Archives

Milé dívky, ženy, vlastně i muži , prostě všichni kdo zde čtete příspěvky. Musím si dodat odvahu , snad Vám v kostce příběh napíšu… Kateřinka – tak se jmenovala moje dcera . ANO jmenovala. 8. 4. 2004 mi odešla navždy. Vzala si léky, které jsem ani netušila, že by mohly ublížit a usla navždy. Jak to souvisí s touto stránkou???? Kačenka byla 1,5 rok bulimička. Její nemoc se proflákla v létě, kdy sama vyhledala v roce 2003 pomoc. „Jela“ v tom od podzimu 2002. Tenkrát jsem si všimla, , že ve větším množství jí, ale znáte to – vyvíjí se, má své dny….. Po vánocích dosti přibrala, ale i tak jsem ji brala, že se mi jen z holčičky stává „žena“. Byla jsem máma, která nikdy neměla volnost a proto jsem ji své dceři dávala velkými doušky hlavně soukromí. Dnes když si pročítám její zápisky mě bolí srdce, jak moc trpěla. V červnu 2003 byla u psycholožky, ale ani té neřekla celou pravdu. Dokonce k ní dovedla ještě jedno děvče, které ve třídě také trpělo bulimií. V r. 2003 se s tím na podzim skvěle poprala – ale vánoce ji hodily totálně zpět . Po vánocích začaly problémy, i mezi námi. Uzavřela se do sebe, nový kluk – TECHNO vlasy z blond do černa, škola šla od desíti k pěti. Noční výlety na diskotéky, občas konflikt při kterém , když se bránila a vykřičela co chce (skončit se školou, jít na učňak) mluvila jiným hlasem měla jsem pocit, jako by z ní „někdo“ křičel. Ptala jsem se, ujišťovala ji o své lásce, ale také jsem cítila, že tohle je její boj. Bohužel až jak velký jsem netušila. Přišel den, kdy škola byla OK známky dohnala, bylo jaro, přicházely velikonoce. Prázdniny, pak praxe u nás ve firmě týden v Chorvatsku, školní výlet a 2 měsíce prázcnin ? tedy p o h o d a. Táta byl ve Francii na 10 dní. Vrátil se ve středu dopoledne, Kačenka šla večer na diskotéku , povídala si s ním do půlnoci a ráno jsme ji našli jak spí. Dodnes nevím co se stalo, jen ze zápisků vím, že už byla hodně psychicky na dně, že hrála divadlo, protože nás měla ráda a tak to krásné co nám ukazovala kompenzovala sebeubližováním si – nejen zvracením, když se „bičovala“za to že „to“ zase udělala – vzala špendlík a ryla si po ruce. Když jsem se zhrozila od čeho má tu jizvu – prý v tělocviku zavadila…… Bolí to a moc. Nevím jak Vám poradit, jen snad říct všem jak je to vážná a nebezpečná nemoc Katka – měla před oslavou 17. narozenin, když usla navždy. Děvčata,ženy, které se snažíte ukočírovat to samy – POZOR!! Člověk by si měl přiznat když už na něco nestačí a hlavně, když budete hledat pomoc ŘEKNĚTE PRAVDU!!! KAŽDÝ NÁM MŮŽE POMOCT JEN DO TÉ MÍRY , DO JAKÉ MU TO DOVOLÍME. I PSYCHOLOG NENÍ VĚDMA … Snad tento příběh někomu otevře oči, do jak velkých nebezpečí bulimie vede…… Snad jsem tohle měla napsat, ve jménu památky mé Kateřinky.

