Archives

Az doted se mi sem psat svuj pribeh moc nechtelo, protoze jsem si nebyla jista, jak vlastne konci. mam rada definitivni veci a nedoresenou zivotni situaci se mi nechtelo popisovat. V soucasne dobe to vypada, ze muj puvodni problem je opravdu uzavrena kapitola, takze hura do popisovani. Ta cast meho zivota, ktera se primo tyka ppp, zacala, kdyz mi bylo asi 12. Byla jsem uz 170 cm vysoka, takze jsem mela svou dospelou vysku, a vazila jsem asi 61 kg. No a protoze mi bylo jen tech 12, tak se to moji mamce zdalo moc. A ze je maminka dama razna a uprimna, coz mam po ni taky, tak mi to na plnou pusu rekla. Nekolikrat. Dneska vim, ze mela strach, abych dale netloustla a taky chtela, abych se vic podobala ji, nez tatove strane. No tlusta jsem zrovna nebyla, jen me bylo kus. Tak jsem se najednou zacala zajimat o vyzivu, pochopitelne zdravou, a o svoji postavu. Je mi 27, takze tohle vsechno se odehralo zhruba v roce 1990, tesne po revoluci, kdy k nam ze Zapadu dorazila spousta novych veci. Mezi jinym take knihy o dietach, Fit pro zivot, delena strava, musli, cviceni atd. Na to vsechno jsem se vrhla se stejnou dychtivosti a nasazenim, jako predtim do Pionyru. A zhubla jsem. Hodne. Hodne rychle. Nejmene jsem vazila 51 kilo a to uz je dost malo, lezly mi vsechny zebra, no des a hruza. Ja si pripadala krasna a moderni. Neco jako osvicenec : JA to delam dobre, piju dopoledne ovocne stavy a jim ovoce, zatimco mi zpatecnicti rodice ji chleba s necim. JA jim zdrave musli, nechci smazene a jenom jednu bramboru jako prilohu. Nikde zadny tuk, protoze ten je prece spatny a nezdravy. Jedine, co jsem z tohoto programu nezvladla byla soja a tofu, to bylo i na me moc. Taky jsem pochopitelne doma cvicila jako o zivot. Zajimave je, ze par let predtim, kdyz jsem chodila na napravny telocvik kvuli skolioze a mela doma cvicit, jsem se k tomu nemohla prinutit. Ale ted to najednou slo snad samo nebo co. Jedine, co me jeste dneska zarazi, je to, ze mi v te dobe nikdo nerekl, ze jsem moc hubena a pritom jsem sakra byla. No ovsem nic netrva vecne a po asi roce a pul tohohle zivoreni me to nejak prestalo bavit a ja se misto nejezeni zacala nezrizene ladovat. Pribrala jsem jenom 5 kilo, protoze jsem stale dost cvicila, takze jsem pak na asi rok mela tech 56 kilo, coz uz jde. Jedla jsem skutecne hodne a vsechno, v te dobe jsme doma nikdy nemeli tvrdy chleba, o ktery jsme se normalne delili s mym tatou, ani rohliky na strouhanku, coz mamka nemohla pochopit. To vsechno ja mami. Bulimie bez zvraceni, moji zbavovaci se technikou bylo ?jen? cviceni. Mamka mi v te dobe rekla, ze moc jim a ja ji s hysterickym placem v hlase rekla, ze ja uz proste nemuzu, ze hladovim uz vic nez rok a uz to proste nejde. Mamka se mi vicemene vysmala. Pak se nasi rozvedli a hubl tata, ktery bydlel na svobodarne, a mamka, ktera mela nervy v kyblu. Ja je mela v kyblu taky, ale uz jsem proste nehubla, jidlo uz jsem si nedokazala odeprit a tim lip. No a nez se rok s rokem sesel, tak ja udelala konkurz na studium na lyceu ve Francii a otevrela se dalsi kapitola meho zivota s ppp. Ve Francii to bylo ze zacatku tezky, i kdyz to melo sve nesporne vyhody, jako treba utek z domova, kde moje mamka noc co noc srdceryvne narikala, plakala a chodila tam a zpatky a u toho si nahlas povidala, jaky je otec kurevnik a jaka ja jsem zla a hnusna, kdyz s