přání – být zdravá

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, ve zkratce můj příběh: V 9. letech mě sexuálně obtěžoval můj dědek, který je díky bohu dnes už mrtvý. Musela jsem na příkaz rodičů trávit prázdniny u prarodičů, tím hůř pro mě. Strašně jsem se styděla přiznat, co se děje. Dodnes to ví jen můj muž. Netušila jsem, že se bul. nebo anor. ve mě probudí následkem tohoto. Byla jsem normální: 165/58kg na střední škole, ale z nějakého důvodu jsem začala hubnout, neřeším už kvůli čemu, ale prošla jsem si v dospívání A i B. Po tom, co jsem nějakým zázrakem 2x otěhotněla a porodila, jsem si myslela, že mám vyhráno – bohužel. Během obou těhotenství jsem jedla denodenně pravidelně 5x. Vždy po porodu se moje váha vrátila opět na původní 55kg, kterou bych měla mít dnes.Tělo moc dobře ví, kam jít…ale mě se to nelíbilo, jedla jsem bez zvracení, ale strašně nepravidelně, až v posledním roce jsem se naučila jíst 5x nebo 4x denně. Neexistuje pro mě nejíst, musím se učit zvládat veškeré životní situace s tím, že nemohu nejíst, musím, protože vím, že případné nejezení nebo vynechání některého jídla by znamenalo, v brzku přejezení a pak asi i zvracení – nevím, zatím se mi to nestalo. Ustála jsem všechno možný – zatím…a ze zvracení vím, že jsou u mě přešílené depky. A to nechci. Snažím se předcházet situacím, které mě nějak ovlivní, přemýšlet do předu, neustále si plánovat jídelníček a snažit se žít. Slíbila jsem doma svému partnerovi – manželovi, že přiberu. Dal mi ultimátum toho typu, že odejde. Nemám do kdy, ale odejde nechce se mnou už déle být. A to spolu máme 2 děti, pěknej byt, máme oba práci, kámoše společný , a v neposlední řadě dlouhej kus společnýho života za sebou, který člověk z hlavy nevyhodí jen tak. Takže co teda dál? Psala jsem dnes na tyto stránky, pár krátkých informací o sobě, nejsem si jistá, zda někdo zareaguje , jsem tu po prvé a vlastně se docela stydím, protože je mi 32. Štve mě, že v mém věku se trápím takhle tupě. Strašně chci žít, být dobrou mámou, partnerkou. Nevážím se pravidelně, jen když se mi chce, tak 2x za týden, nevím, proč je to tak těžký se na to vykašlat. Mám 165/44, není mě fajn, zrovna dnes se mi motá hlava , jak blázen a to jsem jedla už 3x. Neustále mám v hlavě slib, že mám přibrat 6 kg. Mám svého muže moc ráda, neumím si život bez něj představit, jsem na něm velmi závislá psychicky, a vím moc dobře, že když mi naposled tj. minulou sobotu říkal, že toho má dost, že raději ode mě odejde, ač mě miluje, tak vím na sto procent, že si nedělal srandu. Nikdy si nedělá srandu tohoto typu. Jasně řekl:“ Mám tě moc rád, jak nikoho na světě, ale já už nemůžu, neustojím tvoje nervy, tebe, že jsi tak hubená, to že se trápíš, už nemůžu, prosím přiber, to je jediné co od tebe chci, je to tak těžký, přiber, miluju tě…. prosím.“ Končím chce se mi plakat a už taky brečím.