Ahoj, ve zkratce můj příběh: V 9. letech mě sexuálně obtěžoval můj dědek, který je díky bohu dnes už mrtvý. Musela jsem na příkaz rodičů trávit prázdniny u prarodičů, tím hůř pro mě. Strašně jsem se styděla přiznat, co se děje. Dodnes to ví jen můj muž. Netušila jsem, že se bul. nebo anor. ve mě probudí následkem tohoto. Byla jsem normální: 165/58kg na střední škole, ale z nějakého důvodu jsem začala hubnout, neřeším už kvůli čemu, ale prošla jsem si v dospívání A i B. Po tom, co jsem nějakým zázrakem 2x otěhotněla a porodila, jsem si myslela, že mám vyhráno – bohužel. Během obou těhotenství jsem jedla denodenně pravidelně 5x. Vždy po porodu se moje váha vrátila opět na původní 55kg, kterou bych měla mít dnes.Tělo moc dobře ví, kam jít…ale mě se to nelíbilo, jedla jsem bez zvracení, ale strašně nepravidelně, až v posledním roce jsem se naučila jíst 5x nebo 4x denně. Neexistuje pro mě nejíst, musím se učit zvládat veškeré životní situace s tím, že nemohu nejíst, musím, protože vím, že případné nejezení nebo vynechání některého jídla by znamenalo, v brzku přejezení a pak asi i zvracení – nevím, zatím se mi to nestalo. Ustála jsem všechno možný – zatím…a ze zvracení vím, že jsou u mě přešílené depky. A to nechci. Snažím se předcházet situacím, které mě nějak ovlivní, přemýšlet do předu, neustále si plánovat jídelníček a snažit se žít. Slíbila jsem doma svému partnerovi – manželovi, že přiberu. Dal mi ultimátum toho typu, že odejde. Nemám do kdy, ale odejde nechce se mnou už déle být. A to spolu máme 2 děti, pěknej byt, máme oba práci, kámoše společný , a v neposlední řadě dlouhej kus společnýho života za sebou, který člověk z hlavy nevyhodí jen tak. Takže co teda dál? Psala jsem dnes na tyto stránky, pár krátkých informací o sobě, nejsem si jistá, zda někdo zareaguje , jsem tu po prvé a vlastně se docela stydím, protože je mi 32. Štve mě, že v mém věku se trápím takhle tupě. Strašně chci žít, být dobrou mámou, partnerkou. Nevážím se pravidelně, jen když se mi chce, tak 2x za týden, nevím, proč je to tak těžký se na to vykašlat. Mám 165/44, není mě fajn, zrovna dnes se mi motá hlava , jak blázen a to jsem jedla už 3x. Neustále mám v hlavě slib, že mám přibrat 6 kg. Mám svého muže moc ráda, neumím si život bez něj představit, jsem na něm velmi závislá psychicky, a vím moc dobře, že když mi naposled tj. minulou sobotu říkal, že toho má dost, že raději ode mě odejde, ač mě miluje, tak vím na sto procent, že si nedělal srandu. Nikdy si nedělá srandu tohoto typu. Jasně řekl:“ Mám tě moc rád, jak nikoho na světě, ale já už nemůžu, neustojím tvoje nervy, tebe, že jsi tak hubená, to že se trápíš, už nemůžu, prosím přiber, to je jediné co od tebe chci, je to tak těžký, přiber, miluju tě…. prosím.“ Končím chce se mi plakat a už taky brečím.

