Archives

Na tyhle stránky jsem narazila náhodou včera,když jsem byla přez zákaz na počítači a hledala pomoc.Moc mě zaujali některé příběhy a tak jsem si jich snad 70 vytiskla.Rozhodla jsem se sem napsat potom,co jsem se hrozně přejedla a pak to vyzvracela.A tady je můj příběh,který bych nejraději vymazala ze svého života: Nikdy jsem si se svojí postavou hlavu moc nelámala.Dokonce,když jsme se s mamkou koukaly na film o anorektičce,nedokzala jsem pochopit její myšlenkový pochod.Tenkrát mi bylo asi12.Ted je mi 15 a vše chápu. Za pár ní bude konec školního roku a já pojedu na měsíc do Recka kam se strašně těším.Rozhodla jsem se,že trochu zhubnu.Prostě jenom tak z nudy! Tehdy jsem vážila 52kg,což je na výšku 150cm poměrně normální váha,ale mě prostě nějak hráblo.Dietu jsem držela 5dní.Déle jsem to prostě nemohla vydržet. Když nastal den odletu hezky jsem se oblékla a učesala.Hrozně jsem se těšila až okouknu kluky co jedou se stejným zájezdem.Hned na letišti mi padl do oka tmavovlasý,tmavooký,namakaný a ke všemu vysoký tak akorát ke mě.Tiše jsem ho okukovala.Rychle jsem se s bratrem(dvojčetem,který letěl semnou)rozloučila s rodičema a hurá do letadla. Když jsme dorazili do hotelu byla jsem strašně překvapená,protože nám dali každému na noc OBR svačinu.Ubytovali jseme se a zdlábli nemalou svačinu.(asi ve 23.30hod) Celý pobyt jsem si dopřávala hordu jídla a hezky jsem si to užívala.Našla jsem si kamarádku,která měla moc hezkou postavu a hrozně jsem ji ji záviděla.Tak jsem se začala krotit.Jestli čekáte nějaký úspěch tak jste na velkém omylu,protože jsem to vydržela jeden pitomej den.Přišlo na řadu povinné vážení na kterém jsem se dozvěděla,že vážím pořád stejně.Po mém idolu jsem pořád strašně toužila,ale on si našel holku.Když se dozvěděl,že se mi líbí zařval přes celou pláš,že až zhubnu tak mám přijít.To rozhodlo.Do konce pobytu zbýval týden,který jsem si už opravdu dávala pozor abyh nejedla moc sladkého.Ve skutečnosti jsem ho neomezila tolik,ale kdž přišlo opět povinné vážení(byla jsem na ozdravném pobytu kvůli alergii),zjistila jsem,že nemám 52,ale 50kg.To mě velice povzbudilo. Po příjezdu domů nikdo změnu nezaregistroval.Ted mě ale čekala společná dovolená s mamkou.A uznejte,že tam jsem hubnout nemohla.Jediné dny kdy mamka se mnou trávila hromady času a kdy se nejvíce rozšoupla.Za dva týdny jsem dostala šok.Po zvážení na domácí,digitální váze jsem uviděla číso 53.1!HRUZA Zbylé dva týdny jsem byla u babičky,která mě už od mala hrozně vykrmovala.Ale naštěstí chodila hodně přez den na houby takže mě nehlídala,protože byla asi zvyklá,že jím hodně a ráda.Když ale viděla,že mizí méně jídla začala nadávt,tak mi nezbylo nic jinho něž krmit kočky,psi a jiná zvířátka.To jsem stále jedla normálně,ale méně než obvykle. Po příjezdu domu jsem byla příjemně překvapená:Váha ukazovana 49kg.BEZVA,zaradovala jsem se. Tohle mi ale nestačí,chci ve škole všecny překvapit,tak jsem porce zmenšila z poloviny na polovinu poloviny.Za měsíc jsem všechny a hlavně sebe překvapila váhou 42kg.Tehdy jsem