Ahojky,

/0 Komentáře/v /přidal

dověděla jsem se o této stránce a chtěla bych se s ostatními podělit o svůj příběh, který naštěstí končí dobře. Alespoň prozatím a doufám, že tomu tak bude i nadále:) Bude mi asi za měsíc 28 let. Rok po střední škole, což je asi před 9 lety, jsem odjela do Anglie jako Au-pair. Kdo v této zemi jako Au-pair byl, tak asi ví, že udržet si tam svou váhu je dost problém. Nové prostředí, nová jídla, pohybu tak akorát, ale vždy je poblízku nějaká sušenka či něco jiného, co jste ještě nevyzkoušeli:) A tak se podařilo i mě se při své výšce 170 cm vyšplhat na váhu 71 kg. Pro mnohé je to celkem v pořádku a já jsem si to v tu dobu také neuvědomovala, ale jednoho dne jsem měla telefonát našim a sdělila jsem mamce váhu, které jsem dosáhla. Její reakce mě zarazila a vrátila zpět na pevnou zem. Bylo mi řečeno: „Buď zhubni, nebo domů ani nejezdi“. Vím nyní, že to myslela dobře a že mi tím rozhodně nechtěla ublížit, ale já si to v tu chvíli přebrala po svém. Ještě pár dnů mi trvalo, než jsem si uvědomila kam se má váha vyšplhala, ale poté jsem začala jednat. Sušenky pro mne přestaly existovat, začala jsem se hlídat a za dva měsíce jsem zhubla o 5 kilo. Jela jsem na prázdniny domů a skoro celé je strávila se svým novým přítelem, kterého jsem potkala o Vánocích, když jsem byla na týden doma. Cítila jsem se před ním hrozně tlustá, takže jsem se rozhodla, že až v září opět odjedu do Anglie, nasadím tvrdou dietu. A tak se taky stalo. Hlídala jsem si tuky – jedla jsem max. 20 g tuku denně, cukry, prostě vše, co by mohlo zhatit mé hubnutí. A opravdu to fungovalo. Problém začal ve chvíli, kdy se má váha zastavila na čísle 62. Ať jsem dělala co dělala, už dolů nešla. Byla jsem nešťastná, chtěla jsem se dostat pod 60 kg, ale ta váha, jako kdyby byla začarovaná. A jednoho dne jsem viděla anglický film o bulimičkách, který měl být ostrašujícím příkladem. Bohužel u mě zapůsobil opačně. Toto byl můj návod. Už jsem opravdu nevěděla jak dál, aby ručička na váze klesla, tak jsem to udělala přesně dle filmu a strčila jsem si prst do krku. Bylo to tak snadné. Od té doby jsem toto praktikovala téměř denně. Stavy přejídání byly následovány mohutným zvracením všeho, co jsem do sebe dostala. Byla jsem slabá a unavená, ale spokojená, že má váha začala klesat. Dostala jsem se až na váhu 58 kg a naštěstí jsem v tu chvíli byla natolik při smyslech, že jsem se rozhodla tuto váhu udržovat. Bohužel jak jinak než zvracením. Po návratu zpět do Čech jsem úspěšně udělala přijímací zkoušky na vysokou školu a začala studovat. Když jsem byla na koleji, bylo všechno v pohodě. Měla jsem tam málo jídla a stravovala se tak nějak normálně. Ale jakmile jsem přijela k rodičům, začal kolotoč nanovo. Splácala jsem vše, co jsme přinesli z nákupu, kyselý rybičky, jogurt, bonbony, buchty, prostě co se koupilo, to jsem snědla. A pak samozřejmě okamžitě na záchod a vše ven. V tu dobu jsem se bála, že snad ani nebudu moci mít děti, ne proto, že bych nemenstruovala, ale představa, že přiberu byť o jediné deko mě děsila. Říkala jsem si, jak to zvládnu, abych přibírala a nezvracela. Miminko by nemělo žádný živiny a bůh ví jak by to s těhotenstvím dopadlo. Nakonec jsem se s tímto problémem svěřila kamarádce. Ta mě donutila jít k psychologovi. Jakmile jsem vstoupila do jeho ordinace, podíval se na mě a řekl: „Vy máte určitě problémy s jídlem, že?“ Nevím, jak to poznal, připadala jsem si taky strašně trapně, ale byla jsem ráda, že mě ušetřil toho, abych mu to musela říct sama. Probrali jsme to, zjistili příčinu, která samozřejmě nebyla v jídle, ale v zakořeněných problémech z dětství a od té doby jsem byla jako vyměněná. Je pravda, že jsem ještě jednou těsně po návštěvě prst do krku strčila, ale nyní jsem již asi 4 roky v pořádku a jsem moc ráda, že jsem se tenkrát pro tento krok rozhodla. Jsem také nyní ve čtvrtém měsíci těhotenství a přibírání mi opravdu dělá radost, což bych si před 4 lety nedokázala ani představit. S radostí pozoruji své rostoucí bříško a posuny ručičky na váze směrem nahoru. Všem, kteří zde píšete své příspěvky přeji, aby se vám podařilo problémy s jídlem překonat tak, jako mě, i když vím, že já jsem se nikdy nedostala do takového stadia jako většina těch, kteří zde přispívají. Ale chtěla jsem zde sdělit svůj příběh, který by mohl být nadějí, že nic není ztraceno.

Potáhne

/0 Komentáře/v /přidal

Měla jsem akutní anorexii od 15 do 18 let. Teď mi táhne na 21 a cítím se celkem fajn. Studuju VŠ a snažím se problémy s ppp házet za hlavu…JENŽE…mám ten dojem, že už to za hlavu prostě hodit nejde!:-((( Začalo to tak, že jsem nechtěla chodit s nafouklým břichem, který se mi vždycky po jídle vyduje jak balón. Tak jsem prostě nejedla, nebo málo, abych mohla chodit ven mezi kamarády a cítit se OK. Brala jsem projímadla a bez nich mě trápila zácpa. Začala jsem s problémem zácpy chodit k doktorovi na pravidelná sezení. Vyvrcholením léčby bylo, že jsem měla vydržet bez projímadla, dokud si sama od sebe nedojdu na záchod. Tak jsem čekala, uplynulo 18 dní a já na velkou prostě nemohla, nešlo to. Tak šup se mnou do nemocnice, kde mi po různých vyšetřeních přišli na anorexii. Vážila jsem 39 kg na 165 cm a odstartovala jsem návštěvy u psychologa a psychiatričky. Půl roku jsem nechodila do školy, pustili mě tam až při váze 45 kg. Další měsíce jsem bojovala s akutní anorexií – náladovost, deprese, mučení blízkých, myšlenky na jídlo, sledování sebe sama, brek, vztek, uzavřenost do sebe,… nejvíce mi pomohl přítel a toufám si říct, že i přechod na VŠ, kde mě nikdo neznal, nikdo to o mně nevěděl a já tak mohla začít znova s čistým štítem. Nikdy už jsem do té nejošklivější formy anorexie nespadla. Má váha se liší hlavně v zimě, kdy mám 50-52kg a v létě 48-49, ale to je asi normálka…co mě ale trápí je skutečnost, že jsem už cca ty 4 roky závislá na čípkách a bez nich si na wc prostě nedojdu, i kdybych měla prasknout. Zkoušela jsem všechno, všecičko…HOLKY NEBLBNĚTE! Mě teď děsí pouhá představa, že bych měla byť jen na chvíli změnit prostředí, někam cestovat, u někoho spát, jet na čundr, protože se nevyprázdnim a je mi pak zle, jsem nafouklá, podrážděná!!! Není to škoda? Kéž by si člověk víc vážil svého zdraví!! A nebyl v mládí tak hloupej! A co mi ještě zůstalo? Neustálý myšlenky na jídlo. Sportuju, ale pořád si připadám, že mám nadbytečný špeky(kromě léta,..to jde s vedrem dolů všechno samo). Neustále mám tendenci plánovat si nějaký diety, psát si, co zítra můžu sníst a vedle mít výpočty kilojoulů. Někdy se i záchvatovitě přejím (ale nezvracím a nikdy jsem nezvracela)a pak nemyslim zbytek dne nebo týdne na nic jinýho, než jak jsem odporná a jakou další dietu si naordinuju. Mačkám si špeky a nechápu se. SNAŽÍM SE držet příjem jídla co nejvíc v rovnováze, to je nejlepší, nejíst víc, ale ani extra míň. CHCI TOMU UŽ DÁT ŇÁKEJ ŘÁD a co nejvíc orientovat svý myšlenky na zajímavější věci:-). Je to boj… Dejte lidem kolem sebe vědět, že vám něco je, POMŮŽOU VÁM!!! Hodně štěstí, vůle, sebejistoty a žádný zdravotní následky vám všem přeju!!! Jana

