Archives

Ahoj ! Ked som citala par vasich pribehov, uvedomila som si, ze nie som jedina s tymto problemom. Ak by mi niekto polozil otazku – Kedy som bola naposledy stastna? , ovela lahsie by sa mi odpovedalo na to, kedy som bola nestastna. Moje sebavedomie je hlboko zadupane,ak mi vobec nejake ostalo…Zavidim tym ludom, ktori su so sebou fyzicky i dusevne vyrovnani. Stale na sebe hladam i tie najmensie chybicky a hovorim, preco ludom, ktori vyzeraju tak a onak nevadie tie nedostatky, ktore maju? Kila naviac, krivy nos,uzke pery…Hovorim si, ako s tym preboha dokazu zit? Na druhu stranu, neustale trpim pocitom, ak sa niekto smeje, ze je to na mne, ak prejavi nejaky chlapec o mna zaujem, ze to nemysli vazne, ak mam nejake nove super handry, ze ich vsetci ohovaraju… Nikdy som nemala vztah, pretoze..mam pocit, ze by som nebola pre priatela dostatocne dobra, i ked aj on nie je dokonaly,no hanbim sa. Neskutocne. Obdivujem tie dievcata, ktore bez ostych pridu za vyhliadnutym chalanom a pozvu ho napriklad na kolu. to by som nikdy nedokazala. mam problem sa na dotycneho aj pozriet. a pritom…nie som skareda, no v mojich ociach som tou najposlednejsou. frazy typu, kazdy den sa na seba usmej v zrkadle, zabudni na vahu…nepomahaju. „Moje rande“ s anorexiou a bulimiou zacalo pred 3-4 rokmi. Vtedy to bolo len nevinne natukavanie, mala som 168/46 a jedla som uplne normalne. Vymyslala som si rozne sposoby vracania, aby na to nikto neprisiel a v tej dobe ma hrozne bavilo zjest hocico bez vycitiek a nepribrat. Nerobila som to kvoli chudnutiu. Aspon nie vtedy. Avsak po case sla moja vaha hore a zastavila sa na 57 kg, co bol pre mna sok! Odvtedy zacali moje depresie, este vacsie rabovanie chladnicky a este castejsie zvracanie. Vtedy som taktiez nebola tak psychicky na dne, lebo to bolo len o chudnuti. sama viem, ze bulimia je nanic, nechudne sa po nej, naopak pribera, ale robim to znova a znova. Na anorexiu nemam tak pevnu volu. v poslednom case sa mi podarilo schudnut, ale zdravym jedenim, pretoze som bola prec s partiou ludi a tam som nemohla vracat 2 tyzdne.Dnes mam 49 kg, vysportovanu postavu a myslim, ze je to ok, no moja psychika je doslova vyzrata a moj zivot ako posliapana zahrada s mnozstvom piclavych trnov, kamenov, ktore ma podkopavaju a sprskou horkych slz. nie, slz uz nie, lebo uz nevladzem plakat. necitim sa byt telesne unavene, ale moje vnutro. drzi ma to v sachu a neda mi to dychat. svet krasnch ludi tam vonku, ziarivych usmevov, dokonalych tiel a plnych kont. lenze nikto nepovie, ze tak nikto nevyzera, ze vsetko je to len iluzia a taku hladku tvar nema nikto. niekedy si kladiem otazku, ci sa z toho vobec niekedy dostanem, ci s tym prestanem… neviem…

Ahojte mam 22, vlastne v oktobri to bude uz 23 rokov.Zacnem s tym, co mna najviac zaujima a na clankoch si najviac vsimam…meriam 168cm a vazim 58kg.Pred dvoma rokmi som vazila 54kg..bola som uple normalna.Jedla som vsetko a vahu som mala stale rovnaku.Mozno preto, ze som vela pracovala na zahrade so svojimi tehdajsimi svokrovcami, boli to skor moji rodicia.Mala som chlapca, ktoreho som milovala a on miloval nadovsetko mna a este stale miluje.Zacala som chodit do skoly do Nitry.Bola som na