Archives

Je to jako bludiště, v zamotaném kruhu se zase točím znova a dokolečka. V hlavě odehrávají se tisíce příběhů a přitom každý končí špatně, oči pomalu zase ztratili získaný jas a tělo se motá v prostoru jako hadrový panák. Ústa sice mluví však nikoli pravdu jen konejšivá slova, která v danou chvíli nenesou význam, protože nikdo neuvěří. Zase se mi tolik motá hlava pod množstvím nesnědeného, jež představuje pro mě nepřítele. Za den jedno jablko, rajský plod jež přináší skázu a přitom konejší touhu po něčem novém, poznaném a přitom cizím, něčem krásném a přitom ničícím. Pomalu se ztrácím v peřinách a je mi zle ze své osoby která se tiše propadá do matrací, kosti jakoby jehly do jehelníčku zapadající odjakživa a při každém otočení a naznáku pohybu zaskřípou zuby pod bolestí celé duše. POhled už není upřený jako dřív protože skrývá potupu a slabost. A vše je tu dokola,přinášejíc pocit uspokojení a přitom smutku z dalšího kolapsu, který není poslední. A proč to vše? Pro dokonalost, která byť je pomíjivá je jediným smyslem žití.

Prestoze jsem tyto stranky objevila uz asi pred vice jak 3mi lety, prispivam poprve.. vlastne ne, uz jednou pri jedne z mych slabych chvilek jsem nevydrzela,vyuzila jsem moznosti a pokusila se timto prostrednictvim dostat ze sebe ten chaos, kterÿ me posledni dobou opet den co den uzira.. napsala jsem muj pribeh, na jednu stranu jsem rada, ze se tu neobjevil, protoze na me prozrazoval prespriliz, avsak na druhou stranu me desi pomysleni, ze toto mnozstvi pribehu, ktere se na techto strankach dennodenne objevuje, tim padem neni uplne.. vite, prestoze je anorexie uz delsi dobu za mnou, mam pocit, ze u me neco z ni uvizlo, ze ta mrcha, kterou na jednu stranu hrozne miluju, nechce odejit, dokud mi neznici zivot uplne. nejsem si jista, jestli za me chovani muze ona nebo, jestli jsem opravdu tak spatny clovek.. Mozna ze jeji zarodek u sebe nechavam podvedomne prebyvat schvalne, abych se vzdy mela na co vymluvit a za co se schovavat… mam z ni velice rozpolcene pocity, vim, ze je zla, vim, co mi provedla, vim, jak dlouho mi trvalo dostat se zpet na normalni vahu, vim co slz, namahy, bezesnych noci a nervu pro me i pro me nejblizsi znamenala, jsem si vedoma, ze dan za ni platim dodnes, ale presto prezevsechno bych ji chtela zpet, chtela bych citit kazdodenni viteztvi, viteztvi sama nad sebou, viteztvi nad hladem. I kdyz az moc dobre vim, ze tyto viteztvi byly vlastne nejvetsi prohry a ze me posilaly hnoub a hloub… jsem psychicky labilni, porad brecim, at uz uprostred hovoru s rodici, nebo v autobuse, ci pri hadce se sestrou. bojim se, ze neni jen moji skepsi to, ze me nikdo nema rad, za to jak se chovam, za to jak vypadam, za to jak jsem naladova, za to jak sem hnusna, jak navenek, tak uvnitr. Prijde mi, ze hniju, ne, ze jsem jiz cela prohnila… nejvic me mrzi, ze v afektu jsem hnusna na lidi, ktere mam strasne rada… asi nikdy ani na chvili se sebou nebudu spokojena, nezaslouzim si to! Nezaslouzim si to za to, jak se chovam… nejvetsi pocit spokojenosti sem mela, kdyz jsem ulehala s pocitem hladu, kdyz sem citila, ze rano na mem brise a stehnech bude opet o trochu tuku mene, a ze vaha bude opet ukazovat o par dekagramu mene, kazdou krec v zaludku jsem brala jakou vyhru, ktera prevazila to, ze jsem omdlivala potom, co jsem vybehla do prvniho patra, prevazila i to, ze jsem byla sama, zastrela mi pohled, nebyla jsem schopna videt ty vystupuji kosti, nevidela jsem ty sedrena zada od mnohahodinoveho cviceni… chci opet ty ruzove bryle, chci opet jen myslet na to, jak dosahnout dokonalosti, byl to vlastne velice jednoduchy zpusob ziti, tedy spise zivoreni! vse krome hubnuti slo mimo me.. byla jsem uzavrena ve svem svete, uzavrely se mi vsechny obzory, ale ten pocit vyhry nad hladem, vyhravala sem kazdy den, dnes me potkavaji spise prohry, jako kazdeho- ja vim! ale ja jsem slaba, ja je asi nedokazu prijmout… dalsi dukaz me