Vysvobození

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, na tyto stránky jsem se dostala náhodou, ale moc ráda bych se s vámi podělila o své zkušenosti. Bulímií jsem trpěla asi 15 let. Byla to beznaděj. Nejen v tom, že jsem byla nešťastná ze sebe, jak vypadám, ale taky jsem se nemohla dostat z té hrůzy bulímie. Pořád jsem se musela přejídat, zvracet, nebo držet diety. Nekonečné, bezvýchodné. Vysvobodil mě až Bůh, Ježíš Kristus. Vím, že to zní divně, „bláznivě“, ale je to opravdu tak. Bůh určitě nabízí mnohem víc, odpuštění hříchů a věčný život, ale i život v plnosti a svobodě tady na zemi. Život který stojí za to, i když to rozhodně není procházka růžovým sadem 🙂 Možná jste už poznaly, že dostat se z bulímie není o tom mít silnou vůli a vydržet se nepřejídat a tak (i když to má taky svoje místo), je to hlavně o sebepřijetí, přerovnání hodnot, prostě o svobodě, která pramení z naplnění tím pravým. Ježíš to „pravé“ nabízí a navíc říká, že pokud vás On neosvobodí, nebudete opravdu svobodni. Tak jsem to i poznala. A bulímie byla jednou z mnoha věcí, ze kterých mě dostal. Děkuji Bohu! Holky prosím, zkuste to s Ním, čeká na to. Ježíš Kristus žije a miluje vás.

