Archives

vzdycky jsem byla uplne normalni holka. Vesela, pro kazdou legraci a z niceho jsem si nedelala hlavu. Byla jsem se sebou spokojena, klukum jsem se libila a muj trochu vetsi zadek vsem pripadal sexy… Pak kdyz mi bylo 17 let jsem dostala mononukleozu, pul roku jsem musela drzet dietu a nejist skoro nic tucneho… Zvykla jsem si na to a po vyleceni jsem tu dietu, i kdyz ne tak striktne dodrzovala dal. Ani nevim, jestli jsem nejak zhubla, bylo mi to jedno. O dva roky pozdeji jsem nastoupila do maturitniho rocniku a najednou jsem mela na vsechno strasne malo casu. Domu jsem prichazela skoro kazdy den az po osme a tak uz nebylo moc casu ani chuti veceret. Misto normalni vecere jsem si davala jen zeleninu a postupne jsem si vsimla, ze se najednou citim nejak lepe, lehci. Zvazila jsem se a byla jsem spokojena s vysledkem. Pri vysce 165 cm jsem mela 53kg. Tim, ze jsem vynechavala vecere jsem ale zacala hubnout vic a vic a zalibilo se mi to. Postupne jsem se vazila temer kazdy den a mela jsem radost, kdyz rucicka ukazovala min nez predtim. Sice mi porad byla zima, ale za ten pocit kazde rano na vaze to stalo. Meho meniciho se vzhledu si zacali vsimat i lide v mem okoli, ale vsem jsem vysvetlovala, ze jsem zacala vic sportovat a nikomu to neprislo divny. Musim priznat, ze s tim sportem to byla pravda. Kazde rano jsem posilovala alespon pul hodiny a vecer nekdy i dve hodiny. A i behem dne jsem se snazila jit si zabehat nebo zaplavat. Pak jsem potkala jednoho muze, do ktereho jsem se zamilovala a ktry miloval me. Rikal mi, ze jsem moc hubena a chtel abych trochu pribrala. Rozhodla jsem se, ze to kvuli nemu udelam. Nepripadalo mi to jako velky problem a v te dobe to jeste takovy problem nebyl. Jenze po trech mesicich se se mnou rozesel. Slozila jsem se z toho a asi tyden jsem jenom brecela a nebyla schopnna nic delat. Pak jsem si rekla, ze to takhle dal nejde a zacala jsem byt strasne moc aktivni a opet uz jsem nejak nemela cas na jidlo… Behem mesice jsem zhubla az jsem nakonec vazila jenom 43kg. NEchtela jsem byt tak hubena, pripadala jsem si odporna a chtela jsem byt jako driv, ale proste to neslo. Cekala jsem, ze si toho nekdo vsimne a bude se mi snazit pomoct, ale pomoc neprichazela… Vlastne nemela odkud prijit, s kamaradama jsem se nestykala ze strachu z jejich reakce na muj vzhled a od rodicu jsem se v te dobe odstehovala, takze jsme se moc nestykali… V zari jsem zacala chodit na vysokou a poznala spoustu novych lidi, kteri nevedeli, jaka jsem byla predtim a proto jsem se pred nima nemusela stydet za to, jak vypadam. Zase jsem postupne zacala jist a pribirat… Mela jsem z toho deprese a tak se jezeni stridalo s hladovenim… Behem toho roku jsem pribrala deset kilo, ale o moc lepe se ted necitim. Nemyslim si, ze jsem tlusta, mam postavu stejnou jako pred dvema rokama, ale vim, ze jsem nemocna a asi se uz z toho sama nedostanu. Pred par dny jsem narazila na tyhle stranky a ted hledam nekoho, kdo by mi poradil, kde najit pomoc.

