Archives

Ahojky lidicky,uz jsem Vam jednou svuj pribeh psala pod heslem Ený…ted se pomerne dosti zmenil a tak se s Vami chci podelit i podruhe.V predeslem pribehu jsem se svyma dvema kamaradkama vse zvladal…pak,ale bylo vse jinak,rekla jsem jim,ze jim do me nic neni a at se o me nestaraji.Zhubla jsem asi na 50 kg,ale snazila jsem se hubnout dal.protoze jak uz to tak byva pripadala jsem si hodne tlusta.Pak jsem.ale zacala kolabova a zvracet po kazdem jidle,me to bylo jedno,ale prisla za mnou spoluzacka a rekla mi,ze si musime vazne promluvit,pote takto chodili porad dalsi a dalsi,pak uz nejen spoluzacky,ale i profesori a profesorky,dokonce i cizi lidi…rikali mi ze jsem hubena,unavena skratka nemocna.Nejlepsi kamaradka me videla i v nejhorsi situaci.Tak se nastvala a zasla za profesorkou,ktera je psycholozka a vedela,ze ji mam za jednu z nejlepsich profesorek…za zacatku jsem byla hodne nastvana a delala jsem vsechno proto,abych se vyhybala vsem lidem.Jen tak mimochodem profesorce nic neprozradila jen to,ze se ji ,,nelibim“ , po dlouhem presvedcovani jsem za ni prisla sama.Ted s ni spolupracuji a jsem vdecna nejen vsem kamaradkam,ktere mi pomohly,ale take hlavne profesorce,ktera me dostala z nejhorsiho.I kdyz sama vsechno nevi.I kdyz jsem udelala spousty chyb,tak se ze vseho chci vratit zase zpatky do normalu.A vite z ceho mam nejvetsi strach?Z prazdnin,nebudu mit kolem sebe,toho nejlepsiho clovicka.A tim je jednoznacne PROFESORKA.Mejte se hezky a neblbnete,tak,jako ja.A vy co uz jste v tom,najdite clovicka,kteremu duverujete,nemusi to byt vubec psycholog… TIMTO VAM MOC DEKUJI PANI PROFESORKO

Byla jsem úplně normální holka.Je mi 16 měřim 168 cm a vážila jsem 55kg.Chodila jsem na aerobik,byla veselá,praštěná,vše mě bavilo a se všema jsem vycházela a rychle jsem se seznamovala.Trable a depky s mojí postavou sem měla už dlouho,ale nikdy to nebylo tak hrozný a nevydržela jsem držet dietu.Potom sem potkala super kluka a nevim proč, měla jsem dojem,že musim zhubnout, abych se mu líbila.Řikala jsem si,že se k němu hodí nějaká modelka a né já.Začala jsem blbnout s jídlem,ale nebylo to kuli němu.Prostě už mi bouchli nervy a já si řekla dost.Teď to vydržim-mam důvod-Honzu.Vždycky jsem chtěla být hubená mít krásný plochý bříško..A tak jsem přestávala jíst,až sem zkončila na jabkách a sem tam místo jablka sem snědla nízkotučnej jogurt a samozdřejmě sem hodně pila jen vodu.Začala jsem hubnout a byla sem šťastná.Za týden sem zhubla 4 kg a každym dnem to šlo dolu.Po chvíli už mi byly vidět žebra,ramena,páteř-prostě mi začínali být vidět kosti, ale to břicho mam pořád.Máma si toho všimla a odvedla mě k doktorce.Tam ted chodim pravidelně na převážení.Teď vážim 46 vim neni to zase tak málo a já to vim a chtěla bych konečně zhubnout to nechutný břicho.Moje BMI je 16,6.Úplně mě to změnilo.Začala jsem do toho padat,říkají mi to všichni.Aerobik a cvičení mě baví dál,ale jinak nemám náladu na nic.Je mi pořád blbě,všechno mě bolí,padaj mi vlasy,bolí mě oči,svali,nic neunesu a neudržim.Menstruaci mam jen díky hormonální antikoncepci.Mam problémy se spanim.Dřív sem byla spáč ale ted? sem vzhůru třeba v 6,nebo se každou chvilku budim.Se všema se hádam,doma je to k nevydržení(někdy).Pořád do mě něco cpali a já to nesnášim tak sme se pohádali..Nemam potřebu se s někym bavit-dřív sem byla hrozně ukecaná.Každý den mam depky,které si nikdo nedokáže představit.Vim,že lidi kolem mě to mají těžký a bojí se o mě,ale já už chci dosáhnout mého cíle.Všechno co snim tak si vyčítám,brečim a nenávidim se.Dneska sem k snídani snědla kornflexy a měla sem depku že si pro mě musela máma doject do školy.Hrozí mi nemocnicí,ale já tam nechci být 4 měsíce,ale chtěla bych pomoc.Chci začít normálně jíst,ale mam panickou hrůzu z toho že přiberu.Vim,že dřív nebo později jíst stejně začnu,bud v nemocnici a nebo to dokážu sama,protože jinak bych asi umřela.Mam hrozně ráda děti a chci mít svoje vlastní a to je jeden z hlavních důvodů proč se z toho chci dostat..už mě to nebaví..S Honzou jsem půl roku a on tohle semnou všechno celou tu dobu trpí a já jsem