Anorexie mi vzala dva roky mého dětství!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Už od pěti let trpím nemocnou štítnou žlázou a tak sem měla i nadváhu.Můj otec to pojal tak,že hodně jím,jsem líná cvičit atd.!!!Ne jenom můj táta,ale i děda z mamčiný strany.Pořád sem slyšela narážky,jako „Nejez nanuka,seš už dost tlustá!!!Podívej se na sestru ta cvičí a má krásnou postavu!!!Ty seš hrozně líná holka!!!“Atd.Přitom já sem cvičila,nejedle sem vůbec sladké,nejedla sem příliž moc a moje sestra je starší,tak nechápu proč mě s ní mohl táta srovnávat??!!!I spolužáci si neodpustili každodenní nadávky!“Ty tlustoprde!!!Nedrž ty lízátka!Vždyť je všechny sežereš!!!!A nejhorší bylo,že já pak byla hrozně tichá,uzavřená do sebe a nikdo si mého problému nevšviml!!!Skoro pět let sem s tím žila,ale pak….už to dál nešlo,nedalo se to vydržet!!!A tak sem o prázdninách (to mi bylo 10) začala hubnout.Cvičila jsem-až přehnaně,nejedla sem žádné tučné,tak i sladké a jedla málo!Za jeden měsíc jsem zhubla 6 kilo.“Zázrak!!!“Moc sem na sebe byla pyšná a měla velkou radost!!!Těšila jsem se do školy,na dny plné ticha,na dny kdy už mi nebude nikdo nadávat!!!!V to jsem doufala…Když mě vyděl táta,tak hned začal,“Jé,hmm…Teda já koukám!!“Byl spokojen a o to mi hlavně šlo!!!Ale chválení obsahovalo jen tyto dvě věty.Pokračoval,“Ale dávej si pozor na Vánoce!!!Znáš to!Plno cukroví,řízky,vánočka.Tak ať nepřibereš!!!Je to moc kalorický,chápeš??!!“Pojala sem to tak,že není spokojen a začala sem hubnout dál…Každý den,pětrákt,nebo šestkrát jsem se tajně vážila-aby to nebylo příliž nápadné!49kg,48kg…“tak ještě kolo a pak mi to bude stačit.“47,“Né tak ještě jedno kilo!“46,45″ještě jedno!!“44,43,42,41kilo.Paní dotkortorka na endokrinologii,už opravdu nevěděla co s tím!!Vědělo se,že mám anorexii.Babička a děda si mysleli,že nejím jen tak a několikrát na mě děda křičel,ale jen když v bytu,nebo na chalupě nebyla moje mamka!!To mi přišlo hrozně zlé!!!!Také před nima jsem měla svůj první záchvat!Křičela jsem,bouchala do stolu,hrozně brečela,dupala,ostatní od sebe odstrkovala!!!A tohle probíhalo každý den!!!Byla jsem jen ve svém světě!Pořád četla články jak zhubnout,všechny sem nesnášela!!!Proklínala je!!I vlastní mámu!Sebe sem také nenáviděla!!!!Své tělo!!!Pokoušela sem se i sebevraždu!Ale vždy mě v tom něco bránilo!!Teď jsem zato však šťastná!!!Když už bylií všichni zoufalí,tak mě hospitalizovali na tři týdny do normální nemocnice,na dětské oddělení.Tam to bylo hrozné!!!Sestry si též myslely,že to dělám jen tak,že si řekno „TEĎ!“ a uzdravím se!!Hlavně jedna sestra!!Povídala o mně jako o nějaké osobě co nemá právo žít!!I mým spolubydlícím!Naštěstí ty stále stály při mně!Když jsem tam přibrala 4kg,tak mě pustili domů.Byla jsem si skoro jista,že se tam už nikdy nevrátím!!Však asi po měsíci začalo vše znovu,zhubla jsem na 38 kilo,k tomu se ještě přidalo posilování břicha!Každý den,dvě hodiny!!!Jinak to nešlo!!!Pamatuju si,jak to bylo hrozné!!Jak jsem už nemohla!!!Brečela jsem při tom,vyčerpáním a únavou!!Ale vždycky jsem „můj úkol“ splnila!Pak mě znovu dali do nemocnice,zase na to samé dětské oddělení!Byla jsem tam znovu tři týdny,ale o velkých prázdninách-tak mi to bylo líto!!!Když jsem konečně přibrala 1 kilo,tak mě pustili.Tentokrát to bylo velmi těžké nabrat!!Týden mi váha stála! O prázdninách jsem zhubla na 35kg.Takže jsem přišla do školy vychrtlá,nechutná,celá bílá a hned na první pohled nezdravá,vypadající jako kostra,kost a kůže!!!Všichni si o mně povídali jak mám vychrtlí ruce a ty žebra a nohy!!!Já už to pak prostě nezvládala!!!!Ani psychicky,ani fizicky!!!A tak jsem mamce oznámila,že chci jít na dětskou psychiatrii v Motole!!A tak se i stalo!!!Bylo to tam mooooc dobré!!!!Jsem ráda,že sem se tak rozhodla!!!Byly tam různé terapie,skupiny,škola a třídy a nekoukali tam na mě,jako na blázna!!!Byla jsem tam přes 4 měsíce,nabrala jsem tam 8kg a hodně věcí sem si tam uvědomila!!!Ale jedno je nejdůležitější!!!Chtít se uzdravit!!!!!!!!!!!!!!!!!Já to opravdu chtěla!!!A teď sem ráda,že sem to tam vydržela!!!I 17letý holky tam brečely,že chtěj jít domů!!!Začaly jíst,aby je pustily,atd…Ale je jasné,že uzdravení nebyly!!!!Kdyby se totiž chtěly uzdravit,tak by měly tu silnou vůli tam zůstat!!!A vy jí určitě máte!!!!!!Já Vám věřím!!!!A vím,že se vy všichni,co můj článek čtete uzdravíte!!!!!! A dám Vám otázku!!CHCETE BÝT OPRAVDU POŘÁD PONIŽOVÁNY A TÝRÁNI ANOREXIÍ??????!!!!!Tak pro to skuste něco udělat!!!!Skuste třeba sníst jednu lentilku!!Ta Vám určitě nic neudělá!!!A jen si jí užívejte!!!Ze začátku budou malé výčitky,ale jestli chcete,tak je jednoduše překonáte a to tou radostí z toho,že jste třeba i jen jednu lentilku snědli!!!Že jste to opravdu dokázali sami!!!!Ale pořád mějte tn pocit,že už chcete s anorexií skoncovat!!!!Chcete se uzdravit a vyhrát nad ní!!!!!!Ani nevíte jaký je to přenádherný pocit,být normální!!!!!!!!!!!!!!!!!!!Ale já vím,že jestli to také chcete vědět,tak to prostě dokážete!!!!!!!Jen musíte překonávat sami sebe a také anoirexii!!!!!!!!!Hodně moooc štěstí!!!!Ahoj!!!=)

Ako mám prosím pribrať?

