Archives

dověděla jsem se o této stránce a chtěla bych se s ostatními podělit o svůj příběh, který naštěstí končí dobře. Alespoň prozatím a doufám, že tomu tak bude i nadále:) Bude mi asi za měsíc 28 let. Rok po střední škole, což je asi před 9 lety, jsem odjela do Anglie jako Au-pair. Kdo v této zemi jako Au-pair byl, tak asi ví, že udržet si tam svou váhu je dost problém. Nové prostředí, nová jídla, pohybu tak akorát, ale vždy je poblízku nějaká sušenka či něco jiného, co jste ještě nevyzkoušeli:) A tak se podařilo i mě se při své výšce 170 cm vyšplhat na váhu 71 kg. Pro mnohé je to celkem v pořádku a já jsem si to v tu dobu také neuvědomovala, ale jednoho dne jsem měla telefonát našim a sdělila jsem mamce váhu, které jsem dosáhla. Její reakce mě zarazila a vrátila zpět na pevnou zem. Bylo mi řečeno: „Buď zhubni, nebo domů ani nejezdi“. Vím nyní, že to myslela dobře a že mi tím rozhodně nechtěla ublížit, ale já si to v tu chvíli přebrala po svém. Ještě pár dnů mi trvalo, než jsem si uvědomila kam se má váha vyšplhala, ale poté jsem začala jednat. Sušenky pro mne přestaly existovat, začala jsem se hlídat a za dva měsíce jsem zhubla o 5 kilo. Jela jsem na prázdniny domů a skoro celé je strávila se svým novým přítelem, kterého jsem potkala o Vánocích, když jsem byla na týden doma. Cítila jsem se před ním hrozně tlustá, takže jsem se rozhodla, že až v září opět odjedu do Anglie, nasadím tvrdou dietu. A tak se taky stalo. Hlídala jsem si tuky – jedla jsem max. 20 g tuku denně, cukry, prostě vše, co by mohlo zhatit mé hubnutí. A opravdu to fungovalo. Problém začal ve chvíli, kdy se má váha zastavila na čísle 62. Ať jsem dělala co dělala, už dolů nešla. Byla jsem nešťastná, chtěla jsem se dostat pod 60 kg, ale ta váha, jako kdyby byla začarovaná. A jednoho dne jsem viděla anglický film o bulimičkách, který měl být ostrašujícím příkladem. Bohužel u mě zapůsobil opačně. Toto byl můj návod. Už jsem opravdu nevěděla jak dál, aby ručička na váze klesla, tak jsem to udělala přesně dle filmu a strčila jsem si prst do krku. Bylo to tak snadné. Od té doby jsem toto praktikovala téměř denně. Stavy přejídání byly následovány mohutným zvracením všeho, co jsem do sebe dostala. Byla jsem slabá a unavená, ale spokojená, že má váha začala klesat. Dostala jsem se až na váhu 58 kg a naštěstí jsem v tu chvíli byla natolik při smyslech, že jsem se rozhodla tuto váhu udržovat. Bohužel jak jinak než zvracením. Po návratu zpět do Čech jsem úspěšně udělala přijímací zkoušky na vysokou školu a začala studovat. Když jsem byla na koleji, bylo všechno v pohodě. Měla jsem tam málo jídla a stravovala se tak nějak normálně. Ale jakmile jsem přijela k rodičům, začal kolotoč nanovo. Splácala jsem vše, co jsme přinesli z nákupu, kyselý rybičky, jogurt, bonbony, buchty, prostě co se koupilo, to jsem snědla. A pak samozřejmě okamžitě na záchod a vše ven. V tu dobu jsem se bála, že snad ani nebudu moci mít děti, ne proto, že bych nemenstruovala, ale představa, že přiberu byť o jediné deko mě děsila. Říkala jsem si, jak to zvládnu, abych přibírala a nezvracela. Miminko by nemělo žádný živiny a bůh ví jak by to s těhotenstvím dopadlo. Nakonec jsem se s tímto problémem svěřila kamarádce. Ta mě donutila jít k psychologovi. Jakmile jsem vstoupila do jeho ordinace, podíval se na mě a řekl: „Vy máte určitě problémy s jídlem, že?“ Nevím, jak to poznal, připadala jsem si taky strašně trapně, ale byla jsem ráda, že mě ušetřil toho, abych mu to musela říct sama. Probrali jsme to, zjistili příčinu, která samozřejmě nebyla v jídle, ale v zakořeněných problémech z dětství a od té doby jsem byla jako vyměněná. Je pravda, že jsem ještě jednou těsně po návštěvě prst do krku strčila, ale nyní jsem již asi 4 roky v pořádku a jsem moc ráda, že jsem se tenkrát pro tento krok rozhodla. Jsem také nyní ve čtvrtém měsíci těhotenství a přibírání mi opravdu dělá radost, což bych si před 4 lety nedokázala ani představit. S radostí pozoruji své rostoucí bříško a posuny ručičky na váze směrem nahoru. Všem, kteří zde píšete své příspěvky přeji, aby se vám podařilo problémy s jídlem překonat tak, jako mě, i když vím, že já jsem se nikdy nedostala do takového stadia jako většina těch, kteří zde přispívají. Ale chtěla jsem zde sdělit svůj příběh, který by mohl být nadějí, že nic není ztraceno.

