Archives

Nazdárek nešťastnice! Chtěla bych se s vámi podělit o svou životní etapu, která bohužel ještě neskončila. Všechno to začalo asi před pěti lety, kdy jsem si začala všímat svých nových spolužaček na nové škole, v té době jsem tomu ale velkou pozornost nevěnovala a místo toho jsem si užívala jídla, kde se dalo. Opravdové deprese mi začaly asi před dvěma lety, to jsem už trpěla na následky mého dlouholetého přejídání. Teď to vypadá, jako bych vážila metrák, to ne, vážila jsem 59kg při své tehdejší výšce163cm. Když na to tak shůry pohlížím, bylo to strašné… Ze začátku jsem si jenom odhlašovala obedy ve škole a jedla jsem pak doma ( předtím ve škole i doma), potom jsem to omezila ještě víc, nejedla jsem ve škole ani doma a místo toho jsem chodila se svou kamarádkou ven. problém byl v tom, že jsem se zase přejedla večer. Jednoduše to byl věčný kolotoč, který neměl konce. Buď a nebo. 31.1.2003. jsem si dala předsevzetí do nového roku, že shodím… Povedlo se. Našla jsem v sobě vůli, která mi do té osudné doby chyběla. Dostala jsem se do nemocnice, tehdy to bylo kvuli nejakým bolestem hlavy a nespavosti, toho jsem využila, protože nemocniční jídla mi nikdy moc nechutnala. Od té doby se to se mnou táhne. přišlo jaro. Já jsem si uvědomila, ža po jaru přijde léto a do té doby shodit musím, abych mohla do plavek! V té době jsem začala užívat už dokonce i nějaké prášky na redukci hmotnosti zpočátku to byly nevinné neškodné látky a čaje, ale dávky i požadavky se stupňovaly. Začalo se mi to líbit, bavilo mě to, všechny své úspory jsem vložila do nákladných léků, které mi jen ubližovaly. Po roce si toho začala všímat rodina, ale já jsem na jejich nazory moc nedbala, spíše mi to dodávalo sílu k dalším „úspěchům“. Byla jsem podrážděná, začaly se mi děsně lámat vlasy a nehty, dokonce mi začaly padat řasy a měla jsem velmi suchou pokožku. Začala se mi točit hlava, měla jsem závratě a snižil se mi rapidně tlak, byly časy, kdy klesl na 89/40 a tep jsem měla 36! Snažila jsem se zvracet, ale nešlo mi to( Bohudík). Taky doktorka mi na pravidelné prohlídce řekla, že pokud nepřiberu, tak musím na léčení, tomu sem se zasmála, protože mi přišlo vtipné, když o mně mluví, jako o nemocné, dokonce o anorektičce… Po nějaké době mi svůj názor sdělil i můj přitel, Mirek, kterému bych tímto příběhem chtěla MOC poděkovat. Byl se mnou v těch nejhorších situacích, v době, kdy jsem při své výšce 164 cm vážila 46kg, tehdy jsem opravdu nesnědla víc než jedno jablko( někdy ani to ne) za den a to jsem si ještě před tím vzala prášek někdy i dva( hodněkrát jsem překročila doporučenou denní dávku v naději, že kila půjdou dolů rychleji). Bylo to tehdy, když jsem ztratila menstruaci a cítila jsem potřebu mu o tom řict. Mirek našel na těchto stránkách 5 příznaků anorexie, všechny jsem splňovala. Díky němu jsem si začala uvědomovat, jak svému okolí tímto ubližuju, nejen svému okolí, ale hlavně sobě. Já jsem se odhodlala s ANOREXIÍ skoncovat letos asi v říjnu, bylo to v den, kdy mi začaly při čištění zubů krvácet dásna, tehdy se mě to vážně dotklo a začala jsem docela normálně jíst. Stále mě ty deprese provázejí. Nemůžu jíst sama, když vím, že vedle mě někdo