/0 Komentáře/v /přidal

Dobrý večer. Prečítala som si, že nemáme v príbehoch písať návody na chudnutie. Neviem, či je môj príbeh, v ktorom potrebujem radu ako pribrať, môže byť uverejnený. Takže môj problém znie nasledovne: Vo veku 22 rokov som odmietala jedlo, lebo som sa cítila tlstá. Vtedz som schudla zadva mesiace asi osem kg. Potom som vazila 49,no postupne som znova prbrala a 55 kg.Potom som znova trochu schudla a niekoľlko rokov som mala hmotnosť 53 kg. Pred tminulými Vianocami to bolo 52 kg, po nich o kilo menej a v posledných dňoch váha ukazuje 49 kg. Asi osem rokov som vegetariánka – jedávam z masa len ryby.Dávam prednosť čiernemu a grahamovému pečivu, jem aj zemiaky, ryžu, cestoviny, koláče, kekse – alekrémové mi nechutia, radšej mám BEBE a pod., milujem čokoládu. A tiež piškóty a slané tyčinky. Mama má obavy, že som chorá, ale ja sa cítim výborne. Lenže tiež nechápem, prečo stále chudnem, keď mi chudí jesť. Nemôže to byť stresom? V januári som robila štátnice na Pedagogickej fakulte – externé – a koncom februára som natúpila do nového zamestnania. Inak aj sa mi často otia dlane a chodidlá, no nadmernú činnosť štítnej žľazy mi nezistili. Pred dvomi tždňami som začala užívať vitamn B12,jedávam aj strukoviny a napriek tomu som takmer ako z koncentráku. Mám 170 cm a v mojom veku 32 rokov by som mala vážiť viac. Ako dieťa som jesť nechcela, radšej som sa s jedlom hrala. Aj moji rodičia patria k chudým typom ľudí. Napríklad otec môže zjesť koľko chce a vôbec nepriberie a mama mala v mladosti 48 kíl. Takže je to čiastočne zdedené, no aj tak ma potešia vaše rady.Len mi proím neraďte, že sa mám vzdať vegetariánstva. A takisto mi prosím nepíšte, že sa mám napráskať, lebo ja mám malý žalúdok a na jedenkrát zvládnem sotva detskú porciu. Inak ja si aj večer dám koláč alebo kus torty a stále sa ma tie kilá boja…Hlavne chcem vedieť, či môžem s hmotnosťou 50 kg (niekedy aj 49 kg) pri výške 170 cm otehotnieť. Lebo sa obávam, že s tým budem mať veľké problémy.

POetry – Just time to say

/0 Komentáře/v /přidal

netoužit po ničem život prázdným by se zdál nesmět milovat za co každý den by stál nesmět ublížit a pak se omluvit lítost neznal bys neudělat chybu neměl bys důvod obrátit list nikdy jsem po ničem netoužila tak, jako skutečně žít bez starostí denně vstát a říct si dnešek bude fajn sedím tu s deníkem v ruce vraceje se do minulosti s výraznou skepsí že líp už prostě nebude mnohým ublížila jsem a nejvíc zklamala sebe sama protože nedovedu být taková jak chtějí jiní nebo ještě hůř, nedovedu být jaká sama chci ubližuje mi má neschopnost, to co cítím … ta prázdnota a i když mám kolem spoustu lidí jsem příliš tvrdohlavá na to říci: „pomoz mi“ jsem hlupák co bojí se ztráty důstojnosti a jednou se tím zabiji až úplně ztratím důvěru ve chvíli, že bude líp bude už pozdě na pravdu si hrát však i přesto budu v hlouby duše spokojená že jsem to zvládla jistým způsobem aspoň jedinkrát. aspoň jednou jsem život zvládla, s vidinou že jich bude ještě víc… a i když skončím jakkoliv bude už pozdě na to říct… „chci něco vrátit…“

Přemejšlim, že to ukončim

/0 Komentáře/v /přidal

Jsem bývalá anorektička, ale žádná extrémní, nejmíň jsem měla asi 44kg. Je mi 14 a mám asi 164cm, už nerostu, asi i kvůli ppp. Moje anorexie ale přešla do bulimie, tu mám asi od listopadu. Někdy v lednu jsem to musela říct rodičům, protože přišli na to, že jsem nechodila na tréninky. Snažili se mi pomoct a chodim k psycholožce, ale té jenom lžu a řikam, jak se mi všchno daří. Nazvala to experimentem a prej to zachytili dost brzo na to, aby to nepropuklo v pravém smyslu slova…..Ale já si myslim, že už se to docela rozjelo. Mám asi 55 kg, žádná vyhublina, ale tlustá taky nejsem, ale ja si připadám jak největší tlouštík pod sluncem… Zvracím velmi často, skoro každý den a když nezvracím, tak zase nic nejím, třeba jeden jogurt denně. Musim dávat strašnej pozor aby mě nezastihli rodiče protože sou samozřejmě daleko ostražitější než dřív, ale zatim jsem docela úspěšná. Jedinej důvod proč to nikomu neřeknu je asi ten, že pořád doufám, že zhubnu, a kdybych se jim přiznala, tak by mě asi už nikdy nenechali. Poslední dobou ale mívám už fakt hodně špatný nálády, možná dokonce deprese. Přemejšlim o sebevraždě. KDyž jdu třeba okolo vysokýho baráku, tak si řikam, jestli by to bylo možný, ale realističtější se mi zdá třeba se podřezat. VCelmi často, si způsobuju řezný rány na rukou, levou už mám uplne zjizvenou… Psycholožka se mě jednou ptala proč sem s tim začala a já sem v tu chvíli nedokázala odpovědět, ale když sem o tom pak přemejšlela, přišla sem na to. Všichni mi pořád říkaj jak sem chytrá a že by chtěli mít mozek jako já, ale nikdo mi nikdy neřekl že sem hezká nebo že by mi to slušelo. Jedině snad v mym anorektickym období, to mi říkali jak sem hubená a koukali se na mě i kluci. A proto se snažim pořád hubnout, ale poslední dobou si řikám že už to snad ani nemá cenu, a když to proste ve čtrnacti ukončim, už mě nikdy nebude nic trápit… Nechápu, jak sem se mohla dostat do takopvýho stavu… Normální štíhlá chytrá holka, který se v podstatě všechno dařilo, a teď tohle…. Fakt nevim jak se z toho vyhrabat.

