Archives

V zimě roku 1997 jsem začala blbnout s dietami.Náhodou jsem o Vánocích „přibrala“ dvě kila (při výšce 160 cm jsem měla 40 kilo).nicméně jsem si připadala tlustá.Nejdříve jsem začala každý den cvičit,ale výsledky se neobjevily, alespoň ne hned-a to jáprávě chtěla. Abych každý den hubla a hubla. Přestala jsem tedy navíc omezovat stravu a držela tzv. „čuchací dietu“, kdy jsem k jídlu jen čichala a stačilo mi to. Všem v rodině jsem vyvařovala-díky tomu vlastně umím už od svých dvanácti let vařit. Na jaře 1998 jsem již vážila 34 kg, čehož si samozřejmě naši všimli a už mě vezli do Motola. Než jsem tam byla přijata, stačila jsem ještě dvě kila ubrat.Na Dětské psychiatrii v Motole jsem strávila 4 měsíce.Bývala bych tam byla ještě déle,ale naši si mě vyzvedli na revers po mém dlouhodobém přemlouvání a slibování, že už začnu jíst.Přesto, že jsem na každé propustce domů zhubla, naši si mě opravdu vzali z nemocnice. A koloběh začal nanovo a vše bylo ještě mnohem horší než před hospitalizací-v Motole jsem se totiž od tamních anorektiček naučila, jak a kam schovávat jídlo, jak jíst co nejpomaleji a různé jiné „triky“. A tak jsem veškerý svůj prázdninový čas trávila u jídla, resp.jeho vyhazováním. U oběda jsem seděla téměř dvě hodiny. Dvanáctkrát denně jsem půl hodiny potají cvičila, vstávala jsem denně v šest hodin a chodila pozdě spát.Snažila jsem se vydávat co nejvíce energie, ač jsem byla všemi hlídána. Na konci srpna 1998 jsem vážila necelých 30 kg.Naši mě tedy vezli znovu do Motola, tentokrát na jiné dětské oddělení, kde jsem ale vyhrožovala sebevraždou. Tento pobyt je nezapomenutelný-tři a půl měsíce, dvakrát jsem okusila sondu do žaludku, kapačky, byla jsem pod dozorem sestřiček a všech ošetřujících lékařů. I přesto jsem dokázala jídlo schovat. Bylo to silnější než já. Moc anorexie mne ovládala i v noci-nespala jsem vleže-chtěla jsem „spalovat“ kalorie kdykoli-i v noci-spala jsem proto třeba i vsedě s domněnkou, že takto tolik „nepřiberu“. 23.12.1998 jsem byla s váhou 33,5 kg propuštěna do domácí péče. Nic se ale nezměnilo. Ačkoliv jsem docházela na kontroly ke své psycholožce, stále jsem nejedla, schovávala jídlo a stahovala si břicho páskem od županu s pocitem, že si zajistím štíhlý pas (dodnes po tom mám jizvy). Celkem rok jsem se jakž takž držela, ač na nízké váze, ovšem po roce přišlo vše nanovo a já se s hmotností 32 kilo dostala opět na dětskou kliniku motolské nemocnice. Sestřičky na mne jen nerady vzpomínaly 🙁 Pobyla jsem tu čtyři měsíce. Opět jsem zakusila, jak „chutná“ sonda do žaludku, opět přišly na řau kapačky. Ale já se nedala, a schovávala jídlo dál. Na WC jsem chodila tajně cvičit, skákala jsem u postele, smlouvala s doktory o jídlo, jak to jen šlo. Během tohoto pobytu, kdy jsem jedla a v noci mi sondou proudila do žaludku umělá výživa jsem přibrala na 40 kilo a byla jsem propuštěna. Opět jsem ale doma hubla, což se u mne dalo předpokládat-má psychika byla opravdu na dně… Připadala jsem si ošklivá, tlustá, k ničemu… Psycholožka mi přikázala abych tři týdny zůstala doma, nechodila do školy a jen ležela a nic nedělala. Zpočátku jsem jídlo opět schovávala ale po dvou týdnech jsem se začala doma nudit a začala jsem vyplňovat volný čas jídlem. Zkrátka jsem se začala přejídat. Tenkrát jsem ještě „neuměla“ zvracet. Přibírala jsem tedy ohromnou rychlostí a z 35 kg jsem náhle měla 42 kg. To bylo pro mne bolestivé a začala jsem zvracet. Po vyzvracení jsem se cítila opravdu dobře. Ale to jsem ještě netušila, že přijdou doby, kdy budu zvracet třeba desetkrát denně. a tak se opravdu stávalo… Ujídala jsem