Archives

Vlastně ani nevím, proč mám potřebu se někomu z tohohle vypsat.. Ale až teď mi nějak docvaklo, že jsem asi jen o vlásek unikla dychtivým chapadlům anorexie.. Je to asi dva roky, co mě chytla zžírající představa o „dokonalém“ těle.. Začalo to vegetarianstvím, to přešlo ve veganství.. pak jsem začala každý den brzo ráno běhat, nic sem nejedla, pak zase cvičila.. Bylo mi příšerně, dny pro mě byli utrpením..Prostě jsem představovala něco jako tělo bez duše, neměla jsem žádnou energii a nic mě nebavilo.. Pořád jsem se vážila, i po tom co jsem se jen trošku napila, musela jsem se vážit, abych se uklidniila, že se moje váha nijak nezvýšila..Proste jsem byla úplny šílenec! Moje váha klesla na 47kg při 171cm.. ..Pak jsem naštěstí jela na tábor, kde jsem byla nucena pravidelně jíst.. Heh a stejně se Vám ta váha vratí a ještě s pár kily navíc.. Takže se toho vyvarujte!!

Možná se vám to bude zdát nevěřitelný, ale je mi 39 let a mám problém s přejídáním a občasným zvracením. Popravdě, teprve teď někdy jsem si uvědomila, že to je fakt problém, se kterým si ale sama neumím dost dobře poradit. Je to těžký, nejsem mladá holka, ale docela „stará“ ženská se spoustou zkušeností, nastudovala jsem desítky knih na téma bulimie, ale nejde to. Kdy můj problém začal? Před rokem. Mám tři děti, jednomu je 8, druhému 6 a třetímu jsou 2. Vždycky jsem byla hezká holka, štíhlá, sportovala jsem. Ale taky jsem měla v genech českou baculatost. Do té doby, než se narodil první syn, to bylo OK, pak začal boj s hubnutím. Nedařilo se zcela, do jiného stavu s druhým synem jsem přišla s nadváhou, ale nějak jsem to neřešla. Když mu bylo 7 měsíců, začala jsem hubnout pod dohledem ve Stobu. Šlo to a zhubla jsem na 57 kg. Bylo mi 33 let a byla jsem spokojená, jenže přišla rána. Opustil nás (mě) tehdejší manžel. Po dvou letech jsem se seznámila s chlapem, zamilovali jsme se a vzali. Byl hodně sportovně založený, každou volnou chvilku jsme jezdili na kolo, na lyže v zimě, pořád musel něco dělat… i tehdy, když jsem měla asi 58 kg, mi občas připomínal, že musím na svoje tělo dávat bacha a cvičit. Tenkrát jsem jen mávla rukou, dej pokoj, říkala jsem si… jenže když jsem přišla do jiného stavu (chtěli jsme to oba), bylo mi 37 let, vážila jsem normálně (nevím, možná 59,60), vypadala jsem hezky, atraktivě… nikdo mi moje roky nehádal. Moje těhotenství bylo hodně rizikové, každých 14 dnů jsem byla v nemocnici na kapačkách, abych nepotratila, nemohla jsem cvičit, dělat nic těžkého, snažila jsem se jíst za sebe a ne za dva, ale i tak jsem děsně přibírala, zjistili mi těhotenskou cukrovku… rodila jsem předčasně a vážila při porodu 91 kg. Bylo to šílený, ale fakt jsem se nepřežírala, hlídala si cukry, tuky… No a pak to začalo. Pár měsíců byl klid, ale pak mě začal manžel nutit do hubnutí. Začala jsem opět s hubnutím s pomocí odborníka, ale šlo to stěží, nakonec jsem zhubla asi 12 kg z těch 30…Nikdo si neumí představit, jaké je to, mít 3 relativně malé děti, psát úkoly, kojit,starat se o prtě, manžela…malý se navíc budil i 7x za noc, spala jsem třeba jen 2 hodiny vcelku. A pořád a pořád… pak jsem po roce a půl začala chodit do práce abych se úplně nezcvokla, zvládala jsem vše (a zvládám?), ale nemůžu už unést manželovy neustálé každodenní narážky na to, že jsem nezhubla, že jsem líná, že nemám vůli, že tehdy jsem byla kočka… Je to povrchní a ponižující, a já, přiznávám se, jsem začala jíst tajně (večer), spořádám třeba tři čokolády, abych se cítila aspon trochu šťastná. Přes den to zvládám, jím v práci každé 2-3 hodiny zdravou stravu, ale večer to prostě nemůžu vydržet! Jsem zoufalá, vezmu si prášek na spaní abych se nebudila hlady, ale vzbudím se, protože mě prostě můj dvouletý syn prostě vzbudí pláčem, i když už to není 7x za noc, 2-3x se budí a já už neusnu a bojuji. Přitom se snažím chodit 1x týdně na aqaerobik a na orientální tanec… ale jsem sama sobě odporná, neumím si už na sebe podívat do zrcadla, a to jsem kdysi bývala poměrně marnivá. Maluji si oči skoro poslepu, nejsem schopna se s manželem milovat ve světle, nemám chut na sex vůbec – a jak taky, když zkoumá, kolik špeků mi ještě zbývá? Když jsem mu řekla, že mám problém s příjmem potravy, jen se ušklíbl a řekl, že mám holt slabou vůli. Panebože, vybrala jsem si blázna, co lpí na dokonalosti? A pořád ho mám ráda, ale tohle ponižování povede jen k jednomu, že odejdu. Nezničím se jen proto, že on si přeje dokonalou ženskou, jakou poznal. On taky neni dokonalý, neříkám mu to, a mohla bych! Je přehnaně kritický – i sám k sobě. Šlape na rotopedu každý den, místo víkendové pomoci s dětmi jede na běžky nebo do sauny… musí regenerovat. Kdy má ženská zakřičet a dost? Ale kromě toho je to skvělý chlap, hezky se stará během týdne i o děti, co nejsou jeho, je spolehlivý a tolerantní (v jiných věcech)… jak ho přinutit, aby pochopil, že je to problém i jeho a že mi musí pomoct on? Tím, že bude stát při mně a bude mě chválit, vždycky je přece za něco… nebo ne? Fakt jsem už zoufalá. Jediné, co mě drží „v normálním stavu“ jsou děti a práce. Mějte se…

