Archives

ani neviem ako mam zacat, potrebujem sa niekomu zverit ,,a hambim sa o tom niekomu povedat, tak to pisem sem., nikdy som nemala problem s postavou , az ked zacala puberta tak som zacala naberat, ale nebola som tucna vsetci ma xvalili ze mam peknu postavu, ale moji rodicia nieee, oni nie, stale viac som zacala pocuvat od otca narazky typu ,, ty buchta nejedz uz,, alebo podobne , vela krat som to nepocuvala, ale ked vam to niekto opakuje 100 krat denne zacnete o sebe pochybovat.tak som zo dna na den zacala chudnut chodila som na dve tanecnee a jedla jednu fit tycinku denne, nikto sa o mna nestara, tak si nikto nevsimol ze nejem, vsimli si to az ked som sa dostala na 38kg vtedy sa mama zlakla a zacala do mna tlacit same jedlo ,no a podarilo sa jej to pribrala som ,a zase pocuvam tie reci vzdy na dva mesiace schudnem a zas priberem, a ja uz nevladzem takto dalej neviem co mam robit, ja uz nechcem aby ma urazali ,nicia mi sebavedomie ,beru mi vsetko.. ja uz dalej takto nedokazem zit.. pisu tu dievcata, ktorych okolie podporuje v tom aby sa uzdravili z ppp,, ale moje okolie ma podporuje akurat v tom aby som mala anorexiu oni si to vyslovene zelaju… ked niekto mate podobny problem napiste mi na mail, rada sa s niekym porozpravam..

Az doted se mi sem psat svuj pribeh moc nechtelo, protoze jsem si nebyla jista, jak vlastne konci. mam rada definitivni veci a nedoresenou zivotni situaci se mi nechtelo popisovat. V soucasne dobe to vypada, ze muj puvodni problem je opravdu uzavrena kapitola, takze hura do popisovani. Ta cast meho zivota, ktera se primo tyka ppp, zacala, kdyz mi bylo asi 12. Byla jsem uz 170 cm vysoka, takze jsem mela svou dospelou vysku, a vazila jsem asi 61 kg. No a protoze mi bylo jen tech 12, tak se to moji mamce zdalo moc. A ze je maminka dama razna a uprimna, coz mam po ni taky, tak mi to na plnou pusu rekla. Nekolikrat. Dneska vim, ze mela strach, abych dale netloustla a taky chtela, abych se vic podobala ji, nez tatove strane. No tlusta jsem zrovna nebyla, jen me bylo kus. Tak jsem se najednou zacala zajimat o vyzivu, pochopitelne zdravou, a o svoji postavu. Je mi 27, takze tohle vsechno se odehralo zhruba v roce 1990, tesne po revoluci, kdy k nam ze Zapadu dorazila spousta novych veci. Mezi jinym take knihy o dietach, Fit pro zivot, delena strava, musli, cviceni atd. Na to vsechno jsem se vrhla se stejnou dychtivosti a nasazenim, jako predtim do Pionyru. A zhubla jsem. Hodne. Hodne rychle. Nejmene jsem vazila 51 kilo a to uz je dost malo, lezly mi vsechny zebra, no des a hruza. Ja si pripadala krasna a moderni. Neco jako osvicenec : JA to delam dobre, piju dopoledne ovocne stavy a jim ovoce, zatimco mi zpatecnicti rodice ji chleba s necim. JA jim zdrave musli, nechci smazene a jenom jednu bramboru jako prilohu. Nikde zadny tuk, protoze ten je prece spatny a nezdravy. Jedine, co jsem z tohoto programu nezvladla byla soja a tofu, to bylo i na me moc. Taky jsem pochopitelne doma cvicila jako o zivot. Zajimave je, ze par let predtim, kdyz jsem chodila na napravny telocvik kvuli skolioze a mela doma cvicit, jsem se k tomu nemohla prinutit. Ale ted to najednou slo snad samo nebo co. Jedine, co me jeste dneska zarazi, je to, ze mi v te dobe nikdo nerekl, ze jsem moc hubena a pritom jsem sakra byla. No ovsem nic netrva vecne a po asi roce a pul tohohle zivoreni me to nejak prestalo bavit a ja se misto nejezeni zacala nezrizene ladovat. Pribrala jsem jenom 5 kilo, protoze jsem stale dost cvicila, takze jsem pak na asi rok mela tech 56 kilo, coz uz jde. Jedla jsem skutecne hodne a vsechno, v te dobe jsme doma nikdy nemeli tvrdy chleba, o ktery jsme se normalne delili s mym tatou, ani rohliky na strouhanku, coz mamka nemohla pochopit. To vsechno ja mami. Bulimie bez zvraceni, moji zbavovaci se technikou bylo ?jen? cviceni. Mamka