Výlet do platónské jeskyně a zpět aneb „boj s ppp“ jakožto ztráta času Budiž pozdraven,kdo se nezalekl krkolomného nadpisu. Ciao, já jsem Nina. Pokud jsi v zajetí ppp, věř, že Ti rozumím a to na základě osobní zkušenosti. A jak pravil Platón(ha há, už je to tady:-)), ten, kdo se osvobodil, má za povinnost pomáhat osvobodit se ostatním. Ty v tom zajetí pravděpodobně skutečně jsi, pokud prolézáš tyto stránky. A proto právě Tobě píšu. Chci Ti pomoct. A to jinou formou, než v minulosti na pokecu(pokud mě z něj znáš a třeba i postrádáš nebo naopak nepostrádáš:-)) Změnila jsem totiž svou filosofii. A Tobě chci také otevřít ještě trošku jiný pohled, než Ti je všeobecně nabízen na stránkách o houskách, jogurtech a dalších píčovinách. Tímto se s Tebou loučím a přeju Ti, aby i Tvůj život byl fakt nářez jako ten můj. Pojďme tedy na exkurzi do jeskyně: vstupem dovnitř proniká světlo; zády k němu sedí lidé; odmala jsou spoutáni tak, že se nemohou pohnout ani otočit hlavu; mezi vstupem a spoutanými lidmi plane oheň a vrhá světlo na stěnu před nimi; mezi ohněm a nimi vede cesta hrazená zídkou; po cestě chodí svobodní lidé s maketami věcí ze skutečného světa; makety přesahují zídku a vrhají stíny na stěnu před spoutanými lidmi; spoutaní nic jiného nevidí-a proto považují stíny za opravdový svět. Pokud by byl jeden ze spoutaných osvobozen z pout a přinucen vyjít z jeskyně a podívat se do světla, cítil by bolest a mžitky před očima, pro něž by se nemohl na předměty kolem sebe dívat. Byl by zmatený a nepovažoval skutečné věci za skutečnost, vždyť dosud za skutečnost považoval stíny. Když by byl poté nucen dívat se do světla dál, bolely by ho oči a odvracel by se od něj, avšak po čase by si zvykl, až by byl nakonec schopen hledět i na slunce a uznal by, že právě ono je tím skutečným. Jestliže by se pak vrátil do jeskyně, nevěřili by mu a kdyby nebyli spoutáni, zabili by ho. Mysleli by si, že si svým výstupem na světlo zničil zrak a tudíž nestojí za to se o tento výstup ani pokusit… …Já se mohu vrátit zase ven z jeskyně, když mě na pokecu nikdo nezabil. Škoda, jestli zatím nejdeš se mnou. Ale nalila jsem Ti čistého vína, jak Tvůj život vypadá zvenku té jeskyně, ve které Tě poutají okovy ppp. A došlo mi, že nekonečné probírání stínů s dalšími spoutanými Tě ven nedostane. Naopak Tě to utvrzuje ve Tvém zapomnění na dřívější skutečný svět a v „zabydlení se“ ve světě iluzí a stínů. Může Ti pomoct jedině světlo a osůbky zvenčí. Myslíš si, že si pomáháš neřešit jídlo a váhu tím, že donekonečna omíláš snědené rohlíky a navážená kila na ppp stránkách? Nepotřebuješ už další informace(viz. výsledky ppp-testu), potřebuješ své plány uvést v realitu. Je to přinejmeším Tvůj alibismus; kompenzace „řešení jídla“. Ok, pravda bolí, to světlo je příliš silné, mžitky před očima…-ale zvykneš si. Tedy docházíme k tomu, že celý zdejší „boj s ppp“ je vlastně převrácený naruby, nesmyslný, uchopený z opačného konce. Takže vlastně ztráta času. Jak tedy „bojovat“? Cítím Tvé odhodlání, šermuješ dětskou pistolkou na vodu, i Tvůj strach z „nepřítele“. Mám jiné řešení. Zatím ho ještě testuju, ale už jsem v závěrečné fázi a musím potvdit jeho značnou úspěšnost: „Nepřítel“ neexistuje, „nemoc“ neexistuje, existuješ jenom Ty, Tví blízcí a Tvůj život. A Tvoje vyhublé tělo, které momentálně trpí na podvýživu. Bojuj tím, že odhodíš zbraň a přestaneš bojovat. A začneš žít. NINA /ciao admin, všechno dobrý, jo?:-)))/