sedí. Stále kontroluju svou sestru, jestli náhodou si nevzala menší porci jídla než já… Teď ale konečně znám své hodnoty. Menstruaci nemám už půl roku, léčím se asi 3 měsíce na gynekologii, tam mi řekli, že se mi ohromě zmenšila děloha, zatím se nic nezlepšilo, ale já budu bojovat, protože teď vím, že krásná postava mi nikdy nenahradí dětský smích, pláč a celé to roztomilé stvořeníčko, kterému je uplně jedno jestli má maminka 55 nebo 50 kg, hlavně že je. Teď můžu jen věřit, že bude se mnou Bůh, Mirek a rodina, protože ani bez jenoho z nich by to nešlo… Stále mě těší,když nemusím jíst, když mám hlad, ale já věřím, že se z toho dostanu. Vám všem přeju taky hodně úspěchů v uzdravování, holky, postava nám rodinu nikdy nenahradí! A nakonec to nejdůležitější: Jestli to čteš, Miláčku: Chci ti MOOOOc poděkovat za to, že jsi se mnou byl v těch nejtěžších situacích, za to, že jsi mě neopustil když jsem byla na dně, naopak jsi byl se mnou a pomáhal jsi mi, bral jsi velkou část mého kříže na sebe ( a stále bereš) a za to ti moc děkuju, snad ti to budu moci někdy vynahradit! Miluji tě*

Plava v rybníčku malaičká rybička vlnky ji líně nesly hladinou připadala si tak svobodně jakoby v širých vodách byla jedinou NEznala nářku a neznala trápení hnala se mokřinou za cílem snění Za všechny hříchy přišla si nevinnou V životní svobodě spatřila jmění chtělo se zpívat jí,neznala konce neznala konce širých vod plavala tam a plavala spádky zamrzly ledy, život šel o závod ploutvičkou máchala, vodní tok vířila nadechnout nelze se, nebylo čeho rybáři v ledu cestu jí prosekly vhodily udičku… a teĎ si plav!!! nechtěla dáti se nebylo jiných cest vklíněna v ledy vody Nelze se splést KOnec byl na dohled chvíli se zmýtala chtěla plakat … ale vždyť ryby nemají slzy Krutě ji lapily svobodu vzali vzduchu jí ubylo oči se zavírali chtěla vždy bojovat za svobodu žití však v té situaci nebylo zbytí POslušně vzdala se ideálům jiných neplakala, nemohla toŤ nevýhoda očí rybích plakala na duši, srdce jí pukalo nebylo pomoci a řekněte… co z tý zatracený svobody zůstalo???

Nazdarek holky, chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh: začalo to asi před dvěma lety (+-), kdy jsem si začala všímat své postavy. Vadilo mi když na mě kluci pokřikovali, jak jsem tlusta a dávali mi různé, ne moc příjemne přezdívky, ktere mi dost ubližovali. Rozhodla jsem se, že dám pryč ty přebytečné kila, přestože nadváhu jsem nikdy neměla. při svých 165 cm jsem vážila svého času i 58.5 kg, uklidňovala jsem se tím, že 60 to ještě není, ale toho osudného dne jsem tomu udělala razantní konec. Začalo to tí, že jsem omezila přísun cukrů a celkově jsem se v jídle trošku „krotila“, ale to mi nestačilo. Nestačilo mi, že jsem shodila 1-2 kg za měsíc. Já jsem chtěla víc. Začala jsem užívat nějaké prášky a postupem času jsem z jídelníčku vymazala teměř uplně i bílkoviny a tuky, nejedla jsem téměř vůbec. Po každém „jídle“ (soustě) jsem měla uvnitř tak špatný pocit, že bych to šla nejraděj hned vyzvracet, ale to se mi nikdy nepovedlo ( na štěstí). Začala jsem shazovat kila rychlejším tempem, jednou to byla dokonce 3 kg za měsíc, ale to už jsem se cítila úplně slabá, jenomže mně dodávalo