NIKDY neříkej:

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, je tady spousta příběhů,ale ani tak mi to nedá a musím přispět něčím malým, protože i kdyby to mělo pomoci jen jednomu-jedinému člověku,byla by to výhra.A to je směrováno i těm, kterých se to v žádném případě netýká;-) .. to jsem si kdysi myslela taky,ale osud to pojal po svém. Myslím, že začátek toho všeho byl kolem mého 16-17 roku.I přes velkou spoustu věrných přátel,milující matky a vůbec celkem spokojeného a bezproblémového života se mi některé věci prostě nevyhli.Nikdy až na nějaké vyjímky jsem k sobě nebyla nijak negativní,ve šole jsem nebyla nejlepší,nebyla jsem nejkrásnější,nebyla jsem prostě nejlepší,nikdy mi nevadilo,že nejsem dokonalá,s postavou jsem si nijak nelámala hlavu.Jedla jsem na co jsem právě dostala chut,ani jsem po tom nijak výrazně nepřibírala,ale to se po nějaké době zlomilo a já pomalu,ale jistě začala přibírat.Vždycky jsem byla dost vysoká,byla jsem , jak maminka říkala“samá ruka-samá noha“.Ale při tom jak hodně jsem jedla se to opravdu pomalu měnilo.Vím a moc dobře si pamatuji, kdy nastal ten velký zlom.O Vánocích,po Vánocích po kerých jsem už nebyla vytáhlá,hubená,dlouhá,úzká.Byla jsem nějaká kulatější-byla jsem TLUSTÁ.Čas ztrávený před zrcadlem se najednou prodlužoval a já ze sebe byla čím dal víc neštastnější.Nenáviděla jsem na sobě každý kousek těla.Po Vánocích a vánočních svátcích,kdy skončili prázdniny a nastal návrat do školy jsem byla v koncích,přece se nemůžu takhle objevit ve škole!!Nemohla jsem a ani se tam neobjevila, začala jsem chodit za školu,místo školy jsem cvičila,běhala,skákala přes švihadlo,plavala a byla neustále v pohybu.Dokonce jsem chodila 2x denně do posilovny ,ale večer když jsem usínala,vyčítala jsem si,že 2x denně je málo.Cvičení a nejezení mně dostalo na 40kg při výšce 175cm.Samozřejmně jsem skončila v nemocnici,můj organismus tohle všechno nevydržel a já častěji omdlévala a byla velmi unavená.Maminka si toho všimla a už jsem pádila do Brna.Poznala jsme se tam se spoustou holek-anorektiček a dnes i když mi už z kalhot nelezou kosti vím, že jsem opravdu štastná.Nejsem hubená,vážím 60kg,ale..vím, že se z toho nikdy nedostanu úplně.Často se přistihnu,jak porovnávám snězenou porci s ostatníma holkama,ale už si umím na jídle pochutnat.Už nechci,už nechci ,aby mně posedlost mou posavou pronásledovala,jako vlastní stín.Z hloubi duše vás holky VŠECHNY moc PROSÍM,mějte se rády,chvalte se a pokud přece jen jste trošku posmutněle z nějakého kila navíc,neubírejte na jídle,spíš vezmětě kámošku a jděte se projít,zaběhat si,nádherně si tím pročistíte hlavu a bude vám skvěle…