Hřích Vleču se životem, jak vločka po poušti, vítr, co vane, mi mé hříchy odpouští. Nevyšlo slunce, to vyšla kometa, krásná a zářivá, co mé hříchy rozmetá. Má duše, ta je jak široký pole lán, a můj hřích jediný je po něm rozmetán… Když mám depky, píšu básničky. Ten hřích, o kterém se tu mluví, tím je myšlena bulímie. Věc, na kterou denně buď myslím, nebo jí provozuji. Emoce chtějí ven, nevědí jak. Jsou? jako ve vězení. A já si tak skutečně přijdu. Má duše je uvězněná v mém těle. S bulimií jsem začala těsně před třináctými narozeninami. Tehdy jsem vypadala na patnáct, měla jsem zadek a prsa. Prostě tak nějak předčasně vyspělá. Najednou jsem se začala přehnaně pozorovat a porovnávat se spolužačkami. Zjistila jsem, že široko daleko nikde žádná podobná není. Líbila jsem se chlapům okolo čtyřicítky. Jenže mi bylo třináct, a na takhle mladou, citlivou a nevyzrálou duši to byl šok. Šok z dospívání. Byl to táta, kdo do mě hustil, jaký mam panděro, že jsem tlustá atd. Já si to začala brát neuvěřitelně osobně. Ano, mohla jsem ho v duchu poslat někam, ale já se tehdy rozhodla, že takhle to teda nepůjde. V mém robustním těle byla přece jen citlivá dušička. Měla jsem 168 cm a 68 kilo. Návody na zhubnutí byly hlavně v dívčích časopisech. Anorexie, bulimie, to vše zavrhováno, ale mě to prostě fascinovalo. Anorexii si jen tak nenavodíte, to je psychyckej stav, ale bulimie? Zvracet se dá hned, beze změny povahy. Když se nad tím tak zamýšlím, zhubnout jsem chtěla v létě, zvracet jsem začala až o tři měsíce později. Asi tak dlouho jsem se tzv.“sebenasírala“. Zvracení… proč to tak zavrhují? Nechápu… Za 3 měsíce bylo dole 8 kilo. Z tehdejšího pohledu samozřejmě kvůli zvracení, z dnešního spíš z změny jídelníčku. Nebo ne? Každopádně to byla masáž mého sebevědomí. Kleslo, ale zároveň stouplo. Měla jsem najednou 58 kilo. Dodnes mám na paměti zážitek, na který dnes, bohužel, vzpomínám s velikou nostalgií. Byla přestávka a nějak jsme se s dvěma spolužačkama a jedním klukem bavili o váze. Nějak říkali, kolik váží a já hned s radostí přispěchala se svou troškou do mlýna. „Mám 58“, řekla jsem. Jedna ta spolužačka na mě potichu špitla „Ale přece jsi říkala, že víc, ne?“ A já na ní, že ne, že jsem zhubla 10 kilo! Spadla jí čelist. Od té doby jsem byla ve třídě zařazena mezi ty hubené. Satisfakce. Za to všechno. Za ty hodiny strávené nad záchodem. Mělo to smysl. Přišla zima a s tím i období zájezdů na hory atd. Přece jen jsem v tom zvracení nebyla takový přeborník, abych riskovala, že to na záchodech v pokoji bude cítit. Nechám toho, řekla jsem si. Navíc ve mně panoval pocit viny, že to zvracení není normální, to už spíš nic nejíst ? to je přirozenější. A tady bylo pokračování mé duševní nemoci… anorexie. Začala jsem nejdřív jíst tak, že jsem sousto rozžvýkala a pak ho vyplivla do kelímku. Obsah jsem pak vyhodila. Náhrada za zvracení. Požitek (dá-li se to tak říct) z jídla, jen po tom nenásledovalo to odporné zvracení. Takhle to přecházelo v nejezení prakticky ničeho. Jak často a kolik se vlastně jí? Jídlo jsem dřív přece zvracela, takže jsem se o množství nemusela obávat a netloustla jsem, ale teď? Co když to zase naberu? Hlavou mi běhalo jen tohle a já studovala kalorické tabulky jak divá. Lidi okolo měli trochu kecy, ale všichni chválili mojí postavu. Já sebe v duchu taky. Takhle je to skvělý, říkala jsem si. Z té doby si dnes už moc nepamatuju. Vím jen, že jsem brečela kvůli špatným výkonům ve škole a v tělocviku. Dřív když jsme běhali kilák, tak jsem kvůli nulové kondici špatně popadala dech.Ale hlavu jsem si z toho nedělala a na učitelku, která remcala, jsem dělala kyselé obličeje.Od