Archives

Ahojte všetci, už dlho som rozmýšlala ci vam sem napíšem no az teraz som sa odhodlala…Chcem vám niečo povedať..:-)))))..budem tak mať lepší pocit..Takže, asi pred pol rokom sa ku mne začali pravidelne dostávať članky o anorexii a rozne diéty..kedze pri svojej výške 164cm, a 12 rokoch, vážim 59kg, príde mi to celkom dost..nikdy som nevyzerala velmi zle, pretože mám ťažké kosti, ale teraz v puberte ma začali chytať rozne myslienky..napríklad, si tlustá rob so sebou niečo.velmi ma štve aj to ze si na sebe nemožem dať nejake obtiahnuté tričko ale musím také volnejšie pretože mi vybehni faldík, a prave aj preto ma začali chytať myšlienky aké super to majú anorektičky..su chude a nemaju problem dat si aj nejake to uzke tričko..závidím im.no a prišlo to na mna..budem anorektička..no prisla som na to ze to nevydržim..nevydržím nič nejesť a vždy musím niečo chrústať..teraz som však ale smutná z toho že možem byť bulimička ale to nedopudtím. jedna slečna tru písala že zvracaním schudla 22kg za 2 mesiace, a to je hodné chvály. neviem či to zvládnem(myslím to, stať sa anorektičkou), ale začinam rozmýšlať nad tým že cez skolský rok nebudem mať na ranajky,desiaty a obed čas tak možno by to slo…ale zvracať sa mi nepodarí pretože mám malého(ročného) brata, s ktorým ja mama na materskej a su cely den doma tak to asi nepojde..počula som aj o nejakych pro-ana stránkach ale nasla som ich iba v angličtine:-(((((takže zasa nič..mnohý tuto na pokecu mi radili že mám pohladat psychologa ale je to asi zbytočné, sice sa snažim byť anorektička, neviem či sa mi to podarí..mojim aktuálnym vzorom je NICOLE RICHIE!!!, má krásnu postavu. robila som si aj tie vaše ppptesty a vyšlo mi:1. negativní vztah k sobě, k jídlu ||||||||||||||||||||||||||| 82% 2. mentální anorexie |||||||||||| 35% 3. bulimie |||||||||||||||||||||||| 75% 4. záchvatovité přejídání |||||||||||| 35% 5. deprese ||||||||||||||||||||| 68% 6. perfekcionismus |||||||||||||||||||||||||||||| 91% 7. nedostatek informací ||||||||| budem velmi rada ak mi niekto napíše čo si o tom myslí a ak sa bude niekto porozprávam napíšte na rockangel269@zmail.sk dakujem vase deniska:-))))))))

Ahojky!chtěla bych vám napsat svůj příběh.Takoých tu je plno ale stejně si myslím že si ho leckdo přečte!Je mi 14 let merim 165 cm a vazim 63 kg!nic moc že?před rokem jsem važila o hodně míň…..měla jsem při tehle výšce 45 kg….určitě si říkate že jsou na tom holky i hůř ale mám dost těžké kosti a oprawdu jsem byla hodne hubená…..začalo to nenápadně…od mala jsem byla takova „udělaná“ pokaždý když sem jedla nějakou kalorickou bombičku tak si nějaká dobrá duše rejpla…jednou rodinný příslušník nebo „kamaradka“…proste jsem se začala omezovat v jídle….nejdřív se mi to nedařilo ale když jsem přidala i běh tak to šlo lépe…ze 63 kilo jsem měla 58 a toho si nikdo nevšiml tak jsem si začala počitat kalorie kolik toho sním a kolik jich vydam….tohle trvalo asi dwa měsíce kdy jsem se omezila na maximálních 400 kalorii denně + 30 minut běhu a hodinku cvičení…moje krasné husté vlasy mi začaly padat a lamat se…nehty jsem jaksi taky neměla začaly se lamat….ja jsem nebyla schopna udělat rychlý pohyb bez zatočení hlawy,pořád mi byla zima…dokonce jsem se v noci zimou