Archives

Možná jsem sem už někdy psala, už ani nevím. Střídavě tyto stránky navštěvuju pravidelně, pak sem zase rok nepáchnu a pořád dokolečka. Proč? Protože, ačkoliv si to přiznávám nerada, stále trpím problémem, kterým je MOJE TĚLO!! Ani ne tak moje tělo, jako MOJE PSYCHIKA!!! Ach jo! Skončí to snad někdy? Teď je mi 22 (bude), nikdo netuší, jaké mám problémy ani jaké probémy jsem měla. ZÁKLADKA Začalo to už někdy na základní škole. Už od páté třídy jsem pociťovala nutkavou potřebu být drobná! Byla jsem vysoká a začala mi růst prsa, což mi strašně vadilo. Ani nevím jak, ale (ani jsem se v jídle moc neomezovala – jen trochu) ale od šesté třídy ze mě byl kostlivec. Ve třídě jsem nebyla oblíbená, ba naopak…byla jsem proto hodně uzavřená, bojácná, s minimálním sebevědomím, když jsem měla promluvit mezi více lidmy, dostala jsem takovou trému, že jsem se celá rozklepala. GYMPL Už jsem nebyla kostlivec, ale stále celkem vychrtlá. A všichni mi to i říkali, že jsem hodně hubená, vychrtlá… No a já si začala na svojí vychrtlosti zakládat. Tohle bych řekla bylo až moje anorektické období. Ano, byla jsem anorektička. Dokonce jsem to dotáhla tak daleko, že jsem i párkrát omdlela. Pořád jsem se porovnávala s ostatníma, sledovala, jak ostatní jí a přišlo mi to nechutný. Pořád jsem sledovala v zrcadle svoje břicho – ze všech stran, vážila se asi 10x denně, byla jsem spokojená, když na mně všechny kalhoty vyseli a přišlo mi, že jsem neuvěřitelně sexy… teď když vidím ty fotky!!! Při výšce okolo 180ti cm jsem měla 51kg (jednou dokonce i 49, ale stabilní váha byla těch 51kg). No, vůbec sexy jsem nebyla. Plochý zadek, vychrtlý nohy, žádný prsa, lámavé nehty, řídké splihlé vlasy… Každopádně…v průběhu gymplu jsem se začala věnovat modelingu… napřed to moc nešlo, ale potom – světe div se! Začala jsem být úspěšná! Hodně!!! Dostala jsem nabídky do zahraničí, potom jsem se dostala do prestižní agentury v Praze (Nova models), kde jsem se zalíbila a zakázky se jen hrnuly (hlavně přehlídky – na foto jsem byla ošklivá – přeci jen když nejíte, nevypadáte moc dobře). Myslím, že to, jak jsem se soustředilo na své tělo bylo hlavně z důvodu, že jsem neměla žádnou spřízněnou duši. S rodiči jsem si nerozuměla a matka měla pořád tendence mě akorát hlídat, abych jedla (ale nikdy mě neposlala k psichiatrovi ani nic neřekla, že mám třeba anorexii nebo tak), ale nikdy si se mnou pořádně nepopovídala. Pro ní bylo jen důležitý, abych jedla. Nic jinýho. Jinak mi akorát nadávala a buzerovala kvůli každý blbosti. Ve škole jsem se snažila, abych měla kamarádku, ale moc to nešlo, až ve čtvrťáku jsem jednu našla. Prostě byla jsem sama. VŠ Na VŠ jsem se odstěhovala od našich (moje snad jediná spása!). A začala jsem jíst!!! Ani nevím jak, ale prostě najednou jsem jedla. A začalo mi to slušet!!! V modeligu úspěchy, které jsem dosud nezažila. Paradoxem bylo, že jsem o ně už nestála. Najednou mě o přestalo bavit a během jednoho roku jsem modelingu nechala úplně. Přišlo mi, že je to hrozně prázdný a že mi to nic nedává a nikam neposunuje. Prostě že je to promrhaný čas. Pak jsem byla chvíli v pohodě, i když jsem trpěla jednou za čas depresemi. Ale ještě to šlo. Ale postupem času jsem se začala přejídat. Vždy s depresí. Se zkouškami, se špatnou náladou, s únavou…. To trvá dosud. Problém je, že je to čímdál častěji. Ještě chci podotknout, že nezvracím, pouze se přežírám. Je to strašný, ale někdy nemůžu dělat nic jinýho. Úplně se třesu na to, až se přejím! Už nechci! Někdy si říkám, že bych se zase vrátila do svého anorektického období. To jsem se dokázala kontrolovat. Teď se ze mě pomalu stává sud. Bečka sádla. Holky, asi nikdy nad svojí duší nevyhraju… Nevím, co mám dělat. Nejhorší je, že nikdo nic netuší. Všem přijdu jako vyrovnaná osobnost. Holky mi postavu závidí (zatím to ještě jde – hodně sportuju a mívám cykly – měsícv pohodě – zhubnu a jím normálně a měsíc absolutního obžerství, kdy opět přiberu), i když hubenďura už nejsem (65kg). Nikdo o mých problémech neví. S našima se nestýkám. Lidé, se kterými se vídám teď o mé minulosti nic neví – znají mě pár let… Prostě všichni si myslí, že jsem v pohodě. Snažila jsem se to říct několika lidem, kterým důvěřuju, ale bohužel nic nepochopili. Když nestíhám, pořád po mně někdo něco chce, všichni si myslí, že jsem dokonalá, a já si na něco postěžuju, slyším jen: „Ty mi něco povídej, co mám říkat já?Ty to zvládneš, jsi šikovná.“ ALE CO KDYŽ NE???!!!!!JÁ TO ASI NIKDY NEZVLÁDNU!!! CO MÁM DĚLAT???!!!!