zhubnutí jsem mimochodem očekávala, že se ze mě stane sportomil. Holky mi říkaly, že co se to se mnou děje, proč brečím, když jsem si z toho dřív nic nedělala, že to mám z toho, jak jsem hubená. Já ale měla za to, že je to z toho, jak jsem tlustá. Potřebuju ještě zhubnout, dunělo mi hlavou. A to jsem měla 55 kilo. Jo, skoro nic jsem nejedla. Já měla pocit, že se přejídám. Nic, ale vůbec nic mě nebavilo. Utíkala jsem k luštění křížovek. To jsem dělala pořád. Nebo jsem samozřejmě cvičila. A hubla. Fyzicky i psychicky. Už i mámě to bylo divné. Měla nejdřív za to, že jsem prostě vyrostla pubertou. Teď mi říkala, že jsem jak anorektička a že mám začít jíst. Já se v duchu smála její blbosti. Pozdě, mami. Jednou, když už byl pozdě večer, jsme šli všichni doma spát. Bylo mi nějak divně. Sedla jsem si na postel, a poprvé zažila naprostou duševní prázdnotu. Naprostou. Měla jsem pocit, že se nemám na co těšit. Že když usnu, tak se už nevzbudím. (Tenhle pocit asi mívají staří, když najednou necítí, že jsou tu na světě potřební. Aspoň tak si to myslím.) Seděla jsem, a najednou mě přepadla panika. Neusnu! Zavolala jsem mámu, že je mi nějak divně. Chtěla jsem jí už dlouho říct o tom mém problému, ale dusila jsem to. Jak bych jí to jako řekla? Anorexii může vidět, ale k bulimii bych se nepřiznala. To by mi musela huba upadnout. Ona mi na to řekla, že to mám z toho, jak jsem zhubla. Konečně ti to došlo, řekla jsem si. Poradila mi, že si tu váhu budu hlídat, že mi bude dělat saláty, ale ať už nehubnu. Ten večer jsem spokojeně usnula. Super řešení. Jenže člověk míní, pánbůh mění. A já najednou měla dole další tři kila. O což jsem se nijak nesnažila, moje strava by normálnímu člověku stačila tak na snídani. A já si myslela, že jsem ty dávky zvětšila. Možná jo, ale denně jsem hubla tak 0,2 kila. Šlo to rychle. No jo, ale já od toho, že budu hubená, něco čekala?! Plánovala jsem si, jak na mě poletí kluci, jak budu spokojená… a nic. Sedím u stolu, luštím křížovku. Asi stopadesátou. Občas to proložím učením. A cvičením. A na co se nejvíc těším? Na jídlo, i když sním jen porci jak pro mouchu. Čas oběda – světlý okamžik. Neměla jsem menstruaci. Padaly mi vlasy. A to fest. Chomáče mi zůstávaly v prstech. Já hystericky brečela. Takhle to dál nejde! Nejspíš to byl ten tak dlouho tlumený pud sebezáchovy. Nějak jsem přicházela k sobě. A najednou jsem to všechno chtěla jinak. Sice jsem koketovala s představou, že to dotáhnu těsně pod padesátku, ale máma mě strašila mojí sestřenicí, která měla anorexii a vážila 48 kilo. Dnes je dospělá, vypadá jak oživlá mrtvola z márnice, nemůže mít děti. To ne, řekla jsem si. Byla jsem odhodlaná! A život se mi začal pomalu otevírat. Najednou jsem hubená, můžu si na sebe vzít těsný kalhoty. Už NEJSEM TLUSTÁ!!! Zhubla jsem 16 kilo. Za půl roku! Sice namísto prsou mi visely dva malé váčky, což byla opravdu jediná věc, co mi na hubenosti vadila. A taky nedostavující se menstruace. (Ta mě ale spíš znepokojovala, než vadila). No co, když teď budu jíst, tak se mi to uloží na prsa a bude to zase všechno fajn. Přes prázdniny jsem přibrala 2 kila, a byla jsem šťastná! Byla jsem nejhezčí holkou na táboře. To byl sen té staré tlusté holky, kterou jsem byla. Hubená rovnalo se úspěšná. Takhle to je krásný, říkala jsem si. Ty prázdniny jsem opravdu jedla, i když podle ostatních hodně málo. Každé jídlo jsem zvažovala jestli jo, nebo ne. Po prázdninách jsem se seznámila se super klukem. Že by „hepáč“(happy end)? Nikoli. Hledala jsem duševní spřízněnost. Všechno bylo kouzelný. Až do doby, než to povídací kamarádství začalo přecházet v něco víc. Myslím tím tělesný