přestala jíst úplně až na 5 lupínků musli s kapkou odtučněného mléka ke snídani.To trvalo 2 měsíce.Ale váha už příliš neklesala.Trpěla jsem MA. Káždý víkend jsme ale jezdili za babičkou,která měla už starost a to oprávněnou.Začala mě hlídat,hádala s našima,že se o mě nestaraj(vždycky na mě byl spoleh tak mi rodiče příliš do života nezasahovali).Tehdy jsem začala svojí babičku i když je mi to moc líto nenávidět a tehdy jsem začala také poprvé zvracet.Celý týden jsem nejedla až na ty snídaně a o víkendech jsem zase jenom obědvala a to hodně moc a pak to běžela vyzvracet. Jednou jseme zůstali na víkend doma a mamka mi taky dávala hodně jídla,tak jsem ho schovávala do skříně pod postel ,prostě kam bud.Všecno se změnilo,když na to přišla mamka.To jsem vážila 38kg.vzala mě k obvodní lékařce,která nás poslala za specialisou.Začala jsem pozvolna jíst.Začala jsem si psát jídelníček na příkaz doktorky.Mamce se to ale nezdálo a vzala si týden dovolenou.Za ten týden mě vykrmila na 40kg.Byla jsem na dně,tak mě poslali k psycholožce.Tam jsem nechtěla moc mluvit,protože cokoliv jsem řekla použila mamka doma proti mě.V ten čas jsem si začla uližovt(řezat si žiletkou do rukou atd) Jedla jsem tak jak po mě chtěli a začala zvracet.Nikdo na to dluho nepřišel.Když na to přili byl hroznej povyk.Nesměla jsem chdit sama na záchod,tak jsem to zvracela do igelitových pytlů do koše.Když i tohle odhalili přišli na řadu plastové láhve.Začala jsem dělat po každodenním vážení strašně vyděšenou proč hubnu.Mamka ale našla můj deníček,přečetla si ho a všecno bylo odhaleno.Od té doby mamka nacházela špinavý záchod,nazvracené pytlíky a flašky a začaly jsme se nenávidět.Nastoupila jsem na léčbu u psichiatra(pardon,ale nevim jak tam jsou ty íčka),kam jsem dojížděla průměrně jednou za měsíc.To trvalo taky asi 2 měsice.Tehdy jse měla 34kg.(chtěla jsem ale 30kg) Nastal čas Vánoc a já jsem věděla,že budu pod přísným dohledem a na pořádný výkrmě.Tam taky začalo moje přejídání.Jednou jsem šla kolem lékárny a koupila jsem si projímadla,které do svého těla rvu do ted.Přez Vánoce jsem nabrala 2 kg.Držela jsem se díky zvracení,občasným hladovkám a projimadlama na 38KG,které mám i ted. Se svojí maminkou se neustále hádáme,můj bratr mnou opovrhuje a tatínek je většinu času v práci doma,takže ani u něho nemám žádnou oporu.Psichiatr mi na prosbu rodiny předepsal antidepresiva a já měla pocit,že mě celá rodina nenávidí a podrazila mě .Tenhle pocit v sobě dusim do ted. Chtěla bych toho sem napsat hromadu víc,ale jsem doma sama a mám zaracha na počítač)prej na internetu hledám jak zubnout atd.) a každou chvíli přijde mamka z práce. Nejradši bych se z toho dostala ale neustále jsem upnutá na váhu,kterou mi mimochodem mamka schovala ,ale ona neví,že já vím o té staré,která neváží přesně ale aspon vím přibližně že mám stále 38kg. všem kdo si tento příběh dočetl až do konce chci říct,že vám držím moc pěsti,aby jste se z toho vylízali ven a těm co dotoho padájí chci poradit:ihned s tím přestante.Byla to moje největší chyba v mým