Archives

Už jsem na těchto stránkách dlouho nebyla. Ale problém s bulimií jsem ještě stále nevyřešila, takže jsem se sem opět vrátila. Můj příběh je asi podobný jako většina těch co jsou tu. V 16 letech jsem odjela na rok do Kanady kvůli studiu angličtiny, byl to hlavně sen mého taťky a já jako hodná dcera poslechla. Ano byla to skvělá příležitost, ale na mě to bylo příliš brzy. Po 3 měsících jsem se vrátila na vánoce a byla jsem o 15 kg lehčí. Na 175 cm jsem měla 45 kg. Byla jsem hodně hubená, ale včera jsem viděla nějaké fotky jiných dívek a zjistila jsem že jsem měla ještě štěstí v neštěstí.Po celou dobu hubnutí jsem se viděla stále téměř stejně jako dřív, ale změnilo se to v okamžiku, kdy se na mě podívala moje máma a já v jejích očích viděla takovou bolest, že mě až zamrazilo.Pak jsem se podívala do zrcadla a konečně uviděla skutečnost. Rozhodla jsem se že začnu pořádně jíst, ale nebylo to jednoduché, seděla jsem nad jedním rohlíkem s tofu a brečela u toho jak malá a nemohla to do sebe dostat. Slíbila jsem našim že začnu jíst a i když s těžkým srdcem, ale přece jen mě pustili zpět do Kanady. Taťka tam přijel na poslední 3 měsíce učit se angličtinu, ale myslím že to bylo hlavně proto že mě tam chtěl pohlídat ,měl o mě strach a dával si to za vinu. A já mu ostatně podvědomně taky. V červnu jsem měla asi 50 kg a pak jsem se kolem té váhy držela asi další 2 roky, takových 53, někdy 55 kg. Jídlem jsem se ale stále stresovala, jíst či nejíst? Ztloustnu či ne? No a pak přišel zlom. Začala jsem se přejídat.Za dva měsíce jsem přibrala tak 10 kg. Ještě jsem nezvracela, nešlo to. Byla jsem v Brně Černovicích v psychiatrické léčebně, protože jsem byla v maturitním ročníku a nesoustředila se absolutně na učení. Tak jsem pak musela učení dohánět. Maturita mi vyšla výborně, teď mi připadá že nebyla tak těžká, ale podle mé mámy jsem byla hrozná, myslím tím ve velkém stresu.Dala jsem si 5 přihlášek na vysokou, 3 z toho na medicínu. A víte jak to dopadlo? Nedostala jsem se ani na jednu. To byla velká rána pro mé ego, co na to řeknou ostatní? Výborná studentka, pro někoho šprtka, ode mě se očekávalo že se dostanu. Tak jsem ztrávila rok v nultém ročníku.I když jsem tam potkala skvělé lidi, stále to pro mě byla ostuda. Napodruhé to vyšlo, ale už jsem si dala přihlášku trochu na jiný obor a to léčebná rehabilitace a fyzioterapie.To mě zajímá víc. Teď jsem ukončila druhý ročník. Ale bulimie je stále se mnou. Měla jsem vztahy s kluky a bulimie byla stále se mnou, na zkouškách a při učení je stále se mnou. Teď jsem prožila skvělý měsíc na praxi na Slovensku, kde jsem neměla téměř žábný problém s jídlem a dopadlo to tak, že jsem teď sama doma, můj přítel se kterým jsem se seznámila je na Slovensku a já jsem ze sebe nešťastná. Jedna věc co jsem ale zjistila je, že jídlo je jen zástěrka toho co je můj skutečný problém. Ten je ukryt uvnitř mě samotné a je tam opravdu hluboko.Dřív jsem vůbec nebyla zvyklá dávat najevo své city, teď už jsem se vylepšila, dokonce jdu někdy do opačného extrému. A to je taky problém. Můj život je už dlouhých 7 let jeden velký extrém. Sama se divím jak jsem to mohla vydržet. Kde jsem na ty věčné pády a vzestupy brala sílu? Asi podvědomně vím, že to mělo a má cenu. Vím ale že uvnitř mě jsem si schovala něco co za každou cenu nechci vidět. Pro někoho by to äsi nebyla tak hrozná věc, ale pro mě je asi tak děsivá, že jsem schopna se trápit už 7 let a to tím nejhorším způsobem pro mě a to psychicky.Už tak rok či 2 si říkám, že na další vzestup nemám sílu a že se pád už nemůže opakovat, ale jak jsem zjistila, tak mohl. Ale jak dlouho to ještě potrvá?Před kolika kluky se ještě budu stydět, kolikrát ještě budu muset vysvětlovat proč jsem tak rychle ztloustla,kolika lidem se ještě budu vyhýbat, kolik schůzek ještě zruším a kdy už konečně vyženu to špatný svědomí ze své duše? Necítím se jako člověk, ztratila jsem svou hrdost už když jsem kradla bráchovi jídlo z pokoje a jedla a zvracela za zády rodičů a kamarádů. Ale není ta hrdost právě ten problém? Kolikrát jsem přemýšlela o tom, že dřív to bylo lepší, když jsem byla hubená, ale čím to bylo lepší? No přišla jsem na to, že trápila jsem se stejně, jen to na mém vzhledu nebylo poznat. Takže navenek skvělý. Uvnitř troska-ale to se nepočítá ne? Ego vyhrálo. Takže pokud navenek není nic vidět, tak je vše v pořádku- to je asi hlavní heslo bulimie- pro mě. Ale co to prázdné místo co stále zaplňujeme?????????????

