Archives

Od malička jsem sportovala. Byla jsem vysoka a stihla… až moc stihla, rikali vscihni., ale ja jsem chtela byt modelkou tze jsem byla rada., jsem jedla normalne a nedelala sem si s nicim hlavu. Ted mi je 16, a asi pred rokem jsem se vsemi sporty sekla, zacala jsem se zajimat o jine veci a nejaky tenis nebo atletika me nebavili. jenze jake bylo moje prekvapeni kdyz sem zacala pozorovat pretekajici speky s mich kalhot.. a za chvili jsem nemohla dopnout knoflik! to uz sem se s karierou modelky pomalu loucila..ale kaslala jsem na to. jsem dost hezka v obliceji , rikala jsem si, tak na co hubnout kdyz mi chutna. jenze mi chutnalo vic a vic… kdyz jsem prisla ze skoly byla jsem schopna vyzrat celou lednicku, a jeste jsem nemela dost. to uz mi nebyli ani ty nejvolnejsi kalhoty co jsem doma mela. a toho uz si vsimli i ostatni .. „pekne si se nam zpravila“ ,“no jo je to holka krev a mliko“ , „hlavne ze ji chutna“ slychavala jsem od dokrotky nebo babicek. Za par mesicu uz moje bricho pretekalo snad odevsud. To jsem si rekla DOST a zacala hubnout a cvicit. aby mi to slo lip zacala jsem se o sebe celkove vic starat, chodila jsem na manikuru, do solarko, do sauny… a aby mi nebylo lito tech penez – ze jsem he vyplytvala na spekaty telo – hubla jsem snaz. jenze, jak o tak byva doslo to az k anorexii… bylo to nejhorsi obdobi meho zivota, ale nastesti me vsichni podrzeli. ted uz je to dobry vazim 52kg na 180 cm ajsem se svym telem maximalne spokojena. Dokonce KONECNE delam modelku. momentalne jsem fakt stastna, a mam toho tolik na praci ze na reseni problemu ohledne jidla nemam cas, tak to taky tak delejte holky, 🙂

Ahojky všichni tady, myslím, že jsem z vás všech na tom asi moc dobře. Ještě nejsem anorektička, ale jak mi okolí dává jasně najevo, prý se jí co nevidět stanu. Začalo to, když jsem v loni přestoupila na novou školu. Měli jsme dlouhé vyučování a já nosila s sebou dva rohlíky, jeden na svačinu a ten druhý na oběd. Časem jsem ale necítila potřebu ten druhý rohlík jíst a tak jsem jedla jen jeden. Časem se mi zdálo i to moc, a tak jsem přešla na půlku. Jak ale čas letěl, nesnědla jsem ani tu půlku rohlíku. Pak jsem nosila tatranku a jablko, nebo nějaké jiné ovoce…potom mi tatranka vždycky zůstala na doma a tak jsem ji přestala nosit. Teď už jím jen to jedno malé jablko a i to někdy zapomenu sníst. Věčně mám špatnou náladu a jsem smutná. Divíte se mi, když mi všichni spolužáci říkají, že spěju k anorexii? Slýchávám to denně i doma a to není k vydržení. Vím, že to se mnou všichni myslí dobře, ale je to fakt k nevydržení. Je mi 13 let, mám 176cm a vážím 48kg. Jakmile je v časopise zmínka o anorexii, musím si to prý ihned přečíst a srovnat moji váhu a výšku s tím, kdo je v tom časopise. Vím, že být anorektičkou znamená nahrávat smrti a proto jí být nechci. Prý musím přibrat a to minimálně čtyři kila. Co mám dělat? Jsem z toho už zoufalá. Jím tolik jídla, kolik cuznám za vhodné. Myslím, že mám k anorektičce velmi daleko, ale okolí si to nemyslí:o( Mám strach…zatím jsem prá hezky hubená, ale prý jestli nezačnu jíst, budu nechutná.