sušenky, čokolády, chleba, vše co bylo v lednici. Ovšem nikdy jsem se nedostala do takové fáze, že bych jídlo kradla v samoobsluze, či abych vyjedla celou ledničku a musela jít věci dokoupit. Zato jsem dokázala sníst třeba hrášek, hned na to jogurt, čokoládu, koblihu, tavený sýr-zkrátka všehochuť. S tímto problémem jsem se začala potýkat v lednu 2002. Nikdo to ale netušil-všichni kolem měli radost, že přibírám, zato já z toho byla nešťastná. I nadále jsem jídlo schovávala, ale když přišel čas, přejedla jsem se a jídlo vyzvrátila. Kvůli tomu jsem měla zameškaných 370 hodin ve škole-nechodila jsem tam, protože jsem si připadala tlustá a nechtěla se nikde ukazovat. Bála jsem se lidí. Nyní, v roce 2006 je můj stav takový, že jím jen zeleninu a ovoce, přestala jsem jíst zcela maso. Když už si někdy vezmu nějakýten sýr, tak už mám pocit, že jsem se přejedla a jdu zvracet. Potom třeba tři dny nejím, resp.jím jen jablka. Snažím se každý den cvičit a při výšce 165 cm vážím 40 kilo. Nemám přítele, dost často mívám strach ze společenského kontaktu,připadám si ošklivá a tlustá, v žádném oblečení se sama sobě nelíbím. Trpím depresemi, všechno beru příliš vážně a mé sebevědomí je téměř na nule. Samozřejmě trpím i zdravotními obtížemi jako je ztráta menstruace, vypadávání vlasů, lámání nehtů a především únava a nezájem. A to mi zrovna teď moc překáží, potřebovala bych se soustředit, jelikož končím školu (VOŠ) a budu dělat přijímačky na VŠ. Ale vůbec mi nejde se učit, nic si nepamatuju… Občas už si opravdu nevím rady… A tak si někdy říkám, že pokud by šel vrátit čas, vrátila bych ho tak o deset let zpět a většinuvěcí ve svém životě bych udělala jinak…

ahojte! Chcem vám len povedať, že som bola ťažká bulimička, a zrazu pred týždňom, sa mi to zhnusilo a stopla som to, úplne deifinitívne myslím, akosi ma to už nebavilo…Jesť, zvracať…Veď čo z toho, hmm? Prichádzala som o kamarátov, a mojým največším kamarátom bolo akurát tak jedlo! Nevjem, ako som to dokázala, pravdaže, ešte som nič nedokázala, ešte je to len týždeň, ale predtým som proste zvracala skoro každý deň… Ale nehovorím „hop“ kým nepreskočím! Prosím držte mi palce, budem vám vďačná a chcem vám povedať, aby ste si uvedomili, že jedlo je len jedlo, telo len vonkajšia schránka, a nemôžme sa takto trápiť a ničiť sa! Je to nechutné, a ponižujúce, radšej si tú polhodinku denne, čo by ste sa prejedlali a zvracali pocvičte! Tolko odo mna, možte mi enchať dáky príspevok v diskusii Papa

ahoj,něž začnu tento příběh,tak bych vás chtěla všechny pozdravit a popřát vám hodně štěstí,jak do života,tak i na vaše léčení…já vlastně ani nevím jestli nějakou poruchou trpím..ale začnu od začátku.Nikdy sem nebyla nějaká hubená holčička,byla jsem trochu při těle,ale žádnej velkej tlusťoch.babičky mě vykrmovali atd.vždyt to znáte.ale z malé baculaté holčičky vyrostla docela pěkná fain holka.v osmé třídě,kdy skoro každá holka měla kluka,já neměla nikoho,dost mě to trápilo,já vlastně ani nevěděla jestli semnou někdo chce chodit nebo ne..ale jednoho dne sem si řekla DOST!!!!přece nebudu až do konce života na ocet…začla jsem hubnou při výšce asi 158cm a váze 53kg,jsem byla neštastná…přestala jsem jíst,prvně večeře,snídaně..sladké a postupně vlastně všechno,jako lusknutím prstem jsem zhubla asi 5kg…najednou sem měla 48kg a byla docela šťastná..ale často mi bylo na omdlení…najednou si mých problému začali všímat rodiče a to bylo peklo…začali mě nutit do každého sousta,a to pro mě bylo utrpenííí!!ale byla jsem už hubená a to bylo hlavní…všechny ty špeky…najednou byly pomalu pryč..ale mě to furt nestačilo…ale na pár měsíců sem