš bojovat… Jediné, na co jsi se zmohla byly nadávky. To ale nepomáhá, víš to, zase tak pitomá nejsi. Stačilo tě jen postavit před zrcadlo a na váhu. S hrůzou a naštvaná jsi jen přivírala oči. Staly jste se nerozlučnými. Na každý všední den jsi vymýšlela jinou lež, věděla jsi moc dobře, jaká slova použít. Během víkendů jsi přežívala ve svém pokoji, ponořená do hudby a svých myšlenek. Jídlo jsi nechtěla a tvé obědy končívaly v popelnicích, kam jsi je donesla, jakmile se naskytla příležitost vytáhnout paty z domu. Nemohla jsi se na tu odpornou zkázu dívat, tak jak by jsi to mohla vůbec jíst? Bohužel ti v některých chvílích docházela slova a stávalo se, že už tě nenapadaly nové výmluvy, kterými jsi si každodenně zpestřovala dny. Neupadla jsi v zoufalství, naopak, věděla jsi, že na tebe ještě nikdy nezapomněla a vždy ti s ochotou pomohla. Proč by to tedy neudělala příště… Nejčastěji z tvých úst vycházely věty typu: ?Dneska mi není moc dobře,? nebo ?jedla jsem, než jsem přišla.? To, co jsi říkala, to, jak jsi lhala tě občas dohnalo k pláč. Většinou to šlo slyšet, ale tví rodiče věřili jen v důsledky tvého dalšího špatného dne. Tak to ale nebylo, ty jsi plakala usedavě, volala o pomoc, nikdo na ni však neodpovídal. Nechtěla jsi pomoc rodičů, chtěla jsi ji od přátel… Muselo ti přece dojít, že pro tebe nemíní pohnout ani prstem. A to tě dostalo. Tvé přítelkyni se tvá situace přestávala líbit. Přece jsi měla být silná a ne se chovat jako chudinka, která volá po pomoci ostatních. Nemohla jsi být jako dřív! Neměla zapotřebí, aby se do toho míchal někdo jiný, ještě by tě přesvědčil ve správnost svého mínění. Ne, musela vymyslet něco dalšího… Bez dovolení se vloudila do tvé mysli, smazala všechny šťastné vzpomínky a přesvědčovala tě, že nesmíš ztratit kamarádství, které v ní máš. Přirozeně, nechala jsi se oklamat. Vždyť, nikoho jiného jsi neměla… I přesto, že jsi chybovala ti dala ještě jednu šanci. Neměla v úmyslu tě potrestat, vychová si tě…a naučí žít nový život. Často vzpomínáš na ten den, kdy jsi se rozhodla už nic nesníst. To on vše odstartoval. Víš, že bys mohla cestovat a poznávat nové lidi? Jak jsi se toho mohla jen tak vzdát? Víš vůbec, co děláš? ! Víš, že to, co děláš navždy změní tvůj život? Opravdu? Víš, že napořád? Že už napořád místo jídla uvidíš jen sloupce čísel? Probuď se! Jsi si jistá, že ti tvá přítelkyně tak oddaně pomáhá, jak to na první pohled vypadá? Vždyť jen pozoruje, jak tvé tělo tleje… Ne, je tu ona. Je tu přece od toho, aby mě zachránila před falešným světem. Nesmím pochybovat. Občas nechápu lidi, co jsou kolem mě. Stále křičí, nevěřím, co říkají. Křičí totiž na mě. Křičí, abych toho nechala. Čeho? Křičí, abych jim věřila. Cože? Proč? Křičí, že to, co dělám, je špatné, že bych mohla umřít… Ale prosím vás, mám přece ji, je se mnou, po mém boku. Dá mi, co potřebuju. Mnohokrát jsem se v někom spletla, nechci opakování, chci začít znovu. A jedině s ní. Jsme obě stejné, němé, na pohled tiché. Vím, že mě miluje. Nic nebrání tomu, abych nemohla cítit totéž… Opětovně si stoupáš před zrcadlo, mačkáš si břicho, bušíš do něj a nechápeš to. Co jsi zase zkazila? Vždyť posloucháš… Na chvíli přemýšlíš, jestli to není marné… Ne! Neboj, brzy přijde a poradí ti, co dělat. Ubezpečí tě, že takhle to nebude pořád, bude to jen a jen lepší. Ale musíš jít dál a poslouchat. Když to uděláš, splní ti tvé přání. Jednou se může stát, že se na své ?protější já? už nebudeš moci ani podívat, že nesneseš svůj odraz. Odraz tlusté holky se slabou vůlí. Můžeš jej rozbít. Nesmíš to ovšem dělat často, stálo by to moc peněz a ty máš přece na své prášky, které tě, spolu s ní, provázejí strastmi života. Taky