Běžím po louce, tancuju, točím se a volné letní šaty vlajou ve větru. Jsem šťastná, ten nádherný pocit lehkosti! Jsem bez tíže. Běžím, raduju se, je mi nádherně. Najednou jako bych nebyla, nic nevážím, jen se lehce vznáším větrem. Jako pták, možná spíš motýlek. Ne, jako list. Jako něco uplně lehoučkého. Ano, nenesu sebou žádnou váhu, nic mě netíží. Mé tělo zůstalo tam dole, leží na louce. Zhnuseně se podívám pod sebe. Ten kus masa, ne masa, spíš tuku, zůstal daleko pode mnou! Je mi tak skvěle, jako nikdy předtím! Jsem tu, ale nejsem hmotná. Nenesu sebou nic s čím bych si musela dělat starosti, nic co by mělo hlad, co by chtělo potravu, nic, čemu by mohlo být zle, co by chtělo zvracet, nic co by mě mohlo tížit. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Jsem tak moc nadšená! S trhnutím se probírám? Jsem zpět. Zpět v tom těle, v té hroudě tuku, kterou tolik nesnáším. Ne, za kterou sebe tolik nesnáším, to je přesnější. Já za to můžu, tělo ne. Byl to jen sen. Bohužel. Proč jsem se musela probudit?? A proč zrovna já? Proč nemůžu být krásná, štíhlá? Cloumá se mnou vztek. Jsem hrozně strašně vzteklá. Zuřím a nevím jak se toho zbavit. Jsem tak hloupá! Jak já to tělo nenávidím! PO celém těle se mi rozlívá známá děsivá bezmoc. Cítím strach, zmatek. Takhle nemůžu zítra ven mezi lidi! To břicho! To nedokážu skrýt pod žádným trikem! Letmý pohled na hodinky. Jsou dvě ráno. Nevadí. Rychle vstávám z postele. Házím na sebe oblečení. Svoje nejoblibenější džíny a druhé. Předem vím, že mi nebudou. Ta doba je dávno pryč. Vím, že při nejlepší vůli neuvidím v zrcadle ten obraz, který bych si přála a přesto se tam dívám. Zmocňuje se mě čím dál větší zuřivost. Celé mé tělo i mozek ovládá neuvěřitelný vztekt a agrese! Tak strašně se nenávidím, ten pocit se nedá dát na papír. Neznáte? Nechápete! Nemůžete chápat! Rychle prohledávám skříň. Oblékám si schválně čím dál tím menší kousky oblečení. Ještě v listopadu jsem nosila tyhle džíny! V prosinci mi tahle sukně krásně seděla! Pokračuju pomalu až na úplné dno šatníku. Dělám to velice často a proto předem moc dobře vím, jaký bude výsledek! Žádné z tohoto oblečení už mi dávno nepadne, už dávno nejsem tak krásně hubená! A přesto před každým kouskem se chovám jakoby bylo nad slunce jasnější, že mi prostě musí padnout a z každým dalším, co musím odložit zpět se mě zmocňuje větší beznaděj, vztek, smutek, deprese! Nejde to snést, je mi tak hrozně, jak si nikdo nedovede představit! Už se nedokážu dál do toho hloupého zrcadla dívat! Po tom kulatém obličeji, s obříma tvářema, celém napuchlém po zvracení, po tom obličeji, který tolik nesnáším, se mi kutálí velké slzy. Slzy vzteku, lítosti, bezmoci, nenávisti. Slzy, které alespoň částečně odnášejí pryč ty pocity, které obepínají a mučí celé mé tělo způsobem, který lze jen těžko snést! Žiletka? Kam jen jsem ji dala?! Zuřivě vyhazuji všechno z šuplíků. Chci řvát, křičet, ale ovládnu se. Nesmím. Celý dům spí. Tak ráda bych je probudila, ale vím, že to nejde. Celé mé já řve, ale nevydám ani hlásku! Konečně! Žiletka! Ruka? Krev? Na několik vteřin upadám do stavu uvolnění, zklidnění, jakési podivné extáze? Ta bolest! Je to trest. Odčinění toho neodstatku vůle. Alespoň takhle můžu dát průchod svým pocitům, jinak to neumím. Alespoň několik sekund můžu zapomenout na to příliš malé oblečení, na své tělo, které mě každodenně týrá (nebo já jej?!). Těch několik chvil jsem úplně mimo! Fascinovaně zírám na krev, která mi pomaloučku stéká po zápestí a začíná zasychat. Nádhera! Jenže to je jen několik málo okamžiků a pak je to vše zpět. Věci vyházené z šuplíků. Trička, kalhoty, sukně, vše velikosti XS na mě výhružně zírá z podlahy, postele, židlí, stolu, jsou všude a připomínají mi ty odrazy v zrcadle, které mě znovu děsí. Všechny pocity se vrací, ta mučivá bolest je zpátky. Koukám na svoje zápěstí. Jsem tlustá. Jsem hnusná. Jsem k ničemu. A navíc jsem divná. Přichází na řadu výčitky. Není to normální! To přece nikdo nedělá. Ale když já potřebuji přece alespoň na několik vteřin zapomenout! Jsem zmatená? Proč nemůžu být hubená?! Nemáš na to jsi k ničemu, odpovídá mi někdo v mé hlavě. A proč nemůžu být aspoň šťastná? Lidi, co jsou k ničemu, nemají právo být šťastní, je tu zas ten ´´někdo´´ uvnitř mě. Tak co? CO s tím uděláš? Potrestej se! Snaž se trochu! Takhle nikdy nebudeš krásná, uspěšná! Mohla bys být, ale to bys nesměla být líná, bez vůle! Je tak neodbytný! Běžím do koupelny. Naklaním se nad toaletu. Prst do krku. Už to pro mě není nic neobvyklého. Každodenní banalita. Vím, že už je to stejně k ničemu. Jedla jsem už dávno a stejně jsem už všechno vyzvracela. Po chvíli to vzdám. No a co teď? Co dál? To je tvoje snaha? Jsi ubohá!! Ten hlas si nedá pokoj. Jdu so skrýše. Uf, ještě tu něco zbylo. Nějaká projímadla i diuaretika, prášky na spaní? Všeho je tu zatím dost! Tak kolik? Mohla bych zase zvýšit dávku! Zasloužím si to! Ale zase to nepřehnat? A co když to přeženeš? Stejně si odporná! Postrádat tě nikdo nebude! Nedá si pokoj. Ale co, má pravdu! Beru nějaká projímadla, ani nevnímám kolik, ještě diuretika i prášky na spaní. Stejně je to všechno jedno! Jsem vysílená, padám do postele a upadám do neklidného spánku, stejně budu zas za chvíli vzhůru?.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.