dala pokoj.asi před 2.měsíci to začalo znova.nenávidim svoje tělo…přestala jsem opět jíst z 48kg,jsem zhubla na 44kg…už sem fakt hubená..ne jako pravá anorektička,ale jsem hubená…ale kluci pořád nic,nikdo mi neřek,že by semnou chtěl chodi a to mi právě hodně vadilo. jendou o víkendu mi kamarádky řekli at jdu s nima do čajovny,řikala jsem si paráda bude sranda.pak mi ale představila(jedna z kamarádek)svého nevlastního bráchu a bratrance,byli super…hned se mi jeden z nich zalíbil,ale řikala jsem si,že nemám šanci…jááá???taková šereda…ale asi po dnu,mi někdo napsal.byl to on.řekl,že sem moc krásná a ,že se mu líbim.prej má ale holku…já sem samozřejmě tvrdila,že mi to nevadí,že to chápu…ale pořád jsem nemohla uvěřit tomu,že řekl,že sem krásná…asi za týden jsem si zase všichni společně vyšli.a ted mi píše zase jinej kluk=a to se rovná co?že nejsem ošklivá,že sem si to jenom namlouvala…takže holky,jestli si myslíte,že ste hnusný a nikdo vás nechce…tak jste na omylu…protože ty co vám to neřeknou,nestojej za nic…. ale je pravda,že se trápím dál…nejhorší sou ty výčitky z toho jídla…cokoiv si dám…nejhorší je jak mám nafouklý břicho…já vím že je to normální…mít ho nafouklý z vody atd…ale mě to hrozně vadíííí myslím,že stejně ppp trpím…nejspíš anorexií,ne že bych tak vypadala to ještě ne,ale psychicky… jsem ráda,že sem se s váma o tohle mohla podělit…už se snažim jíst normálně,ale mám doam terno,byli jsem u doktorky,a ta mi řekla,že sem jako chodící reklama na koncentrák!!!

Chtěla jsem tady napsat svůj příběh, i když vlastně nevím, jestli nějaký je. Mám pocit, že spíš začíná.. ale.. Zhruba od 12ti, 13ti let jsem se začala zajímat o to, jak vypadám, co na sobě chci a nechci změnit. V tom jsem měla vždycky jasno. Chtěla jsem zhubnout tak pět, ale spíš ještě víc kilo. Pamatuju si, že když mi bylo třináct, dost jsem se nenáviděla a chtěla jsem být hubenější. Strašně jsem záviděla holkám, co měly 180cm na 50kg a nemohla jsem se v životě smířit s tím, že já mám jen 170cm a k tomu asi 60kg. V té době jsem střídala diety a přejídáním a pronásleduvaly mně pocity viny, pokaždé když jsem se přejedla. Nikdy jsem ale nebyla nijak tlustá a svojí postavu jsem měla hubenou, i když jsem měla nějaké to kilo navíc – je těžké to popsat -, možná by to šlo přirovnat k tomu, když se tlustší člověk podívá na svoje stehno a pro jeho oči jsou to dvě špejle, na kterých ale zespoda nahmatá horu masa prorostlou tukem. Přesně tak jsem se cítila a věděla jsem, nyní to vím také, že nebudu spokojená, dokud mi váha neukáže 50kg. Od 13ti let se mi postava trochu změnila, ale nevyrostla jsem, totiž max. tři centimetry. Potom si na váhu vzpomínám spíše mlhavě, až do 15ti let. To jsem měla váhu přibližně stejnou jako ve třinácti, ale pak jsem začala hubnout. Bylo to způsobeno vlivem léta, jak jsem pila a jedla jen, když byl hlad. Podařilo se mi zhubnout a měla jsem i 53kg. Bohužel se moje váha ustálila na 55kg. To už jsem byla vcelku spokojená, ale stejně jsem chtěla těch 5kg navíc dotáhnout. Bylo mi báječně a konečně jsem měla pocit, že se dokážu ovládnout a věřila jsem si, jednala jsem s jídlem jenom podle vlastního instinktu a nenechala si nic vnutit ani se nijak omezovat – jedla jsem podle hladu a přestože jsem necvičila, hubla jsem. Taková paráda. Od září se ale všechno rapidně změnilo. Začala jsem se příšerně přejídat. Šla jsem na novou školu, našla si nějaké přátele, zaměřila se na školu. Jakmile jsem ale přišla domů, vyjedla jsem všechno co jsem našla a nedokázala se zastavit. Každý den jsem spořádala okolo 3000 kalorií a nevěděla jsem, proč to dělám. Otázka, na