Ahojik vsichni nestastnici Pisu uz po neklikate a jako tradicne ani nevim proc.Mozna proto,ze si myslim nebo to tak aspon vnimam ze mi nikdo nerozumi.Byla jsem ted tyden na horach se starsi sestrou a bylo to moc hezky.Kazdy vecer jsem sice unavou padala,ale jinak se mi to moc libilo.Jidlo jsme meli vsichni stejne takze zadne vyvarovani a tak jsem se podrizovala tomu co bylo.Asi 4krat jsem tam chytla knedle,z toho jednou bramborovy.No to se mi moc nelibilo ale i pres to jsem to byla ochotna snist.Jenze ejhle,dneska jsem byla na vaze a ono sups-2kila dole.Ajajaj:(Hned pak jsem sla k psychiatrovi a ten me veru moc nepochvalil.Kdyby pry zalezelo na nem,balila bych si kufry do nemocnice.Aby jste rozumeli-ja uz kdyz jsem na ty hory jela,nemela jsem vahu a ted jeste tohle.Jenze nikdo nevidi ze ja se fakt snazila!!!Mela jsem pred odjezdem na ty hory tak trochu sklenikovej rezim,takze se neni cemu divit,ze jsem proste zhubla.Jenze proc nikdy nevidi psychiku???Rodice se nejspis primluvili a tak zustavam doma,ale docela me zarazi,ze ten psychiatr videl proste jen tu zpropadenou vahu ale to ze jsem papkala vsechno a taky ze papkam dobre je mu uplne fuk.Tak sakra co se deje?Ted se precpavam abych ty 2kilca do patku nabrala ale asbych pravdu rekla myslim ze ted kdyz vysadim pohyb tak by to slo samo i bez toho prejidani.Pred tema horama jsem sice mela o 2kila vic,ale chovala jsem se stejne a i jsem stejne jedla takze nechapu proc se ted vsichni chovaj takhle. Co to zase je???

Ahoj holky…párkrát mě napadlo podělit se o svůj příběh, ale až teď mam potřebu to ze sebe dostat.Zvracim 8 měsíců a bylo i období kdy sem byla schopná se přežrat i třikrát za den… Nikdy sem tlustá nebyla,takže teď po nějaký době přemějšlim nad tim proč sem s tím vůbec začínala…Vidím na sobě jak mi ochabujou svaly-moje postava byla dřív pevná,sem pořád oteklá,smutná,unavená,podrážděná a už si snad ani nevzpomenu na to kdy sem byla šťastná,měla krásný úsměv na tváři,veselý oči.Bulimie mě TAK změnila,mě celou,moje chování,přístup k lidem,nedokážu si lidí vážit,protože jim ani nedokážu věřit.Můj mozek už snad myslí jenom na to jídlo.Jednou to zkončit musí,snažim se,ráno se vzbudím a říkám si:Dneska nebudu zvracet,přijdu ze školy,dám si třeba 2 rajčata a na další jídlo ani nepomyslim.Ale pak se stane třeba situace,že přijdu domů a tady nikdo není…to už je pak těžký se nepřežrat,když vím že to můžu v pohodě vyblejt. Myslim si,že můj přístup k jídlu už normální nebude,ale zvracet už nechci!Závidím holkám,který tohle nepoznali,pomohlo by mi snad jen vrácení času…nikdy sem nad jídlem nepřemýšlela takovýmhle způsobem,bylo mi jedno co jim! Bojim se,že s odezněním bulimie by mohla přijít anorexie,snad mi v tomhle dokáže pomoct človíček s kterym teď trávim nějaký čas…Když budem něco podnikat,možná přestanu na to všechno tak myslet…a dostanu se zase do života 🙂 Myslela sem že toho napíšu víc,ale to snad někdy jindy,teď už bohužel musim… Držte se.My to přeci zvládáme… Čus Lůca 🙂

