Archives

Ahoj, pred par dny jsem nahodou nasla tuto stranku a od te doby temer pravidelne procitam pribehy nestastnych lidi, vetsinou holek. Mozna si reknete, ze muj pribeh sem nepatri, ale rada bych se o nej s vami podelila, mozna pomuze nekterym z vas. Jeste na uvod chci rict, ze nejake hrozne problemy s jidlem nemam. Nejsem ani anorekticka, ani bulimicka. Ale jsem holka, ktera se rada libi a udrzuji si svou postavu, hlidam se. Merim 170 cm a vazim 62 kilo. Je to moc? …Nemyslim si. Jsou chvile, kdy si rikam, ze musim zhubnout, jenze se mi prici predstava strcit si prst do krku! Vzdyt to jidlo chutna bajecne, prece si to nebudu kazit zvratkama! Takze obcas me napadne proste nejist. Jenze pak mam zase straslivej hlad a prejim se… Je to nechutny, tak jsem se rozhodla s tim bojovat. Zacala jsem se vic hybat, cvicit, trochu sportu… a dosla mi jedna hrozne dulezita vec! A to, ze pekne vypracovane svalnate brisko je prece daleko vic krasnejsi a sexy, nez vyhuble telo, propadle tvare a tmave kruhy pod ocima, kosti potahle kuzi!!!! Chtela bych timto vsem holkam, ktere maji problemy s jidlem, rict, ze je to fakt snadne!!! Pravidelne jist, dostatecny prisun vody (pitny rezim 3 litry denne), a SPORT!!!!! Drzim palce vsem ktere to zkusi!!!

Nazdárek holky, četla jsem tu hodně příspěvků. Je to strašné. Je tu tolik příběhů, tolik problémů a ztracených úsměvů. Taky si často říkám, proč zrovna já, ale myslím, že tady si to říká asi každá z vás. Ale každá alespoň by měla vědět, že v tom není sama. I když nepomůžou přátelé, ani rodina, tak na téhle stránce se všichni snaží pomáhat. Taky mi to hodně pomáhá, když se tady můžu pořádně vykecat, a vlastně mě tady každý porozumí na rozdíl od jiných lidí, kteří si to nepřožívají. Já trpim pravděpodobně i A i B. I když vlastně ani pořádně sama nevím. Všechno to začlo, když mi bylo 14. Byla jsem tehdy hodně oplácaná, ale myslim, že nadváhu jsem ani neměla. Měla jsem 172 cm asi na 70 kg. Ale z každé strany bylo slyšet, jak jsem tlustá apod. Mě to tehdy ani netrápilo, ani by mě nenapadlo nějak hubnout. Tehdy jsme byli na oslavě moji sestřenky a já jsem se tam poměrně hodně namazala. Samozřejmě bez vědomí rodičů. Bylo mi hodně zle. Od toho večera jsem pořád zvracela a nemohla jsem jíst. Když jsme přijeli domů a já si stoupla na váhu. Měla jsem 67 kg. Jak sem to tak viděla, tak do mě prostě něco udeřilo, že by vlastně tohle všechno mohlo skončit. Mohla bych být hubená, jako většina jiných holek. Od té doby jsem nejedla. Každý den je oběd a váha šla prudce dolů. V lednu 2005, na moje narozky jsem měla 55 kg. Ovšem to mi pak dlouho nevydrželo, tak jsem se vyhoupla na 64. Ale nebylo to tak hrozné. Nejhorší období začlo loni v září. Nastoupila jsem do prváku na gympl. V devítce jsem všechno zvládala levou zadní, na vysvědčení samý jedničky, prostě dokonalá. Jenže v tu dobu jsem začla chodit ještě s jedním klukem, kterýmu bude 18. Bydlí 80 km ode mě, je to takový vztah na dálku. Já ani nevim, proč jsem s ním začla chodit, hodně se mi líbil a dobře se s ním povídalo. I když jsem ho doopravdy nemilovala, tak jsem myslela, že to třeba přijde. Bohužel nepřišlo. V podstatě jsem hrozná mrcha. On se do