kontakt. Dnes vím, že jsem se bála jakéhokoliv přiznání živočišné stránky mého já, to, že bych měla plnit funkci „ženy“. (Tohle mi zní hloupě, ale je to tak). A druhé kolo bulimie bylo na světě. Dřív, já anorektická, jsem měla takový čistý život, a teď jsem měla kluka. Kašlání na školu, taky rodiče nebyli šťastný z toho, že mám ani ne ve čtrnácti kluka. No, a můj nažehlený život se začínal znovu mačkat. Začala jsem opět přesně o Vánocích po štědrovečerní večeři. A pak to jelo. Dál a dál. Rozešel se se mnou a já v tom plavala. Byl květen 2005 a já doma zvracela ve vaně. Mezitím přišla domů máma. Druhý den začala být divná. Že smrdím jako zvratkama a tak. Jenže ten den jsem nezvracela. Věděla jsem, kam tím míří. Večer mi to řekla. Byla jsem nešťastná, ale zároveň se mi neuvěřitelně ulevilo. Problém, který jsem sama v sobě dusila 2 a půl roku, byl najednou venku. Už delší dobu jsem chtěla přestat, a tohle byl pro mě dost veliký a výrazný mezník v tom přestat s tím jednou pro vždy. Ten den jsme měli návštěvu a já si zalezla s deníkem k mámě do postele a psala si o svých pocitech. Asi to tak mělo být, ale ten deník jsem tam nechala ležet. Opravdu omylem. Ráno jsem se probudila, přišel za mnou táta a řekl, že jsem si ho tam nechala. A že máma celou noc brečela. A jak by ne. Ty věty plné sebenenávisti by rozplakaly i masového vraha. Máma mě vzala ke kinezioložce (ona sama je taky kinezioložka)(kineziolog-něco jako psycholog, ale alternativní)a myslela si (i já), že to bude v pohodě. To bylo v červnu 2005. Dnes je 17.3.2006. Dnes jsem zvracela, i když jsem opravdu nechtěla. Mám 170 cm a 62 kilo a nostalgicky vzpomínám na tu dobu, kdy jsem měla 55 kg a byla šťastná. Zoufale si snažím navodit ty motivující pocity, díky nimž jsem zhubla 16 kilo. Marně. Za ty 3 roky jsem pochopila spoustu věcí. Našla jsem k sobě lásku a zase jí ztratila. O spoustu věcí jsem přišla, ale ty vystřídaly nové. Lepší i horší. Díky tomu jsem i víc dospělá, beru víc věcí s nadhledem. Dnes vím, že tak naivně nezhubnu. Jako už si asi nikdy nebudu myslet, že jablko a jogurt za den jsou dávka pro koně. Na to všechno bych si musela hrát. Všechny ty anorektické vsugerovanosti jsem už jednou přehodnotila a zjistila, že jsou blbost. Opravdu? Ne. Znovu si myslím, že to nejsou jenom vsugerovanosti, ale že je to záruka štěstí. V mém případě. Vím jednu věc. Už nikdy nechci být tlustá. Najednou se ve mně ten alarm znovu spouští. Ne, přece to nechci všechno znova. Nejsem anorektička. Ale než být tlustá, to radši umřít na anorexii. Ten pocit, že jsem tlustá a že potřebuji zhubnout je po třech letech zase tu. A já se dušovala, že už nikdy, že to přece nedopustím, nabrat 10 kilo. Jo. Je to tady. Asi jsem usnula na vavřínech. Jaká tedy vlastně jsem? Asi takhle: tělo mám té tlusté holky (z mého pohledu) s 68 kilama, duši té s 52. Vím, že to, jak si hraju na hroznou srandistku, co je v pohodě, je jen maska. Chci zpět svých 55 kilo, a jsem pro to pevně rozhodnutá. Jenže teď vím, do čeho jdu. Dobrovolně ztratit radost ze života a opakovat to… teď to nejde, když už vím, jaké to je. To šlo tehdy. Já žiju slovem tehdy. Pro mně není teď. Tentokrát si to takhle nezkazím. Nebudu přibírat záměrně. Co mě to tehdy napadlo?… No jo, ale tehdy jsem jistě měla pádný důvod, proč přibrat… přece ty vlasy a menstruace… Co když ty důvody budou zase? A co když jsem se tehdy nechala unést tím, že jsem hubená a že hubnout už nemusím? Já nevím. Tedy vlastně nevím nic až na jedno: chci zhubnout. Nebudu se mít ráda s 62 kilama. Ne. Tlustá, to nejsem já. A je to tu zase. A co teď? Asi půjdu psát básničku… Bude se jmenovat ?Opakuji hříchy??