Smrt ve 13 ?

/0 Komentáře/v /přidal

Ve 13 letech anorexie, podle lekaru mi v nejhorsim stadiu zbyvalo 14 dni do smrti. Od 19 do 23 let bulimie. V nejhorsim obdobi jsem zvracela pres tyden temer vsechno co jsem snedla a jedla jsem pouze o vikendech, protoze byl pritel doma. Silne deprese, prozivala jsem to asi jeste hur nez anorekticke obdobi. Od te doby nic ? i kdyz ? 4 roky uz nezvracim, moje vaha je ale hodne hodne nizka. Nekdy bych chtela bych pribrat, ale jakmile se vaha prehoupne pres 43 kg, trochu se omezim a je to zase dole. Jim vsechno krome hoveziho, hranolek, veproveho a omacek. Ale hlidam si porce. Nevim, jestli se toho nekdy zbavim, ale je to unavne, porad hlidat vahu a zaroven si pripadat moc hubena. Nevim, proc to delam, co to ma za smysl, ale tloustnout se mi vnitrne prici. Pocit plneho bricha se mi prici. Jim vicekrat denne a mensi porce, ale vedome tak, abych nepribrala. Cokoladu ani jine dobroty si neodrikam, to pak vede akorat k bulimii a ta uz je definitivne za mnou. Nejvic me stve, ze me neustale premysleni o me postave obcas dostane do deprese. Hlavne kdyz nemam co delat. Kdyz mam hodne prace nebo jsem na dovolene, vse je super, protoze je muj mozek zamestnany necim jinym a na jidlo nemyslim. Ale jakmile se ocitnu sama se sebou ? Snad se mi jednou rozsviti. Problem je, ze chci byt ve vsem perfektni a to nejen v praci, sportu, ale i postavou. Zalezi mi na pohledu ostatnich, mozna proto, ze si me matka v detstvi moc nevsimala a ja si myslela, ze nejsem dost dobra. Snazim se prijit na podstatu problemu, ale stale si nejsem jista. Rodina ze me chtela mit vzdy ve vsem jednicku a na mych ramenech byl od detstvi neustaly tlak a strach z toho, ze zklamu. Proto ta posedlost byt dokonala. Bulimii jsem prekonala proto, ze zastinovala moji dokonalost. Jak se ale celkove zbavit posedlosti po dokonalosti ??? Verim, ze na to jednou prijdu.