Ahoj všichni… chtěla bych se někomu svěřit se svojí situací a myslím,že tady je to pravé místo. Když jsem si pročítala všechny ty příběhy tady,tak na tom asi ještě nejsem tak drasticky,ale uvědomuju si,že se se mnou něco děje a už to nemůžu ovlivňovat a jsem zoufalá….ještě tak před dvěma rokama jsem byla úplně normální,to znamená,že jsem byla v pohodě,s dobrou náladou,nějakou postavu jsem vůbec neřešila,jedla jsem co jsem chtěla a kdy jsem chtěla,k tomu žádný pohyb….byla jsem tak trochu oplácaná,při 166 cm 63 kg.Ale bylo mi to fuk,říkala jse si no a co?nikdo přece není dokonalý.potom jsem si dala novoroční předsvzetí:trošičku zhubnout a hlavně se zbavit mýho megazadku!takže jsem začala hubnout…cvičila jsem tak třikrát týdně a omezila jsem sladkosti,ale jedla jsem v normě.Shodila jsem asi 5 kg,byla jsem na sebe pyšná,že se tak držím a že mi to jde…hubla jsem dál,po prázdninách jsem měla jít na novou školu,tak jsem chtěla vypadat dobře.Shodila jsem ještě pár kilo,omezila jídlo a začala víc cvičit.I když jsem se opravdu omezovala,se svojí postavou jsem začínala být stále více nespokojená….hlavně můj obrovskej zadek.opět jsem přitvrdila a sestavila jsem si nový plán na hubnutí.prostě jsem chtěla zhubnout za každou cenu!lidi už si začínali všímat,že jsem zhubla a říkali jak jsem krásně hubená,ale já jim nevěila a nevěřím jim ani teď,když mi říkají,že jsem vychrtlá…to jsou slepí,že nevidí ty špeky??pokračuju-s novým plánem šla ještě nějaká kila dolů,začaly mi plandat kalhoty a já z toho měla ohromnou radost(teď mi padá všechno)jenže když jsem se koukla do zrcadla,můj zadek prostě nešel přehlídnout.kamarádky mi sice říkaly,že žádný zadek už nemám a vypadám dobře,ale já je ani neposlouchala.možná jsem měla… trvá to už asi půl roku,co jsem se začala nenávidět.Když se na sebe podívám do zrcadla,je mi na nic.mám psychické problémy,jsem pořád smutná,nic mě nebaví,nechci jíst,chci umřít…v poslední době má stavy,kdy se nad sebou rozbrečím a nejde to zastavit.bojím se,že přiberu,že se mi ještě víc zvětší zadek.a taky se bojím,že nikdy nezhubnu.trpím méněcenností a nemám žádné sebevědomí.už vážím 50 kg,ale proboha to je moc!vypadám jak hnusný tlustý prase!!jídlo nenávidím,klidně cvičím i tři hodiny denně a stejně mám pořád ty hnusný špeky….a nebaví mě,když mi všichni říkají,abych už přestala….ovládá mě to,já to vím..ale nejde to zastavit.připadám si jak největší ztroskotanec.jsem věčně v depresi,nedokážu se zasmát,jsem psychicky na dně,ALE MUSÍM ZHUBNOUT!!!jsem závislá na cvičení,když jeden den necvičím,mám chuť se zabít a proto cvičím každý den,nezbývá mi čas na nic jiného,ale já jinak nemůžu,prostě to mám tak v hlavě a nemůžu to změnit,i když bych třeba chtěla…potřebuju pomoc,asi jo…počítám kalorie úplně ve všem,přehnaně hlídám co jím,snažím se vejít do 500kcal na den,ale ještě to snížím a snad už konečně zhubnu!včera jsem toho snědla trošičku víc a zkusila jsem to jít vyzvracet….stydím se za sebe….dneska jsem sežrala všechno co jsem našla,nenávidím se!já už takhle nemůžu dál! byla jsem šťastná,když jsem svojí postavu neřešila,jenže teď už je pozdě.