Zaujal me dopis Evicky..aspon myslim, ze to byla ona…proc hubnout…pro koho hubnout? Nechapu, ze si kazdy mysli, ze PPP je o touze libit se muzum. Ja jsem nikdy nemela problemy s navazovanim kontaktu, ani s muzi ani s nikym jinym. Libila jsem se jim, nadbihali mi..ale hubnout jsem zacala stejne. Jasne, davno se mi to vymklo z ruky a ne tak davno jsem to vice mene prekonala, ale porad se mi nelibi tluste zeny. Tedy, ne tluste, ale normalni, jako ja. Hrozne se mi libi vychrtle modelky, lidi vyhubli po nemoci…krehotinke bledule. Vubec nerozumim tomu, ze se nekomu muze libit normalni postava a nebo par kilo navic….asi kdybych byla muz, musela bych si vzit jedine divku s PPP, protoze si nedovedu prestavit, ze bych se dotkla neceho pro me tak nechutneho jako „masa“. To je tedy muj duvod proc hubnout – protoze chci vypadat jako krehule. Tuhle mi jedne znamy rekl, ze jsem strasne krasna a mam nadhernou zenskou postavu – nemohl me urazit vic 🙁 od te doby jsem uz nikdy nebyla plavat, ackoli je to muj velice oblibeny sport. Kdyz jsem (pred 5ti lety) mela anorexii, tak jsem rada chodila ven a nejdela jsem. Ted uz jim, i sladke a vsechno…ale kdykoli neco polykam tak vim, ze se vzdaluju svemu snu byt nemocna a vychrtla. Alespon tedy kdyz uz nemuzu byt takhle krasna, tak se snazim trestat tim, ze si nekupuji hezke obleceni, nelicim se, prestala jsem s konicky..proc taky, kdyz mam telo plne masa??? Muj nejvetsi sen je vratit se znovu do anorexie a umrit na ni (hlady). Ale vubec nechapu, jak jsem kdysi dokazala nejist! Je na to nejaky trik? Kdy to cloveku v hlave preskoci a on prestane mit rad jidlo? Clovek si ma zivot uzit..i s jidlem a neomezovat se…tak se neomezuju, cokolada uz neni tabu…ale zase je omezena moje radost ze sebe…v anorexii jsem mela tolik konicku, ted nesmim nic delat a s nikym se stykat, jako trest za postavu plnou masa.

… Jako bych se řítila do propasti. Veškerá snaha otočit se, vrátit se, odbočit, vyšla nazmar. Už jsem tak blízko, že vidím, jak je strž hluboká, vím, že už není moc času, ale jako by mě nějaká neviditelná síla táhla pořád dál a nedovolila mi zabrzdit, sejít z cesty. … Říkám si, nechovej se jako chudinka, nelituj se, vzchop se, dospěj konečně, chovej se zodpovědně, přestaň si namlouvat, že to nejde a že už nemůžeš. Všechno jde, když je člověk dostatečně ochotný. Mám život ve svých rukou. Nic z toho nepomáhá. Vše se míjí účinkem. Výčitky. Kritika. Úzkost. Strach. Bolest. Začarovaný kruh deprese, jídla. Už jen představa, že musím vyjít na ulici mezi lidi, do autobusu, do školy, mě děsí. Jako by tam bylo něco, co by mi mohlo ublížit. Vím, že je to hloupé. Že tam nic není. Že jsem blázen. Blázen neschopný začít žít normálně. … Vždycky byla šikovná, hodná, zodpovědná a chytrá holčička. Dobře se učila, škola ji bavila, učitelé i děti ji měli rádi. Pomáhala mamince. Starala se o mladšího brášku. Všechno bylo v pořádku. … Deprese. Tma. Černá barva. Nezodpovědnost. Samota. Práznota. Neuvěřitelný pocit vlastní neschopnosti. „Jsi neschopná“. „Těším se, až konečně vypadneš z domu.“ „Ničíš mi život.“ Další sebekritika. Nic nedokážu a všem kolem sebe jen ubližuju. Bylo by jim beze mě líp. Už jim nechci ubližovat. Už nemůžu. Nevím, co mám dělat. Chci zůstat sama. Dostat od sebe všechny lidi co nejdál, abych je už nemohla tolik trápit. Tolik to bolelo. Aspoň na chvilku se té bolesti zbavit. Na chvilku. Našla jsem způsob. Přehlušit ji. Fyzickou bolestí (pozn. ne pokus o sebevraždu). Úleva. A konec jedné etapy a začátek jiné. … Dětské psychiatrické oddělení Opava. Diagnóza hraniční porucha. Nakonec kvůli jiným zdravotním komplikacím pobyt předběžně ukončen. Přerušená školní docházka. Rok doma. Boj. Nástup na novou školu. A pomalé zlepšování stavu. … Střídání horších a lepších období. Vysazení antidepresiv, ukončení psychiatrických sezení. Prý jsem šikovná a zvládnu to. … Přejídání (pozn. prý jeden z možných příznaků hraniční poruchy). Přibírání. Dieta. Zpočátku rozumná. … Jeden nízkotučný jogurt a jabko denně. Dvě hodiny denně na kole. Slabost, zimnice, výčitky, strach