Archives

Ahojda holky, tak jakpak se všichni máte? Paradoxní otázka že? Přece jen tato otázka má něco do sebe. Umíte si představit, že jednou na tuto otázku odpovíte s úsměvem? Vy možná ne, ale já jistojistě vím, že většina z vás ano. Psala jsem tu už třikrát. Smíšené pocity, úzkost, zoufalost, to vše se odráží v mých příbězích. Myslím, že je čas na rozhodnutí. Život je krátký. A myslíte, že stojí za takové trápení? Já myslím, že je to zcela zbytečné. Těm, které ještě věří v bezstarostný život, bych ráda promluvila do duše. Nejsem žádný expert na slohy, takže mě prosím omluvte. Srovnejte si v hlavě, co vlastně chcete? Naivní pohled do budoucnosti: krásná postava, ideální manžel,hodně peněz a bezvadná práce. Život není takto jednoduchý. Ale sním svůj kloubouk, že většina z vás chce mít šťastnou rodinu. Hodného manžela a hlavně děti.Uvědomte si, na co si zakládáte. Život prostě není o kráse, není o ideálu, o dokonalosti, Źijete jednou a naposled. Nikdy už nezažijete ty krásné chvilky s přáteli, prožitky s rodinou, svou první lásku. Každý den je něčím výjimečný, nikdy se nebude opakovat. Tím je tento život tak krásný . Ale dny prosezené doma, nad jídlem, nad černým svědomím….tyto dny jsou všechny na stejné vlně. Šedivé, chmurné, smutné. Je to jako roztrhané album, místo fotek jsou zašedlé dny. Každá z vás je něčím krásná, vyjímečná. Má své postavení u přátel, v rodině. Nikdo není ani nejlepší ani nejhorší. Nikdy nebudete dokonalé. (viz přísloví Nikdo není dokonalý, to známe všechny) :)) Je nějaký člověk dokonalý, když je nemocný? Nemyslím. Zapomeňte na všechno, najděte si nějakou příjemnou věc, která vás bude bavit, kterou budete milovat. Kupte si zvířátko, milujte svého přítele (dobře to jde po sobě že? :D), choďte do tanečních, zpívejte, malujte cokoli. Není to těžké najít si to pravé pro vás. Hlavně najděte sami sebe. Odraz v zrcadle nejste vy, je to klam. Protože vy jste uvnitř. Nikdo neví, jaké jste, dokud vás nepozná. Kdybychom měli lidi posuzovat podle zevnějšku, myslíte že by bylo tolik přátelství na světě a lásky??? Nejsem sice pravý člověk, který by měl vykládat takovéto úvahy, ještě před třemi týdny jsem v tom lítala. Ale tři týdny je také dlouhá doba na toto důležité rozhodnutí. Pro mě je důležité být šťastná, ne dokonalá. Nechci jít na právnickou fakultu, neboť nechci být dokonalá. (i když to tak někdy není, hodně lidí tuto školu považuje za prestižní). Mým snem je psycholožka. Chci pomáhat dětem a mladistvým. Chci ukázat dětem tu lepší stránku života, trápení a pláč, aby zapoměli. To je můj sen a za tím jdu. Také mě hodně motivuje častokrát uváděná „šťastná rodina“. Chci mít děti. Děti, které se na mě budou usmívat a od prvního krůčku půjdu dál s nimi jejich cestičkou životem. Není to dostačující mít takovou motivaci? Dáváme život, je to naše životní úloha, ale nejkrásnější povinnost na světě. Myslím holky, že pokud jste se rozhodly něco s tím dělat, začněte u váhy. Zahoďte váhu, vyhoďte ji z okna. Važte se jednou za týden. To vás nejvíc stresuje. Opravdu. Zapomeňte na všechno, vaše váha se vám ustálí, když nebude držet hladovky a zvracet. Vašemu tělu stačí tři dny, aby „doplnilo“ zásoby, takže se nevzdávejte po prvním přejezení. Po pár dnech, budete jíst normálně, ani nebudete mít téměř na nic chuť. Prostě si vaše tělo zvykne na pravidelné stravování. Opravdu to mám vyzkoušený a abych řekla pravdu, taky jsem zpočátku nikomu v tomto nevěřila. A bum!!!!!!! Je to tak. I když máme doma plnou ledničku, já vážně nemám na nic chuť. Na váhu jsem se postavila před týdnem a hodlám ještě týden vydržet. A nějak mě to ani nezajímá. Začla jsem pít 2 litry denně a jím pětkrát denně. Zatím jsem ještě ani moc nesportovala, ale nepřibírám. Zkuste to. V lednu mi bude 17, myslím že jsem sice ztratila dva roky dětství, ale o to více jsem dospěla. Mám více zkušeností. Bulímie mi nic nedala a skončím s tím. Vím to. Není to na sto procent, ale věřím si. :)))))) Vám všem holky držim palečky, vím jaké to je, musíme si pomáhat. Jakkoli bych Vám pomohla. Nejsem z toho venku, ale jestli chcete klidně napište. S čímkoli se budu snažit pomoci. good.girl15@seznam.cz icq: 298-024-453 Mějte se famfárově. A držte se. Ahojda….Péťa

Prestoze jsem tyto stranky objevila uz asi pred vice jak 3mi lety, prispivam poprve.. vlastne ne, uz jednou pri jedne z mych slabych chvilek jsem nevydrzela,vyuzila jsem moznosti a pokusila se timto prostrednictvim dostat ze sebe ten chaos, kterÿ me posledni dobou opet den co den uzira.. napsala jsem muj pribeh, na jednu stranu jsem rada, ze se tu neobjevil, protoze na me prozrazoval prespriliz, avsak na druhou stranu me desi pomysleni, ze toto mnozstvi pribehu, ktere se na techto strankach dennodenne objevuje, tim padem neni uplne.. vite, prestoze je anorexie uz delsi dobu za mnou, mam pocit, ze u me neco z ni uvizlo, ze ta mrcha, kterou na jednu stranu hrozne miluju, nechce odejit, dokud mi neznici zivot uplne. nejsem si jista, jestli za me chovani muze ona nebo, jestli jsem opravdu tak spatny clovek.. Mozna ze jeji zarodek u sebe nechavam podvedomne prebyvat schvalne, abych se vzdy mela na co vymluvit a za co se schovavat… mam z ni velice rozpolcene pocity, vim, ze je zla, vim, co mi provedla, vim, jak dlouho mi trvalo dostat se zpet na normalni vahu, vim co slz, namahy, bezesnych noci a nervu pro me i pro me nejblizsi znamenala, jsem si vedoma, ze dan za ni platim dodnes, ale presto prezevsechno bych ji chtela zpet, chtela bych citit kazdodenni viteztvi, viteztvi sama nad sebou, viteztvi nad hladem. I kdyz az moc dobre vim, ze tyto viteztvi byly vlastne nejvetsi prohry a ze me posilaly hnoub a hloub… jsem psychicky labilni, porad brecim, at uz uprostred hovoru s rodici, nebo v autobuse, ci pri hadce se sestrou. bojim se, ze neni jen moji skepsi to, ze me nikdo nema rad, za to jak se chovam, za to jak vypadam, za to jak jsem naladova, za to jak sem hnusna, jak navenek, tak uvnitr. Prijde mi, ze hniju, ne, ze jsem jiz cela prohnila… nejvic me mrzi, ze v afektu jsem hnusna na lidi, ktere mam strasne rada… asi nikdy ani na chvili se sebou nebudu spokojena, nezaslouzim si to! Nezaslouzim si to za to, jak se chovam… nejvetsi pocit spokojenosti sem mela, kdyz jsem ulehala s pocitem hladu, kdyz sem citila, ze rano na mem brise a stehnech bude opet o trochu tuku mene, a