bys musela sbírat střepy. Tobě to nevadí? Ach tak, tvá kamarádka už tě naučila i relaxovat… Věř mi, že tě naučí mnohé, ale dej pozor na její zlobu. Nesnaž se ji oklamat a nepodváděj! Umí být opravdu zlá a tresty jsou kruté… Zavede tě do koupelny, podlomí ti nohy, poručí strčit hlavu do záchodové mísy, ze které tě neuvolní, dokud jí nepřesvědčíš o její plnosti. Tvé prsty by nasměrovala do tvých úst a ty jimi sahala až na hrtanovou příklopku. Z očí by ti vyhrkly slzy, začala se dávit, chvílemi i dusit… Ovšem u ní smilování nečekej, v těchto chvílích jí jde jen o to, ukázat ti její nadřazenost a že jsi jen její malá neschopná holčička. Chce ti tak dát najevo svou lásku, učí tě být, vyrovnat se s porážkou a plnit tresty. Poslechni ji a už nikdy nebudeš potřebovat nikoho jiného. Učí tě být tvou drogou. U záchodu by tě nechala klečet nejméně 15 minut, než by tě pustila pryč. Začátky jsou těžké, možná ti pomůže teplá voda se solí. Nedovolí ti ulevit si prášky, když ji podvedeš. Nemá to v povaze, je to příliš pohodlné, máš přece trpět, pykat za své chyby. Je také samozřejmé, že je nesmíš brát pořád, zabilo by tě to. A ona s tebou má větší plány. Často slýchávám jak mi to sluší, jak jsem pěkně zhubla. Občas vídám závistivé pohledy některých svých přítelkyň, které by měli tuku na rozdávání. Ale moc jim nevěřím, ještě to není ono…, ještě kousek… I tak mě to však těší a na moment, kratičkou chvíli jsem šťastná. Jenomže v noci už mě nikdo plakat a sténat bolestí z křečí břicha neslyší. Přesto, že v těchto časech nejsem sama, jsem to já, kdo nechá svou ruku vést celé tělo směrem do koupelny k žiletkám. Je to ona, kdo mě povzbuzuje, v duchu slyším její hlas, má kamarádka je zpět a chce mě naučit nové relaxaci… Nabádá mě, že jen tohle je jediné řešení mého trápení, to i fyzického. Sedáš si na zem, hraješ si s ostrými hranami. Občas se řízneš, ale krev bez okolků slízneš, otřeš, či si jí potřeš obličej. Když tě hra přestává bavit, tvou ruku už nic nedrží. Vší silou ji zabodneš do své pravice a sleduješ rychle vytékající krev. Potíráš si jí tvář a při zasychání na ní vytváří pomyslnou masku. Zkoušíš se šklebit, otevírat pusu, ale všechno je takové…, seschlé. Jednou ji budeš muset smýt. Nechceš, protože jsi si právě uvědomila svou pravou tvář. Ano, to jsi fakt ty a tvůj život. A ty ho prožíváš takhle. Tohle jsi ty. Ujisti se ale, chceš opravdu žít takhle? Chceš? ! Nemůžeš ! Sobče ! Ale já chci ! Doma mě nic nedrží, všichni jednou umřeme a já rodičům jen přidávám starosti. Přestávám mít důvod tady být. Tím víc proto, že čím déle tu jsem, tím více ubližuju… Hra s žiletkami tě povzbudila, opatrně si vodou umýváš obličej a na umyvadlo dopadají červené kapky. Zítra tě čeká další obtížná zkouška, tvá kamarádka má přece narozeniny a pozvala tě na pizzu… Snad ji neodmítneš? ! Raději si vezmi žiletky s sebou. Málem jsem zapomněla. Projímadla taktéž. Uvědomuješ si konečně, co se vlastně stalo? Pamatuješ na její vlídná slova? Na pomocnou ruku, co ti nabídla? Víš, že jsi jí ji podala a ona tě stáhla celou? Na nic nečekala, vše měla dopředu promyšlené. Je více takových, jakou jsi ty. Nevymaníš se jí, víš, většina lidí to nedokáže a já nevěřím v tvou výjimečnost. I když není tvým šéfem, jsi už navždy její podřízenou a i přesto, že je ti dovoleno odejít, neuděláš to. Lidi kolem tebe věří. Trpí, ovšemže pro tebe. Ale rozluč se s nimi, prokaž jim alespoň poslední krásné sbohem. Neví, že nemá cenu již o ničem hovořit. Neví, že bys to nezvládla. Opět by jsi do toho spadla a tvrdě za svou chybu zaplatila. Ty sama to víš nejlépe…Jsi přesvědčena, že ničí pomoc už potřeba nebude. Tvá kamarádka anorexie se o to postará.