Už asi rok se snažím držet dietu,a občas se i zadaří! Můj problém začal loni(v 6. třídě), já byla taková baculatá, zubatá holčička(nosila jsem rovnátka), ale psychicky jsem na tom byla snad i dobře.(nebyla jsem ale vůbec oblíbená). Se třídou jsme šli na vystoupení jedné zpěvačky, taková hezká blonďatá, prostě typická modelka. Seděly jsem se svou nejlepčí kámoškou vedle sebe a celou dobu jsme si povídaly, až se za mnou ozve od jednoho kluka ze třídy:“ co Barto***ová závidíš co, že tak hezká nikdy nebudeš?!!“ stuhla jsem! kámoška mu sice něco řekla, ale on si nedal pokoj! Moc mi na naládě nepřidalo, že mi kámoška řekla:“ všichni mamčini známí říkají, že jsem hezká, a že mám jít do miss!“ připadala jsem si jak zadupaná do země! A vté době se zrodila myšlenka na dietu! že by to bylo tím, že jsem tlusná,proto mě nemá nikdo rád?! …………………………………………………. Zhubla jsem, od minulého roku 5 kg. Mám přátele, jsem oblíbená, ale pořád mi to nestačí! Trpím záchvatovím přejídáním, a jsem nešťastná. Nikdo se mi,ale nesměje, že jsem tlustá!Rovnátka mi sundaly,ale kluci se o mě stejnak nezajímají! jsem pořád sama, ve svých trablích! Každý mi říká, že už toho mám nechat, a myslí si, že mě to masáží nervů sna odradí nebo co?! …………………………………………………… —- Tímto krátkým pesimistickým zhodnocením situace jsem jen chtěla říct, že pokud : SE VÁM TAKÉ DOSTANOU ŠPATNÉ POZNÁMKY NA TĚLO,A FYZICKÝ VZHLE, JE TO NEJHORŠÍ ŘEŠENÍ HUBNOUT! OPRAVDU MIZERNĚ SE S TOHO DOSTÁVÁ! BUĎTE SAMI SEBOU, A KAŠLETE NA OSTATNÍ, JE TO JEDINNÁ VOLBA, JAK SE S TOHO VYHRABAT! děkuji za to, že jste mi „udělali“ majáček a já se konečně můžu svěřit, protože rodině a ni kamarádkám to povědět nedovedu:-(( <a hrev=“mailto:xbodynka@seznam.cz“> můj mail :klik:</a>

Ještě asi před půl rokem ( před velkými prázdninami ) jsem byla štastná a spokojená 63 kilová holka ( měřím 175 cm ) . Pak se ale moje nejlepší kamarádka , co měla o pár kilo navíc , rozhodla přez prázdniny zhubnout . Byla docela dosti prostivná ale ze 65 se jí podařilo zhubnout na 51 kg. Když jsem se s ní rozhádala a po prázdninách zase sešla , docela jsem jí zavidela její štíhlou postavu … od té doby jsem zhubla z 63 kg na 53 kg … mám vlastní jídelní režim , každý den cvicím a chodím 2 krát týdne na aerobik , skoro pořád mluvím o jídle a stále čekám KDY SI ZASE BUDU MOCT DÁT DALŠÍ JÍDLO!!… je to docela smutné ale přídje mi že už jen čekám … čekám … na smrt?? Nemyslím že jsem anorektička , ale nejspíš mám jen třakoví náběh , občas mě sice láká představa zhubnout na 50 kg , ale když vidím jak to dopadá … tak to ihned zavrhnu . Nechci ztratit možnost mít děti ( i když už měsíčky nemám , stále věříám že příjdou ) !!