mě zamiloval. A já mu nedokážu říct, že prostě to necítím. Je to ten nejcitlivější kluk, kterýho znám a vše si dává za vinu sobě. Kdybych mu tedy něco řekla, nevim jak by to nesl. V tuto dobu jsem nebyla na žádný vztah připravená a myslím, že nejsem ani teď. Jsme spolu už přes půl roku a já pořád cítím takový jakoby nátlak, když chce přijet apod. Nevím jak mu to mám říct. No to by byl jeden problém. Další problém byla váha. Zase jsem měla hrozné komplexy, jak jsem tlustá, měla jsem 65. A ještě k tomu jsem se musela hodně moc učit. V říjnu jsem se začala přejídat a zvracet. Naši dosud nic nepoznali. Jen o před Vánocemi, jsem byla tak zoufalá, že jsem se předávkovala prášky. Vůbec jsem o sobě nevěděla. Mamka si myslela, že to byla dehydratace. Tak jsem ji v tom nechala. Nemohla bych jí o tom říct, neboť si myslím, že si toto nezaslouží. Potom když jsem si s něčím nevěděla rady, nebo když jsem byla na sebe hodně naštvaná, tak jsem se prostě začala řezat . Levou ruku mám samou jizvu. Teď myslím, že jsem vážně už na dně. Nějak mě nejde učení, dostala jsem první 4- dvakrát za sebou, a pár trojek. Každý si možná říká, to je blázen, nebo prostě šprtka, a že si to opravím. Já vážně bych si s tím nechtěla tolik lámat hlavu, ale prostě jakmile se nevydaří, tak se mě sevře hrdlo a kdyby sem byla sama, tak se rozbrečim jak malé děcko. S těma známkama se asi nevyrovnám nikdy. V lednu jsem měla ještě 60 kg a nějak mi začal blbnout menses. Gynekolog mi dal antikoncepci, protože jsem také potřebovala zlepšit pleť. Jenže po té antikoncepci jsem přibrala na 70 kg. Vážně je to hrozné. A ještě k tomu přítel hodně naléhá, aby mohl přijet. Ruku mám opět pořezanou a minulé úterý jsem vážně přemýšlela, že se předávkuju nebo opravdu podřežu. Jsou to ale jen takové chvilkové pocity, pak mě to třeba přejde. Bojim se však toho, že když vážně jsem úplně v té chvíli zoufalá, že bych něco provedla. Je mi 16 a myslím, že by to šlo se s tím nějak poprat, jenže jsem na to sama. Řekla jsem to kamarádce, jenže ta se mi zdá taková odměřená poslední dobou. A ještě to ví přítel, ale ten pořád říká ať se snažím, já vím, že chce pomoct, ale opravdu není žádný odborník, neví jaké to je. Chtěla jsem zajít k psycholožce, ale bydlím v malém městě a tady nic není. Na gymplu máme učitelku, která učí základy společenských věd a říkala nám, že kdybysme měli nějaké problémy, ať za ní zajdeme. Ale nevím jestli by pomohla. Teď se snažím zhubnout, alespoň na 65. Odhlásila jsem si obědy, takže nebudu jíst, abych vážně nějak pokročila. Zatím ahojda a držte se všichni…..:)))))))

ahoj vsichni. muj nejvetsi problem jsem ted ja.v lete mi bude 19 a od 16ti mam problemy s jidlem.tehdy sem vazila 57kg na 172cm a pripadala sem si hrozne oplacana.kdo zazil ten opojnej pocit kdyz si stoupne na vahu a ona ukaze o kilo min,pochopi jak se to vyvijelo dal.v dobe od zari do vanoc sem zhubla na 50,vsimla si toho doktorka a samozrejme nasi a bylo zle.kdyz na to ted vzpominam,byla sem fakt blba,muj jidelnicek byl tak strasne jednotvarnej…fakt nechapu jak sem to prezila.pak sem si vsimla jak mi vystupuje hrudni kost,jako glumovi… pristi vanoce sem mela 53-54.pripadala sem si tlusta ale