mu za tohle všechno vděčná.Vděčná sem i rodičům i když vim co jsem jim způsobila.Mamina kuli mě každou noc brečela,sestry taky,babičky,kamarádky a kamarádi..Všichni mi řikaj at přiberu že takhle jsem moc vychrtlá,že mam přibrat zpět na mojí váhu, že jsem předtim byla krásná.Jenže já se jeden den rozhodnu že s tim zkončim-něco s nim a je to všechno zpátky.Tuny výčitek,brek atd..Když vidim nějakou hubenou holku závidim jí a přeju jí to a chtěla bych tak taky vypadat.Vim že každej je jinej,že nikdy nebudu mít postavu jako holka ktreou sem třeba viděla. Chtěla bych vám říct zůstaňte takoví jaký ste holky.Kluci vám nestojej za tohle všechno co vám tu píšu.A když už je to kuli klukovi,tak ten s vámi chodí proto,že se mu líbíte takoví jeký ste,protže kdyby ste se mu nelíbili tak si vás nevybere.A jestli vás anorexie dostane,tek se může stát že vás opustí,protože ne každej kluk tohle vydrží.Je to nápor na nervy a na psychiku,což vim od mého kluka který kuli mě brečí a prosí mě at už s tim přestanu.Každá holka je krásná a nezáleží na tom jestli má o 5kg víc nebo mín.Prosím snažte se z toho vyhrabat včas..Zbytečně ztratíte kus svého krásného a krátkého života a za to vám to nestojí.Myslete na lidi kolem vás a né jen na sebe.Jim se takhle líbíte.Držim vám palce.Já už se toho taky chci zbavit a moc se snažim.My to zvládneme!! papa vaše Míša.PS:dyštak se ozvěte na icq:286-316-682

Ahojky všichni, vaše články si pročítám den co den. Pokáždé si říkám, jak je možné, že jsem do tohoto kolotoče spadla i já, ale jak všichni dobře víte spadnout se dá rychle, ale najít cestu zpět je o mnoho těžší. Budu se tu zpovídat. Nikomu jsem tomu neřekla a vlastně svým přátelům už ani nemůžu věřit(přestali jsme se stýkat) a rodině?Taťka vidí jen svou firmu a mamka má svoje kamarádky, fitko, solárko atd. prostě znáte to) na veřejnosti se rodinka přetvařuje a doma???Mě vždycky zavolaj řeknou že mi nechali na lednic peníze a ať si koupím co chci.Je pravda, že mám všechno co chci.Mazánek rodiny…Jako jedináček by to vlastně ani nešlo, že??? Je mi 16 let a chodím na česko-anglické gymnázium. Na začátku roku se mi na škole začal líbit jeden vážně suprovej klučina, ale já jsem ho nezaujala…Chtěla jsem si získat jeho symatie a myslela jsem, že si ho získám jen když začnu ještě o trochu víc cvičit a budu mít ,,perfektní“ postavu. Do té doby jsem měřila 165cm a vážila 50kg… Koupila jsem si s kamarádkou permici do fitka a začala pravidelně fitko navštěvovat…Díky permici jsem měla nějaké výhody.Nejen že jsem chodila do posilovny, ale navštěvovala jsem i aerobic, pilatess a kick box.Vše mě ohromě bavilo a začala jsem chodit do fitka every day. Ve fitku mě už skvěle znali a začali mě upozorňovat abych to moc nepřeháněla, že už teď jsem jak vychrtlina.Jenže ten klučina od nás si mě stále nevšímal. Měla jsem nutkání se někomu svěřit, ale komu…Na kamarády jsem neměla čas, protže jsem chodila jen do fitka a pak domů a učila jsem se abych neměla špatné známky…Na jídlo jsem vlastně ani neměla chuť…Neměla jsem potřeby hladu, protože jsem neměla čas na jídlo mylset. Nu a doma si toho ani nikdo nevšim… O prázdninách si naši snad prvně v životě udělali čas a jeli jsme společně na dovolenou. Zasporotovat si a užít si společně strávený čas. Jenže to pro mě znamenalo, že budu muset začít jíst…Prostě katastrofa(společné snídaně, obědy večeře)..bylla jsem hlídaná…Naši mě nehlídali,ale bála jsem se, že by si něčoho všimli…(taky vtip)…Přeci by jejich dokonalá dcerunka neměla nějaké problémy, když se o ní tak skvěle starají, že??? Nu a tak jsem pro jistotu jedla všechno co oni a když jsem šla na záchod, tak jsem záchodové míse vše vrátila…. A jaká je pointa???Vlastně žádná…Na kluka jsem už dávno zapoměla a teď hlídám jen a jen svou postavu… Asi vám připadám moc nafrněná co???Ne, nezdá se vám to…Já taková opravdu jsem. A to je to, co mi vadí a nevím jak se těchto depresí, smutku, strachu zbavit…Jsem na tom psychicky špatně, ale k psychologovi ani psychiatrovi bych nikdy nešla… Holky zvládněte to aspoň vy a přejí vám bezva rodiče, protože na ty mé se spolehnout nedá.