životě a moc toho všeho lituji. Zase někdypapap Janina ještě bych se chtěla omluvt mojí mamce,kerou mám moc ráda ale nemůžu ty hádky a oškliví slova zastavit,když má tak strašně velké požadavky a když je ke mě tak tvrdá.Taky jí chci poděkovat za všechno a jak se snaží mi pomoc.Děkuji všem doktorům.Děkuji všem ikdyž je někdy nenávidim. Omlouvám se zachyby: A na závěr Moje Písnička: Nestojíš mi za to, tos mi často říkavala a já dlouho brečívala Hodně si mi ublížila, já si to pak včítala Nechtěla jsem si připustit, že se mi snažíš jenom ublížit pokaždé jem tě chtě mít, nepřestávala jsem o tobě snít O tom….jak mě obejmeš..ale ty Nestojíš mi zato, tos mi často říkavala a já dlouho brečívala Strašně si mi ublížila snad sis to ani neuvědomila Dloudho jsem přemýšlela, kde jsem zase chybovla Stále jsem na nic nepřícházela,ikdyž… jsem dlouho doufala,že mě snad… jednou obejmeš a zeptáš se co semnou je ale ty… nestojíš mi za to tos mi často říkavala a já dlouho brečívala I když jsem to nechtěla dávno jsem ti odpustila Stále dlouho brečívám a na ty časy vzpomínám. Složila jsem jich víc ale to zase jindy:PAPAP

Vlastně to začalo uplně nenápdne celá má rodina totiž ulítává na zdravé výživě a zdravém životním stylu. Mě to zajímá také snad až moc zajímá mě celí člověk celá ta dokonalost. Říkala jsem si že tu dokonalou souhru buněk,nervů,svalů… přece nemůžu porušit a narušit něčím nezdravím jako je třeba cukr bílá mouka nebo smažená či uzená jídla… A tak to jsem všechno ze svého jídelníčku vyřadila. Říkala jsem si že je všechno pro mé zdraví a ani jsem nevnímala že můj okruh potravit se čím dál víc zužuje. Začala jsem také hodně sportovat. Přeci sport je vhodný pro celé tělo má blahodárné účinky na orgány pročisťuje krev… Pomalu jsem začala jídlo nenávidět vždyť ve všem je tolik škodlivích látek. Povolovala jsem si jen ovoce a zeleninu a cvičila jsem a cvičila. Byla jsem vychrtlá na kost ,ale když jsem se dívala na svou prohublou a vybledlou ručičku a viděla jak mi proudí krev věděla jsem že to všechno přece dělám po sebe pro své „zdraví“ a pak taky můj vychrtlí stav se mi líbil mnohem víc než předtím i když předtím jsem byla hubená(56kg na175cm). Proto si mé okolí mé vychrtlosti všimlo až po tak dlouhé době když už jsem byla tak vychrtlá že mne lezli všechny kosti a mohla jsem je na sobě i spčítat. Pak do mě máma začala cpát jídlo nedřív se mi dařilo ho ukrývat ,ale pak mě začala pozorovat a musela jsem pod jejím dohledem sníst vše co mi dala. A tak jsem začala zvracet ,ale ne do na zachod protože ten máma vždy pečlivě hlídala zamkla jsem se jednoduše do svého pokoje vše vyblila do igelitové tašku a tu pak cestou při mém okružním běhu vyhodila. Pak jsem ale začala jídlo vnímat jinak všechny ty rozmannité chuti a já znala odpověď jak se mi nedostanou jedovaté a hnusné látky do mého těla vždy jsem je vyblila. Máma se radovala že jím a já uspokojovala své chuťové buňky. Nesnášela jsem se za to a už při prvním soustu věděla co přijde vždy jsem blila až dokud ze mě netekli jen žaludeční šťávy. Bylo to tak vyčerpávající že jsem nestíhala nic jiného už žádný sport nic. A taky jsem i přes zvracení začala nehorázně přibívat na váze. Po sléze už jsem neměla sílu na zvracení a tak jsem jenom žrala nenáviděla jsem své vlastní tělo ,tu žravost. Jsem vzajetí jídla a nesnáším své hnusné,tlusté a nezdravé tělo!!! Vážím teť tolik že se to stydím i napsat a nevím co budedál chci skončit,ale NEJDE TO…