Můj příběh z roku 2005

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj lidičky Je mi 17 let, měřím 167 cm a jak je to s váhou? Musím říct že jsem nikdy nebyla hubnená ale hodně sportuji (hraju závodně tenis),a jako malá jsem dělala atletiku, tancovala jsem country tance a hrála fotbal. Vždycky jsem měla tak 167/65 a chtěla zhubnout.Vyzkoušela jsem hrozně moc diet a přípravků na hubnutí, ale nikdy mi nic nepomohlo. Jednou jsem s mojí nejlepší kamarádkou držela dietu a zhubla jsem 8 kg za 3 týdny to jsem měla 59 kg. Jenže potom jsem to nějak nemohla vydržet a začala se přejídat.Zase jsem ztloustla na 65 kg. Pak jsem ale měla nemocné kolení chrupavky a nemohla cvičit 3 měsíce, to jsem přibrala na 70 kg a moje postava mi začala hodně vadit. Řešila jsem to nesmyslnýma hladovkama, práškama na hubnutí a projímadlem. Vydržela jsem to vždyjen 3 dny ale pak jsem přibrala i s něčím navíc, tímto stylem jsem ztloustla na 75 kg. Potom jsem vážně onemocnila a na rok jsem měla zákaz jakého koliv cvičení a skoro vůbec jsem nechodila do školy. Samozřejmě že jak jsem byla doma ten rok tak sem pořád jen ležela v posteli a mamka mi nosila dobroty a jídlo pod nos.A já jedla a jedla. K tomu jsem začala brát antikoncepci, zož byla největší chyba. Na začátku června, mi ve škole oznámili že musím dělat komisionální přeskoušení za velkou apsenci. Školu jsem se snažila dohonit jak to šlo a tak sem se neustále učila a jedla. Komisionálky jsem udělala a už byl poslední týden školy.S obavami jsem vlezla na váhu a zjistila jsem že mám NEUVĚŘITELNÝCH 86kg. Nikam jsem nechtěla chodit,nesnášela jsem nakupování oblečení a co bylo nejhorší nikdo mě nemohl poznat. Všichni mi řikali jak sem hrozně ztloustla,bylo to příšerný. Řekla jsem si že teď už budu mít na sebe čas a musím zhubnout. Doktor mi řekl že už můžu pomalu začít cvičit. Hned druhý den jsem se pustila do hubnutí. Začala jsem jíst zdravě, menší porce a hlavně jsem začala cvičit. Každý den sem běhala doma na běžeckym páse,protože jsem se styděla někam chodit nebo jsem jezdila na kole, posilovala jsem na problémové partie. Pak začaly prázniny a já začala chodit na brigádu. Začala jsem chodit do fitness centra u nás ve městě. Snažila jsem se jíst pořád dietně ale moje vůle povolila a už mi to nešlo tak jak na začátku. Hlavně jsem si na aerobiku a jinym cvičení připadala jak totální poleno. Žádná fyzička, vůbec jsem neuměla kroky, funěla jsem a potila se uplně hrozně. Taky mě hrozně vyrostly prsa a tak sem nesnášela různý poskoky. Na konci cvičení se vždy posilovalo. Byla jsem zvyklá z dřívějších let udělat v pohodě 20 kliků a 100 sedů lehů, jenže teď sem neudělala ani jeden klid a vší silou jsem udělala maximálně 2 sedy lehy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kde je moje fyzička na který jsem od mala pracovala. Byla jsem z toho nešťastná. Červenec uběhl hrozně rychle a já jsem se měla zvážit. Zvážila jsem se a váha ukázala 79 kg. Byla jsem hrozně ráda, že se mi povedlo něco zhubnout a hlavně že se mi zlepšila fyzička :-). Hned na začátku srpna jsem jela k babičce. Jezdim tam moc ráda ale je to tam jak ve výkrmně. Babi nám koupí co chceme, různý čokoládky, sušenky atd… Ale těšila sem se tam. Řekla jsem si že budu chodit běhat a do tamějšího fitka. Přijela jsem k babičce a všichni mně chválili že už se mi povedlo něco zhubnout. Jenže co se nestalo: dostala jsem angínu a nesměla jsem cvičit.2 Týdny jsem brala antibiotika a snažila se dělat si melounový dny (den kdy jsem jedla jen vodního melouna) a různý půsty atd… Pak jsem jela na dovolenou, kde sme měli ALL inclusive a neustále byly na stole zákusky. Snažila jsem se jim vyhýbat ale znáte to. Z dovolený jsem přijela a měla jsem 83 kg. Poslední týden v srpnu jsem se vrátila domu a zase začala chodit k nám do fitka. Září: Šlo se do školy a já vážila 79 kg,dost lidí mi řeklo že jsem zhubla, protože mě viděli před prázdninama a to jsem měla těch hrozných 86 kg. Od září do konce listopadu se mi váha pohybovala mezi 77-80 kilama. Hrála jsem tenis, cvičila aerobic a chodila na tae-bo. Konec listopadu: 79 kg. Tady to začalo. HLADOVKA Chtěla jsem do Vánoc zhubnout aby si toho všichni všimli. O všední dny jsem nejedla nic a o víkend jsem musela obědvat, ale máma ví že držim neustálí diety tak mě nechala si dělat zeleninový saláty, i když občas měla řeči že nejim nic jinýho než šopský salát. K tomu jsem každý den po škole hodinu běhala na běžícim páse,poailovala na problémový partie a večer jsem chodila cvičit (aerobic,tenis, spinning,sqosh). Po prvním týdnu jsem zhubla 6 kg (73 kg). Byla jsem ráda ale cítila jsem se strašně unavená. Druhý týden byl strašný, hrozně jsem se těšila na víkend až si budu moct dát jídlo ale upřímně jsem na zádnou zeleninu chuť neměla, nejradši bych si dala normální jídlo. Celý týden jsem se ovládala, měla jsem hrozný křeče při tréninkách ale řikala jsem si MUSIM TO VYDRŽET,pak mi taky sestřenky česala v lasy a tahala mě a ona mi řekla větu JO HOLKA PRO KRÁSU SE MUSÍ TRPĚT. Tuhle větu jsem si opakovala po každý když jsem měla křeč v nohách nebo se mi motala hlava. Po tom druhým týdnu jsem zhubla 5 kg (68 kg). Už zbývalo do Vánoc jen 14 dnů. Byla neděle a já si představila zase celý týden bez jídla, hrozně jsem se rozbrečela, proč zrovna já musim být tak tlustá, takhle se tim trápit. Další týden už jsem vůbec nemohla, byla jsem uplně vyčerpaná a malátná. Trénink jsem vždycky odchodila a už jsem ani necvičila doma. Neustále jsem spala a vůbec se neučila. O víkend jsem mamce řekla že je mi špatně aby mně nechala celý den ležet,prospala jsem celou sobotu a měla jsem hrozný výčitky že jsem necvičila, protože jsem snědla trochu uvařené brokolice. V neděli jsem pořád polehávala. Mamka mi vynadala že nic nejím a já jí samozřejmě tvrdila že jím a zdravě, vždyť viděla jak jím zeleninu, tak jsem nechápala co pořád má. Poslední týden do Vánoc: 63 kg Ve škole už jsme nic nedělali takže jsem zaplať pámbůh nemusela přemýšlet. Všichni se mi ptali jestli mi něco neni, že jsem hrozně zhubla a moc se snima nebavim. Řekla jsem že jsem unavená, že na mě asi něco leze. Celý týden jsem byla k nepoužití a to máma chtěla pomoct s cukrovím a úklidem. Tréninky stály za nic a já se těšila na 25.12. to pojedu k babičce a všichni mě uvidí jak jsem zhubla,VYDRŽIM TO. Den D 25.12.2005: 59 kg. Přijela jsem k babi a všichni na mě koukali jak na zjevení. Měla jsem na sobě hrozný oblečení, protože mě bylo všechno velký a tak sem musela mít starý věci. Měla jsem kruhy pod očima, byla jsem unavená, bušilo mi srdce, motala se mi hlava a vyjít 3 schody u babičinýho domu byly nemožnu. Každým krokem mě brali hrozný kreče do nohou. Všichni řikali že jsem hrozně hubená, ale nebyla to pravda. Byla jsem normální 167/59. Hned jsem si šla lehnout a ani jsem si nevybalila dárky. Druhý den za mnou přišla mamka a řekla že už to takhle dál nejde. Ať jdu okamžitě na snídani a že budu jíst normálně. Udělala mi 2 housky se sýrem. To se asi zbláznila, kam bych to po měsíci hladovění dala, když jsem žaludek měla malej jak vajíčko. Řekla jsem jí že klidně budu jíst (i když jsem nechtěla) ale musí to být zdravé. Máma mě seřvala že tou svou zdravou výživou to vypadá tak jak to vypadá,ať se na sebe kouknu. Snědla jsem müsli s mlíkem a ulevilo se mi. Začala jsem jíst 5x denně a zdravě. Sice to byli porce jak pro 2 letý dítě ale jedla jsem. Každý den jsem chodila na běžky a když jsem se na Silvestra vrátila domu vážila jsem 59 kg. Rok 2006 Celý rok jsem se snažila jíst zdravě a každý den hodinu cvičit. Dnes je 3.12.2006 a mám 167/50. Jsem se svou váhou spokojená a už bych nikdy nechtěla minulé Vánoce. Rodiče jsou už smířený s tím že do mě nedostanou čokoládu ani knedlíky ale hlídají mě pořád. Jsem ráda že to takhle dopadlo a přeji vám všem abyste taky byli šťastní a ZDRAVÍ. Budu ráda za každý komentář. AHOJ.