Píšem už pomaly pravidelne, bola som z toho pár týždňov vonku, ale potom ma to chytilo opäť…Ak mám pravdu povedať, mne jesť ani tak veľmi už nechutí, bulímiou som si to jedlo znechutila… ale akoby zo zvyku sa každý deň večer prepchám akoby až úplne do prasknutia, a potom to vyzvraciam…Keďže máme doma 3 kúpelne, ešte ma nikto nikdy neprichitil…Ale strašne sa toho bojím…Keby to niekto odhalil, tak by som sa asi zabila…=( Už v tom nechcem lietať, chcem preč z toho kruhu!Prosím, pomôžte mi!Napíšte mi vaše rady, prosííím, nechcem skončiť tak, že mi praskne žalúdok…=((( A pritom ja ani nemám nadváhu, ani nič…Kaože vážim 60 kilo, ale meriam 176 cm…Myslíte, že by som mala schudnúť? Prosím napíšte mi k tomu dačo, lebo neviem, čo urobím, ďakujem moc všetkým, ktorý sa mi ozvú, paaa dada HROZNE CHCEM PRESTAŤ

17 let, studentka všeob. gymnázia, Rakovník Hledám touto cestou pomoc. Již pět let (s přestávkami) se potýkám s anorexií, bulimií a jim příbuznými potvorami. Dvakrát jsem byla hospitalizovaná na DPK v FN Motole, teď absolvuji vícerodinnou terapii a ambulantní léčbu u PhDr. Krcha – přesto stále nedělám takové pokroky, jaké bych si představovala. Dřív můj život naplňovaly myšlenky na jídlo. Nebavil mě dějepis? Počítala jsem energetickou hodnotu svého oběda. Ráno jsem vstala a počítala, kolik kalorií nesním k snídani. Návštěva váhy se opakovala několikrát denně. A pak přišla bulimická fáze – zase jídlo: Co si nakoupím? Kde? Kde to sním? Kam to proboha vybliju? Kde pak seženu projímadlo? O kolik může povyskočit váha? Jenže teď jsem si tyhle myšlenky kategoricky zakázala a mám problém. Najednou je ve mně obrovské prázdno, nic mě nebaví (kromě sportu, vaření a čtení o dietách), nic mě nenaplňuje a na nic se neumím soustředit. S lidmi si nerozumím, přátele ani známost nemám. Hledám touhle cestou kamaráda/ kamarádku, která by mi rozuměla, měla třeba nějaké zkušenosti s PPP a chtěla si jen tak popovídat, zajít do kina, na kafe nebo do divadla, na ples, na výlet do přírody… Zkrátka užívat si život. PROSÍM, pište na 731 072 634. DĚKUJU

Všechno to začalo, když jsem se rozhodla přestěhovat za svým přítelem do Itálie. Pro vaši přestavu-Italky jsou velice pohledné a štíhlé ženy. V televizních programech se to krasnými štíhlými dívkami jen hemží…a já se mezi nimi začala cítit trochu méněcenná. Nepracuji a jsem celé dny sama doma. Co dělat? Odpověď zní-JÍST. Ale co potom…? ZVRACET! Propadám záchvatům přejídání, které okamžitě vyzvracím. Následují deprese, výčitky, pocit neschopnosti mít silnou vůli stravovat se zdravě a rozumně. Na mojí výšku 164 cm vážím 60 Kg – hodnota, s kterou se nemohu smířít. Před rokem, když jsem se rozešla s bývalým přítelem a zůstala sama, jsem postupně nabrala 8 Kg. Cítila jsem se ale dobře a byla spokojená. Pak mi ale pár známých a příbuzných řeklo: Hele, nepřibrala jsi nějak? A problém je na světě. Je smutné, jak moc se necháváme ovlivňovat svým okolím. Můj přítel je ze mě celý paf. Stále mi říká, jak jsem krásná a jak mám sexy zadek…tak proč nejsem spokojená? Včera mě přijel navštívit můj otec a zašli jsme na pizzu. Kde skončila? V záchodě… A já si uvědomila, že mám problém se kterým snad mohu ještě sama něco dělat (trvá to „jen“ 2 měsíce). Mám deprese, pláču bez příčiny, mám špatnou pleť…která byla vždy skoro perfektní. Chci tímto začínající „bulimičky“ varovat – nepokračujte v tom a vzepřete se tomu se mnou. Za vaše příspěvky a podporu budu moc ráda. Děkuji Kateřina, 25 let