ahoj,něž začnu tento příběh,tak bych vás chtěla všechny pozdravit a popřát vám hodně štěstí,jak do života,tak i na vaše léčení…já vlastně ani nevím jestli nějakou poruchou trpím..ale začnu od začátku.Nikdy sem nebyla nějaká hubená holčička,byla jsem trochu při těle,ale žádnej velkej tlusťoch.babičky mě vykrmovali atd.vždyt to znáte.ale z malé baculaté holčičky vyrostla docela pěkná fain holka.v osmé třídě,kdy skoro každá holka měla kluka,já neměla nikoho,dost mě to trápilo,já vlastně ani nevěděla jestli semnou někdo chce chodit nebo ne..ale jednoho dne sem si řekla DOST!!!!přece nebudu až do konce života na ocet…začla jsem hubnou při výšce asi 158cm a váze 53kg,jsem byla neštastná…přestala jsem jíst,prvně večeře,snídaně..sladké a postupně vlastně všechno,jako lusknutím prstem jsem zhubla asi 5kg…najednou sem měla 48kg a byla docela šťastná..ale často mi bylo na omdlení…najednou si mých problému začali všímat rodiče a to bylo peklo…začali mě nutit do každého sousta,a to pro mě bylo utrpenííí!!ale byla jsem už hubená a to bylo hlavní…všechny ty špeky…najednou byly pomalu pryč..ale mě to furt nestačilo…ale na pár měsíců sem dala pokoj.asi před 2.měsíci to začalo znova.nenávidim svoje tělo…přestala jsem opět jíst z 48kg,jsem zhubla na 44kg…už sem fakt hubená..ne jako pravá anorektička,ale jsem hubená…ale kluci pořád nic,nikdo mi neřek,že by semnou chtěl chodi a to mi právě hodně vadilo. jendou o víkendu mi kamarádky řekli at jdu s nima do čajovny,řikala jsem si paráda bude sranda.pak mi ale představila(jedna z kamarádek)svého nevlastního bráchu a bratrance,byli super…hned se mi jeden z nich zalíbil,ale řikala jsem si,že nemám šanci…jááá???taková šereda…ale asi po dnu,mi někdo napsal.byl to on.řekl,že sem moc krásná a ,že se mu líbim.prej má ale holku…já sem samozřejmě tvrdila,že mi to nevadí,že to chápu…ale pořád jsem nemohla uvěřit tomu,že řekl,že sem krásná…asi za týden jsem si zase všichni společně vyšli.a ted mi píše zase jinej kluk=a to se rovná co?že nejsem ošklivá,že sem si to jenom namlouvala…takže holky,jestli si myslíte,že ste hnusný a nikdo vás nechce…tak jste na omylu…protože ty co vám to neřeknou,nestojej za nic…. ale je pravda,že se trápím dál…nejhorší sou ty výčitky z toho jídla…cokoiv si dám…nejhorší je jak mám nafouklý břicho…já vím že je to normální…mít ho nafouklý z vody atd…ale mě to hrozně vadíííí myslím,že stejně ppp trpím…nejspíš anorexií,ne že bych tak vypadala to ještě ne,ale psychicky… jsem ráda,že sem se s váma o tohle mohla podělit…už se snažim jíst normálně,ale mám doam terno,byli jsem u doktorky,a ta mi řekla,že sem jako chodící reklama na koncentrák!!!