intraku strasne som sa zmenila.Zacala som pit a hulit travu…Ak ste niekedy hulili viete ake stavy su potom…hrozny hlad.Jedla som co som videla a o hoc akej hodine.Vsak ja nepriberiem, bola moja kazdodenna veta.Predtym som nechapala, preco davaju do novin tolko clankov o diete a cvikoch.hm…Zacala som citi, ze svojho chlapca nemilujem a tak som sa s nim rozisla.Odstahovala som sa k mojmu otcovi a zoznamila som sa so svojim terajsim chlapcom.to leto bolo pre mna osudnym.stale som len jedla a jedla, no a neviem ako som sa ocitla pri 68kg.Nenavidela som to tucne dievca.plakala som, vela som plakala, no jest som nevedela prestat.Presiahla to az tu hranicu, ze som sa zacala bit do brucha a prosila boha nech schudnem, lebo inac skocim z okna.Ja, ktora som mala vzdy krasnu postavu, ktoru mi kazdy zavidel…nevedela som sa s tym zmierit.Zacala som zvracat jedlo.Aj ked som sa neprejedala, aj ked som zjedla len trochu.V meste ma kamaratka pozvala na bagetu a ja som sa uz v autobuse chystala ako ju doma vyvraciam.No ked som sa zacala prejedat a potom som to hned aj vyzvracala citila som sa vynikajuco.A citim sa aj tak stale.Chlapcovi som povedala, ze mam kyseliny.Myslim, ze som v to verila aj ja nejaku dobu…No v posednej dobe zacina skor sa vyhybat jedlu.Dnes som napr. zjedla len dve lyzice zmrzliny a vypila kavu rano, co som potom len sla nad misu, lebo mi bolo zle.Vcera som vsak tri krat zvracala.Niekedy ked zvraciam a nepodari sa mi vyvracat vsetko, poviem si, ze nieco si tam brusku musim nechat.Ale aj tak sa citim previnilo.Nemozem povedat, ze som nespokojna teraz so svojim vyzorom, no stale je co vylepsovat a tak sa snazim schudnut este aspon 4kg. Az potom si kupim plavky.hihi..Zasmiala som sa, ale…To ze som bulimicka, som si priznala az prednedavnom.Ja viem, ze zatial s tym robit nic nechcem, lebo mam panicky strach, ze priberiem.Radsej umriet ako pribrat.Mozno to znie drsno, ale ja tak uz nikdy nechcem vyzerat.A ani to nedopustim.Prosim vas neodsudzujte ma.Len ma trapi, ze nemozem byt pekna a jest normalne.Vsak sa to mozno raz zmeni…Mozno…

Ahoj holky.Já osobně sem nepatřim,ale i tak s tim mam zkušenosti.Rozhodla jsem se vám napsat tak tedy: Víte mam sestru a z té se stala anorektička a protože si s váma začala psát, napadlo mě, že by vám mohl napsat i člověk, který není takto nemocný a přesto se ho to hodně dotýká.Začnu od začátku. Když mi bylo 6 let narodila se mi sestřička.Už druhá.Byla krásňoučká.Oči jak knoflíčky,nosánek jak bambulku,černé kudrnaté vlásky a hnědou pleť.Byl to takovej ďáblík.Když byla malinká trpěla na omdlívání.Vždycky začala křičet a neuměla se nadechnout.Ani nevíte jaké to bylo, koukat se na milovaného člověka, který upadne do křeče a zfialoví.Kolikrát jsme měli co dělat aby zase nabrala vědomí.Vždycky jsem se hrozně bála, že umře, že už se nikdy nenadechne.Naštěstí z toho vyrostla.Rostla a rostla.Jak kdyby jste otočily stránku najednou se z ní stala slečna, krásná slečna.No co vám budu povídat.Snědá pleť,štíhlá postava,krásný obličej.Kluci se o ní později začali prát.Moc sem jí záviděla její krásu.Když jí bylo 14 já jsem si našla kluka a odstěhovala se k němu.Moje druhá sestra se později taky odstěhovala a ona