Poetická bulimie…

/0 Komentáře/v /přidal

Hřích Vleču se životem, jak vločka po poušti, vítr, co vane, mi mé hříchy odpouští. Nevyšlo slunce, to vyšla kometa, krásná a zářivá, co mé hříchy rozmetá. Má duše, ta je jak široký pole lán, a můj hřích jediný je po něm rozmetán… Když mám depky, píšu básničky. Ten hřích, o kterém se tu mluví, tím je myšlena bulímie. Věc, na kterou denně buď myslím, nebo jí provozuji. Emoce chtějí ven, nevědí jak. Jsou? jako ve vězení. A já si tak skutečně přijdu. Má duše je uvězněná v mém těle. S bulimií jsem začala těsně před třináctými narozeninami. Tehdy jsem vypadala na patnáct, měla jsem zadek a prsa. Prostě tak nějak předčasně vyspělá. Najednou jsem se začala přehnaně pozorovat a porovnávat se spolužačkami. Zjistila jsem, že široko daleko nikde žádná podobná není. Líbila jsem se chlapům okolo čtyřicítky. Jenže mi bylo třináct, a na takhle mladou, citlivou a nevyzrálou duši to byl šok. Šok z dospívání. Byl to táta, kdo do mě hustil, jaký mam panděro, že jsem tlustá atd. Já si to začala brát neuvěřitelně osobně. Ano, mohla jsem ho v duchu poslat někam, ale já se tehdy rozhodla, že takhle to teda nepůjde. V mém robustním těle byla přece jen citlivá dušička. Měla jsem 168 cm a 68 kilo. Návody na zhubnutí byly hlavně v dívčích časopisech. Anorexie, bulimie, to vše zavrhováno, ale mě to prostě fascinovalo. Anorexii si jen tak nenavodíte, to je psychyckej stav, ale bulimie? Zvracet se dá hned, beze změny povahy. Když se nad tím tak zamýšlím, zhubnout jsem chtěla v létě, zvracet jsem začala až o tři měsíce později. Asi tak dlouho jsem se tzv.“sebenasírala“. Zvracení… proč to tak zavrhují? Nechápu… Za 3 měsíce bylo dole 8 kilo. Z tehdejšího pohledu samozřejmě kvůli zvracení, z dnešního spíš z změny jídelníčku. Nebo ne? Každopádně to byla masáž mého sebevědomí. Kleslo, ale zároveň stouplo. Měla jsem najednou 58 kilo. Dodnes mám na paměti zážitek, na který dnes, bohužel, vzpomínám s velikou nostalgií. Byla přestávka a nějak jsme se s dvěma spolužačkama a jedním klukem bavili o váze. Nějak říkali, kolik váží a já hned s radostí přispěchala se svou troškou do mlýna. „Mám 58“, řekla jsem. Jedna ta spolužačka na mě potichu špitla „Ale přece jsi říkala, že víc, ne?“ A já na ní, že ne, že jsem zhubla 10 kilo! Spadla jí čelist. Od té doby jsem byla ve třídě zařazena mezi ty hubené. Satisfakce. Za to všechno. Za ty hodiny strávené nad záchodem. Mělo to smysl. Přišla zima a s tím i období zájezdů na hory atd. Přece jen jsem v tom zvracení nebyla takový přeborník, abych riskovala, že to na záchodech v pokoji bude cítit. Nechám toho, řekla jsem si. Navíc ve mně panoval pocit viny, že to zvracení není normální, to už spíš nic nejíst ? to je přirozenější. A tady bylo pokračování mé duševní nemoci… anorexie. Začala jsem nejdřív jíst tak, že jsem sousto rozžvýkala a pak ho vyplivla do kelímku. Obsah jsem pak vyhodila. Náhrada za zvracení. Požitek (dá-li se to tak říct) z jídla, jen po tom nenásledovalo to odporné zvracení. Takhle to přecházelo v nejezení prakticky ničeho. Jak často a kolik se vlastně jí? Jídlo jsem dřív přece zvracela, takže jsem se o množství nemusela obávat a netloustla jsem, ale teď? Co když to zase naberu? Hlavou mi běhalo jen tohle a já studovala kalorické tabulky jak divá. Lidi okolo měli trochu kecy, ale všichni chválili mojí postavu. Já sebe v duchu taky. Takhle je to skvělý, říkala jsem si. Z té doby si dnes už moc nepamatuju. Vím jen, že jsem brečela kvůli špatným výkonům ve škole a v tělocviku. Dřív když jsme běhali kilák, tak jsem kvůli nulové kondici špatně popadala dech.Ale hlavu jsem si z toho nedělala a na učitelku, která remcala, jsem dělala kyselé obličeje.Od zhubnutí jsem mimochodem očekávala, že se ze mě stane sportomil. Holky mi říkaly, že co se to se mnou děje, proč brečím, když jsem si z toho dřív nic nedělala, že to mám z toho, jak jsem hubená. Já ale měla za to, že je to z toho, jak jsem tlustá. Potřebuju ještě zhubnout, dunělo mi hlavou. A to jsem měla 55 kilo. Jo, skoro nic jsem nejedla. Já měla pocit, že se přejídám. Nic, ale vůbec nic mě nebavilo. Utíkala jsem k luštění křížovek. To jsem dělala pořád. Nebo jsem samozřejmě cvičila. A hubla. Fyzicky i psychicky. Už i mámě to bylo divné. Měla nejdřív za to, že jsem prostě vyrostla pubertou. Teď mi říkala, že jsem jak anorektička a že mám začít jíst. Já se v duchu smála její blbosti. Pozdě, mami. Jednou, když už byl pozdě večer, jsme šli všichni doma spát. Bylo mi nějak divně. Sedla jsem si na postel, a poprvé zažila naprostou duševní prázdnotu. Naprostou. Měla jsem pocit, že se nemám na co těšit. Že když usnu, tak se už nevzbudím. (Tenhle pocit asi mívají staří, když najednou necítí, že jsou tu na světě potřební. Aspoň tak si to myslím.) Seděla jsem, a najednou mě přepadla panika. Neusnu! Zavolala jsem mámu, že je mi nějak divně. Chtěla jsem jí už dlouho říct o tom mém problému, ale dusila jsem to. Jak bych jí to jako řekla? Anorexii může vidět, ale k bulimii bych se nepřiznala. To by mi musela huba upadnout. Ona mi na to řekla, že to mám z toho, jak jsem zhubla. Konečně ti to došlo, řekla jsem si. Poradila mi, že si tu váhu budu hlídat, že mi bude dělat saláty, ale ať už nehubnu. Ten večer jsem spokojeně usnula. Super řešení. Jenže člověk míní, pánbůh mění. A já najednou měla dole další tři kila. O což jsem se nijak nesnažila, moje strava by normálnímu člověku stačila tak na snídani. A já si myslela, že jsem ty dávky zvětšila. Možná jo, ale denně jsem