super zivot?

/0 Komentáře/v /přidal

Je mi 22 a muj zivot se toci jen kolem jidla. Tak napsat tuhle vetu bylo pekelne tezky..Trvalo mi to rok si uvedomit.. No, dame tomu nejakej uvod. Merim 175 a vazim ted zhruba 54 kilo. Idealni modelkovsky miry? Jo, to mi lidi rikali uz od patnacti. A me se to libilo, libolo se mi jak mi holky zavidej moji vahu, vsichni me neustale obdivujou…V ty dobe jsem byla absolutne jsem paradoxne mohla sezrat cokoli, vahu jsem vubec neresila, byla jsem absolutne vesela a vsechno bylo v pohode. Kdy prisla zmena? V 19 – mela jsem nejaky zdravotni problemy a dostala hormony, po kterych se pribrala asi 8 kilo. jo, zadna tragedie, moje postava byla naprosto normalni. Jenomze ja zacala silet, uz mi lidi nerikali „ty jsi krasne stihla jak modelka“, zacala jsem si pripadat nedokonala…Dost blbe se to popisuje, kazdopadne preskocme detaily a kam jsem se po trech letech dostala? Na dno! Muj zivot se stal jenom myslenim na jidlo, odpocitavanim minut hodin do dalsiho jidla.. jidlo se pro me stalo pupkem sveta. rano se nasdidam a uz bych byla nejradsi kdyby byl hned obed. Po obede mam depku, pac vim, ze vecere bude az za par hodin. Ze bych si neco dala mezi tim? neexistuje, bych mohla pribrat! Muj den uz neni o pragramu, kterej by me bavil, muj den je o zabaveni se, aby mi nejak utek cas do pristiho jidla…pro me se jidlo stalo dulezitejsi nez lidi, za zivyho boha by me nikdo nedostal v „case jidla“ nekam ven s kamaradama, i kdyz je fakt mam rada. dokonce zacinam mit vanoce spojeny jen s tim, ze me doma budou nutit jist cukrovi, kapra atd (coz me pri mem sledovani hazelo pochopitelne do deprese)…. Trvalo mi dlouho nez jsem si to priznala..Vlastne to, ze tady pisu tenhle nesouvislej blabol je pro me takovy dusevni ocistec, prvni priznani si to sobe sama Chci svuj vztah k jidlu zmenit a taky ho zmenim!Zkusim to sama, a kdyz to nepujde, tak proste pujdu k nekomu, aby mi pomoh.. tohle neni ten super zivot, na kterej bych jednou chtela vzpominat. Tak mi drzte palce, treba se uz brzo bez vycitek potkame nekde na pizze:-)

Samota mě zničí

/0 Komentáře/v /přidal

Mám pocit jakobych se pomaličku ztrácela. Před pár dny mi bylo dvacet a já mám pocit, jako bych zestárla aspoň o padesát let. KDyž jsem se nedávno probudila, přemýšlela jsem, že jsem na sebe vlastně pyšná za to, jaká jsem, a najednou zas se něco nepovede a ta bublina je pryč. Když se sleduju v zrcadle, vidím jak jsem zase zhubla, srdce mi poskakuje radostí, ale v hlouby duše křičím, a bojím se, protože je to tu znova. Vidím jak mi kosti trčí z pod košile, na jednu stranu se mi chce smát a na druhou stranu se mizvedá žaludek. Je to zvláštní pocit, najednou mi zase něco chybí k životu, a přitom všechno funguje jak má. Jak má? Zrovna teď bych potřebovala, aby mě někdo chvilku podržel v náručí, a bylo by líp, ale nidko tu jako tradičně zrovna teď není, a já zas zarytě přemýšlím už je n o tom, jak zhubnout. Koho tím vlastně chci potrestat? Sebe. Za to, že se cítím tak sama. Za každou trpkou minutu bych se nejradši potrestala, protože samotu nesnáším. Bojím se. Bojím se že zůstanu sama, a bojím se, že dalším dnem zas zestárnu o deset let, protože mi bude ze mě samotné zle.