Nevím, proč jsem se odhodlala sem něco napsat. Je to zcela zbytečné, protože slova a pocity lidí „na dně“ jsou stále stejné, je to až unavující pořád číst. Nechci vás moc dlouho unavovat svým příběhem, tak podobným tisícům jiných. zkrátím to. Jsem evidována ve zdravotní kartě jako anorektička už třetí rok. Nikde jsem se neléčila. Ze všech psychologů a psychiatrů je mi blivno. Matně si vzpomínám, co mě tehdy vedlo k tomu přestat jíst. Asi jsem chtěla být šťastná a s kily „navíc“ to bylo vyloučeno. Ale štěstí jsem za své úsilí nedostala. Spíš naopak. To byla má první „smrt“. Totálně jsem se změnila. A také od té doby je můj život jeden velký boj mezi jídlem a hladem. Dva extrémy. A mé vyhublé tělo se po čase změnilo v obrovskou zásobárnu tuku – začala jsem se přejídat. To byla má druhá „smrt“. Stále jsem tlustá – toto však neberte jako slova anorektičky, ale bulimičky, která nedokáže zvracet a vůle je tak slabá, že nedokáže ani nejíst. Ještě ke všemu si lehko vypěstuji nějakou závislost. V současnosti je to sebepožkozování, prostě se trestám za svou nedokonalost, řežu se do rukou a mám je teď plné jizev. A také alkohol. Když člověk pije sám, není to normální, a já nejradši piju sama, zaháním tak smutek a přivolávám vzpomínky. Jedné se poslední dobou nemohu zbavit. Ještě jsem s nikým nechodila, je to vina mé nemoci, která mě izoluje od lidí a taky mé povahy. Nerada říkám slovo „miluji“, ale zde ho musím použít. Prostě miluji jednoho člověka, ale vím, že i kdyby mě chtěl, což je dost nepravděpodobné, bylo by hodně těžké s ním být. Nenávidím se, tak jak potom mohu mít ráda někoho jiného??? Čas plyne a já si touhle nemocí nechci vzít roky života, když je to zbytečné. Nežádám vás o radu ani o povzbuzení, dokonce ani lítost nechci. Chci jen vykřičet do světa ten strašnej strach a nenávist co je ve mě. Sama sebe destruuji, je jen otázka, jak dlouho to mé tělo vydrží. Nežiji, přežívám. Jen doufám, že se to změní…. PS: Jestli jste ve stejné fázi jako já, nenechte to prosím dojít příliš daleko. Tahle bažina sice nemá dno, ale čím níž klesáte, tím hůře se dostáváte nahoru. A když se vám to povede a vy vyplujete na hladinu, budete navždy poznamenáni bahnem, které nelze smýt. Je pravda, že jak jednou „začneš“ s ppp, zůstane to v tobě napořád. Hodně mi to dalo, ale ještě víc vzalo.

Ahojky!chtěla bych vám napsat svůj příběh.Takoých tu je plno ale stejně si myslím že si ho leckdo přečte!Je mi 14 let merim 165 cm a vazim 63 kg!nic moc že?před rokem jsem važila o hodně míň…..měla jsem při tehle výšce 45 kg….určitě si říkate že jsou na tom holky i hůř ale mám dost těžké kosti a oprawdu jsem byla hodne hubená…..začalo to nenápadně…od mala jsem byla takova „udělaná“ pokaždý když sem jedla nějakou kalorickou bombičku tak si nějaká dobrá duše rejpla…jednou rodinný příslušník nebo „kamaradka“…proste jsem se začala omezovat v jídle….nejdřív se mi to nedařilo ale když jsem přidala i běh tak to šlo lépe…ze 63 kilo jsem měla 58 a toho si nikdo nevšiml tak jsem si začala počitat kalorie kolik toho sním a kolik jich vydam….tohle trvalo asi dwa měsíce kdy jsem se omezila na maximálních 400 kalorii denně + 30 minut běhu a hodinku cvičení…moje krasné husté vlasy mi začaly padat a lamat se…nehty jsem jaksi taky neměla začaly se lamat….ja jsem nebyla schopna udělat rychlý pohyb bez zatočení hlawy,pořád mi byla zima…dokonce jsem se v noci zimou budila…najednou si všichni začaly všímat že jsem nějaka pohublá…mamka z toho byla na nerwy protože se jí lidi ptaly jestli nejsem nemocna že sem tak hubená….v té době jsem měla 50 kg a chystala se na dovolenou jen s taťkou a bráchou….za dovolenou sem zhubla 3 kg…mamka mi každy den volala a ptala se mě co sem snědla…strašnej teror…a co teprv když jsem se vrátila domů…pořad mě hlidala a hadky byly na denním pořádku….začátkem srpna mě uplně ovladla anorexie…naši nevěděli co se mnou….nechtěly mě ani pustit na tabor protože si mysleli že tam nebudu vubec jíst…nakonec sme to s kamarádkou (jediná ktera se na mě nevykašlala) přamluvily pod podmínkou že budu jíst to samé co ona…musím jí poděkovat pomalu ale jistě jsem začal jíst….nenutila mě ale její vyčítavy pohled byl víc než slova…z tabora jsem se vrátila s 50 kg…bylo mi fajn…ale pak sem se začala nechutně přejídat….prostě to co jsem si odepírala jsem jedla v dvojnásobné míře….ach jo….takže ted vypadám stejne jako než jsem zacala hubnout ale je mi fajn…mám svoji kamošku,skvělího kluka kterej mi vyslovně zakázal hubnout,našla jsem si lepší lidičky který mě obklpují a mají mě rádi…i když dnes mi moje spolužčka řekla že mam velkej zadek ze bych mela drzet drastickou dietu…..asi se na to vykaslu co myslite?