cekala me maturita tak sem vedela ze ted nesmim blbnout.odmaturovala sem skvele a dostala se na vysnenej obor na vejsku.pak me zklamal dalsi kluk a taky ve skole to bylo jiny nez sem si predstavovala.zkratka,od srpna 2005 do prosince sem se dostala z 54kg na 47.proc,nevim.a na konci ledna sem zacala dochazet na terapii.pani doktorce pisu co vsechno za den snim a pak to spolu rozebirame.znovu se ucim jist jako maly dite.nejakym kouzlem moje vaha klesla jeste o jedno kilo,tak sem dostala posledni sanci.jinak je to hospitalizace… ted mam zpatky 47.nejhorsi je,ze sama nevim co ted vlastne chci.chi byt zdrava ale chci si udrzet tuhle vahu.nejhorsi je ze se mi libi moje vystupujici kosti,to zdani krehkosti kdyz ve skutecnosti sem tak silna ze sem se dokazala dostat tak daleko.nechci do nemocnice a jim jako normalni clovek.neprejidam se.ale porad z too nejsem venku,kazdou chvili me prepadne myslenka co kdybych vynechala svacinu,nebo nutridrink…bylo by tak snadny dostat se na 45!ta vysnena nizina… prisla sem o vsechno co sem mela rada.byla sem blazen do baletu,ale sama ucitelka mi rekla abych tam radsi uz nechodila,abych si neublizila.moje rodina je zoufala,i kdyz se snazi nedat to najevo.mam strach o svou mladsi sestru aby do mentalky nespadla taky,tak ji porad sleduju coz zase vadi ji. sem blba,vim to o sobe.sem mozna zoufala,nebo jen chci pozornost.chci se uzdravit a nechci.anorexie se pro me stala soucasti my identity,je to neco co mi pomaha zapominat na problemy,na samu sebe.dost casto myslim na sebevrazdu,ne ze bych se chtela zabit,jen o tom tak premejslim.co mam delat… sem hroznej clovek kterej schvalne pridelava starosti ostatnim.lituju se jako hypochondr.muzu si za to sama tak proc maji pykat ostatni? jestli premejslite o tom ze byste chteli zhubnout,poproste nekoho aby vam nafackoval.kdyby me nekdo zmlatil hned na zacatku,treba bych usetrila trapeni nejen sobe, ale i vsem ostatnim.

Chtěla jsem tady napsat svůj příběh, i když vlastně nevím, jestli nějaký je. Mám pocit, že spíš začíná.. ale.. Zhruba od 12ti, 13ti let jsem se začala zajímat o to, jak vypadám, co na sobě chci a nechci změnit. V tom jsem měla vždycky jasno. Chtěla jsem zhubnout tak pět, ale spíš ještě víc kilo. Pamatuju si, že když mi bylo třináct, dost jsem se nenáviděla a chtěla jsem být hubenější. Strašně jsem záviděla holkám, co měly 180cm na 50kg a nemohla jsem se v životě smířit s tím, že já mám jen 170cm a k tomu asi 60kg. V té době jsem střídala diety a přejídáním a pronásleduvaly mně pocity viny, pokaždé když jsem se přejedla. Nikdy jsem ale nebyla nijak tlustá a svojí postavu jsem měla hubenou, i když jsem měla nějaké to kilo navíc – je těžké to popsat -, možná by to šlo přirovnat k tomu, když se tlustší člověk podívá na svoje stehno a pro jeho oči jsou to dvě špejle, na kterých ale zespoda nahmatá horu masa prorostlou tukem. Přesně tak jsem se cítila a věděla jsem, nyní to vím také, že nebudu spokojená, dokud mi váha neukáže 50kg. Od 13ti let se mi postava trochu změnila, ale nevyrostla jsem, totiž max. tři centimetry. Potom si na váhu vzpomínám spíše mlhavě, až do 15ti let. To jsem měla váhu přibližně stejnou jako ve třinácti, ale pak