mi v te dobe rekla, ze moc jim a ja ji s hysterickym placem v hlase rekla, ze ja uz proste nemuzu, ze hladovim uz vic nez rok a uz to proste nejde. Mamka se mi vicemene vysmala. Pak se nasi rozvedli a hubl tata, ktery bydlel na svobodarne, a mamka, ktera mela nervy v kyblu. Ja je mela v kyblu taky, ale uz jsem proste nehubla, jidlo uz jsem si nedokazala odeprit a tim lip. No a nez se rok s rokem sesel, tak ja udelala konkurz na studium na lyceu ve Francii a otevrela se dalsi kapitola meho zivota s ppp. Ve Francii to bylo ze zacatku tezky, i kdyz to melo sve nesporne vyhody, jako treba utek z domova, kde moje mamka noc co noc srdceryvne narikala, plakala a chodila tam a zpatky a u toho si nahlas povidala, jaky je otec kurevnik a jaka ja jsem zla a hnusna, kdyz s ni v tom nechci souhlasit. To byly noci, paneboze, mama neskoncila v blazinci jen zazrakem a silou vule (a diky piti trezalky, fakt to jako mirne antidepresivum funguje) a ja diky tomu, ze jsem, podle jejich vlastnich slov, kamenne srdce a diky strategii nevidim neslysim neexistuje. Osamostatnila jsem se tedy brzy, v necelych 16ti letech a zacala si zodpovidat sama za sebe a to i v jidle. Nikdo na me nedohlizel a ani nekoukal, navic jina zeme, jine zvyky a potraviny a ve Francii se neji spatne, no proste na konci prvniho skolniho roku se ze me stal mirne obtloustly jedinec (66 kg) trpici zachvatovitym prejidanim. Behem prazdnin jsem zhubla na 58 kilo, normalni dietou a cvicenim a pak byl dva roky klid. Klid ktery me opustil, kdyz jsem se po maturite dostala na mistni pripravku ekonomickeho zamereni. Nevim, jestli vite, jak to vypada, ale jsou to proste pripravky na ekonomicke vysoke skoly, velice prestizni, drahe a narocne. Moje pripravka byla statni, jedna z nejlepsich, a narocna, hlavne na psychiku. Bylo nas asi 30, sami premianti, a mne se tam velmi darilo, 1. az 2. ve tride, akorat ze mi to nevyhovovalo. Ja chtela uz od mala jit na prava a tohle k nim tedy nevedlo. No tak ta pripravka je dost narocna zalezitost, kazdy den (i v sobotu, mistni zvrhly zvyk) tak 7 az 9 hodin skola, kazdy tyden dve pisemky a tri ustni zkouseni, mimo ten normalni rozvrh, takze tak v sest vecer atp. Uceni uceni uceni. A v mem pripade taky jidlo jidlo jidlo. Zachvatovite prejidani jak vysite a 66 kg zase zpatky. Na jidlo vzdycky padlo skoro cele moje kapesne. Po skonceni skolniho roku jsem odesla z pripravky a prihlasila se na prava, kde jsem s velkym uspechem studovala a hubla a prejidala se zhruba 5 let. Kolem svatby se to trochu vylepsilo, a celkem to tak nejak kolisalo az do zacatku me praxe loni v lednu, kdy jsem konecne zacala jist normalne a bez overeni poctu kalorii. Praxe byla vic nez narocna, takze jsem sice jedla opravdu bez vycitek a kontroly, jenze jsem byla tak vytizena, ze jsem zase zhubla az na 53kg. To ve 26 letech neni nic moc, manzel i tchyne byli zdeseni a ja ze zacatku taky, vsude sama kost, furt mi byla zima a ty nervy! No jenze po par tydnech jsem si na to, jak ted vypadam, zvykla, a pribirat se mi uz nechtelo. Takze anorekticke mysleni vitej zpatky domu. A zacalo vedome omezovani a silene moc chuze (na cviceni nebyl cas), abych nahodou nepribrala, kdyz jsem tak hezky zhubla… No a protoze se historie opakuje, tak dalsi faze pak bylo zase to pitome zachvatovite prejidani. Takhle to trvalo az do zacatku tohoto roku, kdy mi konecne docvakla spoustu veci a kdy jsem take objevila tyhle stranky. Tezko rict, jak jsem to vlastne udelala, ale ted uz jsem asi 5 mesicu v poradku, jim normalne, vazim asi 56 kilo a spoustu veci jsem si srovnala v hlave a rozhodla se, ze se s nimi uz nebudu zabyvat anebo rozhodne ne tim zpusobem, jako dotud. proste jsem vyresila, co se vyresit melo a tim padem si dovolila se postavit i ppp. Samozrejme se jeste obcas zeptam manzela, jestli mu pripadam tlusta, a