hubla tak 0,2 kila. Šlo to rychle. No jo, ale já od toho, že budu hubená, něco čekala?! Plánovala jsem si, jak na mě poletí kluci, jak budu spokojená… a nic. Sedím u stolu, luštím křížovku. Asi stopadesátou. Občas to proložím učením. A cvičením. A na co se nejvíc těším? Na jídlo, i když sním jen porci jak pro mouchu. Čas oběda – světlý okamžik. Neměla jsem menstruaci. Padaly mi vlasy. A to fest. Chomáče mi zůstávaly v prstech. Já hystericky brečela. Takhle to dál nejde! Nejspíš to byl ten tak dlouho tlumený pud sebezáchovy. Nějak jsem přicházela k sobě. A najednou jsem to všechno chtěla jinak. Sice jsem koketovala s představou, že to dotáhnu těsně pod padesátku, ale máma mě strašila mojí sestřenicí, která měla anorexii a vážila 48 kilo. Dnes je dospělá, vypadá jak oživlá mrtvola z márnice, nemůže mít děti. To ne, řekla jsem si. Byla jsem odhodlaná! A život se mi začal pomalu otevírat. Najednou jsem hubená, můžu si na sebe vzít těsný kalhoty. Už NEJSEM TLUSTÁ!!! Zhubla jsem 16 kilo. Za půl roku! Sice namísto prsou mi visely dva malé váčky, což byla opravdu jediná věc, co mi na hubenosti vadila. A taky nedostavující se menstruace. (Ta mě ale spíš znepokojovala, než vadila). No co, když teď budu jíst, tak se mi to uloží na prsa a bude to zase všechno fajn. Přes prázdniny jsem přibrala 2 kila, a byla jsem šťastná! Byla jsem nejhezčí holkou na táboře. To byl sen té staré tlusté holky, kterou jsem byla. Hubená rovnalo se úspěšná. Takhle to je krásný, říkala jsem si. Ty prázdniny jsem opravdu jedla, i když podle ostatních hodně málo. Každé jídlo jsem zvažovala jestli jo, nebo ne. Po prázdninách jsem se seznámila se super klukem. Že by „hepáč“(happy end)? Nikoli. Hledala jsem duševní spřízněnost. Všechno bylo kouzelný. Až do doby, než to povídací kamarádství začalo přecházet v něco víc. Myslím tím tělesný kontakt. Dnes vím, že jsem se bála jakéhokoliv přiznání živočišné stránky mého já, to, že bych měla plnit funkci „ženy“. (Tohle mi zní hloupě, ale je to tak). A druhé kolo bulimie bylo na světě. Dřív, já anorektická, jsem měla takový čistý život, a teď jsem měla kluka. Kašlání na školu, taky rodiče nebyli šťastný z toho, že mám ani ne ve čtrnácti kluka. No, a můj nažehlený život se začínal znovu mačkat. Začala jsem opět přesně o Vánocích po štědrovečerní večeři. A pak to jelo. Dál a dál. Rozešel se se mnou a já v tom plavala. Byl květen 2005 a já doma zvracela ve vaně. Mezitím přišla domů máma. Druhý den začala být divná. Že smrdím jako zvratkama a tak. Jenže ten den jsem nezvracela. Věděla jsem, kam tím míří. Večer mi to řekla. Byla jsem nešťastná, ale zároveň se mi neuvěřitelně ulevilo. Problém, který jsem sama v sobě dusila 2 a půl roku, byl najednou venku. Už delší dobu jsem chtěla přestat, a tohle byl pro mě dost veliký a výrazný mezník v tom přestat s tím jednou pro vždy. Ten den jsme měli návštěvu a já si zalezla s deníkem k mámě do postele a psala si o svých pocitech. Asi to tak mělo být, ale ten deník jsem tam nechala ležet. Opravdu omylem. Ráno jsem se probudila, přišel za mnou táta a řekl, že jsem si ho tam nechala. A že máma celou noc brečela. A jak by ne. Ty věty plné sebenenávisti by rozplakaly i masového vraha. Máma mě vzala ke kinezioložce (ona sama je taky kinezioložka)(kineziolog-něco jako psycholog, ale alternativní)a myslela si (i já), že to bude v pohodě. To bylo v červnu 2005. Dnes je 17.3.2006. Dnes jsem zvracela, i když jsem opravdu nechtěla. Mám 170 cm a 62 kilo a nostalgicky vzpomínám na tu dobu, kdy jsem měla 55 kg a byla šťastná. Zoufale si snažím navodit ty motivující pocity, díky nimž jsem zhubla 16 kilo. Marně. Za ty 3 roky jsem pochopila spoustu věcí. Našla jsem k sobě lásku a zase jí ztratila. O spoustu věcí jsem přišla, ale ty vystřídaly nové. Lepší i horší. Díky tomu jsem i víc dospělá, beru víc věcí s nadhledem. Dnes vím, že tak naivně nezhubnu. Jako už si asi nikdy nebudu myslet, že jablko a jogurt za den jsou dávka pro koně. Na to všechno bych si musela hrát. Všechny ty anorektické vsugerovanosti jsem už jednou přehodnotila a zjistila, že jsou blbost. Opravdu? Ne. Znovu si myslím, že to nejsou jenom vsugerovanosti, ale že je to záruka štěstí. V mém případě. Vím jednu věc. Už nikdy nechci být tlustá. Najednou se ve mně ten alarm znovu spouští. Ne, přece to nechci všechno znova. Nejsem anorektička. Ale než být tlustá, to radši umřít na anorexii. Ten pocit, že jsem tlustá a že potřebuji zhubnout je po třech letech zase tu. A já se dušovala, že už nikdy, že to přece nedopustím, nabrat 10 kilo. Jo. Je to tady. Asi jsem usnula na vavřínech. Jaká tedy vlastně jsem? Asi takhle: tělo mám té tlusté holky (z mého pohledu) s 68 kilama, duši té s 52. Vím, že to, jak si hraju na hroznou srandistku, co je v pohodě, je jen maska. Chci zpět svých 55 kilo, a jsem pro to pevně rozhodnutá. Jenže teď vím, do čeho jdu. Dobrovolně ztratit radost ze života a opakovat to… teď to nejde, když už vím, jaké to je. To šlo tehdy. Já žiju slovem tehdy. Pro mně není teď. Tentokrát si to takhle nezkazím. Nebudu přibírat záměrně. Co mě to tehdy napadlo?… No jo, ale tehdy jsem jistě měla pádný důvod, proč přibrat… přece ty vlasy a menstruace… Co když ty důvody budou zase? A co když jsem se tehdy nechala unést tím, že jsem hubená a že hubnout už nemusím? Já nevím. Tedy vlastně nevím nic až na jedno: chci zhubnout. Nebudu se mít ráda s 62 kilama. Ne. Tlustá, to nejsem já. A je to tu zase. A co teď? Asi půjdu psát básničku… Bude se jmenovat ?Opakuji hříchy??