uz v roce 2002 jsem propadla nejprve anorexii a pote bulimii.ani nevim jak.mela jsem puvodni vahu 120 kilo.moc,ja vim a behem pul roku jsem zhubla o neuveritelnych 50 kilo.netrvalo dlouho a zacala jsem zvracet.dlouho jsem se v tom potacela.byla jsem donucena rodici nastoupit lecbu,ale byla to otrava.otehotnela jsem.myslela jsem ze se z toho dostanu,pribrala jsem 20 kilo a mam krasnou holcicku.nejsem z toho venku.prijde mi ze obcas uz zvracim ze zvyku,porad se mi honi hlavou ze ta vaha kterou mam neni v pohode.je to silenej zacarovanej kruh.zadna vaha neni idealni………..uz zase se snazim hubnout.obcas jsem pekne zoufala.

Můj příběh začal před šesti měsíci. Rozešla jsem se s klukem, který mi byl nevěrný, ale přesto jsem ho pořád milovala. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat. On si po pár týdnech našel jinou – hubenou holku! Byla opravdu moc hezká. Nechtěla jsem jím to kazit. Chtěla jsem ho, ale vidět. Protože jsem byla psychicky na dně, kamarádky mě označili za tu, která všechno řeší pláčem. Chtěla jsem zpáchat sebevraždu – předávkovat se práškama. Pak jsem se však vzchopila, kvůli své mámě. Mé milované mámě. Nemohla jsem jí tu nechat samotnou. Otce jsem nikdy neměla. Tak jsem ji nechtěla ničím zatěžovat. Rozhodla jsem se, že se změním. Měřila jsem 165cm a vážila 55kg. Holka, která zažila krutou šikanu se musí změnit! I psychicky. K lepšímu. Po dvou týdnech ustavičného hlídání kalorií, nekonzumovaných sladkostech, libového masa a tučných jídel jsem zhubla 9 kg. Byla jsem nadšená. Holky ve třídě se semnou začaly bavit, protože jsem byla ta, která už nikomu do ničeho nic nekecá. Prostě holka, která je fajn. Když jsem, ale přišla domů. Vše jsem kolem sebe mlátila. Škrábala, ničila, řezala jsem se do nohy. Dělalo mi to dobře. Myslím si, že jsem i anorexii mít chtěla. Byla jsem na včechno sama. Mé dvě kámošky – né však moc dobré! Si po měsíci začaly všímat, že se semnou něco děje. To už jsem měla 12kg pryč. Padaly mi vlasy. Na zádech se mi objevovaly chloupky. Kousala jsem si nehty a ty byli rozlámané. Začali mi lézt žebra a kyčle. A holky si toho nemohly nevšimnout. Nádavali mi, že jsem „pako“ a tak. Ale pak mě obejmuly, že mi pomůžou se z toho dostat. Tak jsem trochu začala jíst. Přibrala jsem dvě kila a propadla šoku. Brečela jsem celou noc v kuse a u toho cvičila. Bála jsem se „špeků“, které bych mohla mít. Za týden už bylo pět kilo dole! Veliký rekord. Vůbec nic jsem nejedla. Šla jsem na diskotéku s holkama, kde byl i můj bývalý kluk. Nevím co se přesně stalo, ale omdlela jsem. Potom mě převezli na pohotovost kde mě označili za anorektičku. Byla jsem na dně a nejvíce mi bylo líto maminky. Plakaly jsme spolu na posteli a ona mi pověděla, že ví jak mám těžký život, ale že to musíme zvládnout. Poté jsme se odstěhovaly našla jsem si nové kamrádky a vážím 49kg. Je to moc pěkná váha. Z anorexie nejsem vyléčená. Protože se pořád v něčem hlídám. A mám problém někomu důvěřovat. Chci být herečkou nebo letuškou a snad se mi ten sen splní. I když se v hlouby duše strašně trápím, snažím se. A kymácím váhou sem a tam jako například 45 – 49 – 44 -50 tak se fakticky snažím. Mám Vás ráda …. Katka.