nekdy si rikam, nejez to, ztloustnes. Ale uz to neni tak casto, manzel minule malem zapomel automaticky vychrlit naucenou odpoved, chybi mu holt ta denni praxe. A to ze bych mohla ztloustnout ? Ono to nebude tak horke. Koneckoncu se vzdycky muzu zase vratit k anorexii, kdyby se mi jeste nekdy chtelo, ze. Ale nevypada to tak. Asi starnu a traveni zivota takovymi blbostmi mi zacina pripadat jako zbytecna ztrata energie a casu. Nebo ze bych zmoudrela? Spis me to asi prestalo bavit a unavilo a mam proste jine starosti. Kam pojedeme na dovolenou a co budeme delat, jak mi dopadne preliceni, na ktery film pujdu a kterou knihu si prectu me ted naplnuje mnohem vic. Jidlo je porad pozitek a utecha ve chvilich smutku ci stresu, ale je to jen jedna z moznosti a ne zivotni napln. Porad to vsechno kontrolovat a mit absolutni prehled o tom, co snim a o kalorickych hodnotach a jinych vlastnostech potravin uz nepotrebuju. Ted se chci vylepsit v anglictine a cist, znova zacit chodit pravidelne plavat, a na tanecni kurz s manzelem a na to potrebuju mit hlavu k dispozici na tohle vsechno. Prostor, ktery zabiralo jidlo, patri ted memu zivotu.

takze nevim jak zacit…no proste se chci sverit se svym pribehem…vyzdycky sem zavodne sportovala a vsichni mi chvalili moji vytrenovanou postavu,chodila sem na plavani a vsechno bylo v pohode,ale sem se divala na ty hubeny holky vsude kolem me v plavkach a najednou mi zacly pripadat hrozne odporny moje nohy,zadek..merila sem 163cm,vaha 45..nikdy by me asi nenapadlo o tom premyslet nebyt toho ze ve tride se jedna z mych nejlepsich kamaradek malem anorexii zabila,porad sme o tom mluvili ze nechapem jak do toho mohla spadtnou,ze je to u plnej nesmysl zacit takhle hubnout..atd.za nejakou dobu sme si vsimly ze nase dalsi kamaradka z party zacla podezrele casto chodt na spinning,nejedle obedy ani svaciny,a z dzin ji zacli lezt kosti..a dalsi holka zacinala hubnout,moje sestrenka se stala bulimickou..bylo toho na me moc..mama byla rada ze jeste ja sem rozumna,jenze to nevedela ze ja se taky zacinam topit v tom bludenm kruhu..do skoly sem prestala nosit svaciny jen jablko,z obedu sem se vykrucovala,za chvili na dziny plandaly,pri sve vysce 164cm,40kg sem si furt pripadala tlusta,ta prvni kamoska co spadla do anorexie si samozrejme vsimla ze se neco deje,nak sem to zakecavala a shcvalne sem pred ni snedla naky jidlo,samozrejme pak nasledovala hladovka…ale rodice si toho zacaly vsimat..najednou mama zacla pravidelne varit vecere,byla sem na vzdycky hrozne nastvana,vse se provalilo kdyz sem byli u tety a ta do me zacla jako jeden z dalsich 100lidi hustit jak sem strasne hubena co se deje..od ty doby sem se musela pravidelne vazit pred rodicema a pribirat nejdriv mi bylo ze me zle jak tloustnu jak becka,ale dyz sem se dostala na vahu 48kg a vysku 165cm,uvedomila sem si ze sem byla jen krucek od zhrouceni se ,to sem jeste vynechala ze sem pravidelne doma 2hodiny musela cvicit,jinak bych se zblaznila…od te doby ubehl rok sem na jine skole,jiny kolektiv,ja sem v poho jim vse na co mam chut,cvicim a nikdy sem nebyla se svoji postavou tak spokojena jako ted se svyma 50kg a 165cm se citim skvele..nedavno sem objevila fotky na kterych sem v dobe anorexie a zvedl se mi z toho zaludek,tak co teprv ostatnim a klukum kvuli kterym hubneme???___!!!!!!tim ze drasticky zhubneme ne jen ze nezeskrasnime naopak!vzdyt zivot je tak kratky tak proc si ho jeste vic kratime takovyma kravinama??!!:-(a nejhorsi a opravdu smesne je ze moje teta je ted anorekticka a vzdalena pribuzna bulimicka a obe maj deti…chce se mi ztoho az brecet..preju vsem hodne stesti,at se z toho vsichni dostanete,je to hroznej sajrajt a nam to za to nestoji!taky sem byla zaslepena ale ted se mi oci uz otevrely a ja vim jak je to smesne a hloupe,tak si vemte priklad!HODNE STESTI!