Ahojte lidički Stalo se to jako když sjem byl maly bylo mi 8 let a byl jsem baculaty a tak jsem mel rad jednu holku a zeptal jsem se ji jestli se mnou nechce chodit a ona odpověděla s takým tlustochem!!!Dost me to dostalo!A tak mi jeden kámoš poradil co snim at vybliju že on to taky děla a je hubeny už jsem se tak těšil že budu hubnout a holky mě budou chti!!Udelal jsem chybu jedl jsem a potom jsem to zvracel až jsem byl hubený řekl jsem přestanu stim.Nepomohlo to jak jsem jedl tak furt jsem všechno zvracel naši si toho všimli bylo už mi 8 a5měsicu a měřil jsem 125cm a važil jsem 20kg a tak naši se mnou jeli do nemocnice tam mě hned přijmuli stravil jsem tam asi rok!Byl jsem na okraji sveho života už dal jsem nemohl zruk mi vedly hadički a na ruce jsem mel draty bylo to neprijemny!V 9letech a par mesicu jsem to zlepšilo a ze všeho nejhoršiho byl jsem venku ale už nemužu jist tolik kolik jsem jedl takže jsem rad že vše dopadlo dobře a Vam prosim mili čtenáři neradím neco takového dělat věřte je to hrozny!!Ahoj :-((

Ahoj holky, na tyto stránky jsem se dostala náhodou, ale moc ráda bych se s vámi podělila o své zkušenosti. Bulímií jsem trpěla asi 15 let. Byla to beznaděj. Nejen v tom, že jsem byla nešťastná ze sebe, jak vypadám, ale taky jsem se nemohla dostat z té hrůzy bulímie. Pořád jsem se musela přejídat, zvracet, nebo držet diety. Nekonečné, bezvýchodné. Vysvobodil mě až Bůh, Ježíš Kristus. Vím, že to zní divně, „bláznivě“, ale je to opravdu tak. Bůh určitě nabízí mnohem víc, odpuštění hříchů a věčný život, ale i život v plnosti a svobodě tady na zemi. Život který stojí za to, i když to rozhodně není procházka růžovým sadem 🙂 Možná jste už poznaly, že dostat se z bulímie není o tom mít silnou vůli a vydržet se nepřejídat a tak (i když to má taky svoje místo), je to hlavně o sebepřijetí, přerovnání hodnot, prostě o svobodě, která pramení z naplnění tím pravým. Ježíš to „pravé“ nabízí a navíc říká, že pokud vás On neosvobodí, nebudete opravdu svobodni. Tak jsem to i poznala. A bulímie byla jednou z mnoha věcí, ze kterých mě dostal. Děkuji Bohu! Holky prosím, zkuste to s Ním, čeká na to. Ježíš Kristus žije a miluje vás.