odpornosti, vzdyt peoblemy mame vsichni.. jen ja se s nimi nedokazu vyrovnat a to mam vlastne jen jeden! je zoufale, chtit opet ty ruzove bryle, vim, ze kdybych opet klesla na dno- ted taky nejsem moc vysoko, ale pod pojmem dno si predstavuju psychiatrickou lecebnu! chtela bych opet zit… ale co je zivot? myslim, ze opet jen zivorim… jak dlouho jeste budu platit dan, ze to, ze jsem svym hubnuti tak trochu utikala realite? ta dan je moc vysoka, jsem v zacarovanem kruhu, v tydnu nejist o vikendu se prezrat. jen jedno ma vsedni den spolecneho se sobotou i nedeli a to slzy, zoufalstvi a myslenka pri ulehani, proc me anorexie neznicila napoprve, protoze ted uz to neni na kouzelna spolecnice, ktera mi pomahala kratit osklive dny, ted je to mrcha, co mi krivi pohled na cely tento svet a chci mit zivot rada! uz vim, co je zac, nedokazu se ji proto oddat s tim, abych stihala i vse ostatni, co se deje kolem me. Je to dobre, ale ja se jiz ctvrtym rokem trapim a snazim se ji bud podlehnout znova nebo ji nadobro vymazat.. (nechci zit s jejim zarodkem v mysli!) do obojiho mam daloko, a prece tak blizko, prijde mi ze neustale chodim po hodne vratke lávce a jeste k tomu je podemnou jen cerstve zamzly led, ktery me pri padu neudrzi.. jen zivorim a myslim na to, jak slizky jsem clovek a jak moc ji nesnasim a zaroven ji chci zpet.. vlastne nesnasim sebe. Zaver je takove, ze uple nejlepsi by bylo, kdyby ve me nikdy neexistovala, nebo kdybych ja sama nikdy neexistovala… chtela bych utect na druhy konec sveta a zacit znovu, ale bojim se, ze ani to by nepomohlo, protoze zmenim misto,ale ve vnitr to budu porad ja, porad sama proti ni, proti vsem a vsemu.. jsem problematicka a zoufala, proc nedokazu byt stastna? nezaslouzim si to, jsem oskliva a hloupa, nikdy jsem ji k sobe nemala pustit, nesnazim te, anorexie, prave proto, ze jsi pro me dulezita… porad jeste… Je pro me asi prilis vysoky cil, snazit se ji vygumovat, zatim se budu soustredit na to, abych se udrzela na lavce… omlouvam se za rozsah, zacala jsem psat a nevim,jak je mozne, ze jsem toho napsala tolik.. mam toho na srdci tolik, tolik veci, o kterych s nikym nemohu mluvit, to je mozna ten duvod…

Před pár měsíci jsem sem psala, chtěla jsem to vše zpět a zpět to také je. Hubnu si jak o život a jsem uchylně štastna za kazde kilo dole. O všem mých pocitech ví můj kamarád, slibila jsem mu, že když se to do konce ledna neurovná, půjdu se zase lečit. Ted ale nevim jestli to dokážu splnit. Na jednu stranu mi je líp, že v tom nejsem sama a že jsem mu všechno řekla ale na druhou stranu, kdybych mu nic nepověděla, mohla bych si v klidu hladovět dál. Možná je tohle jen nějakej vzkaz pro něj ale jen chci říct, i když mám deprese a cítím se pořád obludně tlustá jsem šťastná, že dokážu shazovat. Nemám partnera, ani dítě ani fungující rodinu, nic proč bych měla být štastna MA je pro mě vším a nedokážu se ji zbavit, je to můj život. Jednou jsem svýmu kamarádovi řekla, že jsem nesmírně štastna, že jsem každej den menší a menší až uplně zmizím. Ptal se mě jestli chci zmizet, možná že jo. Hodně anorektiček nedokáže přiznat, že jejich nemoc je vlastně pomalá sebevražda. Občas chci zmizet z povrchu zemského. Dnes jsem viděla v autobusse extremně hubenou dívku, měla tak 180cm a 45 kilo odhadem. Celou cestu jsem na ni civěla a obdivovala, bylo to pro mě něco nepředstavitelně krásnýho. Jen kosti, trochu masa a kůže. Nekoukám do časopisů na modelky, na těch vidím ještě nějaké špekové nedostatky ale vyloženě vychrtlé ženy obdivuju. Já vím jsem nemocná, já si to uvědomuju. Jen se snažím vypsat sem své pocity. Hubnutí je pro mě střed vesmíru a nevím jestli to dokážu změnit. A taky to nedokážu říct svýmu kamarádovi kterýho mám moc ráda. Nedokážu mu říct, že se prostě léčit nechci, že vím, že jsem nemocná a můžu i zemřít ale je to moje. Všechno co mám. On mě chápe v mnoha směrech ale tohle nepochopí, to že si jen tak čekám na smrt.