ze vaha bude opet ukazovat o par dekagramu mene, kazdou krec v zaludku jsem brala jakou vyhru, ktera prevazila to, ze jsem omdlivala potom, co jsem vybehla do prvniho patra, prevazila i to, ze jsem byla sama, zastrela mi pohled, nebyla jsem schopna videt ty vystupuji kosti, nevidela jsem ty sedrena zada od mnohahodinoveho cviceni… chci opet ty ruzove bryle, chci opet jen myslet na to, jak dosahnout dokonalosti, byl to vlastne velice jednoduchy zpusob ziti, tedy spise zivoreni! vse krome hubnuti slo mimo me.. byla jsem uzavrena ve svem svete, uzavrely se mi vsechny obzory, ale ten pocit vyhry nad hladem, vyhravala sem kazdy den, dnes me potkavaji spise prohry, jako kazdeho- ja vim! ale ja jsem slaba, ja je asi nedokazu prijmout… dalsi dukaz me odpornosti, vzdyt peoblemy mame vsichni.. jen ja se s nimi nedokazu vyrovnat a to mam vlastne jen jeden! je zoufale, chtit opet ty ruzove bryle, vim, ze kdybych opet klesla na dno- ted taky nejsem moc vysoko, ale pod pojmem dno si predstavuju psychiatrickou lecebnu! chtela bych opet zit… ale co je zivot? myslim, ze opet jen zivorim… jak dlouho jeste budu platit dan, ze to, ze jsem svym hubnuti tak trochu utikala realite? ta dan je moc vysoka, jsem v zacarovanem kruhu, v tydnu nejist o vikendu se prezrat. jen jedno ma vsedni den spolecneho se sobotou i nedeli a to slzy, zoufalstvi a myslenka pri ulehani, proc me anorexie neznicila napoprve, protoze ted uz to neni na kouzelna spolecnice, ktera mi pomahala kratit osklive dny, ted je to mrcha, co mi krivi pohled na cely tento svet a chci mit zivot rada! uz vim, co je zac, nedokazu se ji proto oddat s tim, abych stihala i vse ostatni, co se deje kolem me. Je to dobre, ale ja se jiz ctvrtym rokem trapim a snazim se ji bud podlehnout znova nebo ji nadobro vymazat.. (nechci zit s jejim zarodkem v mysli!) do obojiho mam daloko, a prece tak blizko, prijde mi ze neustale chodim po hodne vratke lávce a jeste k tomu je podemnou jen cerstve zamzly led, ktery me pri padu neudrzi.. jen zivorim a myslim na to, jak slizky jsem clovek a jak moc ji nesnasim a zaroven ji chci zpet.. vlastne nesnasim sebe. Zaver je takove, ze uple nejlepsi by bylo, kdyby ve me nikdy neexistovala, nebo kdybych ja sama nikdy neexistovala… chtela bych utect na druhy konec sveta a zacit znovu, ale bojim se, ze ani to by nepomohlo, protoze zmenim misto,ale ve vnitr to budu porad ja, porad sama proti ni, proti vsem a vsemu.. jsem problematicka a zoufala, proc nedokazu byt stastna? nezaslouzim si to, jsem oskliva a hloupa, nikdy jsem ji k sobe nemala pustit, nesnazim te, anorexie, prave proto, ze jsi pro me dulezita… porad jeste… Je pro me asi prilis vysoky cil, snazit se ji vygumovat, zatim se budu soustredit na to, abych se udrzela na lavce… omlouvam se za rozsah, zacala jsem psat a nevim,jak je mozne, ze jsem toho napsala tolik.. mam toho na srdci tolik, tolik veci, o kterych s nikym nemohu mluvit, to je mozna ten duvod…