zůstala doma sama.Ted si to i vyčítám.Pořád si říkam,že kdybych zůstala doma ona by se měla komu svěřit.Vím,že později začala řešit svoje deprese z postavy(i když neměla proč), ale nedávali jsme tomu takový důraz, protože i já jsem si tím prošla.Cítila jsem se tlustá, protože stačilo sledovat televizi se samíma hubenýma a prsatýma holkama.A tak moc jsem se jim chtěla podobat.Pak jsem ale poznala že čím víc jsem to přestala řešit a víc si věřit přitahovalo to kluky více,než ukňouraná holka bez sebevědomí.A tak jsem si říkala, že to musí také přejít.Bohužel opak byl pravdou.Kdybych vám měla popsat va skratce sestry povahu napsala bych – SMÍŠEK!Tak krásně se mála a byla vtipná.Jen něco pronesla nebo se začala smát,nakazila všechny široko daleko.Trhali jsme se smíchy.Dnes předemnou stojí kostička potažená kůží,která věčně řeší že je tlustá.A zase ani nevíte, jaké to je koukat se jak vám milovaný člověk mizí před očima a ať děláte co děláte nic nepomáhá.Navíc je jak duše bez těla a už jsem jí dlouho neslyšela se smát.Nikdy bych nevěřila,že se může člověk tak změnit.Maminka mi volá a brečí do telefonu, že už je zoufalá, že neví co má dělat.Já sem z toho taky zoufalá a to jsem její sestra, ale jak na tom musí být máma, když jí dala život, dala jí kus sebe??Víte kolikrát, když jsem nad tím přemejšlela, říkala jsem si že ta nemoc je hrozný sobectví.To víte, kdo to nezažil nikdy neví.Říkala jsem si že vlastně člověk řeší jen sám sebe nic jinýho a nikoho to nezajímá, jen aby on se cítil dobře.Všichni kolem trpí mnohou se roztrhat a stejně to není nic platný!Prostě jen Já,Já,Já.Až když sem slyšela sestru jak si mi stěžuje, že už je jí zle, že se klepe,vypadávají vlasy, dělá se jí mdlo, pochopila jsem, že to není sobectví ale že je to vážný.A hlavně že my jí pomoct nemůžeme.Nic na ní neplatí,když jí prosíme,že už vypadá hrozně at jí neposlouchá a pomalu se nám vyhýbá.Má špatnou náladu a my jsme tak slabí abychom jí obtěžovali a je nám líto, že už nevíme co dělat.Ted byla u doktorky a ta řekla okamžitě do nemocnice.Hrůza.Víme jak nemocnice nesnáší, jak pláče, že tam nechce.A my potom pláčeme taky protože jí tam dát nechceme,ale co máme dělat,když nic nepomáhá?? Máme jen tak nečinně přihlížet jak umírá?? To přece nejde.Jak ráda bych se vzbudila a zjistila, že je to špatný sen.Ona pořád tvrdí, že není anoraktička,že jí ovoce a zeleninu,ale ta člověku nestačí, ještě když cvičí! Holky neblbněte, nic ani nikdo vám nestojí za vaše zdraví.Vím že je to těžký, ale dokážete si představit, že by jsme všechny byly stejný?Všichni stejně hubený a krásný?Každá holka má své kouzlo, kouzlo osobnosti, která se touto nemocí ztrácí.Kluci mají radši holky se kterýma se můžou normálněbavit,smát se. Jsem taky trochu oplácaná mám kluka, který mě zbožnuje a chce semnou mít rodinu.A jsem štastná. Vím,že nás za to může nenávidět a zlobit se na nás, ale chceme jí dát do nemocnice aby jí pomohli,aby žila a byla štastná a zdravá.Myslím,že nám jednou poděkuje.Říkám si jak by vybírala ona: Nechat umřít milovaného člověka vědět že se na ní nazlobí a nebo překousnout neštvanost. Myslím,že nikdo by nenechal nikoho umřít,Proto nezlobte a pomozte nám,abychom my mohli pomoct vám!!