Už som tu dávnejšie písala môj príbeh (myslím, že to bolo v auguste tohto roka). Bol to príbeh ako každý iný. Trpela som anorexiou. Pocit menejcennosti, váženia sa, nenávidenia svojho tela, stále myslenie na jedlo, pocit že som stále tlstá…Aj ja som si týmto všetkým prešla a držalo sa ma to skoro 5 rokov. Ale konečne po tej dlhej dobe som našla zmysel života, dokážem sa tešiť, smiať a je to neuveriteľný pocit. Jednoducho som si naraz uvedomila, že život je aj o inom než len o stálej kontrole hmotnosti a rozmýšlania nad jedlom. Stáva sa mi, že občas si poviem že to by som nemala jesť a pristihnem sa že čítam na obaloch kolko má napr. napolitánka kalórií ale nezahodím ju naopak ju zjem. Už sa netýram diétami a hladovkami. Začala som normálne a zdravo jesť. A ani nepriberám. Váha mi zastavila na 52kg. A som úplne štastná. Normálne si prvý krát za život dokážem sama sebe povedať že mám celkom dobrú postavu. A to je pre mňa veľmi veľký úspech. Lebo vždy som sa len podceňovala. Vynechala som úplne mastné jedlá, pečivo len občas, snažím sa jesť veľa ovocia a zeleniny, zaradila som do svojho jedálnička cereálne výrobky a racio a cítim sa skvele. Žiadne diéty keď mám na niečo chuť si zoberiem. Len namiesto čokolády si zoberiem napr. jogurt alebo musli. Keď sa budete snažiť takto jesť tak zaručene nejako moc nepriberiete. Len sa prosím vás netrápte diétami. Prečítala som vela článkov o ppp a možno aj to ma presvedčilo aby som s tým skoncovala. Veď si predstavte držať hladovku do konca života nemôžete. Určite príde doba keď to na vás príde a začnete sa prejedať. No možno ste hladovkou schudli na vytúžených 45-40kg ale určite sa vám kilá raz vrátia späť a to aj s úrokami. A k tomu sa vám pridajú ešte zdravotné problémy čo ste si sami spôsobili, A jojo efekt. Nechcem aby ste sa prejedali ale ani aby ste držali hladovku. Vyskúšajte normálne sa zdravo stravovať. Určite schudnete a váha vám taká aj zostane. Určite nepríde žiadny jojo efekt. Ja vám držím palčeky aby ste sa anorexie a bulímie zbavili a začali sa tešiť zo života. Na svete je kopec dôležitejších vecí než jedlo. Určite máte množstvo kamarátov na ktorých vám záleží, rodinu, priateľa… Určite vás majú radi a nechcú sa na vás pozerať ako trpíte. Nepomôže vám žiadny psychológ, nemocnice, tabletky…Nás nikto nedokáže vyliečiť ani pochopiť. My sa dokážeme vyliečiť sami. Je to iba na vás či si dokážete povedať stop. Chcem konečne žiť alebo sa budem nadalej trápiť. K čomu je vlastne anorexia, bulímia… Veď nás to iba trápi a vôbec niesme s nimi štastné. Ale predsa sa v nás usídlili. Dokázala som to a vyhnala som anorexiu z môjho tela a mysle a konečne som slobodná. A zistila som, že keď som mala anorexiu som ani nežila. Žila som len pre ňu. Konečne som slobodná a dokážem rozmýšlať nad všelijakými vecami už ma chvalabohu netrápi jedlo ! A som nesmierne štastná že som sa jej zbavila. A viem, že keď som to sem napísala som sa jej zbavila na100 percent. Držím vám všetkým palčeky aby ste sa z toho dostali!!! JE TO KRÁSNY POCIT ZNOVU ŽIŤ!!!!!!