ni v tom nechci souhlasit. To byly noci, paneboze, mama neskoncila v blazinci jen zazrakem a silou vule (a diky piti trezalky, fakt to jako mirne antidepresivum funguje) a ja diky tomu, ze jsem, podle jejich vlastnich slov, kamenne srdce a diky strategii nevidim neslysim neexistuje. Osamostatnila jsem se tedy brzy, v necelych 16ti letech a zacala si zodpovidat sama za sebe a to i v jidle. Nikdo na me nedohlizel a ani nekoukal, navic jina zeme, jine zvyky a potraviny a ve Francii se neji spatne, no proste na konci prvniho skolniho roku se ze me stal mirne obtloustly jedinec (66 kg) trpici zachvatovitym prejidanim. Behem prazdnin jsem zhubla na 58 kilo, normalni dietou a cvicenim a pak byl dva roky klid. Klid ktery me opustil, kdyz jsem se po maturite dostala na mistni pripravku ekonomickeho zamereni. Nevim, jestli vite, jak to vypada, ale jsou to proste pripravky na ekonomicke vysoke skoly, velice prestizni, drahe a narocne. Moje pripravka byla statni, jedna z nejlepsich, a narocna, hlavne na psychiku. Bylo nas asi 30, sami premianti, a mne se tam velmi darilo, 1. az 2. ve tride, akorat ze mi to nevyhovovalo. Ja chtela uz od mala jit na prava a tohle k nim tedy nevedlo. No tak ta pripravka je dost narocna zalezitost, kazdy den (i v sobotu, mistni zvrhly zvyk) tak 7 az 9 hodin skola, kazdy tyden dve pisemky a tri ustni zkouseni, mimo ten normalni rozvrh, takze tak v sest vecer atp. Uceni uceni uceni. A v mem pripade taky jidlo jidlo jidlo. Zachvatovite prejidani jak vysite a 66 kg zase zpatky. Na jidlo vzdycky padlo skoro cele moje kapesne. Po skonceni skolniho roku jsem odesla z pripravky a prihlasila se na prava, kde jsem s velkym uspechem studovala a hubla a prejidala se zhruba 5 let. Kolem svatby se to trochu vylepsilo, a celkem to tak nejak kolisalo az do zacatku me praxe loni v lednu, kdy jsem konecne zacala jist normalne a bez overeni poctu kalorii. Praxe byla vic nez narocna, takze jsem sice jedla opravdu bez vycitek a kontroly, jenze jsem byla tak vytizena, ze jsem zase zhubla az na 53kg. To ve 26 letech neni nic moc, manzel i tchyne byli zdeseni a ja ze zacatku taky, vsude sama kost, furt mi byla zima a ty nervy! No jenze po par tydnech jsem si na to, jak ted vypadam, zvykla, a pribirat se mi uz nechtelo. Takze anorekticke mysleni vitej zpatky domu. A zacalo vedome omezovani a silene moc chuze (na cviceni nebyl cas), abych nahodou nepribrala, kdyz jsem tak hezky zhubla… No a protoze se historie opakuje, tak dalsi faze pak bylo zase to pitome zachvatovite prejidani. Takhle to trvalo az do zacatku tohoto roku, kdy mi konecne docvakla spoustu veci a kdy jsem take objevila tyhle stranky. Tezko rict, jak jsem to vlastne udelala, ale ted uz jsem asi 5 mesicu v poradku, jim normalne, vazim asi 56 kilo a spoustu veci jsem si srovnala v hlave a rozhodla se, ze se s nimi uz nebudu zabyvat anebo rozhodne ne tim zpusobem, jako dotud. proste jsem vyresila, co se vyresit melo a tim padem si dovolila se postavit i ppp. Samozrejme se jeste obcas zeptam manzela, jestli mu pripadam tlusta, a nekdy si rikam, nejez to, ztloustnes. Ale uz to neni tak casto, manzel minule malem zapomel automaticky vychrlit naucenou odpoved, chybi mu holt ta denni praxe. A to ze bych mohla ztloustnout ? Ono to nebude tak horke. Koneckoncu se vzdycky muzu zase vratit k anorexii, kdyby se mi jeste nekdy chtelo, ze. Ale