Zachráněný anděl

/0 Komentáře/v /přidal

Nazdárek sluníčka Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh,protože všechny ty příběhy,které sem posíláte mi jsou velmi blízké.Všechno to začalo když mi bylo 12 let.Byla jsem moc hezká holka jemné rysy obličeje,dlouhé blond vlasy a velké zelené oči.Při své výšce 162cm jsem vážila 55kg,celkem nic moc byla jsem holka krev a mlíko,občas mi to i pár lidí řeklo,ale mě to nevadilo,byla jsem se sebou spokojená na všech urovních.Až začala velmi silně hubnout má mamka,která při své výšce 163cm vážila 50kg,tenkrát si ze mě navíc začal utahovat taťka a měl dost otravný komentáře.Já jsem sice občas vynechala oběd nebo svačinku,ale pak to nevydržela.Tohle bylo ještě snesitelné období to sem,ale netušila co mě bude čekat o 2 roky později.Byly prázdniny a mamaka mi oznámila,že se s taťkem rozvede,strašně sem brečela a ze zoufalství se začala přejídat.S mamkou sme se přestěhovali do jiné vesnice,kde sem odmítala chodit ven a jen se utápěla v depresích při,kterých bylo jediným mím společníkem jídlo.Za celý den jsem byla schopná spořádat neuvěřitelné množství jídla.Běžně jsem si k snídani dala 3-4 rohlíky se sýrem nebo 2 koblížky či vaječnou omeletu,k obědu jsem si pochutnávala na smetanových omáčkách s knedlíky,řízkách s hranolkami a neopomíjela jsem ani můj oblíbený čokoládový dezert a protože se nejvíc tloustne po večerním jídle dala jsem si třeba klobásu s hořčicí a chlebem,zajedle ji pudingem a vše zapila velkým hrnkem mlíka na to žádný pohyb,protože jsem tu nikoho nrznala a ani nejevila zájem se s někým seznámit.Za prázdniny jsem přibrala 10kg takže jsem vážila 65kg na 168cm.To už mi začalo pěkně vadit a jen co začala škola pustila jsem se do hubnutí,ve kterém mě povzbuzovala mamka měli jsme teď více možností a tak jsme chodili do posilky a plavat.Líbilo se mi to protože jsem zhubla 3kg a měla radost,že se za chvilku dostanu na svou původní váhu,jenže to mi brzy přestalo stačit.Začala jsem se více zajímat o zdravý životní styl takže jsem ze svého jídelníčku vyškrtla maso a najela na vegetariánskou stravu.Na internetu jsem hledala dietní recepty a doma skladovala knížky o vegetariánství.Začala jsem se navíc strašně odbívat v jídle na snídani jsem si rozmixovala banán s odstředěným mlékem,svačiny jsem si do školy nenosila a na obědy nechodila doma jsem si uděla 150 gramový salát a k večeři zase koktrjl na to 3 litri minerálky deně a tři hodiny sportu.Za 2 měsíce jsem zhubla o 20 kilo a vážila 50 což už si té změny začínali všímat i kámoši,které jsem si na nové vesnici našla.Byla mi totiž pořád zima,ruce a nohy jsem měla jako led,vypadávaly mi vlasy,byla jsem bledá a měla propadlé tváře stále jsem si svou nemoc nechtěla připustit.Tenkrát mě můj kamarád přemluvil abych šla s nimi na Mikuláše za anděla a já souhlasila.Hrozně jsem se na to těšila a ještě víc hladověla abych byla dokonalá takže celé týdny jen minerálka a 6 hodin pohybu deně.Jako anděl jsem vypadala nádherně všichni mi to říkali a já byla velmi šťasná,když jsme zazvonili u jedné paní a vešli dál tak se mi zatočila hlava a já tam prostě odpadla,naštěstí mě však jeden kamarád chytil a posadili mě tam na židli,kde mi donesl nějaký kluk napít.Všichni měli o mě strach hlavně ten(hezký)kluk co mi donesl napít.Zbytek jsem obešla,ale museli mě téměř podpírat.Určitě chcete vědět jak jsem se z toho dostala zachránila mě láska.Ten kluk co mi tam donesl napít mě zachránil,byl to kluk,který mi byl od začátku nesympatický a nakonec se z něho vyklubal strašně fajn kluk.Ukázal mi,že krása není o tom být hubená,ale o tom co nosí člověk v srdci,zachránil mě a já mu budu do smrti vděčná hlavně za ty jeho dobroty.Chci už vám jen popřát velké štěstí a aby jste se z toho dostali tak jako já mám vás moc ráda a přeji vám jen to nejlepší.