jsem začala hubnout. Bylo to způsobeno vlivem léta, jak jsem pila a jedla jen, když byl hlad. Podařilo se mi zhubnout a měla jsem i 53kg. Bohužel se moje váha ustálila na 55kg. To už jsem byla vcelku spokojená, ale stejně jsem chtěla těch 5kg navíc dotáhnout. Bylo mi báječně a konečně jsem měla pocit, že se dokážu ovládnout a věřila jsem si, jednala jsem s jídlem jenom podle vlastního instinktu a nenechala si nic vnutit ani se nijak omezovat – jedla jsem podle hladu a přestože jsem necvičila, hubla jsem. Taková paráda. Od září se ale všechno rapidně změnilo. Začala jsem se příšerně přejídat. Šla jsem na novou školu, našla si nějaké přátele, zaměřila se na školu. Jakmile jsem ale přišla domů, vyjedla jsem všechno co jsem našla a nedokázala se zastavit. Každý den jsem spořádala okolo 3000 kalorií a nevěděla jsem, proč to dělám. Otázka, na kterou hledá odpověď nejspíš většina z nás. Tak nějak jsem se průběžně vážila a sledovala, jak moje váha stoupá. Nejdřív půl kila, pak kilko (no co, přes zimu vždycky trochu přiberu, říkala jsem si), ale potom to byla kila tři a nakonec jsem místo 55kg vážila 62kg. Celou tu dobu jsem si to neuvědomovala, protože jsem byla příliš zabraná do školy (hrozná dřina, jen na lepší průměr..) a těch zbývajících aktivit, přestože musím říct, že jich nikdy nebylo moc. V prosinci toho roku mi bylo 16 let. Za ten rok jsem si dokázala, že zhubnout můžu a ne že ne (viz. 53kg), ale zase jsem se v sobě zklamala (viz. těch 62kg). Po druhém školním pololetí a vůbec po zimě, jsem svou hmotnost zase začala řešit. Co k tomu říct, teď ji ustavičně řeším snad dva, tři měsíce, i když mi to připadá mnohem kratší dobu. Tyhle uplynulé dva; tři měsíce bych asi nazvala „převratovými“, až na to, že se nic v podstatě nezměnilo. Jediné, co je jinak je to, že jsem začala zvracet. Nikdo o tom neví, ale nemyslím si, že bych o tom někdy snad někomu měla potřebu říkat – kromě vás. Vím, že moje mamka by to se mnou okamžitě chtěla všelijak řešit, v první řadě by mně vzala k psychologovi a nejspíš bych mohla čekat i strach z její strany; možná něco jako ten pocit, když si paradoxně „normální“ člověk představí jen temnotu a vprostřed příšerné utrpení – totiž násilné zvracení. To je právě to – ona by v životě nedokázala pochopit, že zvracím jenom to, co mám v žaludku navíc, čeho se přejím, ne všechno. Nevím ani, jestli bych se měla titulovat bulimičkou, protože ty bývají hubené a zvrací i to málo, co je zasytí, takže to snad vyjde úplně nastajno jako anorektičky, které nejedí nic… Za poslední dny zvracím asi tak třikrát, někdy víckrát týdně. Podle toho jestli se přejím, nebo ne. Zjistila jsem, že se zvrací špatně pečivo (tj. těsto) a obiloviny.. ale to tady raději nebudu moc rozebírat. Jelikož se mi málokdy podaří vyvrhnout všechno, moje váha se nezměnila a ukazuje pořád asi 61kg. Od té doby, co si sama sebe víc všímám a pokouším se ovládat svůj hlad, jde mi hůř učení a soustředění se, často teď ztrácím smysl pro odpovědnost.. Takový menší rozdíl, ale přece. Nechci pořád zvracet. Ale nechci se ani přejídat; nejde jen o kalorie, je mi z přejídání i špatně. Snad jenom vy mně chápete – proč člověk dělá to, co dělá, i když nic z