nevypada to tak. Asi starnu a traveni zivota takovymi blbostmi mi zacina pripadat jako zbytecna ztrata energie a casu. Nebo ze bych zmoudrela? Spis me to asi prestalo bavit a unavilo a mam proste jine starosti. Kam pojedeme na dovolenou a co budeme delat, jak mi dopadne preliceni, na ktery film pujdu a kterou knihu si prectu me ted naplnuje mnohem vic. Jidlo je porad pozitek a utecha ve chvilich smutku ci stresu, ale je to jen jedna z moznosti a ne zivotni napln. Porad to vsechno kontrolovat a mit absolutni prehled o tom, co snim a o kalorickych hodnotach a jinych vlastnostech potravin uz nepotrebuju. Ted se chci vylepsit v anglictine a cist, znova zacit chodit pravidelne plavat, a na tanecni kurz s manzelem a na to potrebuju mit hlavu k dispozici na tohle vsechno. Prostor, ktery zabiralo jidlo, patri ted memu zivotu.

Kvůli anorexii jsem měla spory v rodině.Můj problém anorexie s táhne už delší dobu a v poslední době mi pomáhali (hlavně po psychické stránce) mé spolužačky,jeden můj profesor spolu s profesorkou a zástupkyně ředitele školy.Bohužel,se ale informace o mém zdravotním stavu díky panu profesorovi,který v dobré snaze mi pomoci – kontaktoval mého staršího bratra a přes něj se to dostalo až k mamce.U ní jsem se,ale zpočátku nesetkala s pochopením. Reagovala jsem naprosto zkratovitě – po předchozí hádce jsem odešla z domu s tím,že mi vůbec nedocházelo,co bude dál,vlastně mi to bylo i jedno. Mimoto jsem,ale navíc spolykala větší množství různých léků ve formě tablet,dále jsem použila různé inhalační přípravky a pak už jen čekala na vysvobození od všech problémů.Když mi,ale na mysl přišla vzpomínka na slova mé jedné z nejlepších kamarádek a zároveň vedoucí z loňské brigády,věděla jsem,že to,co dělám,není správné. V RZS ani v nemocnici jsem žádné inhalační léky nepřiznala a později jsem tvrdila,že tabletových léků bylo 17,ve skutečnosti to však bylo asi dvakrát tolik.Proč jsem lhala?Protože lékař ze RZS mi vyhrožoval,že už nikdy nedodělám školu,která je pro mne nejdůležitějším cílem. Abych se však vrátila k útěku z domu – neohlížela jsem se napravo ani nalevo a unikala jsem pryč z centra města,hlavně abych byla všem z dosahu.Matně si teď vzpomínám,že jsem skončila někde za vlkovou tratí v poli a v omámeném stavu (trochou alkoholu,léky a pláčem) jsem,jak zjišťuji, z mobilu prozváněla a kontaktovala velké množství svých známých a zřejmě (nyní už to vím na 100%)ze mě tedy nakonec vypadlo,co jsem provedla a kde přibližně bych se měla nacházet.Mezitím,mne ale už hledala i policie.Po dlouhém hledání nakonec pro mne přijeli mí známí ( vlastně jsme se spolu znali před tím jen z jedné oslavy)a přivolali RZS,která mě už poměrně ,,pozdě“ přivezla do nemocnice.I přesto,že se mě snažili přimět už v sanitce ke zvracení,tak se jim to podařilo jenom částečně,ale nakonec mne úplným zázrakem dostali ,,do pořádku“.Nejvíce ze všech mi pomohla v nejtěžších okamžicích paní doktorka Petra Pokorná – opravdu jí vděčím za vše a je to člověk,kterého si hluboce vážím a strašně moc pro mě znamená!!!Ptáte se proč právě ona?Dala mi sílu,novou chuť do života a ukázala,kterým směrem se mám vydat. Jenom díky ,,Petře“ jsem teď už vlastně ,,za vodou“ (uběhly skoro dva měsíce ), doma už se vztahy vyjasnily a upravily do ,,normálních“ mezí,rodina vše pochopila a snaží se mi dodat sílu.Nikdy však nezapomenu a hlavně jsem si snad uvědomila,jak je život úžasnej a nikdo namá právo si ho brát.