Chtěla bych všechny co chodí na tuto stránku především pozdravit….Všechno to začalo když mi bylo asi osm let(teď:12let).Začala jsem přece jenom trochu víc vnímat to co si mezi sebou povídají dospělý a taky o tom přemýšlet…Protože mamka byla stále posedlá svou váhou cvičila každý den a šlapala na kole…..Přišlo mi to normální a tak jsem se s tím ani nějak moc nezabívala….Když mi bylo děvět mamka díky hormonálním přáškům přibrala deset kilo a v naší domácnosti se začalo objevovat slova hubnutí,dieta,váha,cvičení….čím dál častěji….Všechno to na mně začalo nějak dopadat,tím víc když začala pravidelně cvičit i moje o jedenáct let starší sestra….Začala jsem se v tomto kolektivu cítit čím dál tím víc hůř a své tělo jsem začala vnímat víc než kdokoli v mém věku z mého okolí..Bylo mi deset let,když jsem začala hubnout se sestrou a mamkou…Vyzkoušela jsem snad všechny diety co se objevovaly v novinácha a časopisech,ale vždycky jsem zhubla jen nějaké to kilo a za týden jsem ho měla zpět…Moc mě netěšilo a tak jsem se na tři měsíce vykašlala na všechny diety co jsem znala a žila jako normální hubený člověk….Přesto mě uvnitř zžíraly myšlenky na mou váhu a tvary mého těla….Rok 2005 byl pro mě dost bolestivý umřel z ničeho nic jeden rodinný příslušník…Sestra odjela do Irska…Mamce se stále nedařilo shodit nabraných deset kilogramů….Vzpomínala jsem na své diety…Při uklízení jsem narazila na časopis,ve kterém byla Mary-Kate Olsen jako anorektička…Začala jsem si hledat na internetu a v knihovně různé články o anorexii a bulimii…Nakonec jsem došla k závěru,že když mi žádná dieta nepomáhá tak mi pomůžen jedině anorexie…Bulimii jsem nechtěla zkusit,protože se mi hnusí když někdo zvrací…Začala jsem si omezovat jídelníček a rozdávat svačiny ve škole….Mí přátelé si ničeho nevšimli až na jednu kamarádku,která se mě nakonec na vše zeptala…Řekla jsem jí,že bych chtěla začít s anorexií,že jsem moc tlustá a nikdo mě nemá rád…Vymluvila mi to a začale ve třídě říkat ať si ode mne nikdo nebere svačiny…..Vyšlo jí to..Nikdo už se mé svačiny ani nedotkl…Začala jsem tedy nesjedenou svačinu nosit domů….Mamka mě za to pokaždé pořádně zprdla,protože jsem nechtěla vyhazovat svačiny do koše,nezbylo mi nic jiného než je zase jíst…Nejbližší přátelé si myslí,že jsem se ze záchvatů,kdy jsem chtěla být anorektička už dostala,ale tak tomu není….Nedávno jsem zjistila,že už zase myslím na anorexii,už se zase omezuji v jídle….Nedávno jsem ve škole začala kružítkem jezdit po žílácha pak jsem se málem sekla….Kamarádi si všimli,že prkotiny s kružítkem nedělám jen z nudy….Kružítko jsem si začala nosit i ven a snažila si rozříznout kůži…Jsem na pokarji zhroucení….Kdykoli mi někdo něco vyčte,cítím jak se mi do očí hrnou slzy,což se mi nikdy nedělo,v dubnu jsem si připadala všemi nechtěná…..Přátelé o mích problémech nic nevědí….Stejně by mi asi řekli jen ať toho nechám…..Já si,ale myslím,že jsem vyvinutá už dost a anorexie bych nechala až bych zhubla na vysněnouváhu…Jsem moc ráda,že jste si kdokoli přečetl můj článek a prosím napište jestli jsem na začátku anorexie…..Meggy