budila…najednou si všichni začaly všímat že jsem nějaka pohublá…mamka z toho byla na nerwy protože se jí lidi ptaly jestli nejsem nemocna že sem tak hubená….v té době jsem měla 50 kg a chystala se na dovolenou jen s taťkou a bráchou….za dovolenou sem zhubla 3 kg…mamka mi každy den volala a ptala se mě co sem snědla…strašnej teror…a co teprv když jsem se vrátila domů…pořad mě hlidala a hadky byly na denním pořádku….začátkem srpna mě uplně ovladla anorexie…naši nevěděli co se mnou….nechtěly mě ani pustit na tabor protože si mysleli že tam nebudu vubec jíst…nakonec sme to s kamarádkou (jediná ktera se na mě nevykašlala) přamluvily pod podmínkou že budu jíst to samé co ona…musím jí poděkovat pomalu ale jistě jsem začal jíst….nenutila mě ale její vyčítavy pohled byl víc než slova…z tabora jsem se vrátila s 50 kg…bylo mi fajn…ale pak sem se začala nechutně přejídat….prostě to co jsem si odepírala jsem jedla v dvojnásobné míře….ach jo….takže ted vypadám stejne jako než jsem zacala hubnout ale je mi fajn…mám svoji kamošku,skvělího kluka kterej mi vyslovně zakázal hubnout,našla jsem si lepší lidičky který mě obklpují a mají mě rádi…i když dnes mi moje spolužčka řekla že mam velkej zadek ze bych mela drzet drastickou dietu…..asi se na to vykaslu co myslite?

som takmer bezviznamna osobka na tomto svete no napriek tomu vam porospravam moj pribeh a vi sa uz sami rozhodnite ktora cesta je prevas TA SPRAVA uz ako malej sa mi kazdy posmieval aka som skareda neskor ked uz som sa stala „zenou“ a telo torosku zaoblelo pribudla aj narazka „tlsta“ no ked sa pohliadnem dozadu to vobec nebolo az take zle….. doma som mala.. a mam problemi….uz od utleho detstva som priam nezniesla pohlad na seba …. ublizujem si ako sa len da….a v kutiku srdca by som chela zit stasne a uz to vsetko zastavit nedozit sa zajtrajska no to asi nieje len tak jednoduche …. pred dvoma rokmi v lete som zacala mesiac odmietat potravu schodla som mozno 13 kil no v septembri prisla skola stres a prezieranie a pribralal som na kraskych 75kg uz som mala dost narazok typu a „pozriete ako Edita pribrala“ alebo “ vsetky Edity su tlste “ „aj by sme ta niekam zobrali keby si schudla “ no a samozrejme bratove a otcove narazky ale „mroz “ „Prasa-svina “ „sumo “ a hlavne som sa necitila byt SAMA SEBOU To „prave orechove “ zacalo 1 januara 2005 ako novorocne precavzatie 2 mesiace som nic nejedla az na dzusiky a zuvacky cajiky nemineralizovanej vody nekor so zacala obmedzovat uplne dzusiky a zuvacky iba 1 za den …..akosi som sa 1 marca ocitla v nemocnici na tyzdenom vyseni ci som si nieco hladovkou neposkodila .. ked ma pri primani vazli som mala presne 50 kil upozornili ma ze by som uz nemama schudnut ale udrzovat vahu a doporucili mi delenu stravu ze po nej nepriberem ….. prepustali ma s diagnozou anorecia multiplex po pravde som sa potesila lebo vzdy som jju priam tuzila mat divne ? hm ? no pravda. do maja som schudla na 41 kil úri vyske 162 tak som putovalal na kramare na diabeticke odelenie ..preplakala som tam kazdy dezdy den a od toho casu sa kazdy den az doteras utapam v niekedy az nezvladatelnych depresiach …. boli sme tam 3 dievcata s touto diagnozou jedna sa uzatvarala a ked som sa jej snazila prihovorit iba na mna skrikla ( ani sa jej necudujem ) dalsia Sonicka na nu casto myslim zavreli a tahali na samotku bezcite ako zviera …..no a do koncaa pobitu mi moc chybala na konci ked ma prepustili iba preto aby som si mohla uzatvorit znamky a prejist do dlasieho rocnika ma pustili …bol to najkrajsi pocit aky som zazila “ byt vonku „no zaroven velky strach ze sa tam vratim a priberiem tuzaila som byt nnormalnou ale zaroven som sa bala ze vsetko bude ako predtym v lete som schudla potom este na 39…. no ale vtedy sa ukazalo ze precalen niesom az taka skareda napadnikou som mala na prsty oboch ruk a ja som bola uprimne stasna… velky zvrat vsak prisiel prichodom rodiny s kanady ….nasi im vraveli v telefone ze mam anorexiu …a ja som im chela dokazat ze som uplne normalna …..a tak som zacala papat ku zacitaku to nebolo lahke ale akosi som sa od vtedy zacala prezierat ……. prosila som o POMOC a vravela ze to uz s jedlom nezvladam a ze budem taka ako predtym no nikdo to 43 kilovemu dievcatu nechel uverit…… v septembri som uz malal 50 kil a vaha sla iba hore a hore a ja sa prezieralal a prezierala az som teras skoncila na skoro 80 kazdy den si vravim ze to zvladnem a ze vsetko bude ako bolo .. od septembra do maja som bola zavreta doma a bala som sa vist na ulicu a kazdy den som si vravela od dnes nejem no a zrazu sa iba pozriem do kalendara a je to skoro rok co to zacalo a iba so slzami v ociach sedim pred kalendarom …… anorexia mi priniesla vela stastie kamaratou hm a ten nekonzumny zivot a depresie aj istym sposobom zuslachtili moju dusu videla som ine zivotne hodnoty nez je jedlo a bezny zivot no len som v akomsi zacarovanom kruhi ANO ZACAROVANY KRUH …..ked som chuda bojim sa ze priberiem a ked priberiem bojim sa ze uz neschudnem …… zo dna na den sa trapim jeina zachranan su kamaratky ktorim zo srdca dakujem….. drzte mi palce ja to uz musim zvladnut CHCEM babuli brzte sa ci mate problem zacat jest alebo prestat ….my budemem ras take stasne ze kam sa nan nas hrabu hippisaci 😉 no tak tomu verte ;D s laskou editka budem naozaj rada keby ste sa mi ozvali edit663@zoznam.sk icq 290 903 532

Dlouho jsem sem nepsala, vlastně ani nevím, jak začít nebo jako tradičně o čem psát. Snad jsem se dlouho neozvala, že myslela jsem, vše je v pořádku. A teĎ poslední dobou si uvědomuju, že vlastně nevím vůbec nic. JAk zdánlivě se mi zdálo vše beproblémové, najednou je tak složité. Je mi tak strašně úzko. Tak strašně smutno. Jakoby mě to tam uvnitř mělo roztrhat na kusy, a já ani nevím proč. Z každého sousta se mi zase zvedá žaludek a z každé představy kila navíc se mi chce brečet. Snaha tvářit se navenek spokojeně, ta najednou mizí, protože už je to beznadějné. MEzi stovkami lidí naprosto sama, milovaná a přeci sama, nevyslyšená. Někdy slova nemohou říct to, co duše skrývá, jen oči jsou jejím zrcadlem, jenže do těch se nikdo nedívá. Snad jen slzy jsou zrádci, kvůli nimž je člověk zatracován. Konejšený a přesto bez pochopení. Nikdo byť jedinou slzu nechápe, protože je chápána jako slabost. Srdce mi krvácí a ústa by chtěla tolik křičet, ale dochází slova. Na tu úzkost tam uvnitř snad ani slova neexistují, jen zaťaté pěsti bušící do zdi a v noci svírající cípy polštáře. Ta strašná úzkost deroucí se myslí, zaslepenou