V zimě roku 1997 jsem začala blbnout s dietami.Náhodou jsem o Vánocích „přibrala“ dvě kila (při výšce 160 cm jsem měla 40 kilo).nicméně jsem si připadala tlustá.Nejdříve jsem začala každý den cvičit,ale výsledky se neobjevily, alespoň ne hned-a to jáprávě chtěla. Abych každý den hubla a hubla. Přestala jsem tedy navíc omezovat stravu a držela tzv. „čuchací dietu“, kdy jsem k jídlu jen čichala a stačilo mi to. Všem v rodině jsem vyvařovala-díky tomu vlastně umím už od svých dvanácti let vařit. Na jaře 1998 jsem již vážila 34 kg, čehož si samozřejmě naši všimli a už mě vezli do Motola. Než jsem tam byla přijata, stačila jsem ještě dvě kila ubrat.Na Dětské psychiatrii v Motole jsem strávila 4 měsíce.Bývala bych tam byla ještě déle,ale naši si mě vyzvedli na revers po mém dlouhodobém přemlouvání a slibování, že už začnu jíst.Přesto, že jsem na každé propustce domů zhubla, naši si mě opravdu vzali z nemocnice. A koloběh začal nanovo a vše bylo ještě mnohem horší než před hospitalizací-v Motole jsem se totiž od tamních anorektiček naučila, jak a kam schovávat jídlo, jak jíst co nejpomaleji a různé jiné „triky“. A tak jsem veškerý svůj prázdninový čas trávila u jídla, resp.jeho vyhazováním. U oběda jsem seděla téměř dvě hodiny. Dvanáctkrát denně jsem půl hodiny potají cvičila, vstávala jsem denně v šest hodin a chodila pozdě spát.Snažila jsem se vydávat co nejvíce energie, ač jsem byla všemi hlídána. Na konci srpna 1998 jsem vážila necelých 30 kg.Naši mě tedy vezli znovu do Motola, tentokrát na jiné dětské oddělení, kde jsem ale vyhrožovala sebevraždou. Tento pobyt je nezapomenutelný-tři a půl měsíce, dvakrát jsem okusila sondu do žaludku, kapačky, byla jsem pod dozorem sestřiček a všech ošetřujících lékařů. I přesto jsem dokázala jídlo schovat. Bylo to silnější než já. Moc anorexie mne ovládala i v noci-nespala jsem vleže-chtěla jsem „spalovat“ kalorie kdykoli-i v noci-spala jsem proto třeba i vsedě s domněnkou, že takto tolik „nepřiberu“. 23.12.1998 jsem byla s váhou 33,5 kg propuštěna do domácí péče. Nic se ale nezměnilo. Ačkoliv jsem docházela na kontroly ke své psycholožce, stále jsem nejedla, schovávala jídlo a stahovala si břicho páskem od županu s pocitem, že si zajistím štíhlý pas (dodnes po tom mám jizvy). Celkem rok jsem se jakž takž držela, ač na nízké váze, ovšem po roce přišlo vše nanovo a já se s hmotností 32 kilo dostala opět na dětskou kliniku motolské nemocnice. Sestřičky na mne jen nerady vzpomínaly 🙁 Pobyla jsem tu čtyři měsíce. Opět jsem zakusila, jak „chutná“ sonda do žaludku, opět přišly na řau kapačky. Ale já se nedala, a schovávala jídlo dál. Na WC jsem chodila tajně cvičit, skákala jsem u postele, smlouvala s doktory o jídlo, jak to jen šlo. Během tohoto pobytu, kdy jsem jedla a v noci mi sondou proudila do žaludku umělá výživa jsem přibrala na 40 kilo a byla jsem propuštěna. Opět jsem ale doma hubla, což se u mne dalo předpokládat-má psychika byla opravdu na dně… Připadala jsem si ošklivá, tlustá, k ničemu… Psycholožka mi přikázala abych tři týdny zůstala doma, nechodila do školy a jen ležela a nic nedělala. Zpočátku jsem jídlo opět schovávala ale po dvou týdnech jsem se začala doma nudit a začala jsem vyplňovat volný čas jídlem. Zkrátka jsem se začala přejídat. Tenkrát jsem ještě „neuměla“ zvracet. Přibírala jsem tedy ohromnou rychlostí a z 35 kg jsem náhle měla 42 kg. To bylo pro mne bolestivé a začala jsem zvracet. Po vyzvracení jsem se cítila opravdu dobře. Ale to jsem ještě netušila, že přijdou doby, kdy budu zvracet třeba desetkrát denně. a tak se opravdu stávalo… Ujídala jsem sušenky, čokolády, chleba, vše co bylo v lednici. Ovšem nikdy jsem se nedostala do takové fáze, že