Dvakrát do stejné řeky

/0 Komentáře/v /přidal

Bylo mi tenkrát necelých šestnáct, byla jsem normální holka ( měřila jsem 170 cm a vážila 59 kg). Slýchala jsem od kamarádek jak jsem pěkná a snažila se jim věřit. Všechno se změnilo, když jsem si našla přítele. První měsíc bylo všechno normální, ale pak jse si začala všímat, že kouká i po jiných holkách. Začala jsem tedy přemýšlet proč. Nenapadlo mě nic jiného než že jsem tlustá, že jsem se mu přestala líbit. Od té doby jsem hlídala co jím, kolik kalorií do sebe denně dostanu. Nic se ale nedělo. Nemohla jsem zhubnout ani jediné kilo. Tak jsem řekla dost. Po hlavě jsem se vrhla do propasti z které nebylo návratu. Najednou to šlo a já zhubla za první měsic 7 kilo. Bylo to úžasné, konečně jsem na sebe byla hrdá, že jsem dokázala něco, počem jsem toužila. Všechno bylo ale jinak. Odvykla jsem jíst a hubla dál. Netrvalo dlouho a přišli zdravotní problémy. Před rodiči jsem to taky nemohla skrývat věčně. Člověk kvůli kterému to všechno začalo, se na mě vykašlal. Že prý se nebude nikde ukazovat s kostrou. Najednou už mi bylo všechno jedno. Dál jsem hubla, upadala do depresí. Ztratila jsem zájem o koníčky. Nejradši jsem byla sama a tak mě opustila i většina přátel. Tenkrát mi pomohla jenom máma, která mě donutila navštívit psychiatra. Ten okamžitě zahájil léčbu. Spolu s mamčinou pomocí jsem začala nabírat zpět svou ztracenou váhu. Po půl roce jsem se vrátila k normálnímu životu. Myslela jsem že je to za mnou. Jak moc jsem se mýlila. Po prázninách jsem nastoupila do druhého ročníku gymnasia. Moje nejlepší kamarádka najednou začala nekontrolovatelně hubnout a přišla za mnou pro radu, protože věděla, že já to znám. Snažila jsem se jí pomoct, ale jí to nepomáhalo. V jednu chvíli mi najednou řekla : “ Vidíš, teď už jsem hubenější než ty“ Tahle věta se stala mou noční můrou. Při výšce 170 cm jsem vážila 54 kilo a najednou jsem si připadala strašně tlustá. Věděla jsem jak zhubnou, vždyť už jsem to jednou dokázala. A kila šla zase dolů. Začali jsme se s kamarádkou předhánět kdo víc zhubne. Po pár týdnech jsem zhubla o 9 kilo. Ale mě to nestačilo. Chtěla jsem víc. Moje hladovění však zkončilo, když jsem se zhroutila. Léčba začala nanovo. Tentokrát už ne ambulantně. Do dnes má velký strach. Bojím se, že bych do toho mohla spadnout znovu. Hranice je totiž tak tenká…..

Navždy ta druhá…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,rozhodla jsem se,že napíšu.Jen nevím,jak začít… Už když jsem byla malá,byla jsem štíhlá a o tloušťce nemohla být řeč. S příbyvajícím věkem jsem sice nějaké to kilo nabrala.ale kdo ne?Dospívala jsem,takže tak už to chodí.Neměla jsem hezké dětství.Byla jsem nejmladší a všichni si mysleli,že nic nechápu a snažili se mi všechno tajit.Takže když se mamka nakonec s taťkou rozvedla,byl to pro mě šok.A to i přes to,že jsem věděla že naše rodina není úplně v pohodě.Rodiče se hádali,házeli po sobě nádobím,řvali na sebe,taťka několikrát v opilosti mamce i ublížil.Všichni si mysleli,jak se mě to netýká ale mě to strašně trápilo.Probrečela jsem tolik nocí…taky mi to nebylo jedno!!!Takže tohle bylo moje dětství.Ale těch problémů bylo více.Vždycky jsem si připadala Méně cenná.Moje starší sestra byla vysoká,štíhlá,měla modré oči a krásně dlouhé vlasy.Učila se na samé jedni- čky a nikdy s ní nebyl problém.Nebylo nic,v čem bych byla lepší,tenkrát ne…! Připadala jsem si vedlejší.Neučila jsem se špatně-pár dvojek-trojek,ale ve srovnání se sestrou ano. Ve srovnání s ní…pořád nás někdo srovnával.“Děláš to špatně,podívej se na svou sestru,nepleť se tu,jdi uklízet,jak to zase vypadáš?