nespokojeností s tím, co člověk má. Touha být dokonalá, toť jediná cesta, jednoduchá ale příliš trnitá pro spanilou princeznu, která jde životem sotva mladá. Ale kolik životů má člověk aby si uvědomil jeho cenu? Snad jen jeden? Hloupý je ten, kterýž jediné šance si neváží,však není to zbabělost, jen slabost. Slabost pro něco pro co jediné ztrácí, když myslí že získává mnohem víc, a přitom je z něj pomalu nic a nikdo. Ze jména kdysi konkrétního se stává plachá bytost všem cizí a z krásného člověka mizející stín. Ústa se chvějí strachem co přijde další den a z očí mizí lesk. To není skutečný život, to je jen náhrada, jíž žijí ti, kteří chtěli být lepšími než jsou. Pro radost druhým být přesně dle představ, než se v nich člověk utopí. A když už nelze dýchat, naskočí ta strašná úzkost, jakoby všechno mělo skončit, a přitom… to je teprve začátek… protože všechno půjde zase znova. Možná tohle všechno nikdo nepochopí, možná jsou tohle jen slova. Ale já vím, co v nich je.

Nevím jestli mám ppp nebo ne…vlastně proto sem asi píšu. Osobně si myslím, že je všechno naprosto v pořádku, ale přátelé mi pořád říkají, jak strašně málo jim a že sem anorektička. Asi rok sem měla problémy se sebeubližováním…s tím se mi podařilo přestat asi někdy v únoru. Od té doby sem se hodně začínala zajímat o to, jak vypadám…prostě mi přišlo, že být hubená a možná i trochu hezká znamená být oblíbená, mít hodně přátel a hlavně být šťastná. Místo depresí sem začala myslet na to co jim a kolik toho sním. Začala sem míň jíst…snad ani ne proto, že bych přímo chtěla, prostě mi bylo vždycky po jídle špatně, tak sem moc nejedla. Začala sem hubnout, což pro mě bylo něco úžasnýho, chvílema sem si začala připadat dobře a tak trochu spokojená sama se sebou. A od tý doby to tak šlo pořád. Ted s výškou 174cm vážim 65kg, což by mělo být akorát, ale připadám si pořád hrozně tlustá. Jíst buď vyloženě zapomínám, prostě si po dvou dnech uvědomim že sem nic nesnědla…a nebo zase naopak na jídlo myslim pořád a snim toho hrozně moc a pak je mi špatně a mám výčitky svědomí. Vlastně s prázdnym žaludkem si připadám strašně fajn, že to tak má bejt…a vždycky když se najim, tak se mi chce zvracet. Sníst tři jídla denně je pro mě skoro nemožný. Stačí mi houska nebo tak něco. Četla sem tady ten správnej jídelníček a udělalo se mi špatně už jenom z toho…přijde mi, že tolik jídla bych do sebe nedostala ani dřív. Pořád si říkám, že ještě zhubnu těch pět kilo a potom prostě přestanu. Ale mám strach, že to potom nepůjde…a taky si nedokážu představit, že bych měla přestat hubnout, připadá mi to tak správný. Hrozně moc se mi líbí, když mám třeba už trochu vidět žebra nebo jiný kosti. Každý ráno se vážim…někdy i večer a přes den. A vždycky když mám kilo dole, zvedne mi to náladu. Jenže pak když jdu někam s lidma na jídlo a vim, že to prostě nesnim a že na mě budou zase vyčítavě koukat a říkat to je ta a ta, co vůbec nejí…a budeš tady sedět tak dlouho dokud to nesníš všechno…pak je mi fakt mizerně a nejradši bych se stulila někam do koutečku a vůbec nevylezla. Nechci zase spadnout do něčeho jako bylo sebeubližování…vlastně ted mi tohle připadá možná ještě horší. Napište prosím co si o tom myslíte…potřebuju nějaký nezávislý názor Děkuju Sára 🙂