Ahoj všichni. Je mi třináct a minulý školní rok jsem měla něco přes 55 kilo na 159-předtím. Teď o prázdninách mi jaksi „přeskočilo v hlavě“ a najednou, ze dne na den jsem přestala pořádně jíst. Už minimálně dva týdny jsem nejedla teplé jídlo. Tuším na sobě mentální anorexii. dnes jsem se vážila. asi 5krát. Jsem teď váhou posedlá. Neposedím chvilku. Musím být jen v pohybu pořád i když bych snad měla chodit jen po pokoji, sem, tam. Musím přeci zhubnout!!! Měřím 161 a dnes jsem se vážila. Mám 47 kilo. Super! super!!! konečně!!! konečně jsem zhubla na 47!!!uf. Nenávidím se za tohle. Můj mozek přemýšlí jinak. Píšu si deník, co denně sním. Jím citrony po kilech, protože se po nich prý smrskává žaludek. A už minulý rok jsem se začla sebepoškozovat – řezat…nevím, prostě jsem to chtěla vyzkoušet a když přišel problém, vzpomněla jsem si na TOHLE (ne)řešení. Všechno to začlo jako nevinná dieta. Na začátku si říkáte, zhubnu na 47 a pak konec. Ale to je jen začátek. Je to nemoc. Šíří se vám po těle, ucpe všechny mozkové závity. Dieta se změní v posedlost. Nevíte co děláte, HLAVNĚ ALE MUÍTE ZHUBNOUT!Jídlo je jediné, co se vám honí hlavou. Nikdy nevážíte „tak akorát“. vždycky to musíte dotáhnout ještě dál…! a dál a dál! dokud se mozek opět nevzpamatuje. nevím, co bude se mnou, je mi jasné, že musím zhubnout. Aspoň na 45. pro začátek…a pak…

Ahojky všem, znám tyto stránky velmi dobře, pomáhaly mi k napsání mé seminární práce o mentální anorexii… Víte, nechci přímo psát svůj příběh, zřejmě by se moc nelišil ode všech ostatních. Ptám se jen, proč to děláme? Proč hubneme? Co nás k tomu vede? Proč holka, která měří 1,60m a váží 52kg se rozhodne hubnout, kdo říká, že je to dobře? Potřebuje zhubnout ten, kdo má BMI nad 25, ale stále mi přijde, že to nikomu nedochází… Hodně dívek sem píše, že si přejí být anorektičkami, ale upřímně, kolik z nich ví, jak to skutečně vypadá. Máme za to, že anorektičky jsou missky, možná ano, ale nejsou v nejhorším stavu, to by si média nedovolila vzít si na triko, navíc my je vidíme na fotkách či v tv, kde je vidíme o 4 – 5 „tlustší“. Ale skutečná anorektička nevypadá už ani jako dívka… Proč se máme neustále dokola ohlížet na názory druhých. Proč náš přítel si dá výbornou pizzu a my steží salát, a mimo jeho přítomnost spořádáme, co najdeme a pak trpíme…? Vidíme jen to, že MUSÍME být hubené, jinak máme smůlu. Nejhorší je, že to tak často je. Často slyšíme řeči, že nikomu pár faldíků nevadí, ale na to všude vidíme, jak hubnou herečky a zpěvačky, jelikož jinak nemají šanci. Všude se na nás valí – HUBNĚTE!!! Slutečnost je, že být normální je problém. Jak má mít člověk normální váhu a cítit se dobře? Já vím, že mi na tyto otázky nikdo neodpoví, ale přesto se ptám, kolik slečen ještě bude muset prožít anorexii, bulimii, kolik z nich zemře, než to někdo pochopí a začne ukazovat to, co je normální. My kolem sebe nevidíme normální holky, vidíme jen ty z časopisů a tv. Pak se ale nemůžeme divit, že holčičky v sedmi letech touží být krásné = vychrtlé, ony vidí jen ty vyhublé… Nemá smysl dál cokoli psát… Odpovězte si sami… Děkuji, že jste toto četli…