“Ničilo mě to,byla jsem hadrová panenka,se kterou si každý dělal,co chtěl.Mamka v té době měla zase nějakého přítele-normálka.A já-to už mi bylo okolo13-jsem v té době vážila stejně,jako moje dokonale štíhlá,nicméně starší sestra.Někdy mi to někdo i ne moc příjemně připoměl.A já to snášela tak dlouho,až mi ruply nervy a začala jsem držet dietu.Mamka v tu dobu taky chtěla zhubnout.Chvíli to vydržela,ale pak si dala párek s cibulí na večeři a bylo po dietě.A já?Schválně jsem doma pořád pekla,vařila,smažila.Do buchet jsem dávala co nejvíce cukru a tuku,smažila jsem v litrech oleje- jen aby to bylo co nejvíce kalorické.A nikdy to nejedla.Uměla jsem skvěle vařit,pekla jsem lépe,než mamka. Já to chtěla dokázat,aby všichni viděli,že se mi jednou v životě něco podařilo.Já jsem hubla.Chodila jsem na aerobik,do fitka,plavala jsem,běhala,zkákala přez švihadlo…a jedla míň a míň.Výsledky se dostavily,lidi mi říkali,že jsem štíhlá…dělalo mi to dobře.Tenkrát jsem měla pocit,že se mi něco povedlo. Trochu jsem se zklidnila.Byla jsem se svou váhou spokojená,nepotřebovala jsem už zhubnout.začala jsem jíst normálně.Po nějaké době jsem se postavila na váhu a zhrozila se,vážila jsem o něco méně,než byla moje původní váha.To pro mě byl konec.V tu chvíli jsem brečela,vztekala se-bylo to hrozné.Ta touha po dokonalosti.Ještě ten večer jsem šla běhat po celém našem městě a nasledující týden nejedla.Necítila jsem hlad,byla jsem zaslepená touhou po zhubnutí.Připadala jsem si šíleně tlustá.Moje tělo to ale nezvládlo a já jednou,v hodině tělocviku omdlela. Selhání organismu.V nemocnici do mě všemožně pumpovali živiny a tvrdili,že mám anorexii. Nechtěla jsem jim věřit.Neviděla jsem své hubené nohy,kostnaté kolena a vystupující pánev.Viděla jsem špeky,které musí ihned dolů.Chtěli mě poslat na léčení,ale já slíbila,že to doma s mamkou zvládnu.Ano,mamka si asi myslela,že to zvládám,ale já už v tom jela znova.A tentokrát to bylo horší.Jídlo jsem dávala do igelotových sáčků a házela do popelnice,brala tabletky na zahánění chuti k jídlu,sportovala jako šílená. Jednou jsme byli v tělocviku venku a já seděla na zemi a kámošky se bavily o tom,kolik kdo váží.50,60,49,nevážily zdaleka tolik,kolik já,tak proč jsem si připadala tlustá,když ony mi přišly štíhlé?Proč?Zeptaly se mě,kolik vážím já,“Ále,ani se radši neptejte.Hodně,chci ještě zhubnout!“všechny se na mě podívaly,jako na blázna a jedna kámoška mě chytla za zápěstí.“Podívej,jak máš tenkou ruku,oboje zápěstí bych ti chytla jednou dlaní a ukaž břicho-ježiši,vždyť ty žádné nemáš,lezou ti kosti,copak se nevidíš?Jak můžeš říct,že chceš ještě zhubnout?Vždyť to už ani nejde!!!“ Podrážděně jsem se zachumlala do své tlusté mikiny.Nesnášela jsem,když se na mě někdo díval.Natoš,když se mě někdo dotknul.Učitelka si mě zavolala a vyptávala se mně,jestli mi něco je,že na mě visí oblečení atd.Já je pořád nechápala,myslela jsem si,že si ze mě dělají srandu. Ležela jsem v posteli a rukama si přejížděla po vystupující pánvi,počítala jsem žebra-tohle byl ten nejlepší pocit. Pocit vítězství.V takových chvílích jsem na sebe byla pyšná,na to,co jsem dokázala!!! Ale po nějaké době jsem už něměla sílu.Vyšla jsem schody a potila jsem se,jako bych hodinu běhala.Už jsem to nezvládla. zase jsem ležela v nemocnici.Už jsem to kolikrát chtěla vzdát,ale… Chvíli to bylo dobré,pak zase ne,pak jo…!!!Zase jsem si připadala jako ta hadrová panenka.Kdežto teď mě ovládalo něco jiného,něco,co nešlo zastavit,ovládla mě ANOREXIE!!!tak,jako už tolikrát. Zase byl chvíli klid,ale jen na nějakou dobu.nenávidím se za to,co dělám.Nevím,jak to mohlo dojít až sem…!? Víte,myslím si,že ten,kdo se někdy z anorexie vyléčí,nikdy už není jako dříve.Ta mrcha anorexie nám sedí v hlavě pořád…tiše,čeká-je jen na nás,jestli nad ní zvítězíme.Já to nedokázala a nevím,zda se mi to někdy vůbec povede. Asi jsem se narodila pod špatnou hvězdou,nikdy mi nic nevyšlo tak,jak jsem chtěla.Dokonce ani to hubnutí.Chtěla jsem dokázat,že jsem v něčem lepší,že něco dokážu…!!! Anorexie je zrádná a často se přetvařuje,ale spadnout do toho všeho je tak snadné a dostat se z toho,tak těžké… někdy až nemožné…!!!Snad vás můj příběh přiměl aspoň trochu k zamyšlení….Není vážně nic horšího,než bojovat sama se sebou,s vlastním tělem.a já…,já vím,jaké to je-TEĎ,už to vím…