Ahojky zlatíčka!!!Měli jste pravdu. Přestože jsem se dostala z mentální anorexie, ztloustla jsem a jsem šťastná, začínám mít problémy s tím, že moje strava je naprosto nevyvážená a jím opravdu velké porce jídla najednou. Hodně mě to straší, protože mi mamka před týdnem řekla, že můj otec je už 30 let bulimik. Bojím se, že tyhle sklony mám asi po něm. Já sice nezvracím a doufám, že nebudu, ale s tím mi musíte prosím pomoct. Potřebuju, aby mi někdo řekl, jak mám zdravě jíst, abych taky už dál netloustla. Postavu mám sice teď fakt super, každej mi jí závidí, chodím do posilovny, ale váha se nezastavuje. Už nechci tloustnout a hlavně nechci být místo anorektičky bulimička..Doufám, že někdo zareagujete na tento příběh, moc by jste mi pomohli. Je to pro mě těžký, když se na mě najednou i táta divně dívá, že pořád jím. Ale on vidí věci trochu zkresleně, chtěl by, aby každá ženská vážila 45, na jeho radu já už nikdy nedám. On má šílenej životní styl, celej den nic nejí a večer se přejí a zvrací..to mi řekla mamka..že prý to tak dělá už od mládí. Nechci tohle mít po něm, tak věřím, že se mi někdo ozve a poradí mi..děkuju:-))..mějte se krásně a užívejte života..musím říct, ze jsem teď moc šťastná, že jsem ztloustla, tak koukejte taky přibrat..zatim papa

Na začátek bych se asi měla popsat. Takže je mi 17 let, dříve jsem byla normálí holka, možná i pěkná, ale teď se něco změnilo a já nevím co je tomu příčinou. Jinak moje váha je při 162 cm 47 – 48 kg.Je to normální? Je to málo nebo hodně? NEVÍM!!!! Dříve jsem svou postavu moc neřešila. Chodila jsem na tréninky a jedla jsem pravidelně. Přes prázdniny jsem ale nic nedělala a ještě ke všemu trenérka zrušila volejbalový kroužek, takže jsem jen tak polehávala a špeky se začaly objevovat.Ale v té době jsem si řekla „Jo, je to v pohodě. Nejseš zas tak moc tlustá. Komu se nelíbím, tak ať si trhne!“. V té době mi bylo 16. Jenže když jsem viděla jaký má kamarádka úspěchy v soutěži miss a jak je krásně hubeňoučká, začala jsem to řešit. Ale to bylo ještě v pohodě. Pořád jsem jedla pravidelně. To až teď, asi před 2 měsíci jsem přestala mít chuť k jídlu a tak jsem toho začala využívat pro svoje „dobro“. Řekla jsem si, že když nebudu jíst, tak budu hubená. A tak jsem nejedla a k tomu jsem cvičila. Báječná kombinace, že? Jenže za chvíli začínaly takové ty malé prohřešky v podobě sladkých tyčinek. Celé dopoledne jsem třeba nic nejedla, ale jak jsem přišla domů ze školy, snědla jsem na co jsem přišla. Neměla jsem tu pevnou vůli utéct tomu a vydržet to. A tak jsem trpěla záchvatovým přejídáním. Nedávno jsem chvíli vydržela jíst tak trochu, ale ne pravidelně. Můj přítel nesnášel když jsem sledovala svoje tělo a já se bála, že ho ztratím. Teď nastal nějaký zlom a já jím nehorázně moc! Strašně mě to štve a mám z toho výčitky svědomí, ale nedokázala bych si strčit prst do krku. Pořád se omlouvám tím, že každý den cvičím. Ale stejně si to potom vyčtu, protože to, co sním tak tak vycvičím, takže nic nezhubnu. Už nevím jak dál! Nechci být ta tuctová holka. Chci aby se na mě každý díval se zalíbením a hlavně abych se líbila sama sobě. Aby, když jdeme s přítelem po ulici, se po mně každý chlap otočil a záviděl mě mému miláčkovi. Proč nemůžu být normální?? Proč se pořád musím trápit! Chci být šťastná!! Chci toho snad moc? Tímto vás prosím o pomoc. Jestli to někdo vydržel číst až sem, tak se může k mému příběhu vyjádřit. Budu moc ráda!