Mé jméno je Magdaléna, ale přátelé a teď už i rodina mi říkají Májo! Jsem obyčejná holka, ale já si vždy myslela, že nejsem! A víte co? Pořád si to myslím a budu si to myslet vždycky:o)! Můj příběh není zcela prostý. Mám úžasnou rodinu. Nežiju s otcem, ale to mi nevadí. Nahrazuje mi jej matčin přítel a já ho jednou chci poprosit, aby mě právě on vedl k oltáři! Přesto všechno…se ze mě stala anorektička a později bulimička. Moc ráda bych Vám lhala a řekla Vám, že jsem se vyléčila, zmoudřela jsem, nebo že jsem se se svým tělem skamarádila. Ale ne! Bohužel to tak není.. Začalo to minulý rok v září! Vždycky jsem chtěla být modelkou a ten pocit, že budu mít jejich tělo mě naplňoval vzrušením! ,,Jaké to bude, když budu mít číslo kalhot 34 a velikost triček XS?“ ,,Budou se na mě lidi dívat lépe?“ ,,Budu mít k sobě sebeúctu za to, že jsem dokázala zhubnout?“ ,,Budu šťatná?“ Tak jsem zhubla! O 2 měsíce později jsem už nevážila 67kg s výškou 175cm ale 55kg s výškou 175cm! Bylo to úžasné! Byl to pocit, jaký jsem dosud nepoznala! Byla jsem volná! Dokázala jsem to! A každý mi to záviděl! …A já stále hubla! Už by mi to i stačilo, už bych ani nemusela hubnou, říkala jsem si. Ale při každém soustu se mi obracel žaludek. Jídlo se stalo mým nepřítelem. A přátelé později taky. Viděli mě jak já jsem se neviděla..podledlou, vyhublou a bez života. (Když se koukám na fotky, ani na jedné z nich se v té době neusmívám!!) Začala jsem o tom přemýšlet…..A začala jsem trochu více jíst. Řekla jsem trochu? Jedla jsem tak, aby mě nikdo neviděl..a taky že neviděl! A ani nikdo netušil, kam se řítím!! Teď je o rok později. Podstoupila jsem léčení u psychiatra, v nemocnici na oddělení Psychiatrie a nyní začínám psychoterapii. Dnes už věřím, že to jednou skončí! Vím, proč jsem taková jaká jsem! Zjistila jsem totiž jednu věc! V životě nestačí mít dobré zázemí a úžasnou rodinu. Vy musíte být pro vás dobré zázemí! Vy jste úžasní! A já na to jednou příjdu! A až na to příjdu jak jsem jedinečná a úžasná, budu si to každý den připomínat a anorexie a bulimie budou mými dobrými přítelkyněmi, které mi pomohly pochopit…. Děkuji, že jste! Ale brzy už nebudete:o) protože já se jmenuji Magdaléna!