Život je příliš krátký

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojda holky, tak jakpak se všichni máte? Paradoxní otázka že? Přece jen tato otázka má něco do sebe. Umíte si představit, že jednou na tuto otázku odpovíte s úsměvem? Vy možná ne, ale já jistojistě vím, že většina z vás ano. Psala jsem tu už třikrát. Smíšené pocity, úzkost, zoufalost, to vše se odráží v mých příbězích. Myslím, že je čas na rozhodnutí. Život je krátký. A myslíte, že stojí za takové trápení? Já myslím, že je to zcela zbytečné. Těm, které ještě věří v bezstarostný život, bych ráda promluvila do duše. Nejsem žádný expert na slohy, takže mě prosím omluvte. Srovnejte si v hlavě, co vlastně chcete? Naivní pohled do budoucnosti: krásná postava, ideální manžel,hodně peněz a bezvadná práce. Život není takto jednoduchý. Ale sním svůj kloubouk, že většina z vás chce mít šťastnou rodinu. Hodného manžela a hlavně děti.Uvědomte si, na co si zakládáte. Život prostě není o kráse, není o ideálu, o dokonalosti, Źijete jednou a naposled. Nikdy už nezažijete ty krásné chvilky s přáteli, prožitky s rodinou, svou první lásku. Každý den je něčím výjimečný, nikdy se nebude opakovat. Tím je tento život tak krásný . Ale dny prosezené doma, nad jídlem, nad černým svědomím….tyto dny jsou všechny na stejné vlně. Šedivé, chmurné, smutné. Je to jako roztrhané album, místo fotek jsou zašedlé dny. Každá z vás je něčím krásná, vyjímečná. Má své postavení u přátel, v rodině. Nikdo není ani nejlepší ani nejhorší. Nikdy nebudete dokonalé. (viz přísloví Nikdo není dokonalý, to známe všechny) :)) Je nějaký člověk dokonalý, když je nemocný? Nemyslím. Zapomeňte na všechno, najděte si nějakou příjemnou věc, která vás bude bavit, kterou budete milovat. Kupte si zvířátko, milujte svého přítele (dobře to jde po sobě že? :D), choďte do tanečních, zpívejte, malujte cokoli. Není to těžké najít si to pravé pro vás. Hlavně najděte sami sebe. Odraz v zrcadle nejste vy, je to klam. Protože vy jste uvnitř. Nikdo neví, jaké jste, dokud vás nepozná. Kdybychom měli lidi posuzovat podle zevnějšku, myslíte že by bylo tolik přátelství na světě a lásky??? Nejsem sice pravý člověk, který by měl vykládat takovéto úvahy, ještě před třemi týdny jsem v tom lítala. Ale tři týdny je také dlouhá doba na toto důležité rozhodnutí. Pro mě je důležité být šťastná, ne dokonalá. Nechci jít na právnickou fakultu, neboť nechci být dokonalá. (i když to tak někdy není, hodně lidí tuto školu považuje za prestižní). Mým snem je psycholožka. Chci pomáhat dětem a mladistvým. Chci ukázat dětem tu lepší stránku života, trápení a pláč, aby zapoměli. To je můj sen a za tím jdu. Také mě hodně motivuje častokrát uváděná „šťastná rodina“. Chci mít děti. Děti, které se na mě budou usmívat a od prvního krůčku půjdu dál s nimi jejich cestičkou životem. Není to dostačující mít takovou motivaci? Dáváme život, je to naše životní úloha, ale nejkrásnější povinnost na světě. Myslím holky, že pokud jste se rozhodly něco s tím dělat, začněte u váhy. Zahoďte váhu, vyhoďte ji z okna. Važte se jednou za týden. To vás nejvíc stresuje. Opravdu. Zapomeňte na všechno, vaše váha se vám ustálí, když nebude držet hladovky a zvracet. Vašemu tělu stačí tři dny, aby „doplnilo“ zásoby, takže se nevzdávejte po prvním přejezení. Po pár dnech, budete jíst normálně, ani nebudete mít téměř na nic chuť. Prostě si vaše tělo zvykne na pravidelné stravování. Opravdu to mám vyzkoušený a abych řekla pravdu, taky jsem zpočátku nikomu v tomto nevěřila. A bum!!!!!!! Je to tak. I když máme doma plnou ledničku, já vážně nemám na nic chuť. Na váhu jsem se postavila před týdnem a hodlám ještě týden vydržet. A nějak mě to ani nezajímá. Začla jsem pít 2 litry denně a jím pětkrát denně. Zatím jsem ještě ani moc nesportovala, ale nepřibírám. Zkuste to. V lednu mi bude 17, myslím že jsem sice ztratila dva roky dětství, ale o to více jsem dospěla. Mám více zkušeností. Bulímie mi nic nedala a skončím s tím. Vím to. Není to na sto procent, ale věřím si. :)))))) Vám všem holky držim palečky, vím jaké to je, musíme si pomáhat. Jakkoli bych Vám pomohla. Nejsem z toho venku, ale jestli chcete klidně napište. S čímkoli se budu snažit pomoci. good.girl15@seznam.cz icq: 298-024-453 Mějte se famfárově. A držte se. Ahojda….Péťa