sílu to, že jsem slabá proto, že kila jdou dolů a tak to pokračovalo. Až jednou ráno na váze ukázalo 46.5kg, to mě samozřejmě potěšilo, ale abych pravdu řekla, dostala jsem strach. A ještě větší strach se dostavil, když se nedostavila menstruace. Přestala jsem „blbnout“ až poté, co si toho všiml muj přítel Mirek( rodinu jsem neposlouchala, přišlo mi, že mi lžou, jen abych náhodou neudělala něco špatně). poznala jsem na něm, že ho to opravdu trápí, jeho i mamču a všechny kdo mě mají rádi, ale neuměla jsem s tim nic udělat. Všichni mě prosili, abych šla k doktorovi, ale jájsem se bála. Bála jsem se toho, že se budu muset vrátit zase na začátek, je to jako když hraješ pc hru,která te nesmírně baví, dostaneš se do kola, které jsi ještě nehrála a někdo ti řekne vypni počítač a tu hru už nikdy hrát nebudeš! Ale to asi většina z vás zná… K doktorovi, jsem ale šla. Začínam opět od začátku, počítač jsem vypnula, ale po chvíli jsme ho společně s Mirkem zapnuli a začali jsme, tentokrát společně hrát hru, která je mnohem krásnější. Začínám se uzdravovat. Menstruaci ještě nemám je to už půl roku, ale zato jsem přibrala už 5kg( říkám to jako bych z toho měla velkou radost:), to ne, pořád mě to trápí, ale teď už vím díky mému Miláčkovi, jak se s tím poprat.) Holky ukažte anorexii, že je na je na světě mooooc věcí, které jsou silnější než ona postavte se před ní a řekněte: “ Já se nedám!!!!!!“ Životní hodnoty máme přece jiné, né? Rodina, manželství, láska, to s anorexií všechno do harmonie skloubit nejde. Položme si otázku: Záleží dětem na tom, aby měli maminku modelku? Nebude lepší, když se na ně bude maminka usmívat a bude v psychicé pohodě? po pravdě si na tyto otázky musím zodpovědět jěště trochu i já sama, ale jedno vím URČITĚ krása není všechno……. a snad už jen jeden citát na závěr, ktery mě vždy postaví na nohy:)…: “ Kdo je hezčí než já, je zbytečně krásný!!! … A s tímto se probouzejme každé ráno!

ahojky… musim říct, že příspěvek Janie mě děsně moc povzbudil a potěšil. uplně mi vyrazil úsměv na tváři, když jsem to četla. Sama s tou mrchou bulimii bojuju skoro dva roky, více či méně úspěšně. Začalo to vlastně tak, že mi bejvalej přítel /nepřítel/ říkal jak sem tlustá, což ani nebyla pravda, když si to tak uvědomuju. no ale stalo se. Asi před měsícem sem si našla novýho přítele, vlastně prvního, co mě fakt má rád takovou, jaká sem a dává mi to patřičně najevo. poprvé za ty dva roky sem FAKT šťastná. od tý doby, co sem s nim, se bulimie ani nějak neobjevila, vlastně dvakrát… ale to je celkem úspěch. vim, že nejsem zdaleka zdravá, ale po jeho boku mam najednou pocit, že bych se z toho mohla dostat..ikdyž on to o mně ani netuší a toho se moc bojim? Všichni mi teď řikaj, jak mi to teď sluší a jak jenom zářim… je to děsně osvobozující pocit. no tak bych navrhovala jeden lék: pořádně se zamilovat, ne nadarmo se říká, že láska hory přenáší. Vim ale moc dobře, jak je boj s touhle nemocí těžkej… uvidíme, jak budu mluvit za pár měsíců. Přeju vám hrozně moc úsilí do novýho roku a abysme to všechny zvládly… a my to zvládnem. Budu moc ráda, když mi napíšete… ono i to vyslechnutí hrozně moc pomůže:-) nevzdávejte to lucik_20@centrum.cz