(Taky se dá říct,že co Bůh dal,člověku nepřísluší odpírat – jak kdo chce). Zdaleka ještě nemám vyhráno,ale už kvůli svým blízkým,poslání zdravotní sestry a hlavně člověku,který mi ukázal směr do nového života jsem se rozhodla,že budu BOJOVAT a boj VYHRAJU. Závěrem bych chtěla moc poděkovat všem,kteří mě pomáhali: spolužačkám Kátě,Páje a Martě,paní zástupkyni ředitele školy,pani profesorce spolu s panem profesorem,kamarádkám a kamarádům – Alče ,Daně,Petrovi a Honzovi,paní doktorce P.Pokorné a v neposlední řadě mé rodině… snad jsem na nikoho nezapomněla a když jo,tak se omlouvám. V tento osudný den jsem si prožila nejhorší chvilky v mém životě,znova bych je nechtěla prožít a tak zůstantě i Vy sami sebou a nenechte se ani v té nejhorší chvíli zvyklat k něčemu,co by se už nedalo vrátit zpátky. Vaše Ený PS: Když budu moc ráda Vám všem pomůžu,kdykoli se mi ozvěte (ve dne i v noci) – můj mobil 728 972 034

Kvůli anorexii jsem měla spory v rodině. Můj problém anorexie se táhne už delší dobu a v poslední době mi pomáhali (hlavně po psychické stránce) jeden můj profesor spolu s profesorkou a zástupkyní ředitele školy. Bohužel se ale informace o mém stavu díky panu profesorovi, který v dobré snaze mi pomoci kontaktoval mého staršího bráchu a přes něj se to dostalo až k mámě. U ní jsem se ale zpočátku nesetkala s pochopením. Reagovala jsem naprosto zkratovitě – po předchozí hádce jsem odešla z domu s tím, že mi vůbec nedocházelo, co bude dál. Mimoto jsem ale navíc spolykala větší množství různých léků ve formě tablet ( v nemocnici jsem později tvrdila, že jich bylo 17, ve skutečnosti to však bylo asi dvakrát tolik).Byla jsem rozhodnutá to v tu chvíli všechno jednou provždy skončit a opustit tenhle svět. Abych se však vrátila k útěku z domu – neohlížela jsem se napravo ani nalevo a unikala jsem pryč z města, hlavně abych byla všem z dosahu. Matně si teď vzpomínám, že jsem skončila někde za vlakovou tratí v poli a v omámeném stavu jsem, jak zjišťuju, z mobilu prozváněla a kontaktovala velké množství svých známých a zřejmě (nyní už to vím na 100%) ze mě tedy nakonec vylezlo (nebo z mé řeči vyšlo najevo) co jsem provedla a kde přibližně (a to fakt hodně přibližně) bych se měla asi nacházet. Ti známí tedy pro mě nakonec po dlouhém hledání přijeli (vlastně jsme se spolu znali před tím jenom z jedné oslavy) a přivolali RZS (tedy „rychlou“), která mě už poměrně pozdě přivezla do nemocnice. I přes to, že se mě snažili přimět už v sanitce ke zvracení, tak se jim to podařilo jenom částečně, ale nakonec mne úplným zázrakem (nedokážu to pochopit) dostali „“do pořádku““. Nejvíce ze všech mi pomohla v nejtěžších okamžicích doktorka Petra Pokorná – opravdu jí vděčím za vše a je to člověk, kterého si hluboce vážím a strašně moc pro mě znamená!!! Jsem teď už vlastně “ za vodou “ (uběhly skoro 2 měsíce), doma už se vztahy vyjasnily a upravily do „normálních“ mezí, nikdy však nezapomenu a hlavně jsem si snad uvědonila, jak je život úžasnej a nikdo nemá právo si ho brát. (taky se dá říct, že co Bůh dal, člověku nepřísluší odpírat – jak kdo chce) Zdaleka ještě nemám vyhráno, ale už kvůli svým blízkým a poslání, pro které jsem se rozhodla – zdravotní sestra, jsem se rozhodla to té anorexii nedarovat a BOJOVAT! Tak mi držte pěsti!