kterou hledá odpověď nejspíš většina z nás. Tak nějak jsem se průběžně vážila a sledovala, jak moje váha stoupá. Nejdřív půl kila, pak kilko (no co, přes zimu vždycky trochu přiberu, říkala jsem si), ale potom to byla kila tři a nakonec jsem místo 55kg vážila 62kg. Celou tu dobu jsem si to neuvědomovala, protože jsem byla příliš zabraná do školy (hrozná dřina, jen na lepší průměr..) a těch zbývajících aktivit, přestože musím říct, že jich nikdy nebylo moc. V prosinci toho roku mi bylo 16 let. Za ten rok jsem si dokázala, že zhubnout můžu a ne že ne (viz. 53kg), ale zase jsem se v sobě zklamala (viz. těch 62kg). Po druhém školním pololetí a vůbec po zimě, jsem svou hmotnost zase začala řešit. Co k tomu říct, teď ji ustavičně řeším snad dva, tři měsíce, i když mi to připadá mnohem kratší dobu. Tyhle uplynulé dva; tři měsíce bych asi nazvala „převratovými“, až na to, že se nic v podstatě nezměnilo. Jediné, co je jinak je to, že jsem začala zvracet. Nikdo o tom neví, ale nemyslím si, že bych o tom někdy snad někomu měla potřebu říkat – kromě vás. Vím, že moje mamka by to se mnou okamžitě chtěla všelijak řešit, v první řadě by mně vzala k psychologovi a nejspíš bych mohla čekat i strach z její strany; možná něco jako ten pocit, když si paradoxně „normální“ člověk představí jen temnotu a vprostřed příšerné utrpení – totiž násilné zvracení. To je právě to – ona by v životě nedokázala pochopit, že zvracím jenom to, co mám v žaludku navíc, čeho se přejím, ne všechno. Nevím ani, jestli bych se měla titulovat bulimičkou, protože ty bývají hubené a zvrací i to málo, co je zasytí, takže to snad vyjde úplně nastajno jako anorektičky, které nejedí nic… Za poslední dny zvracím asi tak třikrát, někdy víckrát týdně. Podle toho jestli se přejím, nebo ne. Zjistila jsem, že se zvrací špatně pečivo (tj. těsto) a obiloviny.. ale to tady raději nebudu moc rozebírat. Jelikož se mi málokdy podaří vyvrhnout všechno, moje váha se nezměnila a ukazuje pořád asi 61kg. Od té doby, co si sama sebe víc všímám a pokouším se ovládat svůj hlad, jde mi hůř učení a soustředění se, často teď ztrácím smysl pro odpovědnost.. Takový menší rozdíl, ale přece. Nechci pořád zvracet. Ale nechci se ani přejídat; nejde jen o kalorie, je mi z přejídání i špatně. Snad jenom vy mně chápete – proč člověk dělá to, co dělá, i když nic z toho dělat nechce… A konečně poslední, ne moc optimistický odstaveček hodný zamyšlení. Myslím si, že za moje trápení (ale stejně mi připadá mezi těmi všemi příběhy nicotné – jako by žádné nebylo..) může můj táta. Nechci na nikoho svalovat všechnu vinu a vím moc dobře, za co si můžu sama. Ale přecijenom. Když jsem byla menší, každý den mi nosil sladkosti. Každý den jsem jedla neuvěřitelné množství kalorií. Myslel to dobře, já vím, ale to díky němu teď nejsem stoprocentně šťastná. Kdyby jako správnej táta dbal na správnou výživu a nedopustil, abych jedla jen samé blafy, mohla jsem se mít o tolik lépe. Přitom teď, když se občas ukáže mámě na očích (od rozchodu rodičů se s ním nevídám), nezapomene jí vyčíst, aby mi „dávala méně čokolády“. Nechápu to – nikdy jsem nechápala jeho -, ale proč neumí sklízet jen to, co sám zasel..? Někdy mám pocit, že bych radši nebyla… —- Myslím, že téma mojí osůbky je u konce a můžu jenom pevně věřit dál, že se mi podaří překonat toto období a zdravě zhubnout, i když mi to připadá nespravedlivé, a odpustit. Děkuju všem, kdo jste dočetli moje povídání až do konce a určitě podporujte zdravou výživu u dětí… Může to mít později hlubší následky, ať už fyzické nebo ty duševní. Přeju hodně zdaru v hubnutí či přibírání a taky lásky!