z jídla. … Přejídání. Zvracení. … Uzavírání se do sebe. Zalézám do ulity, do kouta, do tmy a tam zůstávám. Sama. Daleko od všeho a všech. Hnusí se mi současná společnost. Všechno umělé, prolhané, vymyšlené. A já uprostřed toho všeho a nedokážu tomu tlaku odolat. Ze sebe samé je mi zle. Ubližuju všem. Zasloužím si trest. Zvracení. Ani to už není dostatečným potrestáním za to všechno, co dělám. … Ve chvíli, kdy jsem si poprvé uvědomila, že přestava nože a vlastní krve mi (už zase) nepřijde strašlivá, ale naopak stále více uklidňující, mi došlo, že už není prostor uvažovat nad tím, jestli jsem neschopná a chovám se jako chudinka, nebo jsem nemocná (je tak lehký označit svůj problém za nemoc – tak to nechci). I kdybych se měla hanbou propadnout, musím s tím něco dělat. Požádat o pomoc. 11.7. si jdu pro antidepresiva. Nevím, co bude dál. Mám strach. Strach z neznáma. Je to strašné, ale s ppp se cítím jistější. Sama sebou. Vím, co se se mnou děje. Ale až má ppp někdy skončí, co bude dál? Co zbyde? … Rodina okrajově ví, co se děje. Někdo víc, někdo míň. Nechci jim nic vyčítat. Sami jsou oběti. Rodiče své děti nenaučí nic, co by někdo v minulosti nenaučil je. Jsem stoprocentně odpovědná za svůj život. Ale věci, co se staly… Jizvy, které se hojí velmi pomalu. Nač se zabývat minulostí. Čas nevrátím. Dnes je to lepší. Cítím podporu. … Dnes jsem dostala vysvědčení. Tři dvojky a jinak jedničky na prý elitním, výběrovém gymnáziu. … Jakmile jsem se dostala domů, hrozně jsem se přejedla. Trochu paradoxní. … Už nemám ani sílu ani důvod ráno vstát, obléct se, umýt se. Ztrácím chuť k jídlu (což by mě za jiných okolností dost těšilo), k jakékoli práci se musím opravdu nutit. Jsem unavená, večer ale nemůžu usnout, v noci se budím, ráno vstávám už brzy, prtotože nemůžu spát. Dělá mi hrozné problémy s někým mluvit nebo vnímat, když někdo mluví se mnou. Přítomnost lidí mě rozčiluje, unavuje a ačkoli nevím proč, absolutně nesnesu, když se mě někdo dotýká, chce mě obejmout, pohladit, chytit za ruku. nemám chuť bojovat, uzdravovat se. Vím, že tuhle situaci už dlouho nesnesu, ale už nemám chuť, sílu, důvod bojovat.

Zlobr Démon a Já Byla jednou jedna holčička. Bylo to celkem živý dítě, který mělo spoustu nápadů, ale taky hodně silnou vůli. Jenže týhle její vlastnosti si všiml Zlobr Démon. On si vybírá lidi, který maj malý sebevědomí a bojí se důsledků svých činů. A taková ta holčička byla taky. Nabídl jí, že jí bude organizovat život a ona se nebude trápit výčitkama, že něco udělala špatně. To se jí libilo a vždycky se sveřepě vrhla do úkolu, který jí zadal. V první chvíli měla radost, že dělá konečně něco správně. Myslela si, že tak potěší i svoje rodiče, kteří s ní nebyli věčně spokojení. Ale ejhle, Zlobr Démon svoje požadavky neustále zvyšoval. Už nestačilo cvičit hodinu denně a jíst 5x denně. Holčička se musela změnit, přidat běhání a ubrat svačiny. Asi si říkáte, proč že musela? Zlobr Démon jí trestal za nesplnění úkolu výčitkama. I když už se ta dívka z anorexie vyléčila, Zlobr Démon se nevzdává, zasahuje jí do všech oblastí života a není věci, do které by jí nemluvil. Ale protože tohle povídánáí má být pohádka s dobrým koncem, ta žena (už je jí 20) se rozhodla, že Démona přestane poslouchat. A jakmile k ní promluví, odpoví mu: „Jsi lhář, slíbil jsi, že mě zbavíš výčitek a ony se jen zhoršovaly.“ Zlobra Démona nejde zabít, je nesmrtelný jako všichni duchové a bude existovat dokud bude tomuhle světu vládnout všemocné Slunce. Ale když ho člověk neposlouchá, přestane si ho všímat, má totiž radost z lidského utrpení, a když už nám ho nemůže působit, odejde. Mimochodem: nedavno jsem s ním mluvila. Bylo mi moc špatně a přála jsem si umřít. Řekla jsem mu: „Proč, když mě chceš zničit, nezabiješ mi rovnou?“ A on odpověděl: „To bys to měla moc jednoduchý.“ Asi chcete vědět, jak to všechno dopadlo. No, konec to není přímo pohádkový, ale dost dobrý na to, aby mohl začít nový příběh o ženě, která se rozhodla vytlačit ze své hlavy Zlobra Démona a učí se žít tak jako lidé, kteří ho neznají.