bych jídlo kradla v samoobsluze, či abych vyjedla celou ledničku a musela jít věci dokoupit. Zato jsem dokázala sníst třeba hrášek, hned na to jogurt, čokoládu, koblihu, tavený sýr-zkrátka všehochuť. S tímto problémem jsem se začala potýkat v lednu 2002. Nikdo to ale netušil-všichni kolem měli radost, že přibírám, zato já z toho byla nešťastná. I nadále jsem jídlo schovávala, ale když přišel čas, přejedla jsem se a jídlo vyzvrátila. Kvůli tomu jsem měla zameškaných 370 hodin ve škole-nechodila jsem tam, protože jsem si připadala tlustá a nechtěla se nikde ukazovat. Bála jsem se lidí. Nyní, v roce 2006 je můj stav takový, že jím jen zeleninu a ovoce, přestala jsem jíst zcela maso. Když už si někdy vezmu nějakýten sýr, tak už mám pocit, že jsem se přejedla a jdu zvracet. Potom třeba tři dny nejím, resp.jím jen jablka. Snažím se každý den cvičit a při výšce 165 cm vážím 40 kilo. Nemám přítele, dost často mívám strach ze společenského kontaktu,připadám si ošklivá a tlustá, v žádném oblečení se sama sobě nelíbím. Trpím depresemi, všechno beru příliš vážně a mé sebevědomí je téměř na nule. Samozřejmě trpím i zdravotními obtížemi jako je ztráta menstruace, vypadávání vlasů, lámání nehtů a především únava a nezájem. A to mi zrovna teď moc překáží, potřebovala bych se soustředit, jelikož končím školu (VOŠ) a budu dělat přijímačky na VŠ. Ale vůbec mi nejde se učit, nic si nepamatuju… Občas už si opravdu nevím rady… A tak si někdy říkám, že pokud by šel vrátit čas, vrátila bych ho tak o deset let zpět a většinuvěcí ve svém životě bych udělala jinak…

Ahojte spolutrpiace….Mam 21 rokov a mam bulimiu uz skoro rok.Uz neviem ako dalej.Vzdy som bola velmi chuducka,mavala som 49 kg a myslim ,ze som bola aj velmi pekna,ludia sa za mnou otacali na ulici,dokonca si ma aj fotili,mala som vela ponuk robit modelku ale bala som sa do toho ist,ja mam vlastne cely zivot z niecoho strach…Ked som mala chalana,musel ist na mna velmi pomaly,pretoze len co som pocitila trosku jeho silu,ze ma len silnejsie objal,spanikarila som…Neviem,ci rozumiete..Bola som take dievcatko,ktore kazdy uz len pri prvom pohlade mal tendenciu ochranovat,vzdy som mala dobre znamky,spravala sa slusne a co sa tykalo chalanov,zaujem bol obrovsky…vlastne kazdy den,ak som bola v pritomnosti chlapov.Nikdy som to vsak nezneuzivala.Doteraz som mala jedneho chalana a som stale panna.zlom nastal tieto prazdniny,pribrala som na nejakych 58kg a moj vzhlad ala krehke dievcako bol prec,vyzerala som uplne inak,hnusil sa mi pohlad na mna najma kvoli tomu ,ze som si pripadala hrubo,vulgarne…Ludia prestali byt ku mne mili,dobri…Mala som pocit ze to uz niesom ja…Aj chalani sa prestali zaujimat,lichotky na ktore som bola za cely zivot zvyknuta boli prec…poriadne povrchne…,vsak?Nechapem ako mohol byt vzhlad pre mna taky dolezity ze som to dotiahla az tak dalekoo…Je to cele take zvlastne,tak som sa rozhodla schudnut,skoro nic som nejedla,potom sa prepchala a nasledne vycitky a zvracanie,teraz mam naspat svojich 49 kg ale pripadam si obrovska,nechutna.K tomuto stavu mi asi troskum dopomohla moja tenulinka kamaratka ktoru som spoznala na vyske…Videla ssom v nej mna pred rokom a videla som v nej ciel…Takto chcem vyzerat.A teraz….nedokazem spapat nic bez toho aby som nemala vycitky alebo sa neprejedla a nesla to vsetko vyzvracat…Som na dne,je mi strasne ked si spomeniem na casy pred rokom aka som bola stastna,nadherna…teraz je zo mna troska…jedavam banan denne ,niekedy nic,inokedy zas zvraciam a som smutna…stale…nic ma nebavi..toto nie je zivot…Baby berte si ma ako odstrasujuci pripad…nestoji to za to.Budedm moc moc rada ak sa mi niekto ozvete prosim prosim ddievcatko19@zoznam.sk