toho dělat nechce… A konečně poslední, ne moc optimistický odstaveček hodný zamyšlení. Myslím si, že za moje trápení (ale stejně mi připadá mezi těmi všemi příběhy nicotné – jako by žádné nebylo..) může můj táta. Nechci na nikoho svalovat všechnu vinu a vím moc dobře, za co si můžu sama. Ale přecijenom. Když jsem byla menší, každý den mi nosil sladkosti. Každý den jsem jedla neuvěřitelné množství kalorií. Myslel to dobře, já vím, ale to díky němu teď nejsem stoprocentně šťastná. Kdyby jako správnej táta dbal na správnou výživu a nedopustil, abych jedla jen samé blafy, mohla jsem se mít o tolik lépe. Přitom teď, když se občas ukáže mámě na očích (od rozchodu rodičů se s ním nevídám), nezapomene jí vyčíst, aby mi „dávala méně čokolády“. Nechápu to – nikdy jsem nechápala jeho -, ale proč neumí sklízet jen to, co sám zasel..? Někdy mám pocit, že bych radši nebyla… —- Myslím, že téma mojí osůbky je u konce a můžu jenom pevně věřit dál, že se mi podaří překonat toto období a zdravě zhubnout, i když mi to připadá nespravedlivé, a odpustit. Děkuju všem, kdo jste dočetli moje povídání až do konce a určitě podporujte zdravou výživu u dětí… Může to mít později hlubší následky, ať už fyzické nebo ty duševní. Přeju hodně zdaru v hubnutí či přibírání a taky lásky!

Když si tak čtu,vaše příběhy,řekla jsem si,že bych měla ten svůj také přidat.Nikomu se se svým problémem nesvěřuji,jen doma pořád říkám,že jsem tlustá,ale oni si asi myslí,že jsou to jen pubertální řeči,ale NENÍ TO TAK! Začalo to když mi bylo 14let,byla jsem taková normlní holka,jako každá jiná..nebyla jsem ani tlusá,ale jako modelka jsem nevypadala!!!Vždy jsem si přála být modelkou.. Táta si ze mě vždy utahoval,že jsem tlustá atd..no a já to jednoho dne vzala vážně..ani si nepamatuji,jak to vše seběhlo,prostě,jak kdyby ve mě byl uplně někdo jiný,někdo kdo mi říká HUBNI,JEŠTĚ,JEŠTĚ..v tu dobu jsem měřila asi kolem 168cm a váha?!to ani nevím tak 58kg.Začala jsem cvičit omezovat se v jídle a váha skočila na 50kg pak 47kg-46kg..byla jsem štastná!!!Vždy,když jsem si šla koupit nějaký hadřík brala jsem si oblečení XS,mohla jsem nakupovat i v dětském,bylo to super:)každý den jsem se vážila,po každém jídle,stála jsem před zrcadlem a říkala si ještě musím jsem tlustá!!!A když mi holky říkaly,proč nejdeš na modeling..řekla jsem já?!Vždyt jsem tak tlustá!!! Změna nastala na střední škole,vše nové-učitelé,předměty,žáci..já z toho byla chvilku mimo a začala jsem jíst,začala jsem se přejídat,vždy mi bylo na omdlení,chtěla jsem zvracet,ale nešlo to,brala jsem si různé prášky..brečela jsem..pak jsem začala hladovět a zase se přejídat..pořád to takhle kolísalo!!!Začala jsem tloustnout n a 52kg,55kg a ted mám 57,5kg nevím co mám dělat,brečím,neustále myslím na to co si vezmu co ne!!Chci být hubená a nosit super hadříky…do školy nosím jen mikiny,aby nikdo newiděl,jak jsem přibrala..když mi můj přítel začne šahat na břicho,hned se odvracím..doopravdy mám strach z jídla!!!Nevím už co mám dělat,jen chci být jako dřív HUBENÁ!!!!!!!!!!!!!!Je mi 17let a já se bojím,že třeba v 18,19budu ta nejtlusčí holka…MÁM STRACH!!! Tohle mi trochu pomohlo se svěřit,VÁM,kteří jste na tom podobně jako já…