Pořád to stejné, nic extra v tom není

/0 Komentáře/v /přidal

„….prostě…no vidíte, ani neumím najít ty správné slova, které by mě docela a přesně vystihly.Metr šedesát (zakrslá co? :D), moc hezké dlouhé kaštanové vlasy, čokoládové oči, které už utopily nejdnoho idiota, milý úsměv, nakažlivý smích.Ukecané, praštěné, roztomilé a naprosto šílené stvořeníčko.Možná, ale to jenom pro moje kamarády, rodinu, známé a třeba i cizí lidi co jen tak potkám na ulici.Chodím s hlavou v oblacích, neřeším nic, jsem totální flegmouš a zarytý optimista. Mám ujeté nápady, bavím svojí společností a lidi jsou rádi v mojí přítomnosti.Miluju život se vším všudy a raduju se za každé nové ráno a každý nový den žiju tak jako by měl být ten poslední.Všechno říkám a myslím upřímně,no, někdy jsem možná trochu prudká a až moc upřímná, ale akčnost miluju.Nedokážu být chvíli prostě jenom tak v klidu.Do všeho se vrhám po hlavě a neberu ohledy za následky, čekám že všechno vždycky výjde.Raduju se z titěrných maličkostí, kterých by si možná nikdo ani nebyl všimnul.Naprostý blázen a idealista.:)Nejsem dokonalá, ale to je na mě to nejhezčí.Dělám chyby jsem jenom člověk,hodně jsem jich udělala a ještě i udělám, ale nikdy nebudu ničeho co jsem udělala litovat, protože jsem to tak v danou chvíli opravdu cítila, a byla přesvědčena o tom že jednám správně.Slepě věřím tomu že každá špatná věc, člověk nebo skutek mají i druhou stránku a ta je vlastně k něčemu přece jenom dobrá.Slepě doufám v to, že každý člověk je kus dobré duše a pomáhám třeba jen pohledem. Mají mě rádi, jsem prý jejich sluníčko, křečík, bobek, králik, Azorek, kuře, María a co já vím jak mi ještě říkají :D.jsou se mnou rádi, působím jim záchvaty smíchu a dokážu je často i dohnat k slzám.“….blablabla…..předpokládám že vás taky kdysi ve škole nutili ve slohu alespoň jednou, ne li víckrát, popsat sebe sama.Já to měla za úkol právě včera.Poprosila jsem pár svojich kamarádů, aby mi pomohli a popsali mi jak mě vidí oni.A tohle byl výsledek.Když jsem doma později večer přepisovala předchozí řádky do školního sešitu, tekly mi po tvářích slzy..Na místě je otázka : proč slzy?Měla bych se spíš radovat a cítit se úžasně za to, co všechno ve mně vidí moji přátelé.Ne, plakala jsem a to proto, že jim všem, všem mojim zlatíčkům a miláčkům už pěknou dobu prachsprostě lžu… Člověk by ani neřekl jak moc ho dokáže vyčerpávat žít dva životy.Všude, ve škole, venku, na návštěvách, prostě kdekoliv jsem ta věčně vysmátá Martina, která slouží samozřejmě se svojím obrovských srdíčkem jako vrba nebo jako podpora.Je fakt že ani já sama se nedivím že si ničeho nikdo nevšiml.Když na mě někdo vyleze s tím že nechápe jak můžu být tak klidná, nebo že mi závidí můj život, nebo to že můžu mít kluka na kterého si ukážu, musím se trpce pousmát.Hlavou mi vždycky proletí jedna a ta stejná věta – Kdybyste jenom věděli…Chvílema opravdu žasnu jak se dokážu tak odporně přetvařovat.Cítím se jako bych měla na obličeji nalepenou masku stabilního, vyrovnaného člověka, která ale po sejmutí pokaždé zanechává čím dál větší spoušť.Jakmile ale překročím práh domu, všechno se na mě sesype jako domek z karet, do kterého vám někdo schválně foukne. Všechny ty potlačované posity a reakce…je to jako výbuch bomby. Ve skutečnosti žiju v neustálém mučivém strachu, ano i já. V tom stejném strachu a stresu jako vy všechny tady.Ve strachu a hrůze z příštího dne, ze všeho co bude a z beznaděje . Trhá mě ta odporná věc co se mi usídlila v hlavě, někde tam hluboko.Už mi tam ta můra straší přes dva roky a stejně bez výsledku, kterého tak moc chci dosáhnout! To snad ani nemá cenu popisovat, každý to tady omýlal už snad 1000krát.Znáte to…Byly chvíle kdy jsem už opravdu nemohla dál.Dokázala jsem hodiny jen tak sedět na posteli civět z okna a brečet jako malá.Zažívám pocity naprosté prázdnoty a zdá se mi, že absolutně nic v ten moment nedokážu : necítím, nepřemýšlím, neuvažuju, prostě nic. Ale vy to znáte, nejsem v tomhle nic extra….jenom zase jedna obyč co do toho spadla…nic mi to nedává, v ničem jsem si nepomohla, nejsem lepší člověk a už vůbec ne lehčí člověk…jednou snad, ale v dohledné době to nevidím… Myslím že dva příběhy během těch dvou let jsem jsem už přidala.Každý jeden je jiný a když si je zpětně čtu, zjišťuju, že místo abych si uvědomovala že bych to měla zatrhnout, spíš se s tím učím s pokorou žít..začátky byly opravdu bouřlivé, druhý rok už na hraně a tehdy snad možná jsem váhala, ale dnes už vím, že to ještě chvíli potrvá… 7.11.06 By Martík (icq 339279224, to jenom když náhodou budete něco chtít, nebo jenom tak, pokecat…)

nestastna

/0 Komentáře/v /přidal

Anorexie je nemoc, se kterou se tezko vyhrava. Nejtezsi je pripustit si, ze clovek necim trpi. Strach z jidla a nasledneho tloustnuti je zaroven strachem byt neprijat ostatnimi, byt jimi povazovan za tlusteho a neuspesneho, za slabocha. Lide se vzdaluji svym blizkym a zivot je prestava tesit. S anorexii jsem bojovala 4 roky, postupne jsem zacala jist a ztloustla. Nejdriv me to tesilo a byla jsem stastna, ze i ma povaha se vraci do drivejsi podoby. Kdo by chtel ztratit sam sebe jen kvuli nizke vaze? Zrejme spousta holek si tento psychickej apekt nemoci vubec nepripousti a neciti zmenu ve svem chovani. Byla jsem usmevava mila holcicka, kterou mel kazdy rad, a tou ted opet zase jsem, i kdyz uz ne holcicka, spis 20-ti leta slecna. Uz rok mam vahu docela normalni..sice asi o 6-8 kg vyssi nez za dob me anorexie, ale uplnej tlustoch nejsem. Presto stale svou postavu nesnasim a mam komplexy z nevychrtlych stehen, viditelneho zadku a bricha, ktrere uz 100% nekopiruje tvar kosti, svalu a vnitrnosti. Pres prazdniny jsem zhubla, aniz bych proto jakkoli omezila jidlo, hodne jsem sportovala a pracovala .a citila jsem se lip, jenze pak jsem dostala nemoc a stravila tyden v nemocnici, 3 tydny bez pohybu doma a kila jsou zpet. Chci byt hubena. ne vychrtla. Mam hroznej strach zacit hubnout, protoze clovek zacne omezovanim veceri a skonci s jednim jablkem denne..a kolotoc se opakuje. Uz to sama se sebou nemuzu vydrzet. Jedine, na co posledni mesic myslim, je jidlo a moje telo. Pozoruji holky kolem a tem hubenym zavidim a obdivuji je. Ackoli casto vubec pro svou stihlou postavu nehnou ani prstem. Je vubec nekdo, kdo vyhral boj s anorexii a zustal hubeny? Nevim jak dal. Nemam chut chodit ven, protoze se musim oblikat a davat na odiv svou postavu, ktera se mi nelibi. Holky a kluci, nikdy nezacinejte s dietama- budete stastnejsi a neporusite si metabolismus, nezacnou Vam vypadavat vlasy, nebudete mit suche telo, kteremu neustale chybi vlaha, nebudete tak casto v depce a budete mit silu a cas zabyvat se jinymi vecmi nez jen jidlem! Nedopadnete jako ja!