Ahoj holky.Já osobně sem nepatřim,ale i tak s tim mam zkušenosti.Rozhodla jsem se vám napsat tak tedy: Víte mam sestru a z té se stala anorektička a protože si s váma začala psát, napadlo mě, že by vám mohl napsat i člověk, který není takto nemocný a přesto se ho to hodně dotýká.Začnu od začátku. Když mi bylo 6 let narodila se mi sestřička.Už druhá.Byla krásňoučká.Oči jak knoflíčky,nosánek jak bambulku,černé kudrnaté vlásky a hnědou pleť.Byl to takovej ďáblík.Když byla malinká trpěla na omdlívání.Vždycky začala křičet a neuměla se nadechnout.Ani nevíte jaké to bylo, koukat se na milovaného člověka, který upadne do křeče a zfialoví.Kolikrát jsme měli co dělat aby zase nabrala vědomí.Vždycky jsem se hrozně bála, že umře, že už se nikdy nenadechne.Naštěstí z toho vyrostla.Rostla a rostla.Jak kdyby jste otočily stránku najednou se z ní stala slečna, krásná slečna.No co vám budu povídat.Snědá pleť,štíhlá postava,krásný obličej.Kluci se o ní později začali prát.Moc sem jí záviděla její krásu.Když jí bylo 14 já jsem si našla kluka a odstěhovala se k němu.Moje druhá sestra se později taky odstěhovala a ona zůstala doma sama.Ted si to i vyčítám.Pořád si říkam,že kdybych zůstala doma ona by se měla komu svěřit.Vím,že později začala řešit svoje deprese z postavy(i když neměla proč), ale nedávali jsme tomu takový důraz, protože i já jsem si tím prošla.Cítila jsem se tlustá, protože stačilo sledovat televizi se samíma hubenýma a prsatýma holkama.A tak moc jsem se jim chtěla podobat.Pak jsem ale poznala že čím víc jsem to přestala řešit a víc si věřit přitahovalo to kluky více,než ukňouraná holka bez sebevědomí.A tak jsem si říkala, že to musí také přejít.Bohužel opak byl pravdou.Kdybych vám měla popsat va skratce sestry povahu napsala bych – SMÍŠEK!Tak krásně se mála a byla vtipná.Jen něco pronesla nebo se začala smát,nakazila všechny široko daleko.Trhali jsme se smíchy.Dnes předemnou stojí kostička potažená kůží,která věčně řeší že je tlustá.A zase ani nevíte, jaké to je koukat se jak vám milovaný člověk mizí před očima a ať děláte co děláte nic nepomáhá.Navíc je jak duše bez těla a už jsem jí dlouho neslyšela se smát.Nikdy bych nevěřila,že se může člověk tak změnit.Maminka mi volá a brečí do telefonu, že už je zoufalá, že neví co má dělat.Já sem z toho taky zoufalá a to jsem její sestra, ale jak na tom musí být máma, když jí dala život, dala jí kus sebe??Víte kolikrát, když jsem nad tím přemejšlela, říkala jsem si že ta nemoc je hrozný sobectví.To víte, kdo to nezažil nikdy neví.Říkala jsem si že vlastně člověk řeší jen sám sebe nic jinýho a nikoho to nezajímá, jen aby on se cítil dobře.Všichni kolem trpí mnohou se roztrhat a stejně to není nic platný!Prostě jen Já,Já,Já.Až když sem slyšela sestru jak si mi stěžuje, že už je jí zle, že se klepe,vypadávají vlasy, dělá se jí mdlo, pochopila jsem, že to není sobectví ale že je to vážný.A hlavně že my jí pomoct nemůžeme.Nic na ní neplatí,když jí prosíme,že už vypadá hrozně at jí neposlouchá a pomalu se nám vyhýbá.Má špatnou náladu a my jsme tak slabí abychom jí obtěžovali a je nám líto, že už nevíme co dělat.Ted byla u doktorky a ta řekla okamžitě do nemocnice.Hrůza.Víme jak nemocnice nesnáší, jak pláče, že tam nechce.A my potom pláčeme taky protože jí tam dát nechceme,ale co máme dělat,když nic nepomáhá?? Máme jen tak nečinně přihlížet jak umírá?? To přece nejde.Jak ráda bych se vzbudila a zjistila, že je to špatný sen.Ona pořád tvrdí, že není anoraktička,že jí ovoce a zeleninu,ale ta člověku nestačí, ještě když cvičí! Holky neblbněte, nic ani nikdo vám nestojí za vaše zdraví.Vím že je to těžký, ale dokážete si představit, že by jsme všechny byly stejný?Všichni stejně hubený a krásný?Každá holka má své kouzlo, kouzlo osobnosti, která se touto nemocí ztrácí.Kluci mají radši holky se kterýma se můžou normálněbavit,smát se. Jsem taky trochu oplácaná mám kluka, který mě zbožnuje a chce semnou mít rodinu.A jsem štastná. Vím,že nás za to může nenávidět a zlobit se na nás, ale chceme jí dát do nemocnice aby jí pomohli,aby žila a byla štastná a zdravá.Myslím,že nám jednou poděkuje.Říkám si jak by vybírala ona: Nechat umřít milovaného člověka vědět že se na ní nazlobí a nebo překousnout neštvanost. Myslím,že nikdo by nenechal nikoho umřít,Proto nezlobte a pomozte nám,abychom my mohli pomoct vám!!