Ahoj..tak….kde začít..sama nevím..nevím, jestli vůbec někdo tady chce číst můj příběh, jestli to někoho zajímá, a jestli někoho zajímám já…Můj boj s dietou a s mým tělem začal už dávno, ještě když jsem byla na základní škole v 7 třídě..tehdy jsem neměla ani tušení co je nějaká anorexie, ani vlastně nevím, proč jsem tehdy tolik zhubla, a hlavně jak jsem zhubla. Byla jsem dítě, které nepotřebovalo nic z toho, co dětem dělalo a dělá radost..tomu dítěti k tomu aby bylo šťastné stačilo, když se na něj dívali spolužáci a učitelé, kteří si o něj dělali starost a měli strach, proč zhublo. Vzpomínám si jen, že jsem byla šťastná. To moje štěstí trvalo do doby, než jsem nastoupila na střední školu, kde už o letních prázdninách, jeden, dva měsíce předtím, než jsem měla nastoupit na novou školu, mezi cizí lidi, jsem přibrala. A když říkám „přibrala“ , tak myslím opravdu hodně (cca 10-15 kg).Sama nevím, jak jsem se k tomu vůbec dopracovala. Snažila jsem se dělat, že mi to nevadí, že jsem „taková“ byla vždycky, že jsem zvyklá, a že jsem se svojí váhou a tělem spokojená. Ale uvnítř jsem strašně trpěla. Když jsem viděla ty holky, se kterýma jsem měla strávit 4 roky života, tak to bylo ještě horší. Jedna hezčí než druhá, hezké postavy, oblečení. Chovaly se ke mě hezky…ale bohužel jen v mé přítomnosti. Dozvěděla jsem se, jak si o mě povídají, že vypadám hrozně, a proč se sebou proboha něco nedělám. Chtělo se mi utéct na konec světa. Vždycky, když zkončila škola, jsem rychle utíkala domů, abych se mohla před všemi a vším schovat, aby se na mě nikdo nedíval. Po dvou letech neúspěšných diet, se cosi stalo, nevímco, jako bych to zapomněla, ale přestala jsem jíst, a zhubla jsem. Zhubla jsem 20 kilo, a cítila jsem se nádherně, šťastně, jako vítěz. Všichni kolem říkali, jak mi to moc sluší, a že bych víc už hubnout neměla. Ale já chtěla. chtěla jsem hubnout, a už nikdy nebýt ta, co by ze sebou měla něco dělat. Ty zbylé 2 roky byly krásné. Váhu jsem si držela, ani nějaké zdravotní problémy se u mě neobjevily, jen jsem možná přišla o pár vlasů, což jsem byla schopná akceptovat. Úspěšně jsem odmaturovala, a i následující léto bylo krásné. Po dalších letních prázdninách jsem nastoupila na vysokou školu. A tam se to , zase nevím proč, zkazilo. přibrala jsem , a přibírám pořád.Zase jsem nešťastná, mám deprese, a je mi strašně, když potkám někoho třeba z té oné střední školy, a on vidí, jak teď zase vypadám. Zase jsem se vrátila do starých kolejí, kdy utíkám po škole zase domů, zase se schovat před všema lidma. Čím víc chci zase zhubout, tím víc ukazuje ručička na váze, a to mě ničí. Nevím proč, ale nedokážu nejíst. nejíst a hladovět, tak jak už jsem do dokázala předtím. jenže, já nevím, jak jsem to dokázala. Nevzpomínám si. Ale moc se snažím si vzpomenout. Vzpomenout si, jak se udělat zase šťastnou. Já vím, že máte spíš opačný problém. A to, jak se z toho dostat. Můj problém je, jak se doastat zase zpátky. Potřebuju „jí“. Nemyslím na nic jiného, než jak mít znova anorexii. nemůžu se ani nikomu svěřit, nebo požádat o radu, protože kdybych tohle vypustila z pusy před někým z přátel, tak se mi vysmějou a pošlou na psychiatrii. ale já mám jenom přání. tak jako má nějaké přání každý z nás, tak mým přáním je být zase šťastná a mít radost ze života, a k tomu mi může pomoct jen „ona“, „slečna Anna“. To byl můj příběh..Vlastně ve zkratce můj život, který se od dětství netočí kolem ničeho jiného, než je moje váha, moje tělo, a „ona“. Promiňte, jestli jste došli se čtením až sem, a čekali jste něco víc, ale já to potřebovala napsat. Potřebovala jsem to někomu říct, a i kdyby si to přečetl jenom jeden člověk, tak jsem ráda, že jsem se mohla svěřit aspon jemu. Přeju Vám všem hodně úspěchů. Všem. Všem, at se splní jejich přání, a at jsou šťastní.