Přečetla jsem zde spoutu příběhů a některé mi mluvily přímo z duše. I já jsem zažila to co vy, proto bych se chtěla podělit o svůj příběh, chtěla bych vám dát sílu to zvládnout, protože já jsem důkaz, že to jde. Všechno začalo mým nástupem na střední školu. Bylo mi 14let a připadala jsem si nepřitažlivá, protože jsem tlustá. Měřím jen 158cm a tehdy jsem vážila tak 48kg. Začala jsem cíleně hubnout, myslela jsem si, že budu u všech v kolektivu oblíbenější. Šlo to rychle, nikdo doma mě nehlídal, svačiny jsem si kupovala sama a na obědy nechodila. Ve třeťaku už jsem měla jen 38kg, byla jsem na sebe pyšná jak se umím ovládat a že dokážu zhubnout ještě víc. Tehdy jsem ani nevěděla, že existuje nějaká nemoc jménem anorexie. Samozřejmě mi přestala menstruace a máti se mnou musela jít k velice nepříjemné gynekoložce, chodila jsem každý měsíc na hormonální injekce a v panice, že přiberu jsem skoro nic nejedla. Pak nastal zlom, zranila jsem si kotník a musela zůstat doma. Otec v dobré víře mě zásoboval loupáčky a váha šla nahoru. K maturitě jsem šla s 53kg. Začala jsem téměř profesionálně sportovat. Trenér mi neustále říkal, že jsem tlustá a já jsem z přejídání ve stresu přibrala na 58kg, to už jsem byla docela baculka. Pak jsem odešla sportovat do zahraničí a všichni jsme museli doopravdy zhubnout. Domů jsem přijela s 51kg, naši mě málem nepoznali. Za dva roky jsem se sportem skončila a nabrala spátky, to už mi začal můj bývalý přítel říkat, ať se sebou něco dělám. Nešlo to. Prožívala jsem deprese každý den a každý den jsem se aspoň jednou přecpala, zvracet jsem nikdy nezvracela, i když pokusy byly, nešlo to. Ještě k tomu jsem byla nezaměstnaná a to je sposta času v soukromí o samotě. Myslela jsem, že to nikdy neskončí a myslela jsem i na to jak to všechno skončit, stejně na mě nikomu nezáleželo. Prožila jsem pár krátkodobých známostí a vždy se radši sama rozešla. Pak jsem potkala muže svého života. Naučil mě na věci se dívat úplně jinak, co je a není důležité, začali jsme spolu jíst, obědvat i mlsat. A já jsem se začala cítit šťasná. Teď už vůbec svoji váhu neřeším, mám asi 52kg a občas se zvážím jestli ze mě není tlusťoch. Příběh se šťasným koncem? Dalo by se říct. Jen mě mrzí, že mě tehdy nedokázali pomoct rodiče, i když jsem je žádala. Pomohl mi někdo, kdo neví jaké peklo jsem si předtím prožila, vědí to jen ti co to zažili také. Škoda, že nemůže číst tento příběh, ale říkám mu hodně často, jak moc si ho vážím. Proto vězte, že až vám někdo řekne, že vás miluje, tak vás miluje právě proto jaká jste. Možná k tomu dospějete taky, zapomněla jsem dodat, je mi 30let mám dobrou práci a jsem šťastná, tak nestrácejte tolik drahocenný čas..Můžete to dokázat i vy!