Predtím, nez jsem anorexii poznala, jsem byla normální, stíhlá holka.. 172 cm, 60 kg, ucila se na jednicky, vynikala ve vsech predmetech, taky jsem hrála na klavír, odmaturovala, dostala se na vysokou.. Potom to prislo.. Zacala jsem nevinnou dietou, kde jsem si narídila kazdé ráno posilovat, nejíst sladkosti a zít zdrave.. Dlouho mi bylo dobre a tak trochu jsem pohubla.. Z této nevinné zálezitosti se stal obrovský, smutný problém..ANOREXIE..!! Podívala jsem se do zrcadla, uvidela jsem hubenou, zamlklou holku, která se ani náznakem nepodobala té drívejsí.. Nesmála se, izolovala se od kamarádu, prestalo jí vsechno a vsichni zajímat. Vzpamatovala jsem se tedy, zacala pravidelne jíst, pribírat, kila sla dobre nahoru a vse to zacalo vypadat docela slibne, kdyz anorexie uderila podruhé. A tentokrát me má v rukou ona, ne já ji.. Prípravný kurz na druhou vysokou, brigádu, výpomoc ve peveckém sboru, skolu..slo to stranou a namísto toho vseho nastoupila ta anorexie.. Tvárí se, ze je to moje kamarádka, tvárí se velkoryse, prý se ztracenými kily prijde i spokojenost?! Naslibuje se toho mnoho, ale zatím plní jen to jedno.. Nicí me.. Uz nemám sílu bojovat, vzdávám se, bylo uz tolik prohraných bitev, ze válku anorexie asi tentokrát opravdu vyhraje.. Poddávám se jejímu vlivu, rezignuji..:-(

Anorexie je nemoc, se kterou se tezko vyhrava. Nejtezsi je pripustit si, ze clovek necim trpi. Strach z jidla a nasledneho tloustnuti je zaroven strachem byt neprijat ostatnimi, byt jimi povazovan za tlusteho a neuspesneho, za slabocha. Lide se vzdaluji svym blizkym a zivot je prestava tesit. S anorexii jsem bojovala 4 roky, postupne jsem zacala jist a ztloustla. Nejdriv me to tesilo a byla jsem stastna, ze i ma povaha se vraci do drivejsi podoby. Kdo by chtel ztratit sam sebe jen kvuli nizke vaze? Zrejme spousta holek si tento psychickej apekt nemoci vubec nepripousti a neciti zmenu ve svem chovani. Byla jsem usmevava mila holcicka, kterou mel kazdy rad, a tou ted opet zase jsem, i kdyz uz ne holcicka, spis 20-ti leta slecna. Uz rok mam vahu docela normalni..sice asi o 6-8 kg vyssi nez za dob me anorexie, ale uplnej tlustoch nejsem. Presto stale svou postavu nesnasim a mam komplexy z nevychrtlych stehen, viditelneho zadku a bricha, ktrere uz 100% nekopiruje tvar kosti, svalu a vnitrnosti. Pres prazdniny jsem zhubla, aniz bych proto jakkoli omezila jidlo, hodne jsem sportovala a pracovala .a citila jsem se lip, jenze pak jsem dostala nemoc a stravila tyden v nemocnici, 3 tydny bez pohybu doma a kila jsou zpet. Chci byt hubena. ne vychrtla. Mam hroznej strach zacit hubnout, protoze clovek zacne omezovanim veceri a skonci s jednim jablkem denne..a kolotoc se opakuje. Uz to sama se sebou nemuzu vydrzet. Jedine, na co posledni mesic myslim, je jidlo a moje telo. Pozoruji holky kolem a tem hubenym zavidim a obdivuji je. Ackoli casto vubec pro svou stihlou postavu nehnou ani prstem. Je vubec nekdo, kdo vyhral boj s anorexii a zustal hubeny? Nevim jak dal. Nemam chut chodit ven, protoze se musim oblikat a davat na odiv svou postavu, ktera se mi nelibi. Holky a kluci, nikdy nezacinejte s dietama- budete stastnejsi a neporusite si metabolismus, nezacnou Vam vypadavat vlasy, nebudete mit suche telo, kteremu neustale chybi vlaha, nebudete tak casto v depce a budete mit silu a cas zabyvat se jinymi vecmi nez jen jidlem! Nedopadnete jako ja!