Toť otázka. Možná to bude rok, co jsem sem psala svůj příběh. Od té doby se toho dost přihodilo. Čím začít. Vždy jsem byla přesvědčená o tom, že s tim dokáži kdykoli přestat. Pořád dokola jsem se ujišťovala a říkala si, že je to naposled, ale nadešel druhý den a já v tom zase lítala. Myslela jsem, že ani horší už to nebude. Prostě se najim a pak to půjdu vyzvracet a je to a tak to bude každý den. Já hubla a byla konečně šťastná. Začaly mi být vidět kosti, což jsem považovala za nejlepší ukazatel mé hubenosti, jelikož při jakémkoli pohledu do zrcadla, jsem svou postavu neviděla takovou, jaká doopravdy byla. Což převládá doteď. Zvracela jsem každý den několikrát. Školu jsem zvládala. Nemohla jsem si dovolit polevit. Když na to doma přišli ani nevím jestli to bylo vysvobození a nebo konečná rána. Začalo se vše řešit, já slibovala, že s tim přestanu, ale nestalo se. Dostalo se to až tak daleko, že mě strašili léčebnou. Což pro mě bylo naprosto nepřijatelné. V té době jsme měly s mojí spolužačkou obhajovat sočku a nemohla jsem ji v tom nechat. Chodila jsem po všech možných doktorech. Nakonec jsem skončila v Bohunicích. Ne v léčebně, ale u paní doktorky. Udělala mi odběry krve a moči, aby zjistila, jak to se mnou vypadá. No říkala jsem si -co z toho asi tak může poznat- no řekla, že mě ani nemusela vidět a věděla o co jde. Doporučila mi bílkovinné nápoje a hlavně přestat zvracet. Chodím jak k psychologovi, tak i k psychiatričce. Beru antidepresiva, i když ze začátku jsem nechtěla, ale poté, co jsem dovedla svoji mámu skoro do blázince, řekla, že toho má dost a tak jsem začala brát léky. Musím říct, že je to lepší. Když něco sním nemám tak strašlivé výčitky. Ale pořád si hlídám nutriční hodnoty a přemýšlim, jestli je to moc tučné, kalorické a tak. Oblíbila jsem si jogurty (samozřejmě se sníženým obsahem tuku, nejraději mám activii a jogobellu). Občas nastanou černé chvíle, ale není to každý den a několikrát. Nejdelší doba, kdy jsem nezvracela byl měsíc. Nic moc, ale snažim se. Dělali mi kontrolní odběry, které dopadly o trochu lépe, ale ještě to nebylo ono. Dotáhla jsem to na úctyhodných 42 kg při výšce 165 cm. Teď mám kolem 49-50 kg, vrátila se mi asi po 3/4 roku menstruace a konečně mám i nějakou sílu. Začala jsem posilovat s gumičkama, i když mi doktorka řekla, že bych ještě měla počkat. Ale já musím. Nejlepší kamarádka, která se mnou tuto situaci trpěla mi říká, že už konečně nevypadám jak smrtka. Na jednu stranu jsem šťastná, ale na stranu druhou bych chtěla vrátit minulost. Jsou chvíle, kdy se sama sobě vcelku líbím, ale stejně ještě převládá pocit, že jsem zase tlustá. Nemohu to sama posoudit, protože když se mrknu do zrcadla, tak se prostě nevidim. Možná je to na dobré cestě, ale myslím si, že se toho stejně nikdy nezbavím. Já prostě nechci být tlustá. To raději smrt. Kluka pochopitelně nemám. Na zábavy nechodím. Sedím jen doma. Myslím, že se mému okolí dost ulevilo, mně možná o trošičku taky, ale pořád o tom přemýšlím. Když jdu po ulici, tak se koukám kolem sebe a vidim ty hubený holky a vzpomínám na staré časy, kdy jsem byla opavdu přesvědčená, že jsem hubená. Snažim se jíst 5x denně, ale klidně by mi stačilo tak 3x. Nevim, kam to všechno jídlo lidi skládají. Jedinou mojí láskou je bafan. bernský salašnický pes. jsou to asi dva dny, kdy se k nám zatoulal další berňák a byl dost v uboženém stavu, tak jsme si ho vzali. jelikož nebydlím s rodiči, ale jen se svými sourozenci v Brně, tak jsem ho ještě neviděla. No asi vám to bude připadat jako nějaká slohová práce, ale jsem ráda, že jsem se mohla tímto způsobem vypovídat. pokud jste to dočetli až sem a chtěli byste se podělit i o svůj příběh nebo jen tak pokecat, tak číslo mého icq je 236-003-726. Tak se mějte fajn a neblbněte. Řekla bych, že mi to vzalo jedno z těch nejlepších „pubertálních“ let. Je mi skoro 18 a příští rok mě čeká matura. Tak pa a všem držim palečky a věřim, že to zvládnete ať už sami nebo s pomocí. mějte se a krásné dny L.