Ahojte vsetki spolutrpitelky. Mam ten isty problem ako vy…Zacalo to vsetko asi tak pred 5 rokmi, ked mi stara mama na oslave s humorom pripomenula, ze by som uz namala jest tolko kolacov, lebo neprejdem cez dvere. myslela to samozrejme s humorom, ale clovek si to bohuzial vzal vazne. nevravim, ze som bola z tych chudych, ale 68kg pri vyske 168 bolo trochu moc. tak som zacala chudnut.najprv som vylucila sladkosti, potom maso, cestoviny, a nakoniec som skoncila na jednom jablku denne. samozrejme zivot jedinacika je tazky, a nasi si hned vsimli, ze nejak rychlo chudnem a takmer nic nejem. vsimla si to predovsetkym mama, a chytila to za nespravny koniec. nutila ma jest az tak, ze clovek si pripadal ako hus vo velkovýkrmovni. stopala ma a stopala a ja som veselo priberala. vratila som sa na moju povodnu vahu, s bonusom 4kg. nenavidela som mamu, nenavidela som seba, pohlad do zrkadla. ale zaroven som sa nedokazala zriect jedla. a potom to prislo…najedla som sa a bolo mi priserne zle.tak som si prvy krat potykala so zachodovou misou. a od vtedy to islo dole vodou. jedenie, skryvanie sa pred rodicmi, vracanie. ale zas na to moja sikovna mama prisla. a opat nastal ten isty kolotoc kontrolovania, co jem, a ci nahodou nejdem na wc. ale vtedy som si nasla priatela, on ma drzal nad vodou. bol to sice cztah na dialku, ale fungovalo to. po roku a pol prisiel ale dalsi velky zlom – milan mi povedal, ze uz nema chut nas vztah na dialku. len tak, bez akehokolvek rozumneho vysvetlenia. odisiel…ostala som sama doma, vsetci sa mi otocili chrbtom…v ten den som zistila, ze ma mama frajera…nikto nepocuval moj plac…a tak som zobrala ziletku a rezala som dovtedy, kym krv nestekala v prudoch po rukach tak, ako vtedy krvacalo moje srdce. dve najdolezitejsie osoby v mojom zivote ma zradili. a vtedy vyskocila aj bulimia zo svojho tmaveho tiena. o niekolko mesiacov som odisla na staz do svajciarska. konecne som bola sama, mohla som si robit co som chcela. a aj sa tak stalo. v robote som bez jedla behala 12 hodin, no akonahle mi odbil koniec pracovnej doby, vyprazdnila som celu chladnicku. no a samozrejme, ze tou cestou, akou do slo dnu, tak to aj potom vyslo…pocit upokojenia, neistota v nohach a potom cigareta. toto sa stalo mojim kazdodennym ritualom. domov som sa vratila o 10kg lahsia, ale nervozna a podrazdena. nasi ma takmer nespoznali, a mama samozrejme vedela, kolka bije, a chcela to opat vziat do vlastnych ruk…marne…aj tak som si nasla cestu, ako jedlo zo seba dostat….akoze idem do posilovne (s igelitkou za pasom…a potom sup s tym do kontajnera…), ku sesternici, alebo ku spoluziacke…neustriehla to …par mesiacov sa tocilo len okolo mojej postavy, nekonecnych hadok, cirkusov, scen…konecne po maturite som vypadla z domu. je to uz mesiac co zijem v bratislave…prec od mamy, sama s bulimiou. najhorsie na tom je, ze zajtra mam ist domov a bojim sa toho. neviem, kolko som schudla, ale asi moc, pretoze nohavice, ktore som si kupovala asi pred mesiacom su mi uplne volne…prve co bude, to ma mama postavi na vahu, cely vikend bude po mne zazerat…nenavidim ju,…nenavidim uz aj seba. svojich 49kg, ktore ma stoja tolko trapenia. som stale nervozna, podrazdena, ni c ma netesi, je mi zima. ale na druhej strane pocuvam od ludi lichotky, ako dobre vyzeram a to ma zenie do predu. ale nikto nevie, ze za peknou postavou a dokonalym make upom sa skryva bulimia a tmave kruhy pod ocami. ak budete mat niekto chut porozpravat sa…