Ahoj, jmenuji se Lucka a je mi 20 let. Od 15let trpím mentální bulímii. Proč píšu trpím…? Lepší by bylo říct trpěla, ale je to pořád ve mě, ty vzpomínky, ten strach, že do toho zase spadnu. Můj vítězný boj začal na podzim 2005, to už jsem za sebou měla skoro 5 let každodenního zvracení. Ke změně jsem se odhodlala po tom, co se se mnou rozešel můj přítel, portože se mnou už prostě nebylo k vydržení. Každou chvíli jsem měla bulimický záchvaty přejídání a následného zvracení, provázené výbuchy vzteku a agresivity. Rozešel se se mnou a já si řekla, že se buď zabiju nebo se dám do pořádku. Sebrala jsem poslední zbytky sil a šla za mamkou, ta mě okamžitě zavezla k mé doktorce a pak už to šlo rychle. Krizové centrum ve FN Brno Bohunice, pak dva týdny na kapačkách, chybělo mi spousta minerálů a živin. Pan doktor v Brně mi zajistil skupinovou psychoterapii pro léčbu neuroz v Kroměříži. Nastoupila jsem 12.12.05 a odcházela 10.2. 06 jako zdravá mládá žena. navíc jsem si tam našla přítele. moc ho miluji, pomáháme si a chápeme se a to je nejdůležitější. Bydlíme spolu a mě je fajn, mám pocit, že jsem to zase JÁ!! Ale musím se přiznat, že před 2 měsíci jsem do toho zase začala nějak padat, zvracení, přejídaní, strach ze sebe samotné, přetvařování se, maska „nic se neděje“, ale pak jsem si řekla NE, tohle NE!!!!!!!! Ted už pět týdnů nezvracím a je mi líp. Na podzim jsem vážila 53kg, ted mám 62 a učím se s tím žít, je paradoxní, že mi říkají, že jsem pěknější, asi je to proto, že se víc směju a na svět se dívám svýma očima a ne skrze clonu bulimie. Svět je odrazem stavu tvojí duše, mě už se na světě konečně líbí. Bojuju, pořád bojuju a nikdy se nevzdám. Bojujte taky a nelitujte se, tím nic nedocílíte. Věřte mi, vím, že když bude chtít, taky se vám zase začne líbit žít:)))

Četla jsem spoustu vašich příběhů a ve spuostě také píšete, že máte někoho, kdo vás miluje a komu na vás záleží. To já nemám nikoho, měřím 171 a mám 51 kg, vždycky jsm si myslela, že jsem štíhlá a hezká, tak proč všichni kluci, která já chci nemají zájem? Proč mi tak ubližují? Už není dne, abych nebrečela, nedostávala záchvaty a neutápěla se v depresích. A tak se stalo, že mám pocit, že nejsem dost štíhlá, že mám tlusté nohy, tváře a šílím, že mi nejsou dost vidět žebra. U zrcadla trávím hodiny a pořád se prohlížím, dříve jsem se nevážila klidně měsíc, ale teď i pětkrát denně, snažím se nejíst a když už, tak každé sousto stokrát požvýkat. Chci být hubená, tak strašně moc, nenávidím, když si v některém obchodě na sebe nemůžu obléct velikost XS. Chci být dokonalá, chci aby jim to všem konečně došlo. Když jdu po ulici, tak přemýšlím, co si o mě ostatní myslí a sama si do hlavy vkládám řeči jako má tlusté nohy, hrozné oblečení, malé prsa, splihlé vlasy, je ošklivá – už nemůžu normálně vyjít ven, abych neměla pocit, že mě někdo sleduje a pomlouvá. Občas bych se nejraději zabila, dnes na to myslím skoro pořád, jak hluboký řez, jak dlouho to může trvat a hlavně, jestli si mě konečně někdo všimne?? Jsem v tom všem sama, nikdo se o mě nestará, ani rodiče, dnes jsem se pohádala s mámou kvůli blbosti, myslí jen sebe, vůbec neví, co prožívám a jak hrozně se cítím. Za necelé dva měsíce odjíždím na rok do zahraničí a jestli se ze svých problémů nedostanu, tak se tam při sebemenší krizi zhroutím. Mám strach z budoucnosti, ze života, jsem tak hrozně neschopná, co když se mi nic z toho, co si přeji nepovede? Co když je má cesta do zahraničí jen útěk před problémy, které si mě stejně zase najdou? Už nejsem normální, jsem nemocná, psychicky.